Jak se v Rusku falšují volby?

Martin Ondráček: O tomhle víkendu budou v Rusku volby do tamního parlamentu, tedy do Státní dumy. A já vám hned na začátku řeknu, kdo to vyhraje. Jednotný Rusko, poparník. To není jen takový blábolení, to vyplývá z dokumentů, které v Rusku unikly. Ještě než se otevřela první urna s lístky, bylo na uzavřených seminářích v Kremlu rozdané zadání. Průměrné regiony mají doručit čtyřicet sedm procent. Regiony a místa, o kterých se v Moskvě mluví jako o těch mobilizovanějších, padesát dva až padesát tři. A celostátně to má být víc než polovina. Takže dnešní epizoda podcastu Komu zvoní hranana nebude o tom, kdo vyhraje. To je jasný. Je o tom, kdo ty výsledky plánuje, kdo za ně ručí vlastní kariérou a co všechno se musí stát, aby systém tyhlety výsledky doručil. Pojďte s námi na cestu do hlubin ruského stroje na výrobu volebního výsledku. Já jsem Martin Ondráček a vítám Tomáše Kopečného při natáčení dnešního dílu našeho podcastu.

Tomáš Kopečný: A já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás.

Martin Ondráček: Čistě formálně na začátek. Tomáš je bývalý diplomat, dřívější náměstek ministra obrany, pozdější bývalý vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Tak začneme tím, abychom si to srovnali na začátku, o co se vlastně hraje. Ruská Státní duma má čtyři sta padesát poslanců a volí se dvěma způsoby zároveň. Polovina, tedy dvě stě dvacet pět mandátů, se rozděluje podle kandidátních listin v celostátním hlasování a do téhleté části se musí strana dostat přes pětiprocentní hranici. Když má pod pět procent, nepostupují její kandidáti. Druhá polovina, těch dalších dvě stě dvacet pět mandátů, se volí v jednomandátových obvodech, kde se v každém obvodu vede boj o jednoho jediného člověka, který postoupí a stane se poslancem. A samozřejmě, že postupuje ten, kdo má nejvyšší počet hlasů. Je to něco jako volby do Senátu v České republice, akorát to probíhá v jednom kole. Hlasuje se tři dny od osmnáctýho do dvacátýho září, už tenhleten víkend. Poslanci dostávají mandát na pět let, tedy do září roku dva tisíce třicet jedna. A ještě než to začneme celý rozebírat, tak pro úplnost, jaké ty strany v těch volbách vlastně jsou. Začnu trochu zeširoka, jo? Právo kandidovat mělo sedmnáct stran. Jedenácti z nich zákon promíjí sbírání podpisů, protože mají poslance v dumě nebo v některém regionálním parlamentu. A přihlásilo se přesně těch jedenáct. Zbylých šest by muselo, aby mohlo kandidovat, nasbírat dvě stě tisíc podpisů a ty se o to vůbec nepokusily. Ústřední volební komise tedy třicátého července zaregistrovala jedenáct kandidátních listin a současně čtyři tisíce čtyři sta třicet šest kandidátů jednotlivých. Pátého srpna se v komisi losovala čísla. Tahalo se to jako kdysi v Matesu, prostě jako osudí, do kterýho saháte rukou a kuličku s číslem jedna pro Jednotné Rusko, takováhle náhoda, vytáhl olympijský vítěz v zápase a dnes senátor Alexandr Karelin. Číslo dvě, tedy dvojka za hlavní vládní stranou, vylosovalo Jabloko. Trojku LDPR a její kuličku tahal účastník války na Ukrajině, který je na kandidátce téhleté strany jako sedmý. Pět dní po tom losování bylo Jabloko ze hry venku, protože to byla strana, která otevřeně říkala, že má problém s válkou, útočnou válkou, kterou Rusko vede už skoro pátý rok proti Ukrajině. A teď přichází první taková jako zajímavost. Osmnáctého srpna komise lístek, volební lístek přesázela a udělala to tak, že vylosovaný Jabloko prostě vypustila. Takže na ruským hlasovacím lístku letos chybí dvojka a po jedničce rovnou následuje trojka. Zůstalo deset stran. Jednotný Rusko, LDPR, Strana přímé demokracie, Zelení, Spravedlivé Rusko, Rodina, Komunisté, bacha komunisté, Ruská strana důchodců za sociální spravedlnost, Komunisté Ruska, druzí komunisté a Noví lidé. Člověk, kdyby se jako zdálky z vesmíru podíval na ten volební lístek, tak si bude říkat, to je pěkná země, kolik stran tam proti sobě jako kandiduje. Tam musí bejt jako pluralitní demokracie úplně parádní. Když se na to jako podíváte, jo. Já to řeknu rovnou, je mezi těma stranama nějakej rozdíl? Nebo to je úplně jedno, koho tam ty lidi hoděj?

Tomáš Kopečný: No tak krátká odpověď je, je to úplně jedno. A je to i kvůli tomu, že skutečně dopředu už je rozdaný cirka i kolik budou mít jednotlivý strany procent. Jako dopředu je přibližně daný hlavně, kolik bude mít strana Jednotné Rusko, a to v každém regionu jsou konkrétní čísla. K tomu se můžeme později dostat. A z těch deseti stran jako de facto existujou jenom čtyři jakožto strany s vlastním dlouhodobým programem a voličskou základnou. Jo, je to LDPR, Komunisti, ti Noví lidé a právě Jednotné Rusko. Těch zbývajících šest jsou jako strany, které ani nejsou jako protestní, ale jsou to takové, bych řekl, nádoby na pohlcení nějakých potenciálně protestních hlasů, protože sice na papíře se trošičku liší z hlediska toho programu- Ale jako fakticky to jsou prostě strany, který spíš nemají šanci se tam dostat. Zápasí okolo jednoho procenta. A jediná strana, která byla skutečnou alternativní platformou, to znamená, že tam nebyli dopředu domluvení kandidáti od Jednotného Ruska, že tam nebyly jenom proklamace, které se snažily navodit dojem, že tam je nějaká pluralita, rozlišnost názorů, tak to bylo Jabloko. A to, jak jsme si říkali už v jednom z předchozích podcastů a jak jsme si řekli i teď na začátku, tak bylo vypuštěno tedy z možnosti pro něj hlasovat. Ale sečteno a podtrženo, máme tam čtyři strany, které vůbec mají nějakou tvář, které mají nějak někoho, jako koho si občan Ruska může představit, že někoho reprezentuje. Ale jako proč jsem říkal, že, že je to jedno? No protože hlasujou v podstatě úplně stejně. Jo, tam-- my jsme si vlastně říkali, že, že obecně k čemu je ta ruská Duma? K čemu je ten ruský parlament? Jasně, že se tam, bojuje o moc mezi jednotlivými složkami establishmentu. To znamená, kolik dostane které ministerstvo, jo. Ale principiálně, ať už tam je jakákoliv strana, tak za posledních deset let, co se týče zahraniční politiky, naprostá jednota. Co se týče nějakých, řekl bych, hodnot jako boje proti takzvané propagandě LGBT, utlačování tedy sexuálních menšin, naprostá jednota. Jo, tam nikdo nehlasuje jako proti těm drakonickým zákonům. Uznávání okupovaných území, naprostá jednota.

Martin Ondráček: Já teď, já teď do toho skočím, protože já jsem si tady vybral několik příkladů, který přesně tohleto, o čem vy mluvíte, potvrzujou. A je zajímavý si poslechnout, jak to jako funguje, jo. Patnáctého února roku 2022 Státní Duma vyzvala Putina, aby uznal samozvané republiky na Donbasu. Tři sta padesát jedna pro, jo, šestnáct proti. Z těch čtyři sta padesáti, no, některý nebyli v práci, někdo nehlasoval a tak dále, jo. Komunisté padesát dva pro, Spravedlivý Rusko dvacet tři, LDPR dvacet jedna, Jednotný Rusko přes dvě stě padesát pět pro, dva proti. Jediná frakce, která nedala ani jeden hlas pro, byli Noví lidé. Čtrnáct jich hlasovalo proti a nevyplývá, proč to dělali. Já bych z toho žádnej protoválečný postoj nevyvozoval. Ale pojďme dál. Čtvrtého března roku 2022 trestní postih za takzvaný fake news o armádě. Čtyři sta jeden pro, nikdo nehlasoval proti v tý Dumě. Dvacátého čtvrtého listopadu 2022 zákaz takzvané propagandy LGBT ve třetím čtení. To je to, o čem jste mluvil. Tři sta devadesát sedm pro, nikdo proti. Všech pět frakcí sto procent pro. A zákon o státním messengeru Max, to je ta aplikace, která má nahradit vlastně ty sociální sítě. Čtyři sta sedm pro, nikdo proti, nikdo se nezdržel. Pět frakcí hlasujou stoprocentně, jako nikdo se nezdrží, nikdo není proti vlastně. K čemu je takovej parlament dobrej?

Tomáš Kopečný: K legitimizaci. Jak bych řekl, k legitimizace, ukázka jednoty. Jo, je to vlastně taková show, výkladní skříň, by se dalo říct, Putinova režimu z hlediska toho, že právě do tý výkladní skříně dává jakoby różnorodý plakety těch jednotlivejch stran a přitom je to všechno zavřený za těma skleněnýma dvířkama a on si s tou skříní prostě natáčí a přemisťuje ji, jak chce. Je to vlastně uzavřená schránka, která jenom legitimizuje to, co on chce, to, co je ta prostě vrchuška, ta elita ruská chce. A je to rozhodně místo, které neslouží k prosazování ničeho z hlediska vůle těch, kteří tam jsou zvoleni. Jo, že můžeme se vždycky bavit o tom, kde, jako v jakém režimu nebo prostě v jakém systému, třeba i u nás, v Americe, v Německu, jakou roli hraje exekutiva a jakou naopak pro utváření té celkové, že jo, moci, té rovnováhy moci hraje legislativa a samozřejmě jakou roli hraje justice. Ale v Rusku jako jak justice, tak ta legislativa nehraje vůbec žádnou. Ta prostě plní rozkazy exekutivy. A za prvé teda zdání legitimity, za druhé zdání jednoty a ještě bych k tomu přidal za třetí odměny. A určitě jako dlouhodobě je to místo, kde i právě kvůli tomu zdání té legitimity a nějakého sociálního statusu je to prostor pro to, aby někdo, kdo dobře sloužil, byl odměněn třeba tím, že se stane poslancem nebo že třeba pro jeho firmu je odhlasováno něco, co mu pomůže.

Martin Ondráček: Důležitý je říct, že v Rusku se poměrně často, ale spíš v těch disidentských kruzích, no, mimo Rusku se hodně spekuluje o tom, že některý tyhlety malý strany jsou projekty Kremlu, že jo. Že to prostě někdo jako vymyslí, někdo z lidí, o kterejch bude ještě v tomhletom podcastu řeč a uvedou to v život. A, a oni to jako velmi jako intenzivně jako odmítaj. Nicméně když se člověk dívá na tu hlasovací mašinerii, tak se nemůže zbavit dojmu, že je to, že je to vlastně jako pravda, jo. A je zajímavý, já jsem si toho všiml už mnohokrát, když jsem se připravoval na tenhleten podcast, že když se člověk začne do detailu vrtat v některých tématech, tak jsou situace, že ho to Rusko neustále jako furt jako překvapuje, jako tím, jak jsou některý věci dotažený. Dokonce tím, jak daleko je nějakej trolling. Třeba já teď uvedu jeden takovej příklad, kterej mě úplně fascinuje. Jak jste pochopili z toho výčtu na začátku, tak tam jsou jako dvojí komunisté, jo. Komunisté a komunisté Ruska, jo. A, a- Strana komunisté Ruska letos, a nejen letos, ale letos speciálně, nominuje proti kandidátům tý komunistický-komunistický strany lidi s téměř shodnými jmény, jo? Takže proti Sumororokovovi je Sumarokov, proti Mysivovi je Mysinová, proti Iščukovi je Iščenko a proti Bujevovi je Bušujev, jo? A, a oni to říkají jako na rovinu, že říkají, že, že ta strana vznikla jako protiváha k tý druhý straně. V minulejch volbách do Dumy bylo takovejch shod jedenáct a sedm z nich přinesli komunisté Ruska. A mně to připadá jako, strašně zajímavej jako vzájemnej trolling. Mimochodem, ti komunisti, jo, ty dvě komunistický značky. Je tam nějakej aspoň, aspoň drobnej programovej rozdíl, nebo to jsou prostě jako komunisti? Když půjdeme do takovejhle detailů.

Tomáš Kopečný: Hm, tak já si myslím, že ti trolící komunisté už jenom tím, že jsou takoví hravější, tak, tak je to prostě jiná generace lidí, jo. Jiná, jiná jako jiná kultura, jiná, jiná sekta, bych řekl, jako z hlediska přemejšlení. jinak jako komunisti si zvykli na to, že, za těch třicet let de facto, třicet pět, od rozpadu Sovětského svazu, že to, co dřív bylo to, co je vlastně drželo u moci, tak nemělo žádnou souvislost s tím programem, s ideologií, že to bylo jenom-- ti, kteří tomu skutečně věřili, tý ideologii, tak si jako už dávno uvědomili, že to, co je drželo u moci, byli právě ty silovici, byla ta armáda, byly hlavně ty tajný služby, byla prostě ta mocenská struktura, která se jako nějakej virus nebo jako něco, co se přemístí z toho organismu a plně ho pohltí, přetransformovala do jinýho hávu, do víc nacionalistickýho, hm, ne nutně jako náboženskýho, ale rozhodně s větší tolerancí a zapojením církve ruský ortodoxní pro tu mocenskou kontrolu. A že vlastně to nemělo žádnou souvislost s jejich ekonomickým programem nebo s jejich ideologií. Myslím si, že na to, že, že to jako ti komunisti ještě trošku rozdýchávali v devadesátejch letech, ale pak pochopili, jaká je vlastně jejich úloha jako snílků a nostalgiků po nějakejch starejch časech a ne po těch totalitních mocenských praktikách, protože to ten Putin předvádí dokonale. A to je to, čím uspokojuje ty siloviky a část ruský veřejnosti, která chce-- velkou část ruský společnosti, která chce prostě, aby se o ně báťuška car staral, stejně jako to dělal Stalin, Chruščov a všichni ostatní. Ale to, co, to, co ti komunisti vlastně teď jako pořád si drží, je vlastně ta ekonomická ideologie. Kontrola světa, to je stejný, jo? Není to ve jménu rudý vlajky a kolektivního hospodářství. Je to ve jménu Moskvy pořád. Ve jménu prostě boje proti kolonialismu. Okej, tak to Putin může, řekněme, pragmaticky přebrat. Ale to, co se mi vlastně na těch komunistech ruskejch líbí, je, že to je taková ta, jako samozřejmě hodně scuknutá, už bych neřekl vyprázdněná nádoba. Na začátku byla vyprázdněná, protože prostě tam měli obrovský instituce, který byly zvyklý na miliony lidí, miliony straníků. Najednou je to scuknutý na pár, jak já bych řekl, nostalgiků, kteří z nějakých důvodů tomu skutečně věří. Jako v Česku jsme měli dlouhodobě, že jo, KSČM a říkali jsme dlouho jako jediná středoevropská nereformovaná komunistická strana, která si ještě podržela to jméno ze starejch časů. A to byly jako opravdu takový-- tam byla komu-- řekl bych kombinace, že jo, těch ekonomickejch snílků, ale hlavně těch jako nostalgiků, potomků prostě komunistickejch bachařů, jako byl Grebeníček, jo. A těch lidí, který jako pořád doufali, že třeba se nějak ta moc jako zpátky vrátí. Já mám pocit, že ti ruský komunisti chápou moc dobře a nikdo nevěří tomu, že se jim moc zpátky vrátí do ruky, jo. Ale že to drží nějak prostě z nějaký jako nostalgičnosti, z přesvědčení, že, že dřív bylo líp a že kolektivní hospodářství je lepší a že prostě by to mělo bejt celý vlastně zestátněný. A jsou tam samozřejmě mladý lidi, jo, ale většinou to jsou takový ty dožívající. No tak jako každej rok slábne, jo.

Martin Ondráček: Tohle je podcast Komu zvoní hranana. Už za chvilku se dostaneme k tomu, jak funguje ruský stroj na volební výsledky. Ale dovolte nám ještě dva detaily, protože vždycky ten ďábel je ukrytej v detailu a ty detaily jsou prostě na těch věcech nejlepší. Když se díváme letos na to, jak vypadají kandidátky, tak to skoro vypadá, že každá ta kandidátka má takový povinný jako koření, takovou ingredienci a tou jsou účastníci války na Ukrajině, jo. Předseda Ústřední volební komise uvedl třináctého srpna, že jich kandiduje sto devadesát devět, a to ve čtyřiceti sedmi regionech z osmdesáti devíti. Na federálních listinách je jich sto deset. Veterán války jako povinná položka na kandidátce každý strany. To ale asi něco udělá s ruskou politikou na roky dopředu, protože se dá předpokládat, že tihle lidi se tam zhusta budou dostávat, ne?

Tomáš Kopečný: Ano, ale když si to dáme do souvislosti s tím, co jsme si říkali před chvílí, tedy že parlament má skutečně jenom roli té fasády, ať už je to výkladní skříň nebo ošklivá omítka, je to prostě fasáda. Tak jako to udělá s tou fasádou politiky něco. Vlastně myslím, že to dobře ukazuje ten třetí princip, kterej jsem zmiňoval, jo. Legitimita, fasáda, ukázka jednoty a třetí odměna. Je to prostě odměna pro lidi, řeknu nějaká jako motivace, aby se cejtili hrdý na to, že prostě jdou do tý války dobýjet Ukrajinu. Putinova milenka se stala taky členkou Dumy, parlamentu, prostě na základě tohohle a jeho bodyguardi se z husta stávali členové parlamentu. Jo, to je opravdu takový, to chcete někomu odkývat.

Martin Ondráček: To je dobrý úskaliště, no.

Tomáš Kopečný: No tak samozřejmě je tam i velkej prostor pro, nebo relativně velkej, jo. Máte jako reálně dneska už jako vysoký statisíce, respektive brzo miliony, je to přes milion už teda, veteránů tý války, který se tím pádem můžou někam hlásit a dostane se jich tam nepatrnej zlomeček i nepatrnej zlomeček toho, toho parlamentu vlastně bude naplněný veteránama. Ale je to zase symbol. Hele, ceníme si vás tak, že vy budete prostě povinně součástí tady týdle skříně, tý omítky, tý fasády.

Martin Ondráček: Tady padla zkratka LDPR jako jedna ze stran, který tam jsou. Já předpokládám, že to nikdo z vás, kteří se na nás díváte a kteří to posloucháte, moc nezná. To je strana po Vladimíru Žirinovském. To byl takovej-

Tomáš Kopečný: Extrémista.

Martin Ondráček: Uřvanej nacionalista ruskej, kterej v devadesátkách kolem roku 2000 to byla velmi výrazná postava ruský politiky. Tahleta strana se letos prodává jako strana těch siloviků, o kterých vy mluvíte, to znamená lidí od armády, policie, tajnejch služeb. Sto jedenáct jejich kandidátů je takhle představováno jako silovici, veteráni nebo dobrovolníci. A teď nám tady vzniká první kulturní odkaz téhleté epizody, protože na kandidátce LDPR je i Viktor But.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: Slavný obchodník se zbraněmi, podle kterýho byl natočenej ten film, v kterým hraje Nicolas Cage. Mimochodem jeho Spojený státy, on byl zatčenej, že jo, byl vězněnej v Americe a Spojený státy ho vyměnily v roce 2022 za americkou, americkou basketbalistu, basketbalistku Britney Grinerovou, a tak se dostal nazpátek do Ruska. Hele, dneska je na kandidátce téhleté strany a možná, když budou voliči nebo systém, o kterým za chvilku budeme mluvit, jako k němu milostiv, tak bude nejslavnější světový obchodník se zbraněmi prostě jako sedět jako poslanec v ruský Dumě.

Tomáš Kopečný: Jo, to je zase ta ceremoniální role té odměny, protože to, že dobře sloužil ruskému režimu, tak i skrz prostě svoje aktivity obchodu se zbraněmi, viz Nicolas Cage a film Lord of War, což je mimochodem film, na kterej jsem vždycky studentům jako odkazoval, že to je, co si většina lidí představí, když řeknete, že děláte v obranném průmyslu a co samozřejmě i moji příbuzní a maminka a tatínek si představovali a-

Martin Ondráček: Co, co jako-

Tomáš Kopečný: A vždycky jsem je ujišťoval, že to fakt není ono, jo.

Martin Ondráček: Co si představujou rodiče, že dělá pan, že dělá pan Kopečný, jak tam stojí v těch vystřílených nábojích a co dělá ve skutečnosti? Sedí v patře mínus tři na Ministerstvu obrany a vyplňuje nějaký dotazníky.

Tomáš Kopečný: I to byla realita, i to byla realita. Bylo to teda mínus jedna a rozhodně jsem tam něco vyplňoval.

Martin Ondráček: Jo, jo, to je mínus jedna, že jo. To já-

Tomáš Kopečný: Tam jako v bývalém, v bývalém SOGU, no. A to já jsem to tam měl rád, ale pak jsem, jako tam jsem byl asi, asi rok a půl a pak jsem byl v nějakejch jako vyšších patrech, což vůbec nereflektovalo samozřejmě jako nějak tu hierarchii. Ale, ale je pravda, že to je to, co si většina lidí představí, když řeknete, že podporujete obranný průmysl, jo, že prostě běháte po Africe a ukazujete prostě gangsterům ze slumu, jak se ta pistol dává, abyste už to prostě vyřešili. No ne. Takže todlencto je přesně, to jsou ty bad guys, jo. To jsou ti, vůči kterým se snaží být naše licenční politika dostatečně přísná, abychom prostě tyhle věci nejenom jako nepodporovali, ale abychom je prostě vymazávali. A to je prostě pří-příběh Viktora Buta, kterej pak, že jo, kvůli tomu, co dělal, nakonec seděl v americkým vězení. No a teď se stane za jakou jinou stranu, že jo, než za tyhlencty siloviky. Já bych si tipl, že se klidně stane, protože ty prognózy jsou, jako že by mohli bejt, nebo ty lídři si věří na nějakých třináct, čtrnáct procent.

Martin Ondráček: Hele, já, já teda vy teď říkáte prognózy. Já mám poslední aktuální čísla před těma volbama. Ještě to vydržte. Nám to přijde vlastně zajímavý to tady říct, jo. Jednotný Rusko jako ten hlavní hegemon třicet jedna, Komunisté třináct, Noví lidé deset, tohleto LDPR s Viktorem Butem na kandidátce devět celých devět, takže deset a Spravedlivý, Spravedlivý Rusko čtyři a půl procenta. Tahleta agentura, která se jmenuje VCIOM a ty čísla jsou k šestému září, mluví o padesáti jednom až padesáti třech procentech pro Jednotný Rusko jako celkově, protože přepočítává ty, kdo budou ve skutečnosti volit. No a, a normálně byste teď jako ty lidi si říkali to je zajímavý, jak ty volby dopadnou. Teď by se jako těšili, někdo by na to sázel, že jo. Teď by seděli u tý ruský Marceli Augustový, tam by jezdily ty grafy. V normální zemi prostě čekáte na ty výsledky těch voleb. V Rusku nečekáte, protože je to prostě zadaný. A, a my teď trochu navazujeme na to, co už jsme o tom jako mluvili. Tenhleten termín, kterej ten řeknem, už několikrát zazněl i v souvislosti s volbama, ale především v souvislosti se snahou, se snahou Federovova reformovat ukrajinskou armádu. Když jsme se bavili o tom, že, že on se snažil manažersky prostě do toho svýho resortu tlačit ty klíčový ukazatele výkonu, ty KPI. To je nástroj z korporátního světa. Manažer prostě dostane číslo, který má splnit. Určitě, pokud pracujete v nějaký velký firmě, jak jste o tom slyšeli nebo se s tím potýkáte. Já jsem to úplně nenáviděl, ale respektoval jsem to, že to je docela jako dobrej nástroj na měření nějakýho výkonu. A teď si představte, že v ruskejch regionech tohleto směrný číslo nebo tyhle směrný čísla nedostávají obchodní ředitelé, ale zástupci guvernátorů pro vnitřní politiku. A, a-

Tomáš Kopečný: A tak jako fakticky, to se prostě děje.

Martin Ondráček: To se prostě jako děje, jo. A teď ty KPI, to má šest bodů, já je za chvilku vyjmenuju. A jedním z nich je prostě výsledek těch voleb.

Tomáš Kopečný: Jasně, protože guvernér je manažer, jo. A já si pamatuju, že, že ho tady jedna-- jedno hnutí vtrhlo do voleb s tím, že prostě řídit stát jako firmu. Jako Rusko je dlouhodobě řízeno jako firma, jo, a ne firma ve zpravodajským smyslu, ale právě v tomhle korporátním, že prostě manažer, kterej má na starosti nějakej úsek, nějakou divizi, který se říká region a žijou v tom nějaký reálný lidi, tak prostě dostane KPI, aby splnil.

Martin Ondráček: A teď já mám-- to je strašně zajímavý, protože ten systém je docela starej už, jo. Ten systém byl poprvý představený zástupcem vedoucího prezidentský administrativy, kterej se jmenuje Sergej Kirijenko. Přijde na něj ještě řeč. Řeknu vám, kdo to je. Už v únoru roku 2019 na nějakým semináři pro více guvernátory. A těch ukazatelů je šest. Snížení protestního potenciálu, jo? To znamená, když se u vás v tom regionu jako nedemonstruje, tak máte jako plus. Stabilita a říditelnost regionu, to je vlastně totéž. Vlastenecká mládež, její výchova, existence, sociální optimismus. To je geniální termín, sociální optimismus.

Tomáš Kopečný: To je takový jako Zamiatinovský nebo Orwellovský, jako geniální.

Martin Ondráček: Důvěra v moc, jo. A tím šestým jsou právě ty volby.

Tomáš Kopečný: No, tak rozhodně jako ten populárnější odkaz bude Lord of War, tedy Obchodník se smrtí s Nicolasem, s Nicolasem Cagem. Ale tohle, jako že je to jako přežívaný, jo, 84, protože Orwell. Ale jako přečtěte si útlejší knížku Zamiatin My, jo? Moje velmi oblíbená, vlastně i oblíbenější, protože taková jako syrovější. A taky to bylo napsaný už v roce 21 ruským spisovatelem, kterej viděl nástup bolševismu, respektive totalitarismu do, do své domoviny. No prostě My, přečtěte si My. A tam jako se teda neřeší ty volby, jo. Jenomže ty ukazatele a ty KPIčka v tom, v tý moderní řeči jsou už i tam vlastně krásně zpracovaný.

Martin Ondráček: Mně se to furt, mně to furt připadá prostě úplně šílený, jako jo, že dostanete nějak, že dostanete nějakou tabulku, tam já nevím, plnění rozpočtu, počty kilometrů opravovaných silnic, pokud se v Rusku teda opravujou a vedle toho výsledky voleb.

Tomáš Kopečný: A to jsou ty kvantifikovatelný. Mně se na tom právě strašně líbí, že to se, proto se mi to spojilo s tím My, jo.

Martin Ondráček: No, že tam je ten sociální optimismus a ty-

Tomáš Kopečný: Ty, ty vlastně-

Martin Ondráček: Ty nepočítatelný.

Tomáš Kopečný: Kvantifikovatelný. Ta kvalitativní analýza, jo, to je úplně geniální. A jenom doplním do třetice, jako mý tři oblíbený jako sociálně dystopický vize, tak je to samozřejmě My, je to 84, ale je to potom Aldous Huxley Brave New World. A teď nevím, jak se to překládá. Prostě krásný nový svět, jo. Je to z citátu Shakespeara z Bouře. Vynikající a velmi přehlížené drama shakespearovské, Bouře, takže-

Martin Ondráček: Já jsem na tom byl jednou v divadle a když to skončilo, tak jsme tehdy s tou přítelkyní odešli. Koupili jsme si divadelní noviny, šli jsme k Jelínkům na pivo a tam jsme zjistili, že jsme odešli v polovině, že to mělo ještě druhou půlku. Takže já úplně nesdílím nadšení ze Shakespearovi Bouře, ale pojďme nazpátek-

Tomáš Kopečný: To je jenom z toho citátu, že stejně jako je vlastně, jako mu zvoní hrana, že jo, z tý básně.

Martin Ondráček: Jasně.

Tomáš Kopečný: No vlastně to je náš podcast, jo.

Martin Ondráček: Ano, ano, ano, ano, ano.

Tomáš Kopečný: Tak jako román si vzal prostě název z citátu, takže to je stejný.

Martin Ondráček: Pojďme nazpátek k volbám. Dneska se jenom jako hemžíme kulturními odkazy. Ty kremelský cíle nejsou jako žádný tajemství, jo. To oni z těch seminářů běžně jako leakujou do médií a dají se převyprávět jako zpátky. Pro prezidentský volby 2018 to bylo takzvaně sedmdesát na sedmdesát, sedmdesát procent účasti a sedmdesát procent pro Putina. Pro volby do Dumy v roce 21 ta formule byla čtyřicet pět na čtyřicet pět. Tehdy na tom semináři to Kirijenko velmi jako jasně řekl a ti účastníci tehdy o tom mluvili, že jim prostě normálně řekl, že to je ukazatel výkonu a že kdo prostě jako půjde čtyřicet pět na čtyřicet pět bude pod, takže jako končí, jo. Pro letošní-

Tomáš Kopečný: A má to ty spodní, ale i horní hranice.

Martin Ondráček: Ano, ano, ale pořádek musí být. Ne, že tam nějak budete hlasovat příliš moc pro toho Putina. No ne, nechceme devadesát devět celých devět procent, protože to nevypadá dobře. Chceme jako demokratických sedmdesát. Pro letošní volby padl ten cíl v listopadu 2024 poprvé, dva roky předem, jo. A bylo to pětapadesát na pětapadesát. V Rusku je sto třináct milionů osm set dvacet tisíc voličů při pětapadesátiprocentní účasti, to znamená šedesát dva a půl milionu hlasujících a padesát pět procent z nich má volit Jednotný Rusko. To je třicet čtyři a čtyři desetiny milionu hlasů, který systém musí vyrobit. No a teď, pokud byste jednou někde, někdy chtěli prostě tohleto zavést, zmocnili byste se nějaký země, vyhráli nějaký volby, tak vám teď dáme takovou prostě takovou, takovej sled rad, jak se tohleto dělá. Takže, takže-

Tomáš Kopečný: Přesně, totalitarismus one-on-one.

Martin Ondráček: Tak, tak, tak. Tady máte manual.

Tomáš Kopečný: Totalitarismus for dummies, jo, na základní učebnice.

Martin Ondráček: Hele, jak se to dělá?

Tomáš Kopečný: No, jako zavádět totalitarismus v nějaký zemi?

Martin Ondráček: Jak, jak to dělají v Rusku? Pojďme-

Tomáš Kopečný: Já jsem chtěl říct, že mají ty volební-

Martin Ondráček: Ne, ne, ne, pojďme se podívat na to, jak se to dělá v Rusku. Protože ono to má několik kroků, abyste tohleto mohli dělat. A já si nedělám legraci z toho, že vám to chce jít, ale je zajímavý se podívat na to, na to, jak to vlastně, jak to vlastně-

Tomáš Kopečný: Jasný.

Martin Ondráček: -jako udělat, jo? Tak pojďme, pojďme, pojďme si říct nejdřív jako obecně.

Tomáš Kopečný: Jasně, okey, okey. Chápu. Takže z hlediska volebního principu, jo? To znamená ne zavádění, protože je to složitější disciplína, jo. Musíte samozřejmě vytvořit, že jo, celej ten režim, ten systém, loajální bezpečnostní složky, loajální zpravodajský služby.

Martin Ondráček: Uděláme speciální díl. Budeme radit, ano, radit, jako jak s vojenským převratem.

Tomáš Kopečný: No jasně, koneckonců, jako tohleto bylo dlouhodobě i, i třeba programem, který když už ne přímo Moskva, tak československé tajné služby úspěšně dělaly v nově osamostatněných afrických koloniích, že tam vlastně česká StB posílala svoji první správu, zahraniční rozvědku, která tam potom radila, jak co do techniky, že tam reálně učili vlastně instalovat prostě odposlouchávací a protiodposlouchávací zařízení, taky z hlediska právě managementu tý populace, jo? Tak ale dobře. Jenom chci říct, že máme tady už nějakej jako českej track record v budování totalitarismu-

Martin Ondráček: Ano, ano.

Tomáš Kopečný: -v Africe. Doporučuju knížku, moc, moc kulturních odkazů možná, ale já myslím, že naši čtenáři to zvládnou. Československo-

Martin Ondráček: Naši čtenáři a sledovatelé.

Tomáš Kopečný: Jo, pardon, sledovatelé. Československo a subsaharská Afrika 1948 až 89. Zídek a Sieber. Vynikající kniha. Jenom to samý ještě udělali s Blízkým východem a tam právě je hrozně dobře popsaný, co v který zemi naši zpravodajci a naši prostě obchodníci dělali, jak jsme tam budovali někde totalitarismus, někde obchod a tak dál. No nic, teď jsme teda v Rusku a bavíme se jenom o tom-

Martin Ondráček: Mimochodem, Paul Johnson napsal dějiny CIA, který jsou takový velmi kritický, což doporučuju zase já. A to je kniha, která je o tom samým, akorát z hlediska jako Ameriky, co dělalo CIA prostě v těch zemích, na který oni měli vliv.

Tomáš Kopečný: Tak to je ta velká hra. To je takový to, když dostanete prostě akvárko a můžete si s těma rybičkama dělat, co chcete, no.

Martin Ondráček: No jasně.

Tomáš Kopečný: Jakože tohleto bylo spíš jako velkej rybník.

Martin Ondráček: A pojďme zpátky do Ruska.

Tomáš Kopečný: Jdeme zpátky.

Martin Ondráček: Pojďme se jenom bavit, jak to, jak to dělají.

Tomáš Kopečný: Nebudujeme totalitarismus, ale jak vlastně udržovat jako už nějakou funkční, eufemisticky řečeno, přímou demokracii, reálně prostě nulovou svobodu při volbách. Tak nejdřív-

Martin Ondráček: Nejdřív vyčistíte tu kandidátku.

Tomáš Kopečný: Jasně, to znamená nejdřív ta kandidátka se zdáním té legitimity bude vyčištěna od všeho, co by mohlo dostat jenom prostě pár poslanců v tý dumě, jo? To znamená vyčištění kandidátky, pak správné sčítání hlasů.

Martin Ondráček: Ještě bych řekl, že by tam bylo dobrý dostat ty voliče.

Tomáš Kopečný: Jo, jasně, jasně, už chápu. Dobrý, tak jo.

Martin Ondráček: Rozumíte mi? Takhle to jenom jako obecně nejdřív.

Tomáš Kopečný: Kandidátka.

Martin Ondráček: Jasně.

Tomáš Kopečný: To znamená Jabloko ven.

Martin Ondráček: Například.

Tomáš Kopečný: Mimochodem, dřív se to ještě čtyři roky zpět nebo pět let zpátky se to dělalo tak, a to jsme si myslím říkali, ale zopakuju, že pět let zpátky vlastně přes tu registraci, to byl ten první bod, přes který se nedostala většina stran. Teď to vlastně udělali tak, že přes registraci to nechali a jenom zkouší, jako jestli to vlastně bude populárnější, protože se s tím můžou hrát s tím systémem. Takže Jabloko registrováno a vyhodí ho na tom, že používají prostě AI na plakáty, jo? Nějakej úplnej nesmysl. Druhej krok, svést tam ty voliče.

Martin Ondráček: Jasně, to znamená, my to za chvilku řeknem. Řeknem vám, jak se to dělá, jak jako motivujete ty lidi k tomu, aby k těm volbám šli nebo motivujete, spíš jako částečně-

Tomáš Kopečný: Naložíte do autobusů a odvezete.

Martin Ondráček: -tak donutíte a aby volili tu správnou stranu. No a potom to musíte pořádně sečíst.

Tomáš Kopečný: Pak správně sečíst, jo? To znamená, ty algoritmy se dělají často online, někde v těch sčítacích komisích. A samozřejmě, když máte kontrolu nad tou sčítací komisí, tak právě můžete říct, jako je to sto procent, je to padesát procent. Ale v tom je vlastně ten ruskej režim kouzelnej, že oni opravdu chtějí vidět, aby jim to neprohnilo zevnitř, jak si reálně stojí. Takže oni tam dají ty KPIčka a když se to nějak jako úplně podělá, že by to, tak, tak to prostě jako jde vždycky dopočítat, jo? Proto si tam mimochodem do tohohle systému nepouštějí někoho, kdo by mohl překvapit, kdo by v tý Moskvě a Petrohradu mohl dostat těch deset, třináct nebo snad i patnáct procent, jako bylo to Jabloko.

Martin Ondráček: Já si teda teď skočím k tomu, čemu jsme se tady smáli, ale je to prostě realita, že oni ty hranice jsou i nahoře.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: Jo? A k tomu se používá, v Rusku se používá termín, kterým jsem se naučil, se jmenuje vnímaná legitimita, kdy vy vlastně, jestli to chápu dobře, ty volby celý orchestrujete tak, aby ty výsledky prostě nebyly jako podezřelý. Aby to furt jako směrem dovnitř i ven jako působilo dojmem, že takhle by se to jako mohlo stát.

Tomáš Kopečný: A dokonce, dokonce tak to kouzlo tý ruský takzvaně přímý demokracie, což je opravdu jako ošklivej, nebo je to hezkej eufemismus, ale je to prostě ošklivá lež, je v tom, že ono se to tak jako nejenom může zdát, ono nebo může stát, ono se to tak i stane. A to kouzlo je právě v tom, že je to ta manažerská povinnost správce nějakého úseku, kde jsou nějaký reálný lidi, aby ty hlasy takhle opravdu dopadly. A když nedopadne, tak ten správce prostě někde zahoučí v nějakým gulagu nebo spadne z okna, jo? Guvernér nebo někdo jinej. Ale že vlastně zatímco my jsme ještě byli zvyklí, že nehledě na to, co se tady dělo, tak prostě komunistická strana Československa dostala vždycky sto procent nebo devadesát osm. Saddam Hussein vždycky dostal devadesát devět celá devět a prostě všichni ty diktátoři-

Martin Ondráček: Třeba Andrej Babiš, myslím, že jeden člověk hlasoval teď naposled, když byl předsedou, tak proti, ne? Myslím, nebo se zdržel, nebo nevím. Z těch kandidátů. Já tak, ale jen mám takovej pocit.

Tomáš Kopečný: Je to možný. Takže demokracie je tam vlastně nějaká, jo.

Martin Ondráček: Je.

Tomáš Kopečný: No nic, každopádně chci říct, že, že prostě ten, já bych řekl jako di-diktatury a totalitarismu z dvacátého století si prostě s touhle legitimitou vůbec jako nehrál, že si říkal jo, sto procent, prostě přijdete sem, uděláme zdání voleb. Ale ono právě možná v tom byla ta křehkost, ta jako něco, co, že to nebyl ten organismus, že to byla prostě umělá fasáda.

Martin Ondráček: Jo.

Tomáš Kopečný: A to kouzlo toho ruskýho systému je, že vlastně ty lidi opravdu tam jako doženou a ne, že jako donutí hlasovat nějak. Oni jim vlastně jednak dají jako takovou tu iluzi tý svobody.

Martin Ondráček: Já chci jenom říct-

Tomáš Kopečný: A nechaj je to udělat.

Martin Ondráček: No, že, že fascinující na tom je, že je evidentní, že oni velmi jako pracujou se svejma vlastníma datama, jako jo, že oni zkoumaj nálady v tý společnosti, protože třeba když se díváte na cíle těch voleb, který budou o tomhle víkendu, tak já už jsem tady mluvil o tom, že ten první cíl padl v listopadu roku dva tisíce dvacet čtyři, jo. A od tý doby se ten cíl rok a půl jen snižoval, jo. V letošním únoru, to bylo padesát procent účasti a pětapadesát pro Jednotný Rusko. A, a v červnu ten celostátní cíl z pětapadesáti byl sníženej na padesát, jo. V polovině července přišlo největší snížení. Průměrný regiony měly přejít čtyřicet pět procent, silný padesát a účast měla bejt padesát až pětapadesát. Pak na začátku září se to otočilo a ty nový zadání jdou nahoru. Průměrný regiony, jak už jsem říkal, čtyřicet sedm, ty, ty, ty mobilizovaný padesát dva, padesát tři, problémový regiony čtyřicet pět. Do procesu kampaně a toho celýho vstoupil sám Putin.

Tomáš Kopečný: To je taky nová věc.

Martin Ondráček: Tak, což je jakoby nová věc. Mě by vlastně zajímalo, jestli on ty cíle zvednul osobně, nebo jestli to, že on vstoupil do tý kampaně, tak změnilo kalkulaci vůbec, jako, protože se samozřejmě oni musej vědět tím, že on se do toho zapojí, takže, takže to pohne jako s myšlením těch lidí. Říkám to správně?

Tomáš Kopečný: Určitě. A nemyslím si, že by on řekl: „Hele, teď do toho vstupuju, tak to trošku zvedněte.“ nebo naopak, jo. Já myslím, že tohleto je něco, co on očekává, že ti jeho poddaní budou dělat automaticky. To je vlastně taky jedno z těch kouzel toho, že on to nebude říkat centrálně. On vlastně chce, aby to skutečně organicky vyrůstalo z toho, v uvozovkách, politického systému, jo, který je nastaven tak, že má vycítit, co ten car, co ten vládce vlastně chce. Jo, on nebude říkat jako ty konkrétní KPIčka. K tomu se nikdo nesníží, jo. To udělá prostě nějakej jeho Richelieu, nějakej jeho rádce. Ale on jako král slunce tam prostě bude nakr-- jako kráčet. A jasně, že vždycky vyhrajou ti, na které ukáže. On, on určuje vy jste Viktor But, on prostě Žírovský, všichni. On určuje, kdo bude součástí té jeho vládní strany, Jednotné Rusko. On určuje, kdo bude součástí všech ostatních stran. Ne, kdo bude součástí opozice, protože tam fakt jako žádná není, jo. Ale, takže všichni jako carovi jsou mu vděční za to, že prostě můžou projektovat nějaký svoje ambice. A ten systém tím pádem celý bude reagovat na to, že když on do toho vstupuje, že tedy všichni by se měli snažit víc. Kdyby do toho nevstoupil, tak prostě oni si říkají: „Aha, no tak musíme makat co nejvíc, protože náš nejvyšší šéf něco chce.“ Ale takhle, ok, hele, tak on se do toho položil, tak prostě pojďme mu donést ještě něco víc, jo. Je to vlastně taková jenom implikovaná povinnost, ne vyřčená, bych řekl.

Martin Ondráček: Ono to je zajímavý, protože, protože když se člověk dívá na, na předvolební výsledky nebo na, na podporu toho Jednotnýho Ruska, tak to zdaleka není stabilní, jo. V roce dva tisíce dvacet dva to bylo čtyřicet procent, v březnu letošního roku to bylo třicet procent, v červenci třicet čtyři. A protože i, i mnoha běžných obyčejných Rusů se prostě to Putinovo dobro-dobrodružství na Ukrajině jako dotýká, jo. Když se-- vy jste nám, vy jste nás prosili, jestli bysme zase někdy neudělali díl podcastu Komu zvoní hranana o ekonomice. Určitě to jako uděláme, ale každej, kdo se na to dívá, tak ví, že jde v Rusku poměrně rychlým tempem do háje ekonomika, inflace, nedostatek benzínu a jeho zdražování a obří rostoucí dluh ve státním rozpočtu. Můžete mi namítnout, že to obyčejným Rusům je jedno, ale prostě když jako dvě hodiny jezdíte po Petrohradu a hledáte pumpu, kde natankujete, tak si prostě jako všimnete, že je něco v nepořádku. Je otázka, jestli tenhleten pocit si podržíte až do volební místnosti teda.

Tomáš Kopečný: Což je vlastně úplně jedno, jestli si to tam podržíte, nebo ne. Ale je pravda, že aby ten celej systém fungoval ekonomicky i vojensky, válečně, no tak potřebujete se opírat ne o ztrouchnivělou strukturu a iluzi toho, že, že to směřování má tu lidovou, skoro všelidovou podporu, ale o realitu, že ji má. Jo, že ten systém, nábory lidí, že jo, prostě vysvětlovali jsme si, jak je to ekonomicky motivovaný, že to je nejúspěšnější v těch vyloučenejch regionech, v těch nejchudších. No ale všichni v tom musí být nějak spokojení, aby, aby to nezačalo drhnout, jo, protože když se to začne drhnout, tak to skončí jako, jak jsme si přesně říkali, jo, vlastně na Kavkaze, kdy, jestli se nemýlím, tak to byl Dagestán, ve kterým si vlastně těmi svými protesty, že až moc si brali do, do tý mobilizace na začátku války. Ty protesty sice byly rozehnaný, lidi zmlácení, dáváni do vězení a spoustu jich zmizelo. No ale od tý doby prostě je to jako po Moskvě, Petrohradu jeden jako vlastně z nejméně rekrutovaných regionů. A tohleto se jim nesmí rozběhnout někde jinde. To znamená, že je to i o těch vlastně kvalitativních ukazatelích, o těch pocitech, o tý mládeži, o tom všemu, čemu jsme se tak smáli. Je to o tom, nejenom o tý ekonomický situaci, protože- Jako ekonomicky se ti Rusové mají hůř, cejtí to. Ta země jde do recese nevyhnutelně. Je jenom otázka, jak moc narazí a budou se tím pádem mít ještě hůř ti Rusové. Takže to musí nahradit něčím, jako jak v tý ruský mystický duši je tak, hm, úspěšně znovu a znovu opakovaný postulatí, něčím vnitřním, jako tím, aby si řekli, že jim to za to stojí navzdory nějakým objektivním nebo materiálním deficitům, nedostatku.

Martin Ondráček: Víte, co je strašně zajímavý, Tomáši? V Rusku se o těch volbách vůbec skoro nezmiňuje televize, jo. Já jsem se díval na nějakej mote-- monitoring, kterej dělá nějakej analytickej web, kterej se jmenuje Ridle. Volby nebyly zmíněny v osmdesátech procentech, v osmdesáti procentech vysílání. Za šest dní jim byla věnována méně než sedmnáctiminutová celková doba a sjezdu Jednotného Ruska se přitom věnovalo jedenapůlkrát víc času než ostatním stranám dohromady. To jako jasně. Televize je prostě zdrojem pro, informací pro šedesát jedna procent Rusů. Proč Kreml vyhovuje, aby si ti lidi vlastně těch voleb moc nevšímali?

Tomáš Kopečný: Aby neměli pocit, že to je něco důležitýho v jejich životech. Já si myslím, že to je kvůli tomu, aby měli ten pocit, že to je nějaká jako procesní věc, ne svátek demokracie, že jo. Ne něco, čím můžou něco změnit. Ne něco, co vlastně, a to je klíčový, co rozhodne další směřování tý země. Aby ani neměli tu iluzi toho, že tím můžou něco ovlivnit. To si myslím.

Martin Ondráček: Na to existuje bonmot. Kdyby ty volby něco mohly změnit, tak už by je dávno zrušily, že jo. Ale to je takový, to jsem to nechtěl říkat, ale řekl jsem to. Tohleto je podcast Komu zvoní hranana s Tomášem Kopečným, Martinem Vondráčkem. Povídáme si o volbách v Rusku, které budou tenhleten víkend. My už jsme nakousli, že, že ten stroj na ten výsledek má jako tři vrstvy, jo, ten mechanismus, který jdou za sebou. Když takový volby organizujete, tak musíte zařídit, aby se na volební lístky vůbec nedostaly strany, který by vás mohly porazit, jo? V Rusku na to existuje celá řada nástrojů, jak tyhlety strany prostě sice zaregistrovat, ale potom je vlastně nepřipustit k tomu hlasování. Extrémně to, to odprdlo Jabloko, který vlastně bylo zaregistrovaný a který relativně nedávno bylo vyloučeno. Ty argumenty pro to vyloučení jeho byly úplně absurdní.

Tomáš Kopečný: Jo, to je, to je ten první filtr. A jak jsem, jak jsem vlastně před chvilkou říkal, tak oni se prostě teď rozhodli v tom aparátu, který řídí tu zdánlivou demokracii, tedy ten proces voleb v Rusku, že povolí všem, aby se jakoby svobodně zaregistrovali. A pak, když to bude vypadat, že by přesto něco mohli uhrát, že to nebude jenom jako vlastně rozmělnitelnej, rozpustitelnej protestní hlas, kterej se nedostane, ale že by se tam reálně mohli dostat a pak dělat bordel, vystupovat na výborech a tak dál. Takže vlastně až v tom druhém kroku, jako druhosledově, je vlastně vyřadit na základě nějaké banality. Jo, že dřív to bylo jednoduchý, no tak prostě nesplnili jste předpoklady, hotovo. Teď jsme si řekli, splnili jste, ale no, tady chyba-

Martin Ondráček: A tady chyba. Ta chyba je, já jestli se nemýlím, tak to je-- oni taky jedním z argumentů, proč oni je vyřadili, bylo, že taková ta ruská píseň Pusťek da budet solnce a že oni snad neužili tu píseň nebo neměli práva na to, aby ji použili.

Tomáš Kopečný: No jasně, tak to je stejný jako já teď minulý týden jsem četl článek, že já nevím, myslím, že to je Zdeněk Svěrák, že-

Martin Ondráček: Jo.

Tomáš Kopečný: -nebyl oukej s tím, že Piráti používali jeho písničku. Každý volby todle je. Já si pamatuju ještě na Martina Bursíka, prostě-

Martin Ondráček: No jasně.

Tomáš Kopečný: -za co děti budou, budou si mít vyhrát, jo. Něco takovýho, to bylo velký, ale každý volby se tam to děje, že ty strany prostě něco zahrajou a ta kapela, která to složila, řekne hej, jako vole-

Martin Ondráček: Další argument bylo, že oni používali při tvorbě chat GPT jako umělou inteligenci při tvorbě nějakejch plakátů. Mně úplně přijde vynikající-- tady já jsem si našel nějakej příběh nějakýho poslance komunistů Michaila Matějeva, který šestadvacátého února roku 2022 veřejně v dumě řekl, že hlasoval pro mír a ne pro válku. A v srpnu letošního roku ho samarský krajský soud vyřadil z voleb jeho obvodu. Žalobu podala kandidátka strany důchodců a jedním z argumentů pro vyřazení tohohletoho chlapíka bylo, že použil v grafice nelicencovaný fonty od Microsoftu, kterej jako v Rusku, jako z Ruska jako odešel, jo. To je, mně to přijde, jako... Hele, Nikolaj Bondarenko, jo, Bondarenka, je bejvalej poslanec saratovský oblastní dumy a nejznámější politickej bloger komunistů, jo. On v roce 2018 dělal takovej experiment, kdy se měsíc pokoušel vyžít z tří a půl tisíce rublů. Jeho kanál na YouTube má dva miliony odběratelů. V roce 2022 mu předčasně odebrali mandát v oblastní dumě kvůli neuvedenému příjmu právě z YouTube, jo, takhle, takhle ho potrestali. V červenci roku 2025 ho zvolili do Ústředního výboru Komunistické strany a jeho z těch voleb vyřadila fotka. On jedenadvacátého srpna dostal pokutu tisíc rublů, v přepočtu asi dvě stě padesát korun za veřejné předvádění symboliky extremistické organizace. Šlo o starší příspěvek s fotografií Alexandra Navalného v telegramovém kanálu, který nese jeho jméno. A Bondarenko tvrdí, že s tím kanálem nemá nic společného a ten příspěvek nezveřejnil. pak on se odvolával, prostě- Tečka. Člověk s dvoumilionovým publikem je vyřazenej z voleb s pokutou dvěstě padesát korun. A schopnost se jako odvolat neexistuje. Jako ano, tady udělal chybu. Soudruh moh kandidovat, i když byl proti válce, ale tady bohužel zveřejnil před dvěma lety fotografii s Navalnym a tady nezávislý soud, který mu všichni věříme, ho prostě vyndá. To je famózní.

Tomáš Kopečný: Jo, i ta výška té pokuty ukazuje, jak absurdně banální to byl prohřešek. A jako ta message je podle mě jasná. Přesně. Máte jako kanál dva miliony sledujících. Sedmdesát tisíc lidí na Facebooku.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Už jste skoro byl na těch dvou milionech.

Martin Ondráček: Ano, ano.

Tomáš Kopečný: A pak vám to sebrali, no.

Martin Ondráček: Ano, ano. Účet na Facebooku Darku pro Putina už tam je novej, tak si-

Tomáš Kopečný: Fakt jo?

Martin Ondráček: Prostě jo, jo, už to docela jako funguje, tak se nás tam, prosím, dejte si nás sledovat, uděláte nám radost. Teď jsme uklízeli lístky volební, jo? Takže máme lístky uklizený. Vracím se nazpátek do Ruska. Uklidili jsme volební lístky.

Tomáš Kopečný: Ne, já jenom chci říct, jako že ta pointa, ten message jako z toho, ze strany Ruska je, je jedno, jestli máte sedmdesát tisíc nebo dva miliony.

Martin Ondráček: No jasně.

Tomáš Kopečný: A prostě nazdar.

Martin Ondráček: Nazdar. Prostě sorry, použil se píseň Pucij dá budjet slunce a neměl jsi na ni práva. Odcházíš, tak.

Tomáš Kopečný: Před pěti lety někdo postnul na spřízněnej link-

Martin Ondráček: Ano, ano, fotku Navalnýho.

Tomáš Kopečný: Co dneska je extremistický, protože jsme ho zabili a-

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Nevím.

Martin Ondráček: Takže první krok jsme si popsali. Uklidíme prostě volební lístky. Ale teď by bylo bezvadný dodat tu účast.

Tomáš Kopečný: Jo.

Martin Ondráček: Jo? A, a teď se ten stroj, jak já o tom mluvím, ten stroj na ty volební výsledky začíná obracet na zaměstnavatele a začíná takzvaná korporátní mobilizace, se tomu říká v tom termínu. Jak to funguje?

Tomáš Kopečný: No, to je právě to kouzlo, že vy nepotřebujete jako dřív za bolševika, aby ten stát vlastnil všechno, aby bylo plánovaný hospodářství, abyste prostě každýmu řekl jako z těch vrchních politických pater nebo exekutivních, prostě tý strany hele, tak jako to vlastní stát, tuhle firmu, takže všichni zaměstnanci jdou volit pro KSČ. Ne, vy nepo-- vy můžete mít úplně v pohodě jako tržní ekonomiku, soukromý vlastnictví, protože všichni, kdo vlastní něco v Rusku, to vlastní díky Putinovi, díky vrchušce, díky tomu systému. Jako nehrozí, že by tam byl nějakej, říká se jim oligarcha, jo, ale tak jako jejich ta vládnoucí schopnost, že jo, jako oligarchie je prostě vláda nejbohatších, tak jako není nějak dominantní prvek. Jako Rusko není oligarchie. Rusko je prostě vláda tajných služeb. A, ti nejbohatší maj jako rozhodně lepší postavení než ti, co jsou odměněni třeba poslaneckým mandátem, protože oni vlastní obrovský firmy. Ale je to podle stejného principu, podle odměny. Je to vlastně podobné i-- když jsme si říkali ty tři prvky, jako o čem je ruská demokracie, respektive pseudodemokracie, respektive ta Duma. Takže je to jako zdání legitimity tržního hospodářství, jo, že prostě tam ta nejlepší firma uspěje. Jako, jako ne, jako není to trh, kterej rozhoduje. Jako rozhodně to není smithoniánský trh, jo? Je to vláda, je to Putin, je to vrchuška, která rozhoduje, kdo bude vlastnit kterou firmu. Mimochodem, vzpomeňme si, jak jsme měli ten díl o Wildberries. Jo? To je ten samej příklad. Jako každá velká firma v Rusku je ne tolerovaná, ale určovaná vrchuškou, jo? Tajnejma službama, někdy až samotným Putinem. A proto je taky jednoduchý říct každýmu majiteli těch největších firem, aby prostě všichni jejich zaměstnanci hlasovali nějakým způsobem. Nebo respektive, aby prostě tam jeli a účastnili se těch voleb. Takže vlastně jedna rovina těch KPIček jde směrem k guvernérům. Jo, říkají hele, ve vašem regionu prostě nažeňte tam co nejvíc. A druhá rovina těch KPIček jde samozřejmě i směrem k těm zaměstnavatelům. Jo, že hele, no tak jak to vypadá s tou vaší firmou? Oni to samozřejmě musí reportovat tomu guvernérovi, kterej je za to zodpovědnej, jo, ale ten guvernér není mocnější než ten majitel tý firmy často. Jo, pointa je, že všichni mají nějakou společenskou zodpovědnost, protože všichni jsou vděční za svůj status a za svoje všechno jednomu systému.

Martin Ondráček: No ono když se na to jako podíváte detailně a vzpomenete si vlastně na dobu, nebo já se na ni spíš budu vzpomínat před listopadem osmdesát devět, tak ono jako nebylo to tak za toho bolševika nebo za toho socialismu, že když jste jako nešli k těm volbám, tak jste měli jako fatální průser, jo? Ale, ale, ale prostě bylo lepší tam jako jít. A ta drtivá většina lidí tam šla a prostě volila ty strany Národní fronty, nechodila za plentu, neškrtala a ty komunisti měli reálnou účast opravdu devadesát sedm, devadesát osm procent lidí, který-- a vyhrávali to drtivě, protože tam ty lidi nahnali a splnili ten bod A, že se na ten volební lístek v žádným případě jako nedostal někdo jiný, někdo, kdo by říkal něco jinýho než ty strany takzvaný Národní fronty. Že tam byli jako komunisti, byla tam nějaká Československá strana lidová, Československá strana socialistická, což bylo vlastně jedno a totéž. A ten systém byl vlastně velmi podobnej.

Tomáš Kopečný: Velmi podobnej, no.

Martin Ondráček: Jo.

Tomáš Kopečný: Jenom mu prostě říkáme jinak, jo? V Rusku z nějakejch důvodů, který tkví v tom, jak je Rusko chce prezentovat.

Martin Ondráček: Zajímavý v Rusku je u těch voleb, já se teď, teď půjdeme k technikáliím. Hlasuje se tři dny, já už jsem to říkal, osmnáctého až dvacátýho. Je nějaký předčasný hlasování. To začalo už osmadvacátého srpna, tři týdny před oficiálním hlasováním. Používají se přenosný urny. No, protože to Rusko je velký, pak se to nějak jako asi sváží ty lístky. Ale pak v Rusku pozor, je věc- Která se jmenuje elektronické hlasování z domova. Jo?

Tomáš Kopečný: Pokrokové, že?

Martin Ondráček: Ano, velmi pokroková věc, která funguje ve třiatřiceti regionech. Do pondělka čtrnáctého září jste se mohli přihlásit. Mozky běží od osmnáctého září od osmi hodin ráno. Velká otázka je, jestli tohleto elektronický hlasování z domova-- a to pěkně prosím, není jako korespondenční hlasování, jo? Tohleto znamená, že se prostě přihlásíte jako doma k nějakýmu systému a asi se zřejmě identifikujete vzdáleně nějakým otiskem prstu nebo nevím čím. To se omlouvám, že to nevím. A dáte ten svůj hlas. A teď je velká otázka, jestli se, jako je to kontrolovatelný a jestli tady jako není zrovna to místo, kde můžete bez větších problémů jako ty volební výsledky přepisovat.

Tomáš Kopečný: Můžete. Je to nekontrolovatelný. Ta sčítací komise je jenom vlastně centralizovaná. Já myslím, že jako ten rozd-- jako je to úplně jedno, je to úplně stejný, jo? Ten rozdíl je v tom, že zatímco je ta, řekněme manažerská zodpovědnost rozvrstvená a řekněme to falšování je rozprostřeno mezi tisíce malých rozhodnutí, tak když máte takhle jako centralizovaný systém, no tak pak se to udělá prostě stiskem jedinýho tlačítka. A uvidíme, jak se to samozřejmě bude vyvíjet, jo? Technologicky i právě politicky, protože ten systém v Rusku je dělanej nejenom aby vypadal jako demokracie, nebo že lidi o něčem rozhodujou, ale aby právě bylo vidět, kterej z těch manažerů, guvernátorů, v uvozovkách zvolenejch lidí, je úspěšnej, jo, v tom řízení tý společnosti. Tohlensto tu vrstvu trošku rozmaže a, proto jsem zvědavej, jak dlouho jim to vydrží. Já myslím, že to je jako další, že jo, pokus. Technologie jdou dopředu. Jako elektronický hlasování je něco, co v Česku nebude mít ještě padesát let, ale v Estonsku a dalších zemích to už je, i v Evropský unii. a myslím si, že, že to je prostě zase nějakej jako pokus, co jim zafunguje líp. Samozřejmě, že to nebude mít absolutně žádnej dopad na cokoliv na kontrolu falšování. To je, to je iluzorní i v případě normálního.

Martin Ondráček: Ještě jedna les-- věc je letos v ruských volbách poprvé. Do ruský státní dumy volí obyvatele okupovaných částí Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti. Podle ruských zdrojů jde o více než tři a půl milionu lidí. Ve dvanácti regionech, kde platí vojenský stav nebo takzvaná střední úroveň reagování, začalo předčasné hlasování už dvacátého osmého srpna. Druhého září předsedkyně ruské volební komise oznámilo, že předčasně hlasovalo devět tisíc devět set dvacet devět voličů, z toho dva tisíce šest set na plavidlech, která budou v den voleb na moři. Ne, já se nebudu dobro smát, ale prostě dva tisíce šest set lidí hlasovalo. Takhle to mají spočítaný ty Rusové, jo?

Tomáš Kopečný: Tak mají námořnictvo, takže-

Martin Ondráček: O hlasování si přes internet zažádalo více než milion Rusů. Teď se pomalu jako dobíráme k tomu, k tý třetí jako věci, jo? Že jsme si řekli, že první vrstva je teda vyčistit kandidátky, druhá je dotlačit tam ty voliče a teď je ta třetí. To je prostě normální falšování, kdy vy do těch protokolů zapisujete něco jinýho, než je v urně. A, a vy můžete namítnout, tohleto se přece dá dělat u jakejkoliv voleb. Já řeknu, v Čechách je to třeba udělaný tak, že máte nějakou volební komisi. Do tý volební komise si jednotlivý politický strany, který jsou, tak nominujou svoje zástupce. Tihleti zástupci se navzájem kontrolujou při tom počítání a podepisujou ten protokol. A protože jsou z různých stran, tak to je dostatečně jako silnej argument pro to, že by se museli jako napříč domluvit a podvádět úplně všichni, jo? Vy teda můžete namítnout, že v Rusku mají taky, taky jako volební komise z různejch stran, ale já na to řeknu, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Tomáš Kopečný: Jo, já myslím, jako bych řekl dva hlavní rozdíly. Za prvé, v Česku ta komise je sezvaná jenom na ty volby. V Rusku je to trvalej orgán a ty lidi jsou vlastně nominovaný na pět let. A je to pro ně kariérní záležitost. Když prostě splní dobře, tak postoupí a tam jako vlastně ten systém vede hierarchicky nahoru jako po těch regionech. Takže když jako úspěšně sčítají volby, tak si to představte takhle. Jdete k volbám, budete je sčítat a když jste úspěšný, tak vás jako nominujou, že budete šéf nějakýho celýho okrsku, pak celýho regionu, pak celýho kraje a vlastně budete samozřejmě za to mít peníze, že jo?

Martin Ondráček: Samozřejmě.

Tomáš Kopečný: A je to pětiletej mandát, takže je to jako velmi, řekl bych motivující mít ty správný výsledky. Navíc ty předsedové jsou vždycky jmenováni i stranami, které jsou v dumě, takže vlastně se tím jako ten systém celý jako zacykluje, jo?

Martin Ondráček: Samozřejmě, protože ty strany mají zájem na tom kontrolovat to, aby si ten člověk zařídil tak, aby kdyby bylo potřeba tý straně pomoct, tak jí ten plášť-- pan předseda pomůže.

Tomáš Kopečný: Přesně tak. No a ten druhej rozdíl je asi v tom, že dokud máte pořád jako pluralitní demokracii jako v Česku, jako ve všech státech Evropský unie, tak na tu komisi jsou sezvaní lidé, kteří jsou zástupci prostě jako odkudkoliv, jo, že to jako nikdo neurčuje. Se tam přihlásíte. Můžou to být zástupci jako různejch stran nebo různejch jako volebních preferencích. To prostě v Rusku neni. Tam jsou ti lidé selektováni podle- Nějaké loajality. To není, jako že přijde někdo z ulice nebo z nějakých opozičních stran. Takže teď prostě v Česku můžu-- a většinou tam sedí, že jo, prostě příznivci SPD vedle prostě ANO, vedle Zelených, vedle, nevím, jako, lidovců a ODS, jo. A tak to má bejt.

Martin Ondráček: Fyzik Sergej Špilkin. Já ještě řeknu, že posloucháte podcast Komu zvoní hranana s Tomášem Kopačným a Martinem Vondráčkem. Jestli jste se s náma dostali až sem, dejte nám lajk, napište nám něco hezkýho pod, um, platformu, kde nás sledujete. Nám to potom pomůže. A já jdu k tomu fyzikovi. A poslouchejte, bude to velmi zajímavý. Sergej Špilkin ruský volby analyzuje od prosince roku 2007. A teď, v zemi, kde se počítá poctivě, nemá výše účasti v jednotlivém okrsku nic společného s tím, koho tam lidé volí, jo? Ale když někdo hlasy dopisuje, každej dopsanej hlas je zároveň hlas navíc pro vládní stranu a účast navíc. Takže se objevuje závislost, která tam nemá být. Čím vyšší účast, tím vyšší výsledek jedný konkrétní strany. Na grafu to vytvoří takový charakteristický zuby na těch procentech, protože komise tam dopisujou ta čísla a Rusové tomuhletomu obrazci říkají podle tehdejšího šéfa volební komise, a říká se tomu Čurovova pila, jo? Konkrétní čísla za rok 2021 oficiálně dostalo Jednotné Rusko čtyřicet devět a osmdesát dva setin procenta. Po očištění o statistické anomálie tak vychází Špilkinovi třicet jedna až třicet tři procent. Tohleto je jenom spekulace. ten Špilkin to zveřejnil. Rusko ho potom, označilo za zahraničního agenta a Grigorij Melkojanc, jeden z nej-- vedoucích nejznámější nezávislé organizace pro sledování voleb, která se jmenuje Golos, tedy Hlas, byl zadržen v srpnu dvacet tři a v květnu dvacet pět odsouzen na pět let do vězení a sedí doteď. To je docela hysterická reakce od toho ruskýho státu, jako takhle odsoudit jako někoho do kriminálu, do tюрмы, jak se říká rusky kriminálům, za to, že poukáže na takovouhle zvláštní souvislost. Až by si člověk řekl, že, jak se říká, udeřil hřebíček na hlavičku, no.

Tomáš Kopečný: Rozhodně-

Martin Ondráček: Tohle se ten systém, no-

Tomáš Kopečný: Utajená rusa se ozvala, jo. a co k tomu dodat? Možná bych to jako ještě kontextualizoval, jo? Pokud je teda oficiální účast nějakých padesát jedna procent prohlášená formálně. A já jsem četl i jako, že nevím, jestli u toho Holosu nebo Golosu nebo od někoho jinýho, že prostě ta reálná sečtená byla cirka třicet osm. Oni to prostě brali-- jak se k tomu vůbec dostali, jo? Že díky tomu, to jsme si říkali, že vlastně to musí být rozhodnutí tisíců malých komisí, že něco falšujou, tak oni se jenom koukli. to se vlastně bavíme o tom rozdílu mezi tím, co se falšuje někde dole a mezi tím jako falešným součtem. Když, když se vlastně koukali na ty sčoty nebo součty těch komisí na nějakejch malých okrscích, tak prostě ta účast jim vyšla nějakejch třicet tři až třicet osm procent. Ale pak se všude objevilo těch padesát jedna. To znamená to, co se děje, to není, jako že by přebarvovaly ty hlasy, to oni tam nechaj. Oni jenom dodají-

Martin Ondráček: Další.

Tomáš Kopečný: Jako pokud bychom to aplikovali jako nějakým zobecněním, což ten Golos dělal na celé Rusko, tak je to dvaadvacet milionů nových hlasů, které se započítávají. Tím se to vlastně dostane na těch jednapadesát procent. A to je vlastně to kouzlo, že vy jako někomu neberete jeho hlas nebo jako nevím přesně, že nepřepočítáte to nějak jinak, nezapíšete to jinak. Prostě jenom přihodíte. A to je v ruské kultuře velmi populární a dlouhodobě stovky let vlastně realizované i předtím, než byly volby, mrtvé duše.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Za báťušky cara byl systém mrtvých duší hnán především nějakou ekonomickou logikou, jo? Gogol, Mrtvé duše. Doporučuju si to přečíst. Tam je to jako nějaká-

Martin Ondráček: Velmi zajímavý.

Tomáš Kopečný: -satiry dělaný, ale jako dneska se to převádí jako do té politické roviny nebo dlouhodobě se to převádí, že vlastně najednou vykazujete lidi, který jako nikdy nebyli, nikdy nebudou, jenom jako mrtvé duše, mrtvé hlasy. A to vám udělá to číslo. A samozřejmě, když na to upozornili, že ten součet toho, co našli ve všech těch malých vesničkách a městech, neodpovídá tomu číslu, který jako jim to z centrály bylo přiděleno, tak poté byli odsouzeni.

Martin Ondráček: Tahle ta mašina na volební výsledky, kterou my popisujeme, ta nespadla z nebe. To je věc, která se vyvíjí a v Rusku staví pětadvacet let. Tenhleten stroj na volební výsledky měl tři hlavní architekty. Každý to stavěl trochu jinak, protože každej řešil jinej problém. První je Vladislav Surkov, šedá eminence Kremlu od roku devadesát devět. Jeho úkolem bylo dát politickému systému tvář. On byl architektem vzniku strany Jednotné Rusko, Putinovy dneska. To vznikla prvního prosince roku 2001 sloučením několika stran. V roce 2005 vzniklo prokremelské mládežnické hnutí Naši a osmadvacátého června 2006 Surkov vyslovil pojem, který se znal-- stal jako značkou celý epochy, jo. On začal mluvit o takzvaný suverénní demokracii, jo. Tedy myšlenka, že Rusko má takovej nějakej specifickej typ demokracie, která se nedá posuzovat nějakým cizím měřítkem. Tohleto, tohleto, prostě v Rusku je to tak. A ruské specifikace, to je něco, co z Ruska se ozývá velmi často. Je to takový to: „Vy tomu nemůžete rozumět, protože tohleto je vlastně jako Rusko.“ Jo? Filozofie. To je-- Vám to připadá jako myšlenka nebo jako jenom nějaký alibi, že my tady v Rusku máme demokracii, kterou budeme falšovat?

Tomáš Kopečný: Je to systém řízení společnosti. Jo, je to, je to myšlenka, která vytvořila ten systém, a který, která jako samozřejmě nemá s demokracií nic společnýho. Jako ten, ten ruský statement jako neříká: „My tady nebudeme mít demokracii.“ Oni říkají: „My budeme mít svoji vlastní, protože prostě demokracie jsou populární.“ Jasně, že za bolševika, za Sovětského svazu si na tohleto nemuseli hrát, protože prostě byly dva bloky a mít demokracii nebo diktaturu bylo jako podobně legitimní, jakkoliv si hráli na hlasování i v sovětským bloku. Ale, devadesátý roky, nultý léta, to je vlastně, že jo, nevím, Fukuyama, konec historie. Všichni si mysleli, že liberální demokracie nebo demokracie zvítězí. Takže každej se snažil jako vypadat, že to, že to dělá. A nejenom kvůli pohledu zvenčí, ale jak se brzy, jako vlastně po zavedení tohohle systému, dozvědělo i jednotné Rusko a Putin, tak i kvůli systému zevnitř. Jo, že, co tím chci říct, jo? Takže ten, ten systém té suverénní demokracie de facto vytvořil koncept, takhle explicitně pojmenovaný, jako systémová opozice a nesystémová, myslím, jo, tomu takhle nějak říkali. Prostě ta nesystémová byla vlastně z jejich hlediska nekonstruktivní, destruktivní síla. Takže takovou nepotřebují. Oni potřebují někoho, kdo-- My jsme si třeba na začátku říkali, že je ta stoprocentní shoda, ne na všech tématech, kdo jako vypadá, že na něčem není shoda. Oni nehlasujou stoprocentně všude. Když je třeba otázka v oblasti ekologie, jo, tak tam se jako o něčem můžou jako neshodnout, když jsou nějaký další, jako třeba ekonomický otázky, těžkej průmysl, chemickej průmysl, jak tyhlety sanovat, incentivizovat, tak tam se můžou jako vlastně střetnout nějak názorově. Ale na těch zásadních otázkách řízení státu, míry svobody, represe, cenzura internetu, to jsou všechno věci, kde je naprostá jednota. Takže to je vlastně to, co umožňuje vytvořit pouze tu systémovou, jestli to říkám dobře, opozici. Že vlastně nechá-- vymezíte jim prostor, ve kterém lze mít svobodnou diskuzi nebo respektive jiný názor a zároveň jim vymezíte pole, většinové, kam prostě nemají vůbec strkat nos.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: A to je princip suverénní demokracie. Suverénní ve smyslu jsme suverénní stát, nikdo nám nebude kecat do toho, jak si řídíme vlastní lidi. Jo? No, to je prostě něco zároveň, s čím jako narazili, když se koukneme jako takhle do tý historie, když to vytvořili, tak si řekli wow, super nápad. Ale pak narazili ve smyslu roku 2011, kdy byly volby, který nedopadly úplně nějak skvěle. Jo, před patnácti lety proběhly volby, který bych řekl, byly takovým jako největším low pointem, takovým spodním bodem.

Martin Ondráček: To byl vlastně v podstatě, jako když mluvím o Surkovovi, tak ta jeho éra skončila těmahle těmahle volbama. Po něm přišel druhej architekt toho volebního systému, kterej se jmenuje Vjačeslav Volodin.

Tomáš Kopečný: A jenom si řekněme, proč skončila.

Martin Ondráček: No, já to jenom dořeknu. Jenom, jenom-- Právě on přišel v roce 2011, právě ve chvíli, kdy po těch volbách, o kterých vy mluvíte, a pojďme klidně po divnejch jako zfalšovanejch volbách, tak vypukly největší protesty v moderní ruský historii. Pod heslem Za čestný volby. A teď to celý řekněte. Proč skončil jako Surkov nebo, nebo ta jeho éra? A co se stalo s Volodinem?

Tomáš Kopečný: No, takhle. Skončil proto, protože ten jeho model, jakkoliv vypadal hrozně dobře, tak byl vlastně legitimní dostatečně, v uvozovkách, jenom pro zahraničí. Ne, že by na tom tak záleželo ve vnitřních volbách, ale nepokryl zkrátka tu potřebu ruských občanů, ruského národa, aby-

Martin Ondráček: Si mysleli, že žijou taky v demokracii.

Tomáš Kopečný: Jo, aby, aby si mysleli, že žijou v něčem, kde rozhodujou o věcech. Pro-proto byly ty protesty. Jasně, a to je počátek Navalnýho, jo, taky jako, jako nějaký hy-hybný síly. Ty protesty vypukly kvůli tomu, že právě bylo dost lidí, který reportovalo o tom falšování. Ten systém ještě nebyl dokonalej. Bylo dost lidí, který vlastně se účastnili těch voleb. To znamená, ta první fáze, jak jsme si řekli, ten tříbodovej systém do tý totality nebo nesvobody, ještě nebyla vůbec dobře udělaná. Prostě voleb se účastnily reálný opoziční strany, ty destruktivní síly, jak jim říkali. No a lidi pro ně hlasovali, takže to museli zfalšovat. Takže se vlastně až v tý třetí fázi dostali k tomu, aby ty volby dopadly, jak potřebovali. No ale jako když ty lidi-

Martin Ondráček: Ale už bylo pozdě, protože je to problém. Trochu je to potíž falšovat to až jako na konci.

Tomáš Kopečný: Protože ty lidi-

Martin Ondráček: Tak.

Tomáš Kopečný: -už jako ví, jako nějak hlasovali, ví, jak hlasovali třeba i jejich sousedi, prostě potkávali se.

Martin Ondráček: Je to podezřelý.

Tomáš Kopečný: Je to divný. Byly volební kampaně, jo, ještě prostě probíhaly, potkávali se na náměstích a najednou tak špatný výsledky. To je divný. A plus se k tomu přidá: „Hele, no tak tady vidíme, že prostě ty volby byly zfalšovaný. Na této okrskové stanici došlo k tomuhle a tomuhle.“ protože ještě volební komise nebyly správně obsazený, systematicky. Protože připustili to, aby ti lidé vůbec jako se mohli toho hlasování účastnit jakožto kandidáti. A pořád ještě jako v tom systému bylo dost lidí, který měli nějakou iluzi z devadesátejch let, že žijou ve svobodným státě. A potom přišlo to, že vlastně ten systém se jako zprofesionalizoval. A když to řeknu stručně, tak prostě dospěl. Jako teď jsme pořád u druhýho architekta, jo, ale už dal základy tomu, který vedly k tomu, co máme dneska.

Martin Ondráček: On reálně udělal to, že, že zave-znovu zavedl tu volbu v jednomandátovejch obvodech, kde vládní strana může jako vyhrávat na osobnostech a kde vlastně jako vítěz bere vše, což je jako vlastně pro stranu, která je vedoucí, tak velmi jako, jako výhodná věc. Ve spojení totiž s těma osobnostma, když máte jako místní administrativu, tak i když vám padá podpora ve stranickým hlasování, tak když za vás bude kandidovat nějakej, já nevím, Ovečkin nebo tak, jo, teď trochu narážím na ten aktuální klip, kde stojí ten Lavrov. Jo a pak tam bylo zajímavý, že, že oni tak ty volby přesunuli na září, jo, což je konec dovoleno-dovolených jako v Rusku a vlastně ne úplně vysoká jako pozornost a, a relativně jako malá účast, jo. A, a vlastně tam je položenej základ voleb, jak je vidíme teď, jak je uvidíme teď o víkendu v Rusku, že jo.

Tomáš Kopečný: No určitě.

Martin Ondráček: A potom už stačilo, aby přišel Sergej Kirijenko. Už tady o něm byla řeč. Ten člověk, kterej se vytasil prostě s těma KPI a kterej řekl fajn, tak tenhleten systém, kterej je takhle nalísovanej, tak já prostě jako opravdu teď jako tomu dám nějaký výkonnostní parametry a budu ty výkonnostní parametry prostě...

Tomáš Kopečný: Jo a proč s tím vlastně přišel, je, že je to osoba nebo osobnost, která byla jako nej-nejmladší premiér v ruský historii. Bylo mu nějakejch šestatřicet.

Martin Ondráček: Bývalej premiér.

Tomáš Kopečný: V roce devadesát osm.

Martin Ondráček: Ano, ano, ano, ano.

Tomáš Kopečný: V roce devadesát osm, vlastně těsně před Putinem. pak jako působil dále ve státní správě. No a už za jako solidifikovanýho nebo prostě ustanovenýho Putinova režimu se stal generálním ředitelem Rosatomu.

Martin Ondráček: A pracoval tam, pracoval tam dlouho. Rosatom je obří, jako obrovská ruská firma.

Tomáš Kopečný: Vlastně nějak od roku dva pět do roku dva tisíce šestnáct. Jedenáct let. A to je prostě obrovská firma, funkční, skoro stavěla i nám jaderný reaktory a staví je v Rusku, teda v Rusku samozřejmě a staví je v Maďarsku. A je to prostě korporát, kterej funguje. A on byl v roce dva šestnáct jmenovanej do pozice, která měla právě jako vlastně řídit ty, ty volby, jo. Nenápadně, nějakej zástupce ředitele nějaký jako nejvyšší komise. Ale jeho režim, jeho jako uvažování manažerský, korporátní se přeneslo do toho systému a vidíme výsledky, že jo. Bylo to zase dva šestnáct. Proč? Protože dva šestnáct byly volby každejch pět let, že jo. A ten pětiletej v uvozovkách mandát, kterej měl jeho předchůdce, tak pořád jako nedopadl úplně ideálně. Respektive prostě najednou Rusko bylo už v jiný fázi, bylo už ve válečný, okupační fázi, jo. Musel do toho přidávat jako spoustu novejch, novejch prvků a skutečně to mělo bejt řízený jako systém, celý, celý ten volební proces. A zjevně se osvědčil, protože v roce dvacet jedna to dopadlo ke spokojenosti Putina, takže v tom pokračuje, zlepšuje ten systém. Jo, teď, že jo, novinky tam přidává, jo. Kromě toho, co jsme říkali, internetový hlasování, tak tam jsou taky novinky ve stylu, jak vlastně správně začlenit okupovaný území. Jo, to znamená, že teď budou vlastně členové ruskýho parlamentu i ti, kteří zastupují Doněckou lidovou republiku nebo respektive Doněck, že jo, okupovanou část Doněcku, Luhansk, Cherson, Záporoží. Jo, jakkoliv prostě to nekontrolujou celý, tak prostě budou poslanci i z toho důvodu, aby to vypadalo, že vlastně ty Ukrajinci okupujou Záporožskou oblast.

Martin Ondráček: No přece maj jako, tam mají poslance, že jo. Co tam ti Ukrajinci dělaj, že jo? Mimochodem, na tomhletom je dobře vidět, jak, jak ty Rusové v některých oblastech to mají vlastně jako zmáknutý. My se tady furt dokola bavíme o guvernátorech a o tom, že se volí ti gubernátoři, co jsou takoví jako, jako hejtmani prostě těch jako oblastí, který tam jsou. Senzační je, že v tom Rusku třeba existuje a slangem se tomu říká kovárna gubernátorských kádrů.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: Co to je?

Tomáš Kopečný: To mimochodem zavedl právě Kirijenko. Když, když se stal dva šestnáct šéfem, tedy de facto šéfem jako voleb v Rusku, tak už v roce dva sedmnáct založil tuhle akademii. Nikde jsem nenašel, že by to bylo přímo inspirováno francouzskou ENA, tedy ENA, École normale d'administration, což je kovárna úřednických kádru ve Francii po, teď jako nevím, jak dlouho jako sahají, možná stovky, ale rozhodně jako dlouhé desítky let.

Martin Ondráček: Ale je to velmi podobná instituce, že jo.

Tomáš Kopečný: Je to velmi podobná instituce. Kovárna guvernérů určitě, protože se chlubí, že od tý doby vykovali padesát guvernérů. Ale není to jenom gubernátorská práce, jo. To znamená, není to jenom veřejná správa. Jsou to i vlastně šéfové korporací. Je to, no stejně jako když si jako v té akademii- Dneska to teda opravdu hodně dáváme, kulturní odkazy, ale Červená labuť, jo? Tak prostě koukněte se, jak se vlastně vytváří, v Rusku špioni, legálové, nelegálové. tak když máte takovouhle kovárnu i pro nejenom tajný služby, armádu, jakožto vojenskou akademii nebo třeba Akademii speciálních sil pro nějaký speciální útvar, ale i v té politice, tak to najednou zase obejme celý ten systém tak, že ti, kteří budou voleni i ti, kteří budou řídit tu ekonomiku, budou procházet jedním úzkým hrdlem, jednou institucí, kde se všichni budou znát a budou všichni formováni jednou silou. Žádné prostě svobodné bádání, žádné svobodné vzdělávání na univerzitách, jo, ale prostě státem řízená, jak bych to řekl, jako lab-laboratoř, ale spíš ve smyslu pěstírna, bych řekl. Kovárna je jako takový jako metalurgický název. Já bych řekl jako pěstírna kádru.

Martin Ondráček: Jo, tak ona je-- ta kovárna vychází z toho, že se vždycky říkalo, že jako ty kádry musí být jako ze železa, že jo, z oceli, tak ukujeme ty kádry a tak dále.

Tomáš Kopečný: Jako pěst-- jako nejsem nějakej velkej pěstitel, ale mám zahrádku, takže pěstírna je taková organiznější.

Martin Ondráček: On Václav říkal, že dneska kopal nějakou díru na nějakej strom, tak proto přišel o chvilku později a teď se vrací zase nazpátek k líči. Ale ještě než ho pustím k líči, tak vám chci říct, že když se tady bavíme o tom, že jsou nějaký KPI, nějaký parametry, takže když ty parametry neplníte, tak špatně dopadnete, jo? Po volbách čtvrtého prosince dva tisíce jedenáct je hezká-- hezky zdokumentovaná vlna těch odchodů. Surkov si devátého prosince, pět dní po volbách, sezval regiony, kde Jednotný Rusko nedostalo ani třicet čtyři procent. A pak přišly odchody. Podobně se tohleto jako odehrávalo v roce dva tisíce sedm. Zajímavý je, že dneska už se netrestá gubernátor, ale pojistkou jsou jeho zástupci pro vnitřní politiku. Proto jsou to ti, který jezdí jako na ta školení, kde se dozvídají ta, ta-- dozvídají ty cíle. Politolog Alexandr Kynev říká, že tenhleten post je jedním z nejméně stabilních vůbec jako v Rusku takhle vysokejch postů. A, a ten tlak asi musí na tyhlety lidi bejt jako šílenej a oni ne úplně dobře jako spí před těma volbama, jestli jim to dopadne nebo nedopadne, že jo.

Tomáš Kopečný: No tak je to šéf, u kterýho vyhazov většinou je spojenej s oknem, jo, který mu slouží. Takže asi proto se jim dobře nespí. Nebo očekávám, že se jim nespí dobře.

Martin Ondráček: My bysme tady ještě mohli chvilku rozebírat další jména, který kolem Putina v tom Kremlu jsou zodpovědný za ty volební výsledky. Ale nechme si to na díl, kterej máme v hlavách a to jsou jako nejbližší spolupracovníci Putina. Já jenom teď jako řeknu, kdo je veřejnou tváří celý tý věci, protože, Ella Pamfilová je předsedkyně Ústřední volební komise. Já už jsem tady o ní mluvil. Ona tuhletu funkci letos třicátého března získala potřetí v řadě. Od března roku dva tisíce čtrnáct byla ruskou om-ombudsmankou pro lidská práva a v březnu šestnáct ji Kreml postavil do čela volební komise. V srpnu letošního roku sama řekla, že volby proběhnou v extrémní situaci. Já nechci, hm, já vůbec nevím, jak funguje v Rusku nebo jak fungovala ombudsmanka pro lidský práva, jo? Já nevím, jestli ona byla nějaká záruka slušnosti.

Tomáš Kopečný: Určitě ne.

Martin Ondráček: Určitě ne, že jo.

Tomáš Kopečný: Jako současná ombudsmanka je jako pro lidský práva a pro práva dětí je jednou ze dvou osob odsouzenou vedle Vladimira Putina-

Martin Ondráček: Jo, jo, hájená-

Tomáš Kopečný: Odsouzenou Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu-

Martin Ondráček: Kvůli únosům dětem, dětí.

Tomáš Kopečný: Za zločin genocidy, vyhlazování ukrajinského národa, protože porušuje a unáší ukrajinský děti. Takže tolik k záruce slušnosti toho titulu, jo?

Martin Ondráček: No, to znamená, že oni prostě vzali někoho, kdo je teda jako žena, což je jako bezva. Nominovali ho do, do pozice člověka, kterej podepisuje vyřazení kandidátů a, a ústřední volební komise, prostě nikdo od toho nic nečeká. Je to, je to součást celýho toho mechanismu. tenhleten celej systém, kterej my tady popisujem, ten stroj na výrobu ruskejch výsledků voleb, tak ten vlastně stojí, člověk má pocit, na nějaký nevyslovený dohodě, jo, že zaměstnanec udělá, co od něj chce ten korporát. Stát mu platí mzdu valorizovanou, on nějak jako žije, za to chodí k volbám, moc se neptá, moc neprotestuje. Ve chvíli, kdy tenhle předpoklad přestává platit a ekonomika v Rusku na tom začíná být ne úplně dobře, dalo by se předpokládat, že možná i na druhý straně začne časem jako korodovat nebo erodovat ta ochota těch lidí tuhletu hru hrát. Dožijem se toho?

Tomáš Kopečný: No, je to samozřejmě záleží, jak dlouho budem žít, ale, -

Martin Ondráček: Já už asi ne, překládám to.

Tomáš Kopečný: Ne, ne, ne, ale tak jako to záleží. Jako třeba pan Burns ze Simpsonů. Kdybysme měli takovouhle jako longevity vizi, tak možná teoreticky. Já si jenom myslím, že my se můžeme reálně dožít, jako asi jako většina českejch občanů se může prostě dožít v následujících třeba deseti letech posunu v rámci těch silovíků k tomu, že třeba převáží křídlo, které bude chtít- Přerušit nebo ukončit tu válku. Ale rozhodně si myslím, že se jako další desítky let nedočkáme toho, že by v Rusku byla zavedena demokracie, jak ji známe v Evropě.

Martin Ondráček: Ono je teda zábavný, že v Čechách se vlastně o volbách v Rusku moc nemluví. Já vlastně nevím jako proč. Jestli ty novináři na to nemají odvahu, nebo ty výsledky tak dopředu jsou nalajnovaný, že to nepovažujou za důležitý. Ale jestli se teď mluví někdy jako v Čechách o volbách v Rusku, tak se vždycky říká: „Počkejte, po volbách by mohla bejt ta velká mobilizace.“ My jsme o tom dělali díl. já teď jenom řeknu, že Putin prvního září v Biškeku označil řeči o mobilizaci po volbách ruským výrazem, kterej se dá přeložit jako psí blbost. Je důležitý říct, že jedenadvacátého srpna poslala ruská vláda do Dumy návrh na pokuty za nesplnění mobilizačních rozhodnutí regionálních úřadů. A, a server Verstka napsal, že bezpečnostní složky žádaly Putina o zavedení válečného stavu po volbách. Žádaly, jo? To poslední je ale tvrzení jednoho média opřené o anonymní zdroje, ne doloženej fakt. Ještě jednou se zeptám a myslím, že vím, co mi odpovíte. Ta velká mobilizace oznámená jako mobilizace. Furt si myslíte, že nebude?

Tomáš Kopečný: Já si myslím, že nebude. Myslel jsem si to i předtím, než to Putin řekl. A teď si to myslím ještě víc. Myslím, že budou prostě použity různorodé a velmi často i velmi funkční a efektivní nástroje té takzvaně skryté mobilizace. To znamená různé incentivy, pobídky k tomu, aby těch lidí se narekrutovalo více, ale nebude vyhlášena skrz válečný stav nebo skrz legislativu.

Martin Ondráček: Tak volby jsou o tomhletom víkendu. Výsledky volební budou, já nevím, v neděli večer nebo v pondělí ráno. Pojďme si, Tomáši, slíbit, že při natáčení dalšího dílu podcastu Komu zvoní hranana začnem tím, že se podíváme, jak to těm klukům ruským dopadlo, jak se trefili a podíváme se na to, kolik těch zástupců pro politické věci, těch guvernérů, vyletí ze svých pozic.

Tomáš Kopečný: A z oken.

Martin Ondráček: A z oken. To byl podcast Komu zvoní hranana. Tomáši, moc vám děkuju.

Tomáš Kopečný: Já děkuju.

Martin Ondráček: Pokud s námi běháte jako jeden z mých kamarádů, tak doufám, že jste nevyplivli plíce. Je to určitě pod hodinu a půl, ten, tu stopáž, se myslím. Takže, takže-

Tomáš Kopečný: Na půlmaraton ideální trénink.

Martin Ondráček: Na půlmaraton jsme ideálním tréninkem. Tomáši, mějte se krásně, těším se, že se uvidíme při natáčení dalšího dílu.

Tomáš Kopečný: Já taky. Hezký den, tejden.

Martin Ondráček: Mějte se fanfárově. Ahoj.

‍