CIA v Moskvě. Proč a jak spolu mluví nepřátelské tajné služby

Martin Ondráček: Je ráno 25. srpna roku 2026 a po Novém Arbatu, což je jedna z nejrušnějších moskevských ulic, jede kolona černých amerických chevroletů. Mají červené diplomatické značky s kódem 0 0 4. Ten kód znamená Velvyslanectví Spojených států amerických. Před kolonou jedou vozy Ruské dopravní inspekce, tedy ruská policie, která americkým autům klestí cestu Moskvou. Kolemjdoucí vytahují mobilní telefony, videa se objevují na ruských serverech a lidé v komentářích kroutí hlavou. 4 nebo vlastně 5 rok velké války. Rusko a Spojené státy si vzájemně vyhostili velvyslance a diplomaty a v Moskvě jede americká kolona s policejní eskortou. V jednom z těch vozů sedí ředitel Ústřední zpravodajské služby Spojených států John Ratcliffe. A tady je potřeba říct na začátek něco, aby bylo všechno jasný. Tohle není anomálie, není to selhání, není to skandál a není to, upřímně řečeno, zase taková senzace. Kontakty mezi tajnými službami znepřátelených států se prostě dějí. Děly se celou studenou válku, dějí se dnes a mezi Ruskem a Ukrajinou je dokonce jeden takový tajný kontaktní kanál aktivní každý týden. Tento díl nebude primárně o tom, co si u toho stolu v Moskvě řekli, i když se k tomu taky dostanem. Podíváme se na to, jak takový kontakt technicky vypadá, jakým letadlem se do nepřátelské metropole letí a proč hned dvěma. Proč ten stroj měl zapnutý odpovídač, takže o něm prostě věděl celý svět? Co si ten člověk, který tam jede, bere s sebou a co naopak si vzít nesmí? Kdo mu v Moskvě dělá ochranu, když si žádnou nemůže přivézt? Jestli tam něco jí, jestli něco pije a kam jde, když musí na záchod. A především si budem povídat o tom, že tajné služby spolu prostě mluví. A to i když se politici těch států vzájemně strašně nenávidí. Jsem Martin Ondráček a vítám vás u poslechu podcastu Komu zvoní hrana.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás u poslechu podcastu Komu zvoní hrana.

Martin Ondráček: A než začnem, já dám něco do uvozovek. Vytknu to. Pokud jste s náma s podcastem Komu zvoní hrana od začátku, tak víte, že jsme si na začátku s Tomášem definovali nějaká pravidla a jedno z nich je, že Tomáš nebude vůbec nijak cenzurovat otázky, které já mu budu klást. A následné pravidlo říká, že Tomáš na některé otázky prostě neodpoví. On jako člověk, který pracoval pro stát s nějakou bezpečnostní prověrkou, je zavázán zdržet se komentování nebo nemluvit o skutečnostech, které se dozvěděl v době, kdy pro ten stát pracoval. Jinak by byl trestně stíhanej. Takže se pojďme domluvit, jestli se zeptám na něco a dneska se to může stát, co tomu bude blízko, tak třeba zapískáte nebo zvednete ruku, jo? A já budu vědět-

Tomáš Kopečný: Nebo se začnu kroutit.

Martin Ondráček: Nebo se začnete kroutit.

Tomáš Kopečný: A začnu odpovídat jako správnej diplomat.

Martin Ondráček: Jo, samozřejmě. Tak si to vyzkoušíme. Pojďme k tomu. Tomáši, vy jste prošel světem jako diplomacie. Když jste se teď jako, jako normální člověk, kterej už není v tý státní službě, díval na ta videa z toho Arbatu nebo na ten Globemaster, jak letí nad tím Ruskem, co jste si pomyslel jako první?

Tomáš Kopečný: My jsme se minulý týden bavili o viditelnosti a neviditelnosti určitých procedur a proč některé prvky třeba toho přeletu nad Kaliningradem byly viděné každému běžnému nadšenci do letadýlek, prostě na těch trackerech. A tohleto je to samé. To, co jsem si říkal, bylo, někdo to tady chtěl nechat vidět a přitom o tom ještě nemluvit. To znamená, vlastně je tam ta hra a líbí se mi na tom, že, že je ta hra přiznaná s tím, že oficiální kanály potvrdí, o co se vlastně jedná až o den, a to ty americké, ruské dokonce o 2 dny později. Ale už ten, ten konkrétní moment, kdy tam vyjíždí to vozidlo se šéfem CIA, tak za prvé to udělají tak, aby to každý viděl. A samozřejmě každý, kdo má dneska telefon, což je prostě úplně každý, tak to natočí, dá to na nějakou sociální síť, začne se diskutovat, kdo by to tak mohl být. Ale u toho se nezůstane, u té spekulace. Oni mají připraveného novináře, který to bleskově potvrdí, že to je šéf CIA.

Martin Ondráček: Dokonce ještě v době, kdy on tam je.

Tomáš Kopečný: Přesně tak. V době, v době předtím, než to potvrdila ta americká strana, než to potvrdila ta ruská. A, a to, a to bylo jako opravdu v řádu hodin potom, co se to začalo objevovat na těch sociálních médiích. Takže to, co já jsem si pomyslel, dobře zorchestrovaná, vlastně skrytě přiznaná akce, která měla vyslat nějaký signál, že se děje něco velkého, jo. Ještě možná tady k tomu řeknu takovou zajímavost, že tohle se děje každé významné delegaci, která je prostě doprovázená větším množstvím nějakých ochranných prvků. My jsme něco podobného zažili relativně nedávno, když jsme navzdory přání pana prezidenta byli doprovázeni velkým množstvím ochranných prvků, když jsme jeli zkrátka z Kyšiněva do Oděsy. A stalo se nám úplně to samé, co se stalo teď v Moskvě, a to, že okamžitě na sociálních sítích začaly kolovat videa s naší kolonou. A začali se ptát, kdo to přijel? To je Putin. Kdo to přijel? To je americkej prezident, to je Trump nebo nějaký místní oligarcha, se spekulovalo a reálně jsme se jako bavili tím, jak se to takhle probíralo tím internetem. Ale ten zásadní rozdíl je v tom, že nikdo neřekl nebo neupozornil, pozor, to je český prezident, protože jsme logicky nechtěli na to upozorňovat. Takže prostě po celou tu dobu, co jsme tam byli, tak vždycky ty zprávy, tak měli jsme s sebou novinářský štáb, ale byly s nějakým zpožděním, aby byla zachována operační bezpečnost. Hlavně tedy to nebylo propáleno v ten moment, kdo to vlastně je. Nebylo potvrzováno ty spekulace. Zatímco tady to bylo připravené dopředu.

Martin Ondráček: My se podíváme za chvilku na to, jak se orchestrujou, bych použil tohleto slovo vaše, takovýhle návštěvy. Ale potřebujeme ještě jednu věc rozlišit, protože bez toho by to nedávalo smysl. Diplomat jedná jménem svého státu. Když něco řekne, stát je tím dejme tomu vázaný. Existuje k tomu nějakej protokol, nějaký nóty, smlouvy. Dá se to vlastně nějak jako dohledat. Říkám to, říkám to dobře, když se snažím jako amatérsky popsat rozdíl v tom, co může říct diplomat a co říká takový zpravodajec na takovýhle jako návštěvě, že se ten člověk může chovat opravdu velmi jako neformálně? Je v tom ten rozdíl?

Tomáš Kopečný: Je v tom ten rozdíl. Jako velká část lidského jednání se drží nějakých zvyklostí, psaných i nepsaných. A ty zvyklosti vychází z nějakého společného porozumění, z rámce, ve kterém se oba budou orientovat. Nebo všichni třeba, pokud je to multilaterální jednání. Takže já, když to trošku zploštím, tak pokud by prostě přijel zaměstnanec Ministerstva zahraničí Spojených států-

Martin Ondráček: Nebo člen vlády, dejme tomu, klidně. To je asi stejná úroveň.

Tomáš Kopečný: No tak, no tak jako úroveň jo, ale tak dobře, tak to ještě rozliším. Takže dáme do toho diplomata, dáme do toho člena vlády a dáme do toho zpravodajce. Tak ten diplomat mluví nějakým jazykem, kterému ten partner rozumí právě kvůli tomu, že v tom světě žije, že ví, co to znamená jako jemně naznačená nějaká nuance, řekněme ostražitosti nebo nespokojenosti nebo naštvanosti. Je to velmi nuancované, je to velmi zaobalené. My jsme se vlastně i snažili vysvětlit, jak funguje diplomacie obecně. Ten diplomatický jazyk už nikdo nehře. A je to celé kvůli tomu, aby i když ty státy budou spolu válčit, když tam budou umírat lidi, tak aby spolu mluvili distingovaně, aby se prostě nepodřezali mezi sebou v té místnosti, aby prostě nějaká, nějaká úroveň, nějaké patro těch vztahů bylo jako pořád s nějakou noblesou a s možností překonat ty problémy a jít dál. Tak to je diplomat. Tak proto ta nuancovaná a velmi jako jemná řeč. Ten člen vlády je prostě politický představitel, o kterém se předpokládá, že bude hrát nějakou politickou hru směrem ke svému elektorátu domů, jo? Takže ten vůbec nemusí zastupovat zájmy státu, to prostě bude nějakej více či méně relevantní prvek. Ale řekl bych, ten je tam pro tu show, jo, mediální. Ten diplomat opravdu může předávat nějakou, nějakou zprávu, ale spíš jako, řekl bych, překračovat nějaký příkopy. Zpravodajec, jak si vlastně budeme dneska i povídat, může říkat věci bez obalu a hlavně bez záznamu. Jo, že většinou když, nebo v drtivé většině případů, když někam přijede ten diplomat, ať už zaměstnanec místní ambasády, tedy zaměstnanec Ministerstva zahraničí, který je tam vyslán permanentně i podle těch diplomatických úmluv se tam potom nějak může a nemůže chovat. Anebo přijede někdo přesně jako z Washingtonu. No tak prostě cokoliv, co řekne, tak je dáno do záznamu. Většinou je u toho hodně lidí. Když se schází zpravodajci, no tak je u toho málo lidí a může z toho vzniknout nějaký záznam a ten bývá jako velmi pečlivě utajovaný. A právě tím zvykem, tou zvyklostí bývá, že se to nemůže dostat v podstatě ven. Zatímco ty leaky z těch diplomatických kanálů, to nemusí být ani jako česká diplomacie, ale prostě je, je už vlastně předjímáno, že to může uniknout. Ty zpravodajci si zároveň říkají ty věci jako bez obalu. Neznamená to, že si budou vyhrožovat jako gangsteři, ale rozehrávají tu šachovnici i díky své vlastní moci, díky tomu, co ty jejich služby vlastně můžou. Na rozdíl od špatně placených zaměstnanců Ministerstva zahraničí, jo, s malým budgetem, jo?

Martin Ondráček: Jo, což chápu. Jsi tam pracoval, tak to je osobní zkušenost. Můžeš nám ji prozradit.

Tomáš Kopečný: Ne, český stát stranou, jo? Český stát-

Martin Ondráček: Prověrko.

Tomáš Kopečný: Tak jako samozřejmě, ale jako špatně placení jsou zaměstnanci Ministerstva zahraničí po celém světě a budgety mají špatný Ministerstvo zahraničí po celém světě. Když přijede někam šéf CIA, tak se bavíme o někom, kdo má obrovskej operační aparát z hlediska lidí, to znamená z hlediska zdrojů, který jsou přiznaný, nepřiznaný a z hlediska financí, z hlediska operací, který dělá po celým světě a může někde pomoct, někde uškodit. Takže se prostě baví s někým, kdo opravdu má váhu.

Martin Ondráček: Jestli to chápu dobře, tak ta výhoda toho, když spolu mluví zpravodajci, je v tom, že, že ti diplomati a ty vlády se nad tím vlastně můžou vždycky umýt ruce, že jo, protože můžou jako říct, že si tam něco řekli. My to vlastně jako nevíme nebo si nad tím myjem ruce. Nezavazuje to nikoho, co se tam jako slíbilo. To prostě spolu mluví prostě jako zpravodajci.

Tomáš Kopečný: Je to tak. Jako zákony o zpravodajských službách jsou v každé zemi a jako velmi specificky vymezují jejich pravomoci, aby například nedocházelo k jejich zneužívání, protože v nesvobodných režimech, jako jsme to zažívali u nás, mohou potom působit jako i proti, jako protidemokraticky nebo proti vlastním lidem. Ale zároveň ty zákonné normy jim umožňují dělat něco, co žádný jiný občan, žádný jiný příslušník ani bezpečnostních sborů nemůže. Z hlediska nějaké transparentnosti, ale i odpovědnosti. Prostě používá prostředky, které žádnej jiný, žádný jiný vykonavatel státní služby nemůže, ať už je v jakékoliv uniformě. Může působit samozřejmě pod jinými jmény, může takto působit jak v rámci vlastní země, tak v rámci zahraničí. A tím pádem nemůže jako porušovat zákony, ale z některých zákonů, pokud plní svoje služební povinnosti, tak je vyjmut. A to je ten zásadní rozdíl.

Martin Ondráček: No, ono je to totiž-- ty tajný služby má jako různý jako úkoly, má jako různý úrovně. My se teď budeme bavit jako vlastně o tajnejch službách, který působí prostě jako v cizích státech. Určitá část z logiky jako věci je soustředěná kolem ambasád, kde je spousta lidí na různejch pozicích, který jsou vlastně jako zakonspirovaný, tak si to jako představuju. Ale zajímavý je, že tam je jeden člověk, kterýmu se říká deklarovaný důstojník, což je člověk, o kterým se jako ví, ano, tento zaměstnanec XY je vlastně styčným důstojníkem tajný služby tohohle toho státu. A pokud já jako mám zájem o jako oficiální kanál k nim, tak je to tenhleten člověk. Říkám správně definici toho deklarovaného důstojníka?

Tomáš Kopečný: Je to tak a působí to samozřejmě jak tedy pro tu civilní část, což je CIA, jo, a protějškem je SVR, tak to samé platí u té vojenské části, protože každá armáda, každá vojenská složka má-- a ještě abych byl přesný, tak to vlastně nepřísluší přímo armádě, ale spadá to pod Ministerstvo obrany, má vlastní vojenskou rozvědku a vojenskou kontrarozvědku a ta má vlastní aparát. Většinou je mezi těmito dvěma službami velké napětí, spory, nedůvěra, někdy boje o moc, o zdroje a tak dál.

Martin Ondráček: Ve všech zemích-

Tomáš Kopečný: Ve všech zemích.

Martin Ondráček: -se tohleto odehrává.

Tomáš Kopečný: Ve všech zemích.

Martin Ondráček: Ta žárlivost nebo žárlivost.

Tomáš Kopečný: No tak prostě bojujou o ty samý zdroje a mají ty samý nástroje. A jenom, jenom, jenom chci říct, že, že ten, ten deklarovaný důstojník je tedy jak v té civilní, tak v té vojenské části ambasády.

Martin Ondráček: Mně teda musím říct, že jsem se v tom vrtal, tak mě jako fascinovaly některý příklady jako tý komunikace těch tajnejch služeb vlastně z doby studený války, který jako fungovaly, který byly jako fascinující si o tom číst. Jedním z příkladů toho, kdy to fungovalo skvěle, tak je takzvanej kanál Gavrilov. Vy určitě víte, co to bylo, že jo?

Tomáš Kopečný: Kanál Gavrilov byla vlastně hlavní komunikační linka mezi KGB a CIA v dobách studené války a bylo to pojmenované po ruském básníkovi Gavrilu Deržavinovi z 18. století a vedlo-- ta linka vlastně vedla z ústředí KGB přímo do kanceláře jednoho člověka v Langley, tedy sídla CIA. A je to takovým dobrým dokladem toho, že ta zpravodajská komunikace mezi zpravodajskými službami vydrží i to, co nejenom politika, ale často ani diplomacie nezvládne.

Martin Ondráček: Bylo zajímavý, že tehdy u toho kanálu Gavrilov tak bylo velmi omezený množství lidí, který o tom vědělo, že jo. To nebylo tak, že by celý CIA vědělo, že takovejhle kanál je otevřenej. Byla velmi přísná pravidla, jak a kteří lidi si spolu mohli povídat. A já jsem si vždycky, já jsem si, když jsem to četl, tak jsem si říkal no jo, ale, ale-- a pak mi to došlo, když jsem vlastně viděl to obrovský množství věcí, o kterých oni se bavili a o kterých se prostě museli bavit, který se děly mimo jako vzájemnýho soupeření mezi těma dvěma největšíma státama, jako mezi tou železnou oponou, že tady prostě jsou takový věci jako, jako terorismus, mezinárodní obchod s drogama, že jo, vůbec jako zbraně hromadnýho ničení, když je prostě někdo někde třeba odcizí a tak dále. A že předpokládám, že i dneska mezi těma službama jako, jako existujou kanály, aby si o těchhletech věcech, který ohrožujou obě dvě ty velmoci, mohli povídat, že jo?

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Já myslím si, že jsme se toho taky několikrát dotkli už tady v tomto podcastu a to je to pochopení, nebo je to důležité pro pochopení, proč Američané vlastně od začátku jednají s Rusy tak z našeho pohledu často nedostatečně, jak to dělají. A tím důvodem je, že Evropa, jak tedy Trump potom výrazným způsobem, jako asi hruběji zexplicitnil, je pro ně jenom jedním z hřišť, na kterém hrají a ne to nejdůležitější. A jasně, že se bavíme o Číně a Tchaj-wanu a celém tom pásu ostrovů a bavíme se o celém světě, protože americká armáda, americké zpravodajské služby mají svoje základny přiznané, nepřiznané po celém světě, na každém kontinentě, v téměř 2 stovkách zemí, jako skoro v každý zemi. A tam má nějaký, ať už jako ambasády nebo právě nějaký třeba i základny. A Rusko jich má podstatně méně, ale zase jako myslím těch vojenských základen, ale za to jako prostě velmi intenzivně pracuje na tom, co jim šlo vždycky nejlíp. A to je ta diplomatická, elitní diplomatická škola plus ta zpravodajská. A bavíme se o tom opakovaně a každý znalec Ruska to ví. Předpokládám, že i naši posluchači. Ale prostě Rusko je stát, který je řízen nejen vysokým důstojníkem KGB a FSB, ale je to i stát, který je z principu jako řízen tou org-- nebo na nejvyšší příčce té hierarchie moci je právě tahle organizace, ta zpravodajská služba, což je velmi netypické. To tak prostě v každé zemi není. Není to tak v Číně, není to tak v Americe, není to tak v mnoha dalších jako velkých moc-mocenských zemí, ale prostě Rusko je řízeno zpravodajskými službami a podle předobrazu toho, jak fungují zpravodajské služby, tak se odehrávají i ty politické, někdy i ekonomické záležitosti. Takže v tomhle ohledu je jako velmi důležité pochopit, jak moc si dává Rusko doteďka záležet na tom, aby budovalo takto svoje kanály a sítě po celém světě, protože chápe, že to je ten žetonek vyjednávací, ten bargaining chip, někde třeba v Čadu, který můžou směnit s těmi Američany za něco, co třeba potřebujou v Sýrii. A dělají to takhle desítky let a funguje to. A zase jsme zpátky u Gavrilova. I v době, kdy byla prostě v plném proudu Reaganova rétorika, že Sovětský svaz je říše zla, kdy prostě byla 1 krize za 2 jako napříč, nevím, prostě Afghánistánem, jo, kdy Američani vybavovali mudžahedíny proti sovětským okupantům. Tak i v té době pořád ten kanál běžel a vytrval velmi dlouho právě proto, že se na něm řešily věci, který vlastně byly takzvaně dekonfliktní. Přesně jak jste zmiňoval, tam patří ty věci, který jako ani 1 jako mocensky neřeší, jenom je to společný problém. Jako jasně, že obchod s drogama nevzniká v éteru z ničeho. Přes 90 % heroinu se prostě dělá přes Rusko. Je to využíváno a finančně to přispívá ruským tajným službám pro jejich operace po celém světě. Ale zase, když se to nějak vymkne z kontroly, když prostě ty Spojené státy někde chtějí utlumit ten kohoutek, například, nevím, financování narkoterorismu, to znamená financování teroristických skupin právě z nějakých drog, no tak se o tom dokážou promluvit dobře s Rusama, právě proto, že 90 % heroinu jde přes ně, jo, z těch afghánských polí. Takže zkrátka je to něco, co je realita tohoto světa a jako pro její stabilitu je to vlastně dobře. Jakkoliv potom my můžeme být jako nešťastní z toho, že ti Američani prostě do toho nejdou tak full in, jak bysme si třeba my představovali. Moje osobní zkušenost. Jako vždycky, když-- to bylo jako třeba jako narážení na ty, narážení na ty limity toho, co člověk vlastně může udělat v dresu Česka, jo. My můžeme hrát svoji roli, kterou by si třeba takový Němec nebo, nebo ten Američan jako nikdy ne netroufl, ale nemohl dovolit vzhledem k tomu, jak velký parník oni řídí. Jo, já když jsem přesně jako s německými kolegy z diplomacie, ale i z armády a z politiky řešil jejich podporu Ukrajiny, ale pak jsme řešili další věci, přesně i vztah k Číně, k Tchaj-wanu, k Litvě a tak dál. Litvě kvůli tomu, že uznali Taipei jako hlavní město Tchaj-wanu, otevřeli ambasádu, nastaly sankce. Ty potom Čína aplikovala hodně přes Německo, takže jsme řešili, no a proč jste na ty Litovce tak tvrdí? No tak protože když je to velká země a opravdu má ten horizont po celém světě, tak to není, není to prostě nějaká rovnice o dvou, 3 proměnných, ale o 80 proměnných. A některé jsou významnější a mají vyšší váhu na té rovnici. Takže je to prostě 85x plus 75y a pak třeba jenom 3, 3z. Ale pro nás je to hrozně málo proměnných. Pro nás jako Česko. Je jasné, že se jako přes Google Earth si každý dohlídne na konec světa, na konec Afriky, ale to, abychom tam měli nějaký reálný vliv, to se nás prostě netýká. Takže proto je pro nás to rozhodování a vlastně otáčení i té zahraničněpolitické osy mnohem jednodušší. Pro toho Němce, pro toho Američana je to jiné, je to komplikovanější, ale zase proto naší úlohou, stejně jako třeba pro ty Balty, Estonce, může být jako jednodušší bejt tím jako otevřeným, někdy až radikálním hlasem, který vlastně říká to, co určitá část té nějaké mocenské, velmocenské administrativy třeba Spojených států si nemůže dovolit.

Martin Ondráček: Tomáši, já vás vrátím zase k Redfordovi v Moskvě. Abychom chápali, proč se ta návštěva stala a proč se dělá jako v tomhletom formátu, musíme si asi dneska říct, že klasická diplomacie mezi Washingtonem a Moskvou je na minimu. Co z tý klasický diplomacie mezi těma těma dvouma velmocema dneska reálně funguje a co už existuje jen na papíře?

Tomáš Kopečný: No, funguje pořád ten základ. A o tom jsme se tady bavili, jo. Sdílení informací, i když to často právě nahrazují jiné kanály, například ty zpravodajské. Já se těším, až se k tomu vrátíme, jo. Ty pravidla hry tam jsou nějaký, jo. My jsme si říkali, jako že mluví nějakým jazykem, mají to taky v nějaký etiketě o pravidlech. Jako zpravodajci mají zase trošku jiný než diplomati. Ale ok, co zbylo z diplomatických vztahů? No, skelet, protože Američané nemají plnohodnotného velvyslance v Moskvě. Mají tam jenom chargé d'affaires.

Martin Ondráček: Chargé d'affaires, to je vlastně zástupce velvyslance.

Tomáš Kopečný: Jo, chargé d'affaires je doslova tedy, že jo, pověřen agendou nebo záležitostmi z francouzštiny a buď je ad interim nebo en pie. Ad interim znamená, že dočasně nebo en pie, tedy že tam je svými nohami, chodidly trvale. No tak tedy v tomhle případě je to AI, tedy ad interim. A to znamená, že je to otázka taky schválení ze strany Moskvy, ale dobrého návrhu ze strany Spojených států, jo. V případě Ruska ta to tedy ve Washingtonu svého velvyslance má. Ten tam byl od roku 2025 jmenovanej zase po odstranění mnoha překážek, kterým se v diplomacii říká iritanty, jako že to někoho štve. Takže se musí prostě spoustu věcí nejdřív vyjasnit, jestli vlastně jim ti Američani povolí toho velvyslance. A nakonec se dohodli, že by to mohl bejt někdo, kdo se vlastně docela úspěšně zapojil do vyjednávání. Do vyjednávání jako s Američany v Istanbulu v roce 25 už za tý Trumpový administrativy. Takže vlastně když se, když se, když se dohadovaly ty, ty, ta velká jednání, která už zase jako, možná si na to už spoustu našich posluchačů nevzpomene, ale loni v létě touhle dobou ještě svět věřil, že to spěje k nějakému velmocenskému dealu a spoustu lidí tomu věřilo i v Rusku, jo, po Aljašce, ale nebylo to naplněno. Jenom chci říct, že aby právě tyto velké velmocenské dohody mohly být naplněny, tak tedy Rusové svého velvyslance prosadili, Američané ne. A jinak bylo zavřeno spoustu konzulátů. De facto nefungujou konzulární služby. To znamená Rusové, co mají nějaký problémy ve velkých Spojených státech, tak musí všichni skoro jezdit do Washingtonu. Jo, že vlastně 6 ruských diplomatických objektů v USA zůstává zabavených kvůli podle všeho prokázaných obviněních ze špionáže. No a zkrátka to samý se děje s americkými, že jo, vždycky to je jako zrcadlový. Americký konzuláty ve Vladivostoku, Jekatěrinburgu jsou taky pozastavený nebo v pozastaveným statusu, takže to funguje prostě tak, že je jenom ty hlavní města.

Martin Ondráček: Když půjdeme k té cestě. Tam se objevuje spousta jako spekulací o tom, jak ta cesta vlastně vznikla. Jednou z nich je, že Ratcliffa do Moskvy poslal přímo Donald Trump. Já vím, že tohleto se nedá nijak jako verifikovat. Tak se zeptám jako jinak. Takovou cestu, takový jako vysoký šajby tajný služby, jako je šéf CIA, to asi logicky by měl schválit prezident Spojených států americkejch, že?

Tomáš Kopečný: Bývá to tak, no. A jako tu služebku mu podepíše asi on.

Martin Ondráček: Jo a potom asi to funguje tak, že přes nějaký základní kanály, který tam musej bejt na nižší úrovni, si to začnou jako ohmatávat a pak se to vlastně připravuje a řeší se spousta věcí jako technickejch, bezpečnostních a tak dále a tak dále. Já si jako říkám, když se dívám na to, jak si spolu jako umí bez problémů vlastně povídat jako šéfové CIA a, a vlastně FSB, jestli moje informace jsou správný, tak si říkám, jestli nějaký takovýhle styčný vztahy jako k ruskejm službám s vědomím toho, že, že my jsme jako jinej kalibr diplomatickej, než jsou Spojený státy americký proti Rusku, má i Česká republika. Jestli jako nějaká takováhle linka jako existuje třeba. A buďto zapískejte, zamávejte rukama, nebo tak. Jestli prostě existuje taky nějakej vztah mezi takové neformální přestání služby mezi náma a Ruskem. Tak je to spíš na úrovni jako spekulace, jako jo, protože já si myslím, že i kdybyste jako jste to věděl, tak to stejně nemůžete říct. Ale jenom to, tak já to nechám viset ve vzduchu, jo, tu otázku, že si jako říkám, že by, že bude možná jednou zajímavý zjistit za pár let, možná za pár desítek let, jestli si nějakým způsobem jako ty služby na nějaký úrovni uměly povídat, uměly povídat mezi sebou. Tak, nechám to bejt.

Tomáš Kopečný: No já bych jako, slíbil jsem, že se budu kroutit, takže já se můžu klidně začít kroutit.

Martin Ondráček: Já si myslím, že pojďme, jste se-- dobře, rozumím vaší odpovědi. Pojďme se pobavit teď o tom, jak se tam Ratcliffe fyzicky dostal, protože to je věc, která je nesmírně zajímavá. On přiletěl do Moskvy americkým transportním letounem C17A Globemaster, což je takovej velkej nákladní stroj, kterej je schopen naložit pár tanků. Vozí se jím humanitární pomoc. Volací znak toho letadla byl RH4555. To RH je reach, tedy dosah a to je volací znak, kterej používá americký velitelství letecký přepravy. A zajímavý je, že tohleto letadlo, který z principu toho dopravního velkýho letadla je velmi hlučný a nepohodlný. To je, jako když letíte Casou, je v tom hroznej bordel, je to jako vzdálený od normálního jako letadla v tom pohodlí toho cestujícího. Tak on letěl tímhletím letadlem z Rigy. Do Rigy přiletěl klasickým prostě dopravním jako zabezpečeným Boeingem C400B, což je letadlo, který se v Americe používá pro cesty vysokejch osobností, který potřebujou po cestě používat zabezpečený komunikační kanály. Do Rigy teda komfortní letadlo, ve kterým se dá bezpečně telefonovat a pracovat a na poslední úsek do Moskvy se přesedlo do nákladního transportéru, kterej vypadá jako obyčejnej nákladní stroj, jo? Zajímavý je, jak to ze všech jako postupně lezlo, jo? Jako Lotyšsko řeklo velmi opatrně, že poskytli tomuhle tu logistickou podporu, jo? Litva řekla ano, my jsme to jako věděli, jo? Pro mě ta představa toho, že sedím v letadle, který má nějakej volací znak, to je jedno jakej prostě, ale je to americký letadlo a teď to letadlo letí jako z Rigy jakoby do Moskvy. To je tak strašidelná úplně představa, jo? Že vidím pod sebou ty hromady různejch jako protiletadlovejch baterií, lidí, který jsou úplně vybrnkanej, protože nad nima jako furt lítaj ty ukrajinský drony a, a který se prostě bojej, že jim-- teď já letím v takovýmhle obrovským letadle s tímhle volacím znakem. To se musí domlouvat asi dlouho dopředu, ne? Nebo, nebo-

Tomáš Kopečný: Ani ne. Pár týdnů, maximálně dopředu.

Martin Ondráček: Dobře, vy byste se cejtil v tomhletom letadle bezpečně?

Tomáš Kopečný: No tak já bych samozřejmě se disocioval a nepřipouštěl bych si žádný nebezpečí. Takže stejně jako když si sednu do malýho letounu někde a- A děláme prostě nějaký triky, jo?

Martin Ondráček: Jasně, chápu.

Tomáš Kopečný: Ne, tak jako chápu, že, že to může vlastně v tom kontextu, jak jste říkal, působit, že by se mohlo něco stát. Ale jako upřímně, když letíte do Dubaje na dovolenou nebo přes Dubaj někam dál, tak se můžete cejtit trochu podobně. Si říkáte no třeba přiletí nějakej ten íránskej šahíd až sem. Je pravda, že intenzita těch ukrajinskejch dronů je vyšší, ale takhle, ono to jsou ty cíle, který ty ukrajinský drony maj, jsou jako dostatečně odkloněný od nějakejch těch velkejch letovejch leteckých koridorů.

Martin Ondráček: Ono je tam dopravní letadla v Rusku jako lítaj, že jo.

Tomáš Kopečný: Protože pozor, jako Moskva sice přestala být přestupní stanicí pro spoustu evropských letů nebo i konečnou destinací z politických důvodů a nikoliv z bezpečnostních už v roce 22. Jako pořád přes Moskvu lítá určitá část světa. Jo a Rusové koneckonců přes Istanbul a přes další místa pořád lítají. Takže občas čteme články o tom, že to či ono ruské letiště bylo zavřeno, ale to znamená, že 99 % času je v provozu, jo. A přes to letiště prostě lítají pořád 1000 a statisíce lidí jako každý týden. Takže-

Martin Ondráček: Ona možná v tom, co říkáte, je možná jakoby odpověď na tu otázku, kterou už jsme tady položili, proč to letadlo bylo vidět na tom flight radaru, že jo? Proč vlastně tenhleten odpovídač nebyl vypnutej? Možná proto, že s tímhletím volacím znakem to bylo bezpečnější, protože-

Tomáš Kopečný: Určitě.

Martin Ondráček: Já bych chtěl, kdybyste to vysvětlil, protože oni ty systémy, který asi tahle ta letadla hlásí, jsou dva. Jeden se dá vypnout a druhej se vypnout nedá, ale jenom jeden je vidět, že jo?

Tomáš Kopečný: Je to tak. A samozřejmě je bezpečnější to mít zapnutý, pokud prolétáte nad takto, takto horkým, jako ve smyslu tedy jako protivzdušné obrany a nervozity prostředím. Takže určitě to bylo v pořádku, že to nahlásili. Jinak vlastně standardně ta žádost o průlet většinou stačí zaslat prostě 3 dny dopředu. Je nutné samozřejmě také předat té-- nejenom, nejenom tam, kam letíte, ale i přes všechny státy, které přelétáte, seznam pasažérů, aby věděli, kdo je na palubě.

Martin Ondráček: To znamená, že myslíte, že on tam byl opravdu, že v tom seznamu pasažérů on byl napsanej jako vlastním jménem?

Tomáš Kopečný: Tak bych se nedivil. Jako asi vlastním jménem by tam nemuseli být napsáni lidé, kteří jsou, nevím, 3 4 patra pod ním a který třeba ještě můžou mít před sebou nějakou kariéru pod jiným jménem, ale prostě od jistýho věku a od jistýho stupně řízení už prostě jste vidět a v ten moment jako přestáváte bejt použitelný pro operace pod falešnou identitou. No tak v momentě, kdy vás začnou fotit, když začnete chodit na nějaký oficiální jednání, tak samozřejmě, že vystupujete pod svým jménem, takže tam nevidím žádný problém. A myslím si, že, myslím si, že celkově bylo jako vlastně standardní, že to bylo takto nahlášeno a ohlášeno dopředu. To, co byla message nebo to, co bylo nějakým způsobem, jako jak jsme se bavili na začátku, netypické nebo uděláno záměrně, bylo, že si prostě nesedl potom do nějakého nahodilého auta a neprojel to zadníma uličkama a jako asi by tolik času neztratil, ale že to chtěli udělat ceremoniálně.

Martin Ondráček: Celý.

Tomáš Kopečný: Celý. To znamená jako to, že tam letíte na vojenský letoun, mohli prostě nechat nějakejm nadšencům, ať si o tom spekulují, co chtěj. A on by pak zase odletěl o 2 dny zpátky. A pak by třeba řekli, že se o něčem bavili nebo nebavili. Standardně ukrajinské a ruské zpravodajské služby se baví neustále. Občas se potkávají, ať už na neutrálním území, no většinou na neutrálním území, ale někde jinde taky můžou. No a jako vlastně je to něco velmi přirozeného. Takže vlastně tady není žádný důvod z toho dělat jako nějaký haló, protože prostě to tak funguje.

Martin Ondráček: Já jenom vlastně trochu odpovím na to, na co jsem se vás ptal, protože ty letadla se hlásí dvojím způsobem a to je opačný. Já to jenom jako řeknu. Ten klasickej odpovídač je pasivní a dokud se ho radar ze země jako nezeptá, co je za letadlo, tak on nic neříká a pak odpoví v nějakým režimu, kdy pošle jako kód totožnosti, nadmořskou výšku, nějakou, nějakou identifikační jako adresu. A pak je to, o čem jako mluvíme a to je jako aktivní jako vysílání každou minutu polohy. To je to, co je vidět na flight radaru a to je to, co se dá vypnout, jo. Já shodou okolností si teď neuvědomuju, jestli na tom flight radaru jsou vidět třeba český jako vládní speciály.

Tomáš Kopečný: Můžou bejt.

Martin Ondráček: Ale já si myslím, že taky asi není důvod to prostě jako vypínat. Ale teď se tady bavíme o tom, že to šlo vypnout a oni to nevypnuli. A vy tady říkáte, že vás vlastně baví to, jak to bylo celý jakoby zorchestrovaný a jak to bylo celý vidět. Tak se můžem domnívat, že ta, ta, ta, ta viditelnost byla součástí vzkazu nějakýho.

Tomáš Kopečný: Viditelnost na místě, jo?

Martin Ondráček: Ano, i toho letadla i na místě.

Tomáš Kopečný: No já bych řekl viditelnost letadla je prostě něco, co není problém. Jako a ještě, ještě si uvědomme jednu věc, jo? Když letí nějaká delegace americká na ekonomické fórum do Sankt Petersburgu, jo, do Pitru, no tak tam taky neletí linkou, jo? Taky tam letí nějakým jako buď soukromým tryskáčem, nebo někdy i vládním letounem. A není to první delegace, která přiletěla do Moskvy. Když tam letěl Vitkov s Kašnerem, tak jako taky tam neletěl linkou a taky tam neletěli soukromým tryskáčem. Prostě- Zjevně tam jde lítat, ehm, a bez toho, abyste se musel bát, že vás trefí protivzdušná obrana, protože prostě moc dobře ví, co letí, protože jste vidět. Ehm, a není to rozhodně poprvé ani naposledy, co se něco takovýho děje, no. Jako to, co-- Takže já jenom rozlišuju dvě věci. To, co je v tom vzduchu vidět na flight radaru, mně nepřijde nijak vlastně pozoruhodný. Mně přijde pozoruhodný to, co se dělo potom na těch ulicích.

Martin Ondráček: A co to je, co to je teda za vzkaz? Je to vzkaz, jako my spolu normálně mluvíme? Není to nic divnýho, jako že se navštívíme? Nebo mluvíte o tom, že to bylo pozoruhodnej biograf, co oni předvedli prostě jako při tom průjezdu tou Moskvou. Tak co tím teda světu chtějí říct? Nebo jak jste to pochopil?

Tomáš Kopečný: Já jsem to pochopil tak, že jednak spolu mluvíme a jedná se o něco vážnýho. Je to i vlastně ukázání vzájemnýho respektu před světem, jo, že to takový to ještě v roce 22, 23, co bylo z těch Američanů cejtit, že teda z toho Ruska si nebudou tolik všímat, že to jsou ty pariové světa, tak to už vůbec neplatí. Pro Rusko samozřejmě tím velkým vítězstvím byl ten aljašský summit, jo. Pro ně bylo nejdůležitější to, že už nejsou ti vyloučení z toho světového dění. Ale, ehm, myslím, že z amerického hlediska bylo důležité, kdo tam byl a, a ten obsah, jo, který taky se velmi brzo dostal ven. A to, že to hned novináři začali spojovat s poslední návštěvou předchozí ředitele CIA v zemi, tedy de facto přesně před pěti lety. Zase jako po tom, co měli zpravodajské americké a spojenecké služby spoustu informací o plánované invazi na Ukrajinu. A zase jo, to bylo po volbách do Dumy, kdy on to chtěl mít hotový a pak jako se naplno věnoval těm přípravám vlastně na tu invazi na podzim 21. Tak to, že tam jede zrovna teď, v momentě, kdy třeba Donald Tusk tenhle týden říká: „Následujících 6 měsíců bude pro Polsko rozhodujících.“ A to jako není úplně nahodilý číslo nebo nahodilý údaj těch 6 měsíců, protože veškerý ty zpravodajský poznatky, ty západní, poukazují na to, že si ten Putin něco chystá a že to něco nebude nějaké zmírnění, ale bude to eskalace.

Martin Ondráček: No-

Tomáš Kopečný: A proto tam jel ředitel CIA, proto ho nechali vidět, protože tím taky chtěli ukázat vzkaz i ten symbolickej. Hele, naposledy to varování zabralo. Teď tam přijel. Dokázal jim říct něco, co, čeho by se chytli líp? Nevím.

Martin Ondráček: Řada jako komentátorů a různých analytiků prostě psala, že bez ohledu na to, o čem spolu mluvili, tak to, že on tam byl vidět a že tam vůbec byl, je věc, která to značí, že situace je velmi vážná. Donald Tusk taky mimochodem řekl takovou, na nějakým setkání s voliči řekl takovou velmi jako drsnou větu, že on řekl, že pokud se něco šustne, tak by byli Poláci blázni, kdyby se jako aktivně nepřipojili k odstrašující operaci, protože jestli nic neudělají, pokud něco, o něco se Rusko pokusí, tak budou potom na řadě. A myslím, že jsem mluvil o Litvě nebo o Litov-- o Lotyšsku. Ale my se k tomu ještě dostaneme. Já se vrátím nazpátek do vzduchu. Jsem fascinován tím takovým jedním jako technickým detailou, detailem. Když někdo jako ředitel CIA někam letí, potřebuje si volat a potřebuje volat tak, aby ho nikdo neslyšel. Americké letectvo zavedlo v březnu letošního roku úplně nový zařízení, který se jmenuje Roll-on Conference Capsule. A, a to je taková jako, to je taková kapsle konferenční, je to taková jako zasedačka, kterou naložíte do nákladního prostoru transportního letounu jako kus nákladu. A, a já jsem si vlastně říkal, jak on tam jako letí, jako v tom Globemasteru. A pak jsem si říkal a ejhle, no tak oni vezmou takovej kontejner, prostě strčej ho tam. Tam si jako, když si to budete představovat, tak si to představte jako opravdu jako devítimístnou zasedačku, která je vyrobená tak, aby nebylo slyšet nic ven ani nic dovnitř. Dvě kapsle se dají propojit. To prošlo zkouškama nárazového zatížení, dekomprese a tak dále. Když máte ty dvě kapsle vedle sebe, tak tam máte průchodový dveře a tak se díváte, jako jak to bylo předtím. A je to úplně legrační, jo, protože předtím to bylo tak, že, ehm, Silver Bullet je vlastně takový ten stříbrný obytný karavan, kterýmu se říká Airstream, kterej mimochodem dárek pro Putina používá prostě na venkovních akcích. A oni tohleto měli upravený tak, že to strkaj do těch letadel. A v tomhletom se vlastně lítalo 20 let a 20 let nebyl letově tenhleten karavan upravenej k tomu, aby v něm za letu někdo seděl, jo. A zajímavý, když si o tom jako čtete, tak je, jak je fantastický, když čtete ty technickou dokumentaci, tak to není jako o pohodlí. Americkej předpis pro utajovanej prostor na palubě výslovně popisuje, co dělat před neplánovaným přistáním, jo, na nepřátelským území. Musí se, a teď cituju: „Musí se vyvinout veškeré rozumné úsilí ke zničení nezašifrovaného utajovaného materiálu a šifrovací techniky. A pokud to letadlo stojí mimo americkou kontrolu, zůstává na palubě prověřený personál a okolí hlídá ozbrojená americká stráž.“ A pak je pravidlo, který vám říká úplně všechno. Telefony, který dostanete v cizí zemi, se v takovým prostoru vůbec nesmí používat. A, a zajímavý je, že, že neexistuje, já myslím, že žádnej jako video ani fotografickej důkaz, že tahleta kapsle tam byla. Ale je velmi pravděpodobný, že to, že se to vlastně použilo. Jaký jsou, Tomáši, pravidla při-- teď uvidíte Tomáše se kroutit nebo bude pískat. Jaký jsou, Tomáši, pravidla, když letíte jako diplomat nebo nedejbože jako člověk, kterej má něco- Jako blízko se službama. Letíte do země, která je vám jako nepřátelská. Jaký obecný pravidla platěj?

Tomáš Kopečný: Bejt opatrnej.

Martin Ondráček: Bejt opatrnej znamená co? Že si jako přepnete mobil do letovýho režimu? Nebo že ho vůbec nemáte? Já jsem zažil nějakou cestu, kde ten mobil mně sebrali a vrátili mi ho za 4 dny.

Tomáš Kopečný: Jo no.

Martin Ondráček: Předpokládám-

Tomáš Kopečný: To se děje-

Martin Ondráček: To se děje úplně běžně asi, že jo?

Tomáš Kopečný: No tak jako takhle. Obecně bych doporučil následující, jo? Ehm, aby to bylo praktický pro naše posluchače. Ehm, když cestujete do země, o které máte tušení, že by nemusela mít přátelský postoj k naší vlastní zemi-

Martin Ondráček: Třeba do Číny.

Tomáš Kopečný: I třeba i tam, tak je dobré si nejdřív zkontrolovat doporučení Ministerstva zahraničních věcí na stránkách MZV a zaregistrovat se do systému DROZD, jo. Až se ztratíte, tak aby vás aspoň někdo hledal. Ehm, ale nemusí to bejt jako jenom Čína, Rusko, Írán, Severní Korea. Může to být prostě nějaký jako třeba i objektivně nebezpečný země, jo. Tak samozřejmě nelítat tam, kde to je nebezpečný. Jsou místa v rámci třeba některých zemí, že jo, kde je vaše hodnota daná i tím ne nutně, jako že máte český pas, ale že máte evropský pas, jo, že jste součást imperialistického Západu, jo, někde v Africe, v místech, které třeba ovládají nějací islamističtí vzbouřenci. Ehm, a takže ta základní věc je vědět, kam jedete. Za 2 bych řekl, no tak ta příprava je samozřejmě i technická. Pokud jedete někam, kde fungujou dobře jejich jako zpravodajský služby a vy tam třeba chcete dělat něco politickýho, což nedoporučuju, nebo obchodního a obchodně citlivýho, no tak je dobrý netahat tam svoji vlastní techniku upřímně, jo. Vzít si třeba telefon a koupit si simku, která tam bude na těch pár dní. Je to jako zbytečný a samozřejmě jako zbytečný si vystavovat riziku. A samozřejmě se nikde nepřipojovat na wifi, nepřipojovat se na wifi.

Martin Ondráček: Místní.

Tomáš Kopečný: Nikde, v žádný restauraci, už vůbec ne v hotelu, kde vás ubytujou, už vůbec ne na letišti.

Martin Ondráček: Ono to je, tohleto je jako dobrej point, jestli se vůbec je rozumný i v Čechách připojovat na tyhlety wifiny v těch, v těch nákupních centrech a tak dále a tak dále. Protože co já o tom vím, tak to není nic bezpečnýho a daleko lep-- jako, jako uživatelsky přítulnější je vlastní hotspot jako na vlastní sim kartě, jo, protože-

Tomáš Kopečný: Samozřejmě hodí se potom, když už teda potřebujete mít vlastní telefon, tak se hodí mít třeba místní. Ušetříte spoustu peněz taky, jo. Takže mít místní telefon, kterej, nebo místní simku, přes který si potom sdílíte data, jo. A vy jedete vlastně třeba v režimu letadlo na, na tom, na, na wifině. No ale obecně jako takhle české oficiální cesty naštěstí nemají tyhle komponenty speciálních kapslí ve vojenských letounech ani likvidaci mobilních šifrovacích zařízení tedy, protože takovou kapsli prostě jsem ještě neviděl v našich letounech. Ale jako řekl bych, ta lidská-- jako takhle nejslabší článek. Organizace je vždycky tak slabá, jak je, jak je silný jeho nejslabší článek. A to je vždycky člověk. Jo, to není ta technika, to je, jak ten člověk používá tu techniku. Takže i proto každý státní zaměstnanec je průběžně školen bezpečnostními školeními i těmi technickými a velká část se věnuje právě používání mobilních telefonů, počítačů.

Martin Ondráček: No ono to je totiž paradoxní, protože já v rámci toho, když jsem se připravoval na tenhleten díl, tak jsem jako podlehl svým romantizujícím představám, který mám z různých jako Jamesů Bondů, a začal jsem se asi dívat na to, když jsem si vlastně jako řekl, že mají Američani takovouhle kapsli a mají ji v tom jako letadle. A tak jsem si vlastně říkal ty jo, tak to jako znamená, že by se dalo odposlouchávat to letící letadlo, co se v něm jako děje a říkám no nedalo samozřejmě jako ani nic mikem, to prostě jako nejde. Prostě ta kapsle, existuje na to zkratka, která se jmenuje SCIF a to je vlastně certifikovaný prostor pro nakládání s tajnýma informacema nebo s informacema kategorie SCI. A tam vlastně platí to, že vy uvnitř toho prostoru, tam nesmíte vzít mobilní telefon. A já vysvětlím proč. Tak můžete mluvit o těchhletěch informacích a mimo ten prostor vlastně nesmíte a musíte předpokládat, že vás kdokoliv může poslouchat mimo ten prostor, tak. A když já o tom jako mluvím, o tom mobilním telefonu, tak ono bez ohledu na to, co jsme viděli v kinech, v televizi a v seriálech, tak von se, dají se dělat jako některý věci, jako, jako když tady někdo bude a tady je jako venku nějaký okno a my mluvíme, tak jako teoreticky jako rozechvíváme prostě tabulku toho skla a když na ni někdo zamíří jako laser a budou ideální podmínky, tak, tak vlastně nemusí mít odposlech tady v téhleté místnosti, ale bude jako zjišťovat, o čem si povídáme tím, že bude snímat to, jak se klepe ta, ta skleněná tabulka. Což je taková jako teorie, jo. Ono to nějak funguje. U letícího letadla to nefunguje, u jedoucího auta to, to moc dobře nejde a tak dále a tak dále. Ale vždycky zjistíte, že vlastně nejjednodušší úplně kromě toho, že namontujete prostroj odposlech do toho auta, do toho letadla, do tý místnosti, kde se ty lidi scházej, tak je využití tý elektroniky, kterou ty lidi mají u sebe.

Tomáš Kopečný: No samozřejmě.

Martin Ondráček: A především jako mobilních telefonů.

Tomáš Kopečný: Samozřejmě.

Martin Ondráček: A notebooků, který jsou jako online připojený.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: A, a že, že když se budete bavit o, o odposleších, tak budete se dostávat k tomu, že 99 % těch odposlechů vzniká prostě tak, že, že vy si prostě myslíte, že když vezmete mobil a uvedete ho do letovýho módu, tak že jste ho vyřadil. No ani náhodou. Dokonce i mobil, kterej jako vypnete- Že ho vypnete, jako opravdu vypnete, tak se, jsou způsoby, jak ho aktivovat. To znamená, že dokud ten mobil nevezmete a, a nevložíte ho vypnutej do nějakýho jako pytlíku, kterej ho úplně jako zaruší a ten ještě strčíte nejlépeji prostě pod polštář a to celý do lednice do vedlejší místnosti, tak vlastně nemáte jako jistotu, jo. A já, když se na tohleto jako dívám, tak je to vlastně jako celý jako fascinující. A, a musí to bejt jako fascinující, když se to odehrává mezi těma tajnejma službama, jo. Protože zatímco vy jako normální člověk, jako možná ani nikdy se nedozvíte, že vás někdo jako poslouchal, jo, tak ty tajný služby mají v historii neuvěřitelný množství případů, kdy velmi rafinovanejma způsobama se navzájem prostě jako odposlouchávali. Pak přišla doba uvolnění, kde si to jako řekli. Já ty příběhy úplně miluju.

Tomáš Kopečný: Já ještě pardon, než zůstaneme u těch příběhů, jenom jako technická vsuvka. Jasně, určitě, když jste v místnosti za sklem a nemáte speciální právě protiodposlouchávací skla, který stojí strašně peněz a taky si nejsem jistej, že úplně stoprocentně fungujou, tak vás jako můžou odposlouchávat jako prostě nějakej čborec, kterej si tam namíří nějakou tu anténu na několik set metrů klidně. Ale to, co jsem chtěl říct, bylo, před pár lety jsem byl v Izraeli na obranném veletrhu. A když mluvíme o těch mobilních telefonech, jo. Jasně, to je úplně nejlepší zdroj. Vaše televize je skvělej zdroj, který neustále posílá data do centrály buď v Jižní Koreji nebo v Číně z hlediska toho, prostě jak vypadá váš byt. Realiťáci budou mít velkej problém samozřejmě kvůli tomu, že ty pozemní vysavače, že jo, který-

Martin Ondráček: No to já jsem zjistil, že já jsem si koupil vysavač před lety a ten odesílal do Číny prostě, kde to vysávalo u mě.

Tomáš Kopečný: No jasně, tak jako protože tam jsou, že jo, ty velký data disky, aby oni shromažďovali ta data, aby efektivně je vysáli u vás v obejváku a v ložnici a v kuchyni, jo. Tak prostě zatím za tím není žádná jako konspirace, pojďme ovládnout každou českou domácnost a jejich ložnici, ale je to prostě jenom praktický. Ale ty data jsou tam ukládaný, takže třeba zaměřování bytů, ideální. To prostě tyhle firmy, který mají tyhle domácí spotřebiče, tak ví mnohem lep-lípe, líp vaše dispozice než katastrální úřad.

Martin Ondráček: Ano, ano, samozřejmě.

Tomáš Kopečný: Ale takhle, co chci říct k těm telefonům. Na tom izraelským obranném veletrhu jsem se před pár lety, a to je fakt jako, nevím, to už třeba 6, 7 let, setkal s takovou technologickou novinkou. Dneska už je to běžný. Jak se dostat, jak aktiv-- do vašeho telefonu, jo, jak to aktivovat na dálku, samozřejmě. Musíte na něco kliknout. K tomu se používá takzvaný phishing, jo. To znamená, že prostě rybaří, posílají vám spoustu spamu a vy na něco kliknete a musíte bejt opravdu jako u těch baze-- u těch základních věcí jako mimořádně nešikovnej, abyste se jako dostal do jejich spárů. No ale pak jsou sofistikovanější. To znamená, vypadá to, že to je mail z Komerční banky, že jo. A pak se dostanete do toho, že vám třeba něco odčerpají. To je mimochodem exponenciálně rostoucí kriminalita, o které pravidelně hovoří náš NÚKIB, jo, kterej tohleto sleduje a samozřejmě potom to řeší Policie České republiky. Ale to jsou pořád ty věci, kterým se říká jako někdy two touch a někdy one touch, jo. To znamená, že na to musíte kliknout. Musíte prostě kliknout na nějakej odkaz a potom oni se dokážou dostat do vašeho telefonu. Ale ta technologická novinka před těma 7 lety byla zero touch. To znamená, že jenom to, že vy se stanete příjemcem toho mailu do vaší schránky, ani to nerozkliknete, jenom se kouknete na ten mail, že prostě-

Martin Ondráček: Jenom ho otevřete, jako vlastně jenom tu hlavičku-

Tomáš Kopečný: Jenom tu hlavičku.

Martin Ondráček: Obrázek.

Tomáš Kopečný: Tak to stačí k tomu, aby oni získali nebo prostě aby ten, ten, já nechci říct protivník, ale prostě ten šikovný IT pracovník, hacker získal nějakou část kontroly nad vašimi daty. To prostě, jak to funguje. To neznamená, že bude schopnej na dálku ovládat, co konkrétně bude dělat, ale aktivace telef-- aktivace kamery, aktivace nahrávacího zařízení je vlastně velmi, velmi jednoduchá. Jenom jako, že to je všude. A samozřejmě, když máte s sebou mobilní telefon, jako sedat si na něj možná nevím, ale prostě je to chodící diktafon.

Martin Ondráček: Já znám člověka, kterej pracoval vlastně ve vysoký jako pozici u jedný ze služeb před 30 lety a už tehdy on vlastně říkal, že on má takový pravidlo, že nic nepíše na papír a nic jako nesvěřuje žádný jako elektronice, jo. Že když potřebuje-

Tomáš Kopečný: Štastný muž.

Martin Ondráček: Opravdu, jako opravdu jako něco důvěrnýho někomu říct, tak si prostě nechal prostě roztáhnout hranici Československa se západním Německem. Plazil se 2 kilometry k nějakýmu smrčku. Z druhý strany, vy si, vy si děláte legraci, ale já to myslím úplně vážně. Z druhý strany se plazil ten jeho agent jako a až se doplazili, tam si to jako pošeptali a plazili se prostě na druhou stranu. Nesmějte se, to prostě-

Tomáš Kopečný: Já tomu věřím.

Martin Ondráček: To je jako realita.

Tomáš Kopečný: Ale koneckonců, tak jako proč se potkávají ukrajinský a ruský služby v Istanbulu a na dalších místech, který někdy se zveřejní-

Martin Ondráček: Když by si to mohli mailovat, že jo.

Tomáš Kopečný: No jasně, když se jako zveřejní po pár měsících nebo ne, tak protože když obchodujete jako s lidskýma životama, jako s informacema, který rozhodujou o osudech mnoha a mnoha lidských životů, no tak je to zásadním způsobem nutný mít založený na důvěře v toho druhýho a že prostě vidíte, jak se u toho tváří, potřebujete ho načíst, všechny tyhlety věci.

Martin Ondráček: Mimochodem, pojďme si teď říct, jak se ta důvěra dá krásně jako porušit. Já jsem vybral 2 příklady. Vy oba dva víte, o čem bych chtěl, abyste mluvil. Ten první je vyřezávaný dřevěný státní znak Spojených států, kterej kdysi dostal americký velvyslanec v Moskvě jako dárek od pionýrů. A protože byl vděčen pionýrům, tak si ho pověsil v pracovně svý rezidence, jo. A- A je to, je to fantastickej příběh, protože to zařízení tam bylo opravdu dlouho, že jo?

Tomáš Kopečný: Relativně ano, bylo tam 7 let, jo. V roce 45 dostal tedy velvyslanec Averell Harriman tu repliku velké pečeti Spojených států. No a tam bylo vlastně fascinující, že on si ji pověsil do tý pracovny a ona v tý pracovně zůstala. I potom, co on skončil. A byla tam dlouho, dlouho, až potom náhodou ji odhalil jeden technik. A vlastně tam bylo hrozně zajímavý, že už tehdy a vždycky ta doba má svoji v uvozovkách nedetekovatelnou technologii. Jo, tak tady to měli udělaný tak, že tam nebyla žádná baterka a nebyly tam žádný dráty, nebyly tam žádný-

Martin Ondráček: Takže fungovalo, když tam nebyla baterka.

Tomáš Kopečný: -součástky a byla tam nějaká pasivní rezonanční dutina-

Martin Ondráček: Jasně.

Tomáš Kopečný: -kterou bylo nutný v uvozovkách osvítit signálem zvenčí.

Martin Ondráček: Jasně, takže nějakým jako předchůdcem laseru nebo tak. A ono se to klepalo a z toho se jako odčítalo nebo takhle nějak to asi fungovalo.

Tomáš Kopečný: Přesně tak. Podobně, jako jste mluvil o tom okně. Jo, to prostě vždycky nějakej paprsek, nějaký záření, jako někdy to je laser, to je jako silnější, že jo, někdy to je slabší a stačí právě, aby to rezonovalo, aby se dalo odchytit, jak tady ten zvuk té místnosti rezonuje. No a na týhle bázi potom přesně něco vysílali zvnějšku. A, a takhle to bylo, no. Jako teď nevím, co jsou ty další případy obří.

Martin Ondráček: Ne, ne, já jenom chci ještě tady u toho zůstat a říci, že si podle mýho názoru, já si furt pamatuju na tu scénu, jak ty Američani byli teď nedávno v tý Číně a jak vyhazovali všichni všechno, co dostali, že jo. Odcházela ta Trumpova delegace a měli ty visačky a tak dále a tam byly velký koše. A, a že to je přístup k darům, který vy dostanete jako v takovýhle zemi, že to tam všechno necháte a všechno to vyhodí do koše.

Tomáš Kopečný: To je protokolárně správné, ano.

Martin Ondráček: Tak. A že si myslím, že i u těch jako ambasád a u těch diplomatů to musí fungovat tak, že, že ty dary, pokud si je vůbec necháte, tak se velmi jako prohlížej, rentgenujou a tak dále. A spíš si myslím, že asi dobře-

Tomáš Kopečný: Ne, podívejte, jako jo, do jistý míry jo. Já řeknu jenom 2 věci. Tak ještě z hlediska toho, jasně, tak jedna věc je pověsit si něco na stěnu, ale klasika po celou studenou válku bylo, kdyby, když byla potřeba jakákoliv rekonstrukce a někdy se dělalo naschvál, že se tam jako třeba zhoršily ty věci, aby byla potřeba rekonstrukce, tak proč to viset na stěnu, ten mikrofon nebo to zařízení, když ho můžete dát do stěny, jo? To znamená vždycky a jako to není jenom tam, že jo, to je prostě v mnoha zemích v Africe, v Asii, když se tam jako změnil režim, že jo, to znamená z toho nějaký prosovětský nebo americkej, tak všechny ty stěny byly prošpikovaný nějakejma mikrofonama, jo. A to je, to je úplná klasika. Koneckonců pravidelně, že jo, i evropský státy v Rusku musí neustále kontrolovat a znovu si jako čistit ty prostory, protože během víkendu to tam může prostě nějaká uklízečka roznést, jo. A nejen během víkendu. No zkrátka je to něco, co se neustále opakuje, jenom to už třeba nemusíte jako zabetonovat nebo dát do tý zdi. Už je to tak miniaturizovaný, že to stačí dát jako někde, někde jinde. Tak to je jenom jedna věc k těm hodinám.

Martin Ondráček: Ten druhej příklad, o kterým já jsem chtěl mluvit, ten mě hrozně bavil a to je historka, jak FBI s NSA začali v roce 77 kopat pod novou sovětskou ambasádou ve Washingtonu tunel a kopali ho 10 let, což byl takovej trik, kterej CIA tohleto dělala, jestli se nemýlím, v západním Berlíně, kdy kopali do východního sektoru, kopali taky tunel a prokopali se k nějakejm kabelům a poměrně dlouho jako vytěžovali prostě telefonáty, který vedly z tehdejší nějaký ruský ambasády. Tady to skončilo v tom 77. roce velkým, velkým jako krachem, protože-

Tomáš Kopečný: V tý Americe to skončilo.

Martin Ondráček: No, pardon, tam to nějak zatýkalo tam a oni vlastně nevěděli, pod kterou místností skončili, jestli pod skladem. Ale jenom zajímavý na tom je vidět, že se o to vždycky snažily ty tajný služby. Dodneška to určitě jako stoprocentně dělaj, akorát ty nástroje jsou daleko sofistikovanější. Ale pojďme se teď-

Tomáš Kopečný: No a pozor, teď vám ještě jako řeknu jasně, to je příklad nějakýho failu, ale jsem přesvědčen, že vícekrát-

Martin Ondráček: Se to povedlo.

Tomáš Kopečný: -se to povedlo, než nepovedlo, jo. Ono to taky jako ta zpráva, proč vydat ven, jako že se jim to nepovedlo, je, že to ty Rusy uklidní a oni si řeknou, Američani jsou neschopný, tak to ty naše zdi jsou úplně v klidu a určitě nás neposlouchaj. Ještě jsem nedal dneska žádný kulturní odkaz, ale musím dát rozhodně teda jednu knihu a to je Akvárium. Akvárium od Suvorova. Začíná to památnou scénou, kdy mladí adepti KGB se koukají na, na to, jak prostě jsou, jsou v nějaký třídě a teď jako si koukaj přes sklo, jak někoho nesou, prostě, aby ho spálili. Ještě živýho člověka. No a ta prostě message toho je, že hele, to je, to je, to je borec, kterej s náma byl, byl tady v tý třídě jako vy, ale zběhl, zradil. A tohleto čeká každýho zrádce. Ale není to, není to prostě směs historek, co se děje zrádcům, jo. Je to jako velmi autentický vyprávění a popisování, jak fungovaly a jak fungujou ruský tajný služby a jak se veškerý tyhlensty odposlouchávací a další operace vlastně dělaly. A jak fungovala i ta diplomatická část mezi nima. A za mě je to vlastně nejautentičtější literární dílo, který se věnuje ruským zpravodajským službám. Samozřejmě on toho napsal víc, jo, ale kromě Mitro-

Martin Ondráček: My jsme u těch-

Tomáš Kopečný: Kromě těch Archivů KGB, který taky doporučuju.

Martin Ondráček: Jo, jo, což je vynikající, no.

Tomáš Kopečný: Tohle je výborný.

Martin Ondráček: Pokud vás zajímají prostě Britové a Američani, tak Frederick Forsyth je, je člověk, kterej úplnej základ si o tom jako číst, kdy to jsou hlavně jako 60. a 70. léta. Ale kromě toho, že to je plný jako hroznejch zajímavostí, tak je to jako nesmírně jako poutavě napsaný. Pojďme k tomu Redcliffeovi, jo, protože na tom je zajímavý, že když on má bejt poctivý, tak, tak se vlastně nedá vůbec zrekonstruovat ten jeho den tam, jo. Do dneška se neví, kde se, kde se potkal, kdo tam s ním byl. Nevíme, jestli tam jako něco jedl, jo, takovýhle ty běžný technický věci, to se prostě vůbec neví, jo. Ví se, jak takovýhle dny vypadají obecně. A mě ty technikálie fascinujou. Jídlo, to je vždycky taková věc, že si jako říkáte, to je v tom nepřátelským prostředí, jako jestli jíte nebo nejíte. Když byl v roce 2018 Mike Pompeo, americkej ministr zahraničí, v Pchjongčchangu, tak dostal foie gras, polévku podávanou v mušli, steak, byly přípitky, což vypadá hrozně idylicky. Z tý cesty existuje takovej jeden detail, kterej se nedá zapomenout. Ještě na přistávací dráze mu oznámili, že si nesmí vzít tlumočníka ani ozbrojenou ochranu a tlumočníka mu z toho vozu prostě jako vytáhli. Druhá věc, která je fascinující na těchhletěch jako návštěvách, tak je alkohol. Určitě. To je doloženej nástroj historickej. Sovětský politik Anastas Mikojan popsal Stalinovy banketní večery úplně otevřeně, kdy on říkal, že měli rozvázat jazyky, aby pak Stalin věděl, co si kdo myslí. A Stalin sám u jednoho takovýho jednání pil lehký bílý krymský víno, který mělo tu samou barvu jako vodka, kterou nechával pít ostatní. A existuje moderní verze tohohle toho. Americkej generálmajor Michael Kerry popsal jednání v Moskvě v roce 2013, kde padlo nejdřív 9 a potom 25 kol přípitků.

Tomáš Kopečný: Klasika.

Martin Ondráček: Každej, kdo byl někdy v Rusku nebo na Ukrajině, ví, že oni milujou ty přípitky. Mimochodem, víte, jaký má být přípitek správný? Znáte film Svéráz národního lovu? No tak to je druhé kulturní, kulturní doporučení. Film Svéráz národního lovu, což je asi jedna z nejlepších 90kovejch komedií, která v Rusku vznikla. Příběh sociologa, který-

Tomáš Kopečný: Bych řekl jediná kvalitní komedie, která kdy v Rusku, v Rusku vznikla.

Martin Ondráček: Ještě jednu, ale tu si necháme na speciální. Ještě o jedný bych věděl. Ironija sudby. Vynikající. A jenom to je, pokud to neznáte, vřele doporučujem. Finský sociolog píše knihu o, o ruském lovu a jediný, co o něm ví, že má načtenou Vojnu a mír, kde se prostě chodilo lovit tak, že tam byli ti chrti a tam se prostě jako pořádali na těch kožešinách ty parádní věci. A on přijede na začátku 90. let do Ruska, aby vyrazil na tradiční lov a stane se členem skupiny asi 7 lidí, kteří vybaveni asi 180 litry vodky na týden odjíždějí ke svému kamarádu Kuzmičovi. Je to velká zábava. Tam v tom filmu uvidíte, co všechno se může stát. A já teď se vrátím do tý Moskvy. Reálně musíme říct, že tehdy u toho stolu, kde byl ten Michael Kerry, stačilo položit ruku na skleničku a dál se nedolejvalo. A vedoucí ruský delegace u toho plaval se slovy, že dneska musí být střízlivý, protože to tady celý vede. A já jsem tady mluvil o tý toaletě, protože ono to může vypadat jako úsměvně, ale kromě toho, že se v roce 64 na americkým velvyslanectví v Moskvě našly odposlechy v každé, v každý jednotlivý záchodový míse, tak si vemu na pomoc cestovní záchod jednoho autoritářského vůdce, kterej si nechává výměšky odvážet zpátky domů, což nejlépe vysvětluje, vy se tomu smějete, ale, ale to je popsaná věc.

Tomáš Kopečný: Já vím.

Martin Ondráček: Že prostě to je zpráva o zdravotním stavu. A ona to není úplně jako úchylka, jo. Protože když francouzskej prezident přijel v roce 2020 do Moskvy, tak odmítl ruskej test na covid a Olaf Scholz se nechal testovat lékařem z německý ambasády přístrojem, kterej byl dovezený jako z Německa, jo. A, a jsou to, a jsou to, jsou to jako detaily, který vám přesně jasně ukazujou ne míru paranoie, ale, ale jako míru jako reálnejch jako obav, jo. Protože když se vrátíme k tý Kerryho cestě, tak ředitel CIA není diplomat, nemá žádnou imunitu, jeho bezpečnost v tý zemi nestojí na žádný smlouvě, přesto ho někdo jako hlídá. Rusové s tím musejí souhlasit. A navíc vy nevíte, do čeho jdete. Vy jste tady už jako, nevíte, do čeho jdete. Redcliffeův předchůdce William Burns, kterej přijel do Moskvy v roce 2021, poslal ho tam John Biden. Už jsme o tom mluvili, to byla, to bylo první varování. Tak on tam přiletěl s tím, že uvidí Putina a on jeho nakonec to proběhlo tak, že on se ocitl někde nedaleko Kremlu v prázdný místnosti a tam nebylo nic víc než židle, stolek a telefon. Ten telefon zazvonil a tam byl Putin. Jenom to prostě celý takhle vyprávím o tom, že můžete bejt tisíckrát prostě připravenej na nějaký pravidla, tisíckrát můžete bejt zvyklej, ale každá ta cesta je nová, jiná a tak dále. Já předpokládám, že kdyby se tomu Redcliffeovi tam něco stalo, tak že by to- By mohlo jako rozpoutat válku, že jo. Ta míra jako důvěry, kterou vy vkládáte do toho svýho protivníka ve chvíli, kdy tam jede ředitel týhletý zpravodajský služby, to je asi úplně bezbřehý, že jo, protože to nemáte jak kontrolovat.

Tomáš Kopečný: Jasně, no.

Martin Ondráček: Tu jeho bezpečnost.

Tomáš Kopečný: Jo, tak ale stejně jako u toho Kašnera a Witkoffa, jo, taky. I kdyby ho chránilo tam prostě celý nějaký komando prostě americký ambasády, tak s tím jste nic neudělali. Prostě když jste na nepřátelským území, tak jste vydáni na milost a nemilost, jo. Více či méně, jo. Pokud proti vám povstane ten stát, jo. Ale zároveň samozřejmě dokážete, pokud máte schopný tým, se nějak evakuovat. Když jsme u toho jídla, tak já jsem to zažil a zažíval jsem to jako v méně vyhrocený době. Já jsem do Moskvy jezdil jako zástupce českého ministerstva obrany. Tu vodku jsem pil, bylo jí hodně. Ehm, jako věděli o mně hodně a dávali to dost nepokrytě najevo a jako testovali, kolik toho vypiju, abych začal mluvit jinak, než během toho jednání. Tak když na to šlo-

Martin Ondráček: Nepokrytě najevo znamená, že vám prostě rovnou říkali věci, u kterejch jste si v hlavě vám běželo, jak to sakra ví, tohleto?

Tomáš Kopečný: Tak já jsem tak jako tušil, odkud to sakra ví. Ale, no tak jako jenom aby jako dali najevo, že se na mě připravili, že to vlastně-- já jsem to rozhodně nebral nějak jako útočně. Prostě byly to sice jako informace, který fakt jako si člověk nemůže jen tak dohledat, ale že stejně jako když se zodpovědný pracovník nebo prostě člověk připravuje na schůzku a svému partnerovi chce dát najevo, že si ho váží, tak si vyhledá Martin Ondráček, co všechno dělal, jestli pracoval v České televizi, na Nově, co potom dělal s Darkem Proputěrem. No tak oni prostě si vyhledali věci, který samozřejmě na tom internetu nejsou, no. A jako nevím, třeba jako rodina a tak, jo. A v tomhle to bylo jako, jako taková milá jenom ukázka toho, hele, my jsme, my jsme tady ta velmoc.

Martin Ondráček: Jo, jako víme.

Tomáš Kopečný: Já jsem naštěstí taky byl relativně dobře připravenej, takže jsem taky něco věděl. Jako neházel jsem tam žádný detaily o tom, prostě o jejich rodinný situaci, ale takže jako v pohodě. No a tak to je jedna část, která může být překvapivá pro návštěvníka, pokud na to není překvapen, připraven a pak teda je překvapen. No ohledně jídla. Já jsem jedl prostě i v centrále té federální služby pro vojensko-technickou spolupráci i v luxusních restauracích, i na české ambasádě a i jako v mnoha dalších místech, jo, prostě po tý Moskvě. Takže jste tam, protože chcete něco spolu řešit a většinou se předem domluvíte, že to spolu chcete řešit. A existuje jako 1000 lepších způsobů, jak vám udělat něco špatnýho, než jako pozvat vás, pozvat vás k sobě domů a tam vám ublížit. Takže vlastně já jsem se cejtil jako opravdu velmi bezpečně a cejtil bych se tak jako v podstatě i dneska, kdyby byl jakejkoliv důvod, proč bych jako nějaký takovýhle jednání absolvoval. Teď nemyslím jenom s Ruskem, ale, ale prostě i v nějakejch jako jinejch místech, jo. Takže bejt ředitelem CIA nebo předpokládám, že on to tak měl, tak bych se tak jako nějak zásadně nebál a nenechal bych jako svého ochutnavače, svého asistenta nejdřív jako olíznout okraj sklenice na vodky.

Martin Ondráček: Jasný. Zajímavý na tom je, že Ukrajinci věděli, že do Moskvy míří vysoká americká delegace.

Tomáš Kopečný: A nejenom oni, no.

Martin Ondráček: A nejenom oni, ale Ukrajinci to věděli proto, protože je Spojený státy požádaly, aby pozastavily útoky na-- ta pauza měla platit od pondělí do středy a měla se týkat Moskvy, Petrohradu a severních ruských regionů. A Ukrajina teda 3 dny nestřílela na ta ruská města kvůli letadlové špasažerovi neměly informace. Ono to má vlastně logiku, jo, protože když tam budou poletovat ty drony a tam jako pracuje ta protivzdušná obrana, tak se může stát, že by-

Tomáš Kopečný: To jsme se bavili, jo, ale jako neděje se to. Neděje se to. Byl to spíš takový politický gesto, že hele, podívejte, my dokážeme s Ukrajinci mluvit tak, že klidně tu palbu zastaví, jo? Tak nějak jako-

Martin Ondráček: Sám Zelenský se ozval až 28. srpna, 3 dny po schůzce. Řekl, že tam bylo několik jednání, že děkuje za informace a za potřebný tón rozhovoru s Ruskem, že jasně, my to umíme zastavit. Tak my jsme teda jako věděli. Evropská komise nebyla informovaná vůbec. Její mluvčí řekla naprosto suše ředitel CIA nás o svém programu neinformoval.

Tomáš Kopečný: Není důvod.

Martin Ondráček: Polský premiér Donald Tusk k tomu řekl, že Polsko nebylo zaskočené. A, a všichni se k tomu jako nějak vyjádřili. Většina si jako slízla jako svůj díl slávy, že věděli nebo byli informováni nebo ví, mrk, mrk, víc než všichni ostatní. Když se dneska díváte na to, o čem se u toho stolu mluvilo a co si z toho odnášíte?

Tomáš Kopečný: Já netuším, o čem se mluvilo. Jo, vůbec netuším.

Martin Ondráček: No takhle, když se podíváme na to, když se podíváme na to, o čem se mluví, že se mluvilo, že jo, že tam vlastně v nějakým jako Ratcliffe měl tam údajně prostě jako položit na stůl americkou ne úplně dobrou prognózu prostě dalšího vývoje a mělo to bejt jako varování a mělo tam padnout varování před další jako možnou eskalací především k Polsku a k pobaltským jako republikám.

Tomáš Kopečný: To si myslím, že byl hlavní message a zároveň, jak jsme se bavili, je to široká šachovnice, takže řešil se Írán. Pravděpodobně aspoň teda podle toho, co ti aktéři jako chtěli, abychom si mysleli, že se tam řešilo. A to může bejt prostě, že to byla jako poznámka prohozená na okraj během 5 minut, nebo se o tom mohli bavit hodinu a půl. Nebo přesně, mohl to řešit 20 vteřin, jo. Ale takhle. Ten hlavní smysl je zřejmý z toho, co americká strana potom říkala, jak k tomu vlastně přistupovala i z hlediska těch leaků. A viděli jsme na tom Kaliningradu, že s těmi leaky umí pracovat, že prostě schválně dávají některé věci najevo, aby je veřejnost viděla, aby je Rusko vidělo. Schválně některé si naopak nechávají zakryté. Takže ten jako veřejný messaging za mě velmi dobrý, naprosto jednoznačný, orientovaný k tomu, aby varoval Rusko před eskalací. A pak tam ještě jedna věc. A samozřejmě snaha byla i tentokrát, aby se potkal s ruským prezidentem, ehm, a to říct mu nějakou perspektivu, kterou mu ti ostatní neříkají, jo? Protože stejně jako před tou invazí v roce 22 i nyní téměř jistě platí, že Vladimir Putin žije v nějaké relativně malé informační bublině a že se málokdo opováží mu říct něco vlastně pesimistického, negativního. Jo, určitě nechce se Putin rozjet směrem do nějaké totální války, pokud nebude mít pocit, že se děje něco kritického. Ale to, co mu nikdo tam nedodá za informaci, je, co by teda následovalo, kdyby šel do nějaké totální války a ve smyslu totální války, že by do toho skutečně byla mnohem více zapojena celá společnost, že by vyhlásil celoplošnou mobilizaci, jak jsme se o tom bavili. Pořád si myslím, že to neudělá, že bude nějaká jako víc skrytá. I to bude stačit, i ta skrytá na statisíce nových lidí. I to bude výrazná eskalace. I skrz to se může pokusit něco vůči členským státům-

Martin Ondráček: Hele a zkuste mi vysvětlit jako, jako jednu věc, proč by nějaký Putin, kterýmu celej ten jeho, všichni ti lidi kolem dávají jako reporty v nějaký podobě, měl poslouchat nějakýho Ratcliffa, jo? Kterej tam přiletí a kterej je teda představitel tajný služby, jako-

Tomáš Kopečný: Chápete-

Martin Ondráček: -jeden z největších nepřátel.

Tomáš Kopečný: To vám řeknu. Tak protože... Jasně, Putin, myslím si, v nějakém smyslu respektuje Donalda Trumpa z hlediska toho, jak je autoritativní, autoritářský, že se s ním zkrátka dá mluvit. Má pocit, že se s ním dokáže dohodnout na nějakých věcech. Možná už ten pocit má míň než před rokem. Ale jestli zpravodajský důstojník zpravodajské služby někoho vždycky respektuje, tak je to člověk, které, který byl formován a který pracuje stejně jako on. Je to prostě nějaká kasta lidí. Když přijedete do téměř jakékoliv země na světě a děláte nějakou profesi, tak si budete hodně rozumět s těma lidma, co ji dělají taky. Jo? Já jsem jezdil celej jako profesní život po celým světě. Afrika, Asie, Amerika, Latinka, všude. A vždycky jsem si hrozně rozuměl s těma lidma, co měli stejnou práci jako já. Ministerstvo obrany, jo? Měli jsme stejný plánovací procesy, stejný deficity, stejně nás štvaly naše vlastní sekce ekonomický, protože nám nedávaly dost peněz na naše skvělý nápady, co rozvinout. Nebo potom, když jsem jako byl vejš, tak jsem chápal, že to není o naší sekci ekonomický, že to je prostě o ministerstvu financí. Máte vlastně stejný hřiště a vnímáte vlastní realitu zemi, země velmi podobně jako ten člověk někde v Burkina Faso. Nehledě na to, jaký jsou všechny ostatní, nevím, ekonomický a bezpečnostní ukazatele. Rozumíte si s tím člověkem. Plus, když tu práci dělá dobře, když se bavíte s někým ne třeba v Burkina Faso, ale v Pentagonu, tak jeho práci fakt jako respektujete, protože má nějakej výtlak. Nebo když se bavíte s někým v Izraeli, jo? Zajedete do Tel Avivu a ministerstvo obrany, tak jako cejtíte, že tam se jako opravdu ty plány zhmotňujou a že to jsou jako odvážný, dobrý operace. A teď nemluvím o operaci v Gaze, jo, v Gaze, jo, s kterou mám problém. Ehm, ale myslím jako nějaký ty klasický narušování zásobovacích tras pro Hezbollah z Íránu. To samý si myslím, že člověk, který věří ve zpravodajskou službu nebo ve zpravodajský služby jako nějakou základní entitu pro řízení státu, tedy Vladimir Putin, podle mě nutně cítí k šéfovi zpravodajský služby americký. To byl jako, to byl jeho celej život. To byl jeho hlavní protivník, ale zároveň protivník, s kterým si má nejvíc co říct. Takže proto si myslím, že to dává velkej smysl, mnohem větší než jako ministr zahraničí, kterej de facto řeší jenom Latinskou Ameriku, mnohem větší než ministr obrany, kterej jako whatever, s tím se nemá o čem bavit, jo? Prostě vedle Donalda Trumpa tohle je nejlogičtější osoba.

Martin Ondráček: Já to říkám proto, protože ty kanály prostě existujou, jo? A my jsme tady už na začátku mluvili o kanálu, kterej je, běží mezi Ukrajinou a Ruskem. Musíme říct, že to je zajatecký kanál a že to je kanál, kde se jako domlouvají výměny jako zajetců. Ten kanál je velmi aktivní. V historii je spousta jako situací popsaných, kdy to vlastně jako fungovalo, jo? Jako například, například v severoirském Derry měl obchod s líbivými hranolkami muž, kterej se jmenoval Brendan Daddy a přes něj vedla celá léta linka mezi britskou tajnou službou MI6 a vedením Irské republikánské armády, jo. A oni tam spoustu prostě jako zachránili životů. A, a já prostě nechci bejt úplně romantickej, tak to jenom skočim a skočim do Ruska, do 22. března 2024. Koncertní hala Crocus City Hall u Moskvy. Spojený státy Rusko předem varovaly, že se chystá útok. Ruská reakce byla, že jde o provokaci a pak přišel útok, ve kterým zahynulo víc než 140 lidí. A, a to byl, to byla ta situace, kdy tenhleten jako kanál mezi těma tajnejma službama prostě jakoby nezafungoval, jo. A-

Tomáš Kopečný: Jo. A jako těch příkladů je samozřejmě mnoho. Vista jako republikánská armáda MI6. Jako dneska máme teda už 3 kulturní odkaz, ale pusťte si Lockerbie. To je novej seriál, moc hezky zpracovanej, opravdu jako trpělivě. Myslím, že má 6 dílů. Trpělivě tam vysvětlujou celou tu proceduru velmi lidsky, jo, z hlediska nějaký úcty k těm pozůstalým po těch obětech. Ale to, co tam je krásně vysvětlený, je právě logika komunikace těch tajných služeb. A teď nemyslím tu libyjskou, která má prostě nějaký ilegály, který se tváří jako cestovní kancelář nebo zástupci libyjské letecký společnosti a vymění tam-- nebudu prozrazovat, ale jako tak historie je jasná. Prostě oni měli ty kufry, letadlo bouchlo a teď jako ten seriál je o tom, jak to dokazovali. To, co mně připomíná to, o čem se bavíme na tom seriálu, je rivalita mezi CIA a FBI je často v tom, že to FBI vyšetřuje v podstatě jako policejní orgán nějaký zločiny, chce dohnat nějaký zločince k trestní odpovědnosti. To není práce CIA. Ti to vůbec jako nemůžou dělat. Ale FBI vyšetřuje, kdo zabil skoro 200 americkejch občanů v letadle, který spadlo nad skotskou vesničkou Lockerbie. CIA k tomu má podstatný informace, ale nesdílí je nějakou dobu, protože nechce ohrozit svůj zdroj, protože nechce ohrozit ty lidi, který má uvnitř toho systému, kde pořád pracujou a možná se někteří z nich i nadále podílí na těch špatných věcech, který by jinak FBI jako, jako, jako vyšetřovací orgán samozřejmě jako chtěla taky jakoby stíhat, jo? To si myslím, že je důležitý pro fungování týhletý komunikace. Ty služby mají právě nejenom, že jsou vyjmuty z nějakejch zákonů, ale vlastně mají úplně otevřenej jako manévrovací prostor, že spolupracujou s nepřítelem a s některýma nepřáteli, který dělají i špatný věci, tak se můžou velmi přátelsky bavit, pokud je to jakýmkoliv způsobem profitabilní. Pokud jim třeba dá informace ne proti vlastní zemi, ale proti někomu 3mu, tak jim budou pomáhat někde jinde. Takže jako ten morální kompas je hodně roztočenej dokola u klasický zpravodajský služby. To je přesně jako MI6. Baví se s těma jako na druhý straně jako z IRA, jo, a prostě od nějakejch irskejch radikálů, třeba i teroristickejch buněk. Každá zpravodajská služba potřebuje mít svý lidi u teroristů a nechá je to dělat. Ne, že je za-zatne u první příležitosti. Nechá je to dělat, aby se třeba dostali k něčemu většímu.

Martin Ondráček: My už jsme trochu mluvili o ruskejch reakcích na, na, na Radcliffa v Moskvě. Je zajímavý, že z tý ruský strany tajnejch služeb se ozval vlastně šéf ruský zahraniční rozvědky Sergej Naryškin, kterej potvrdil schůzku, svou vlastní schůzku, jo. Otázka je, jestli tam nebyl ještě jako nějaký jiný schůzky, to nikdo neví. A on to shodil jako úplnou rutinu, jo. Řekl, že se prakticky každej tejden schází s vedoucím té či oné speciální zahraniční služby, jo. Když se jako na to díváte a díváte se na to vlastně jako po tejdnu, protože je to jako přibližně tejden, co ta schůzka byla. Co si o tom myslíte? Jako kromě toho, že se demonstrovaly nějaký věci, o kterých se, o kterých jste mluvil. Je takováhle schůzka schopná jako pohnout Ruskem a Putinem k tomu, aby těch následujících 6 měsíců, jak o nich mluví Tusk, přežilo Polsko a pobaltské státy a i my jako ve zdraví?

Tomáš Kopečný: Je to rozhodně smysluplný způsob, jak to zkusit. Jestli to bude úspěšné, to bude záležet jako ani ne na šéfovi SVR, ale prostě na jednom člověku v Kremlu.

Martin Ondráček: Jo. Zdravíme Vladimira Putina. Tak to byl ne úplně optimistický konec dnešního dílu podcastu.

Tomáš Kopečný: Ale nějaká naděje tam byla.

Martin Ondráček: Takže uvidíme, komu zvoní hrana. Pokud jste se dodívali až sem, pokud vás to bavilo, dejte nám lajk, něco nám napište, pokud máte nápad, o čem by to mohlo být. A určitě před-- o Vánocích uděláme díl o kulturních odkazech a i, i, i o-- budeme mluvit o té druhé ruské komedii, která podle mýho názoru stojí za to. Tomáši, moc vám děkuju. Doufám, že vás to bavilo stejně, jako to bavilo mě a že to stejně bavilo naše milé posluchače a diváky. Mějte se fanfárově a uvidíme se příští středu. Ahoj a na shledanou.

Tomáš Kopečný: Ani jsem se moc nekroutil. Mějte se.

‍