Spustí Putin po volbách mobilizaci?

Martin Ondráček: Andrej Nikiforov byl advokát Něvské advokátní komory v Petrohradě. Povolávací rozkaz mu přišel druhý den po vyhlášení mobilizace. Tři dny ho učili vedení bojových operací, potom ho odvezli do Bělgorodu, kde si sám koupil helmu a nůž. Celá příprava na frontu mu trvala dva týdny.

Naposledy se rodině ozval 4. října. Byl podle svých slov někde v polích, ve stanu a na sušených dávkách. 7. října 2022 byl u Lysyčansku zabit, dvanáct dní poté, co ho odvedli. Rodina se to dozvěděla o pět dní později. Podle ruské redakce BBC to byl první mobilizovaný advokát, který v této válce zahynul.

To bylo na podzim roku 2022. Naposledy a zatím jedinkrát, kdy Rusko vyhlásilo mobilizaci. Dekret, podle kterého Nikiforova povolali, ale nikdo nikdy nezrušil. Platí i dnes, po čtyřech letech.

Za měsíc a půl jdou Rusové k volbám a Kyjev, západní analytici i ruští emigranti říkají totéž: až se dosčítají hlasy, přijde mobilizace.

Uvidíme. Dnes si řekneme, jak ruské odvody fungují, kolik lidí měsíčně přichází, kolik za to dostanou, jak dlouho se cvičí a hlavně co dostane rodina, když se z války nevrátí. A pak si spočítáme, co by se změnilo, kdyby Putin skutečně vyhlásil velkou mobilizaci, o které se mluví, a jestli ji vůbec potřebuje.

Jsem Martin Ondráček a vítám vás u dnešního podcastu Komu zvoní hrana.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a také vás vítám.

Martin Ondráček: Ještě než začneme, slibovaný dárek pro vás.

Tomáš Kopečný: Konečně fyzicky.

Martin Ondráček: Doufám, že máte Blu-ray přehrávač a že strávíte mnoho hezkých okamžiků s těmito asi šestnácti Blu-ray a mnoha hodinami Pána prstenů. A ještě jednu věc pro vás mám. Počítám, že nemáte psa, že?

Tomáš Kopečný: Ne.

Martin Ondráček: Ale určitě máte někoho, kdo psa má. Tohle jsou recyklovatelné pytlíčky na psí exkrementy s portrétem velkého vůdce.

Tomáš Kopečný: Tak to s radostí přijímám.

Martin Ondráček: Designoval Tomáš Řízek.

Tomáš Kopečný: Já od roku 2014 vozil svým kamarádům a blízkým toaletní papíry s podobiznou…

Martin Ondráček: Taky jich několik mám.

Tomáš Kopečný: Ale tohle jsem ještě neviděl. Takže marketingu Dárku pro Putina sláva.

Martin Ondráček: Ano. Tak jdeme na to. Tolik dary.

Martin Ondráček: 20. září 2026 se v Rusku volí Státní duma. To je dolní komora ruského parlamentu, obdoba naší Poslanecké sněmovny. Má 450 poslanců s mandátem na pět let. Volí se tři dny, od 18. do 20. září.

10. srpna Nejvyšší soud vyhodil z voleb stranu Jabloko. Byla to jediná registrovaná strana, která v Rusku šla do voleb s protiválečným programem, pokud se to tak dá nazvat. Poprvé v historii moderního Ruska soud zrušil už zaregistrovanou federální kandidátku.

Odůvodnění je velmi pikantní. Mimo jiné v něm stojí, že strana porušovala autorská práva v kampani. Texty písní, filmové záběry, fotografie a obrázky generoval ChatGPT.

Tomáš Kopečný: No tak to jsme ztraceni všichni.

Martin Ondráček: Absolutně. O volbách v Rusku určitě ještě budeme mluvit, teď je zmiňuji jen proto, že s naším tématem souvisejí.

Tomáši, krátce: hraje Duma v ruském systému nějakou reálnou roli, nebo je to spíš stafáž pro Putina?

Tomáš Kopečný: Spíš je to stafáž Putinovi, která jeho rozhodnutí legitimizuje, než že by byla skutečným nezávislým legislativním orgánem. Řekl bych to takhle: je to kolbiště, kde proti sobě bojují zájmy různých skupin uvnitř systému.

Není to prostor, kde by existoval opoziční a vládní tábor. To v Rusku neexistuje. Mezi sebou tam bojují různá ministerstva, služby nebo oligarchové prostřednictvím svých poslanců o to, kolik dostanou peněz do svých rozpočtů. To je celé.

Martin Ondráček: Teď se hodně objevují informace, že Kreml už dopředu zadává úkoly, jak mají volby dopadnout. Kolegové novináři z Ukrajiny tvrdí, že do okupovaných částí Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti už ty pokyny dorazily. Jsou v nich prý konkrétní čísla: účast má být 65 až 70 procent a nejméně 70 procent hlasů má dostat Jednotné Rusko. Zdrojem je šéf ukrajinského Centra pro boj s dezinformacemi.

Když je výsledek dopředu daný a spousta lidí o tom nepochybuje, proč se Kreml vůbec obtěžuje s vyhazováním jedné strany z volebního klání? Proč jí prostě nepřisoudí tři a půl nebo pět a půl procenta? Proč si dělat takovou kaňku na „demokratickém“ průběhu voleb?

Tomáš Kopečný: Odpovím na to, jen nejdřív doplním jednu věc k těm číslům. Zmiňoval jste 65 až 70 procent účasti a 70 procent podpory pro Putinovu stranu Jednotné Rusko.

Už dlouhodobě, posledních deset let doložitelně na základě dokumentovaných příkazů, které chodí do regionálních volebních center a odtud do volebních komisí, probíhají volby v Rusku podle KPI. Je to v podstatě korporát, který si nastaví: takto to má dopadnout a vy se o to postarejte.

Volby v Rusku jsou produktem vnitřního korporátního zadání. Lístky se tam nějak musí nahnat. Buď se musejí objevit zaplacení lidé, nebo pracovníci veřejné správy. Takhle to v Rusku funguje dvacet let. Učitelé, zaměstnanci státních nemocnic nebo dělníci ve státních podnicích jsou sváženi do volebních místností s jedním lístkem – Jednotné Rusko.

A to už je úkolem jednotlivých regionálních center. Odpovědnost za požadovaný výsledek se přenáší na ně. Šéf volební komise nemá dohlížet na transparentnost a nezávislost voleb. Má zajistit určitý výsledek a potom se hodnotí, jestli byl úspěšný.

Proč si tedy dávají práci s vyškrtnutím Jabloka, první strany po dlouhých letech, která by mohla mít relativně slušný volební výsledek? Vidím tři důvody.

Za prvé je to úplně heterogenní prvek, který tam podle nich nemá co dělat. Nehraje jejich hru na falešné sčítání a získávání hlasů.

Za druhé je to demonstrace toho, že si svoje pořádky nenechají narušovat nějakým Jablokem.

A za třetí – a to je podle mě důvod, proč k tomu přikročili až v tak pozdní fázi, kdy už byla kandidátka certifikovaná, zaregistrovaná a potvrzená – předvolební průzkumy ukazovaly, že by Jabloko mohlo dosáhnout výsledku, se kterým by se do Dumy muselo dostat.

Celostátně se mluvilo o šesti až sedmi procentech a v Moskvě dokonce o jedenácti procentech. To už je relevantní výsledek. A nikoho takového tam rozhodně nechtěli.

Jak jsem říkal, princip Dumy není diskutovat různé pohledy na věc, ale bojovat o vliv a peníze. Aby tam byl někdo, kdo bude říkat věci, které se ve veřejném prostoru objevovat nemají, to systém nechce.

Jabloko si navíc svou popularitu vytvořilo skoro celou online. Nemohlo organizovat happeningy, protože by jejich účastníky okamžitě pozatýkali. Místo toho natáčeli videa, která měla nejdřív desítky tisíc, pak stovky tisíc a nakonec i miliony zhlédnutí. Dostali se mezi lidi a ti je začali brát vážně. Až to dospělo do takové míry, že je museli zatknout a zrušit.

Martin Ondráček: Pojďme od voleb dál. Vzali jsme je sem hlavně kvůli datu, po kterém se může něco stát.

Co se tedy může stát po volbách? Je reálná možnost, že přijde něco jako velká mobilizace, o které se v médiích poměrně hodně mluví?

Podle ruských plánů by země měla mít 1,535 milionu vojáků. Realita je podle odhadů asi o 400 tisíc nižší. Jinými slovy, 400 tisíc vojáků chybí.

Německý ekonom Janis Kluge vypracoval metodiku, pomocí které dokáže z ruského federálního rozpočtu vyčíst, kolik se vyplatilo podpisových bonusů, a z toho počítá složení jednotek. V prvním čtvrtletí roku 2026 spočítal, že Rusko nabralo 525 tisíc kontraktníků, tedy lidí, kteří za peníze dobrovolně vstoupili do „speciální vojenské operace“, proti 120 tisícům mobilizovaných. To je poměr 81 ku 19.

I kdyby se trochu spletl, poměr je jasný. Ruskou válku dnes nevedou primárně mobilizovaní na základě povolávacího rozkazu, ale zaplacení dobrovolníci.

Těch 120 tisíc mobilizovaných jsou lidé z první vlny v roce 2022? Nebo stát stále po menších tisících posílá další? Víme vůbec něco o vojácích, kteří narukovali v roce 2022? Vrátili se někdy? Je jejich služba časově omezená? Když jsem v roce 2022 dostal povolávací rozkaz a odešel na frontu, co se se mnou dělo dál?

Tomáš Kopečný: Umřel jste už dávno.

Martin Ondráček: Dobře, ale když měl někdo opravdu štěstí?

Tomáš Kopečný: Ti lidé moc štěstí nemívají. Štěstí mají ti, kteří se dostanou do ukrajinského zajetí. Ale procentuálně jsou to jednotky procent lidí, kteří přežijí déle než tři měsíce.

Není šance, že by bojovníci z roku 2022 ve 120 tisících přežili do roku 2026. To je naprosto vyloučené.

Z čísel toho německého ekonoma lze spíš soudit, že se jedná o brance. A tady se dostáváme k tomu, co vlastně znamená mobilizace. Možná jste slyšeli o takzvané skryté mobilizaci, která se v Rusku uplatňuje po té neúspěšné otevřené mobilizaci. A je důležité říct, že tady nefunguje padesát, ale rozhodně několik odstínů šedi mobilizace.

Martin Ondráček: K tomu se ještě dostaneme.

Rusko vede válku už čtvrtým rokem a čtyři pětiny lidí na frontě jsou dobrovolníci, kteří tam jdou za peníze. Předpokládám, že to Kreml dělá proto, že je to pro něj z nějakého důvodu výhodné. Jak je možné, že největší lidskou masu tvoří lidé, kteří tam nejdou z povinnosti, ale dobrovolně, když to Kreml stojí nemalé peníze? V čem je výhoda téhle metody?

Tomáš Kopečný: Je to drahé. Řádově desetkrát až patnáctkrát dražší než vyplatit jednorázový příspěvek někomu, kdo je skutečně mobilizován podle zákona, tedy nedobrovolně.

Ruský stát zaplatí člověku, který jde dobrovolně do války dobývat Ukrajinu, zhruba desetkrát až patnáctkrát víc.

Je dobré říct, že za loňský rok představovaly personální náklady na válku, tedy především platy vojáků, asi 90 procent deficitu státního rozpočtu. Pro ruskou ekonomiku a tvorbu rozpočtu je to významná položka.

V čem je to výhodné? Máte přísun lidí bez sociálních bouří, na základě dobrovolnosti. Nemusíte výrazně tlačit a lovit lidi, a tím podlamovat stabilitu v regionech.

Právě regiony jsou zodpovědné za náborové kvóty, ať už prostřednictvím dobrovolné, finančně ohodnocené rekrutace, nebo nedobrovolné mobilizace.

Nevýhodné je to kvůli deficitu státního rozpočtu. Výhodné je to proto, že nezačnete lovit lidi tam, odkud by vám utíkali.

Ruská společnost pořád žije zkušeností z roku 2022 a 2023, kdy během několika týdnů ze země zmizely podle různých odhadů stovky tisíc mladých ruských mužů. Často se uvádí kolem 700 tisíc. Drtivá většina se nevrátila a odešli právě kvůli otevřené mobilizaci.

A to je problém v zemi s minimální nezaměstnaností a neobsazenými fabrikami.

V Rusku podle odhadů chybějí na trhu práce zhruba dva miliony lidí. Viděl jsem odhady od 1,5 do 2,5 milionu, takže řekněme dva miliony. Nezaměstnanost je kolem dvou procent. Nemají kde brát.

A z těch dvou milionů chybí asi půl milionu právě ve zbrojní výrobě. To je naprosto zásadní. Ti, kteří budou mobilizováni nebo rekrutováni, musejí vůbec něco dostat do ruky.

Oni jsou schopni rychle nahnat velké množství lidí s týdenním výcvikem, což se dělo na začátku, ale je jim to k ničemu.

Martin Ondráček: Navíc když mobilizujete, nechcete mobilizovat lidi, kteří obsluhují strategickou výrobu. Člověka, který stojí u soustruhu a vyrábí něco, z čeho bude na konci raketa nebo tank, potřebujete u toho soustruhu.

Tomáš Kopečný: Přesně. Je to trochu začarovaný kruh.

A ještě jedno číslo: 25 milionů. Zní to děsivě. To je počet lidí, kterými Rusko potenciálně disponuje pro celkovou mobilizaci. Jinými slovy, kdyby se ruský stát rozhodl jít skutečně na maximum, údajně dokáže mobilizovat 25 milionů lidí.

Ale neděsme se. Podobné hypotetické číslo dají dohromady Francie a Německo. Ti lidé musejí něco jíst, musejí se něčím vybavit a hlavně potřebují lidi, kteří jim budou velet.

V Rusku už teď chybějí desítky tisíc seržantů. Kdyby se mobilizoval větší počet lidí, byly by to stovky tisíc. A seržant není někdo, koho za týden vycvičíte a pošlete do boje. Potřebuje měsíce výcviku a pokud možno zkušenosti, aby přežil nejen on, ale i deset lidí pod ním.

Na tom naráží logika mobilizace versus skryté mobilizace. Problém není v lidech. Na ty Rusko kašle, vždycky kašlalo a kašlat bude. Ty může nahnat na porážku.

Problém je v tom, že ti lidé budou k ničemu, protože je okamžitě vymažou z bojové mapy, pokud nemají velícího důstojníka a zbraně.

Martin Ondráček: Ještě jedna věc. Když už vyrábíte díru do státního rozpočtu, tak je pro ekonomiku aspoň příjemné, že ty peníze vracíte do ekonomiky. Občané je spotřebovávají a v uvozovkách si zvyšují životní úroveň. Koupí si za ně třeba záchod, pračku nebo Moskvič vyrobený v Číně.

Teď ale poslouchejte dobře, protože od začátku trochu mícháme hrušky s jablky. V Rusku existuje pět odvodových cest. Pět různých systémů, které paralelně nabírají lidi.

První jsou branci – klasická povinná vojenská služba, kterou jsme znali i v Československu a České republice. Muži od 18 do 30 let chodí na jeden rok na vojnu. Cílové číslo pro rok 2026 je 261 tisíc lidí, na jaře odešlo 141 tisíc.

Rusko stále opakuje mantru, že branci procházejí základním vojenským výcvikem, ale do „speciální vojenské operace“ se nedostávají.

Je pravda, že se tam nedostávají?

Tomáš Kopečný: Nevím, ale většinou jsou nasazováni spíš v pohraničních a příhraničních oblastech, ať už v Bělorusku, na ruském území nebo případně na obsazeném ukrajinském území. Většinou to nejsou frontové jednotky.

Martin Ondráček: Druhá cesta jsou kontraktníci, tedy lidé, kteří tam jdou dobrovolně za peníze. Těm se budeme věnovat podrobněji.

Třetí jsou rezervisté. U nás bychom je mohli přirovnat k aktivním zálohám. Jsou to lidé s vojenským výcvikem, kteří chodí na cvičení a mají se státem podepsaný kontrakt o mobilizační lidské záloze. Když stát zavelí, jdou.

Chodí tihle lidé v Rusku na frontu?

Tomáš Kopečný: To nevím, ale řekl bych, že minimálně. Když máte 80 procent jednotek složených z kontraktorů, kteří se upsali, že do toho jdou, nepotřebujete do nejhorší práce, do operací s obrovskými ztrátami, posílat rezervisty, kteří se pak mají vrátit do fabriky.

Pointa rezervisty je, že měsíc absolvuje nějaké cvičení a jedenáct měsíců pracuje ve fabrice.

Martin Ondráček: Čtvrtý kanál jsou vězni. Od roku 2022 bylo podle zpravodaje OSN naverbováno asi 200 tisíc lidí, mezi nimi přibližně tisíc odsouzených žen.

Od začátku „speciální vojenské operace“ v Rusku klesá počet vězňů, protože věznice se vyprazdňují a lidé končí na frontě.

Pátá cesta jsou cizinci.

Tomáš Kopečný: Jen bych doplnil, že čtvrtá i pátá cesta jsou vlastně podmnožinou té druhé – kontraktorů.

Martin Ondráček: Ano. Nábor cizinců běží mimo jiné v migračních centrech. Nejvíce je dokumentovaný u Afričanů a lidí z Asie. Je to poměrně velké téma, možná o něm uděláme speciální díl, zvlášť když se teď v médiích hlasitě objevují informace o desítkách tisíc dobře vyzbrojených severokorejských vojáků.

Tomáš Kopečný: Bylo by dobré podívat se zároveň na to, kdo bojuje za Ukrajinu a kdo za Rusko.

U vězňů nebo cizinců jsou navíc jiné podmínky než u ruského kontraktora. Vězňovi například místo vyššího platu odpustí část trestu nebo celý trest. Po nástupním bonusu už je to potom podobné.

Martin Ondráček: Odhady u cizinců mluví na ruské straně asi o 27 tisících lidech ze 130 zemí. Ukrajinská strana uvádí pro rok 2026 plán na nábor 18,5 tisíce cizinců z devíti náborových míst.

Oba jsme na Ukrajině byli a víme, že za ni bojují různé národnosti. Já jsem tam například potkal hodně Kolumbijců.

Tomáš Kopečný: Těch je nejvíc.

Martin Ondráček: Jsou to dobří vojáci a mají to jako profesi. Jsou žoldáci, chodí do války, a až skončí válka na Ukrajině, najdou si jinou.

Martin Ondráček: Pojďme k procesu dobrovolného nástupu na frontu. Dejme tomu, že se pod vlivem své manželky, která mi říká, že jsem v životě nic nedokázal a nic nevydělávám, dostavím do náborového centra. Co se se mnou bude dít dál?

Tomáš Kopečný: Za dva týdny umřete.

Martin Ondráček: Dobře, ale předtím přece podepíšu nějaký papír a slíbí mi nějakou mzdu. Jak ten proces vypadá?

Tomáš Kopečný: Normálně podepíšete papíry, u kterých často vůbec nevíte, co podepisujete. Potom následuje velmi krátký výcvik.

Teď ho nějak prodlužovali, ale dlouhé roky opravdu stačil třeba týden. Reálně týdenní výcvik: tady je granát, takhle se odjišťuje. A potom je posílali na frontu, kde výcvik samozřejmě nějak pokračoval, ale stylem, ze kterého se skoro nikdo nevrací.

Protože je časová osa od nástupu ke smrti tak krátká, moc se toho nestihne. Je tam základní instruktáž. V náborových centrech se moc neohřejí. Výcviková centra sice existují, ale velká část výcviku probíhá až ve chvíli, kdy se dostanou na východ Ukrajiny, respektive na západ Ruska.

Martin Ondráček: Zajímavé je, že samotnou smlouvu někdy podepisujete až u jednotky. Ve chvíli, kdy ji podepíšete, už nemáte čas si to rozmyslet a utéct. Okamžitě vás vezmou a hodí do procesu výcviku, od kterého je velmi blízko k nasazení.

Když tam přijdu dobrovolně, můžu si alespoň hypoteticky, kdybych přežil, vybrat dobu, na jak dlouho narukuji?

Tomáš Kopečný: Ne.

Martin Ondráček: Takže je to navždy, nebo je kontrakt nějak časově omezený?

Tomáš Kopečný: Nějak se to limituje, myslím, že na určité roky, ale přesně nevím. Může to být individuální. Slyšel jsem o kontraktech na dva roky i na dobu neurčitou.

Velmi často se dávají kontrakty na rok s možností prodloužení a je to vlastně formalita. Myslím, že k tomu dospěli i tím, že na začátku dávali delší kontrakty. Když máte kontrakt na dva nebo tři roky, někteří příbuzní se pak ozývají s tím, že by chtěli vymoci zbytek platu.

Vzhledem k tomu, že životnost je tak krátká, dávají se kontrakty na rok. Přesně stanovené jsou bonusy za úmrtí nebo těžkou invaliditu a zranění z války. Ty jsou potom vypláceny rodině.

Martin Ondráček: Pojďme si říct, jak se to počítá.

Základní služné je 40 až 50 tisíc rublů. Často se mluví o 220 tisících rublech měsíčně, ale to vzniká tím, že jste v pásmu „speciální vojenské operace“. Na to jsou navázané různé kusové prémie. Například osm tisíc, když jste v útoku, 50 tisíc, když jste v týmu vojáků, který dobude kilometr území, a tak dále.

Připomíná to systém, který zaváděl Fedorov v ukrajinské armádě, kde se platily speciální bonusy za tanky, zajaté vojáky a podobně. Mám pocit, že Rusové tenhle systém měli dokonce dřív než Ukrajinci.

Tomáš Kopečný: To si také myslím.

Martin Ondráček: A je to samozřejmě motivační. Čím vyšší máte hodnost, tím víc peněz berete.

Tomáš Kopečný: V ruském systému je to vlastně logičtější než v ukrajinském. Ukrajinská armáda je z velké části tvořena mobilizovanými lidmi, kteří jsou podle zákona způsobilí sloužit a bránit svoji zemi.

Zavádět tam kapitalistický systém odměňování je skutečně revoluční, protože ti lidé by to podle zákona měli dělat povinně. Fedorov tedy zavádí vnitřní motivaci uvnitř povinnosti.

Ruský systém je naproti tomu skutečně systém pro kontraktory a dobrovolníky. Proto jsou tam finanční motivace přirozenější.

Martin Ondráček: Sto tisíc rublů, když zlikvidujete tank, 50 tisíc za BVP, 200 tisíc za vrtulník, půl milionu za zničený Leopard, Abrams nebo Challenger. Dokonce milion rublů za ukořistěný nezničený tank Leopard nebo třeba HIMARS, což je podle mě už kategorie absolutního sci-fi.

Když všechny částky nasčítáte, včetně peněz, které dostáváte už ve chvíli, kdy podepíšete smlouvu a které jdou vaší rodině, dostanete se k zajímavým číslům.

Systém je mnohovrstevnatý. Něco dostáváte od státu, ale protože regiony mají své kvóty na odvody dobrovolníků, vypisují vlastní bonusy. Celková částka se tak může vyšplhat až na 1,9 milionu rublů za jeden podpis.

A právě tam vzniká díra ve státním rozpočtu.

To vůbec nejsou malé peníze. Je to mnohonásobek průměrného ruského platu. Celý systém je udělaný tak, aby lidi skutečně motivoval vyrazit do „speciální vojenské operace“ a zabezpečit tím na dlouhou dobu svoji rodinu.

Tomáš Kopečný: Je to tak. Pro srovnání, branec nebo mobilizovaný dostává při nástupu, jestli si správně pamatuji, kolem 140 tisíc rublů. A proti tomu máte 1,9 milionu. To je úplně někde jinde.

V tom je díra do rozpočtu a zároveň velká motivace zvlášť pro chudé regiony.

Martin Ondráček: Když tam Rusko pod takovým tlakem posílá tolik lidí, stojí to obrovské peníze a zároveň nemá čas ani prostředky na pořádný výcvik – tři dny, týden, čtrnáct dní a pak vás pošlou do útoku –, dává to vůbec taktický smysl? Není to prostě vyčerpávací válka, ve které proti ukrajinským zbraním posíláte lidskou masu, Ukrajinci na její likvidaci spotřebovávají drony a munici a vy tam dál po desítkách tisíc tlačíte další lidi?

Tomáš Kopečný: Je to pod tlakem a bez infrastruktury a zajištění za tou masou. Projevuje se to tím, že od března tohoto roku jsou ruské ztráty vyšší než počet nově nabraných lidí.

To je hlavní důvod, proč se vůbec v ruské společnosti diskutuje o mobilizaci. Ta diskuse dosáhla vrcholu na ruských sociálních sítích, v médiích a už i ve státních médiích. Putin o tom sice nemluví, ale jeho podřízení ano.

Důvodem je, že ten trend nijak nekolísá. Není vidět, že by se mohl zvrátit. Od března Ukrajinci každý měsíc zlikvidují víc lidí, než kolik jich Rusko nabere.

Je to i důsledek změny ukrajinské kampaně, motivací a technologických inovací v armádě. Ukrajinci skutečně míří na tu masu a chtějí jí zlikvidovat co nejvíc.

Rusové zároveň bojují primitivně vycvičenými a velmi špatně vyzbrojenými jednotkami. Hází tam masu a vidí, že to nestačí.

I kvůli neefektivitě, nikoliv kvůli humanismu, proto začali ustupovat od jednotýdenního výcviku. Mluví se o tom, že by měl být delší.

A jeden z důvodů pro mobilizaci – ať už skrytou, nebo otevřenou – je právě ten, aby měli víc lidí a část z nich mohli cvičit déle.

Představte si, že najednou naberete třikrát víc lidí než předtím. Jednu třetinu zase pošlete na frontu, ale dvě třetiny můžete cvičit déle. Pak pošlete další část a zbytek dál cvičíte.

Pokud bude extrémně vyšší přísun lidí pokračovat dost dlouho, vytvoříte masu, kterou nemusíte okamžitě vyslat na frontu jen proto, aby se fronta nesesypala.

Martin Ondráček: A můžete je déle cvičit.

Tomáš Kopečný: Takže vydrží déle a budou to kvalitnější vojáci.

Martin Ondráček: Je to smrtící. Hledal jsem aktuální čísla a našel údaj, že v červnu 2026 připadalo 1 298 ruských ztrát na kilometr čtvereční získaného území. Když si představíte kilometr čtvereční a na něm 1 300 mrtvých, není to vůbec pěkný pohled. Nechci si z toho dělat legraci, protože jsou to hrozné věci.

O to paradoxnější je přístup ruské strany k nárokům rodin, když člověk zemře.

Aby rodina dostala výplatu za smrt vojáka, je to podmíněno právním statusem mrtvého. A ten status pochopitelně určuje strana, která má peníze vyplatit.

Jsou doloženy tisíce případů lidí, kteří se vůbec nenašli. Je válka a rodiny čekají na soudní uznání člověka za nezvěstného nebo mrtvého.

Našel jsem číslo z roku 2024, kdy existovalo 2 040 soudních návrhů právě na uznání člověka za nezvěstného nebo zemřelého. Podávaly je rodiny, které stále čekaly na peníze od státu za to, že jejich blízký zemřel ve „speciální vojenské operaci“.

Tomáš Kopečný: A těch dva tisíce ze stovek tisíc nezvěstných ukazuje, že si to mohou dovolit jen nejzajištěnější rodiny. Vojáci z lepších rodin mají alespoň někoho, kdo pátrá po tom, jakým způsobem zemřeli. Zbytek je prostě odepsaný.

Martin Ondráček: A ti lidé nedostanou nic.

Tomáš Kopečný: Nedostanou nic.

Martin Ondráček: Když se podíváte do dat, jsou tam i další zvláštní věci. Existuje například ceník zranění. Za lehké nekategorizované zranění je to 100 tisíc rublů, za těžké tři miliony rublů.

I to něco říká o množství lidí, kteří těžké zranění přežijí. A jestli Rusové na frontě používají heslo „svoje neopouštíme“, tak tohle svědčí o tom, že jich poměrně hodně opouštějí.

Tomáš Kopečný: Vzhledem k celkovému číslu toho, kolik se těchto částek vyplatilo, určitě.

Martin Ondráček: A teď pointa.

Medián platu v Rusku je 61 tisíc rublů. Podívejte se, kolik tam stojí benzín nebo běžné věci.

Vezměme si Tuvu. Vybral jsem ji proto, že jde o region s nejnižším podpisovým bonusem v Rusku. Ten podpisový bonus je 800 tisíc rublů proti platu 61 tisíc. A základní podpisový bonus se za určitých okolností může zvýšit až na 1,9 milionu.

Celý systém je zorchestrovaný tak, aby se to vyplácelo.

Mimochodem, Tuva má zároveň jednu z nejvyšších úmrtností na 100 tisíc obyvatel ve „speciální vojenské operaci“, protože je to poměrně chudý region.

Rusko nastavilo systém tak, aby se lidem vyplatilo chodit umírat za částky odpovídající zhruba dvěma rokům práce.

Mluvili jsme o tom, že některé rodiny odškodnění za smrt dostanou a jiné ne. Dekret je z 5. března 2022 a jednorázová výplata při úmrtí je pět milionů rublů. K tomu přičtěte 1,9 milionu za podpis a jste skoro na sedmi milionech.

V zemi, kde je medián měsíčního platu kolem 61 tisíc rublů, může být z pohledu těch lidí ekonomicky racionální do toho nastoupit a zabezpečit rodinu.

Tomáš Kopečný: Do té rovnice bych přidal jeden důležitý faktor. Drtivá většina lidí, kteří narukují, rozhodně nejsou absolventi vysokých škol ani lidé s pokročilým vzděláním. Velká část vůbec nemá přehled o tom, jaké jsou ztráty na Ukrajině.

My si tady v Česku můžeme říkat, kolik Tuvinců, Burjatů, Tatarů nebo dalších etnických minorit umírá. Můžeme sledovat, že například v Dagestánu jich umírá méně, protože tam v roce 2022 a 2023 úspěšně protestovali.

Ale lidé v Tatarstánu, Burjatsku nebo Tuvě to často nevědí. A ani stát ta data veřejně nesděluje.

Lidé, kteří jdou k dobrovolné rekrutaci, často nemají sebemenší představu o tom, jak vysoká je pravděpodobnost smrti.

Navíc velmi často rodina ani tělo nedostane. Stát si může říct: pošlu ho zpátky a utratím tři miliony rublů, nebo ho prohlásím za nezvěstného, takže rodina nedostane pět milionů za smrt ani další peníze. Velmi často ho tedy ani nepohřbí.

Jsem přesvědčený, že většina takto rekrutovaných o tom nepřemýšlí racionálně. Vidí hlavně pozlátko na začátku.

Trochu jako v českých pohádkách, kde rekruteři procházejí hospodami, nalejí lidem pivo a oni s vidinou měšce vyrazí do války. A podobně nevycvičení tam někde umřou.

Martin Ondráček: S čerty nejsou žerty.

Tomáš Kopečný: Přesně tak.

Martin Ondráček: Vraťme se k velké mobilizaci z 21. září 2022. Ten den Putin podepsal dekret a ministr obrany Šojgu ve státní televizi oznámil číslo 300 tisíc lidí.

Mobilizace tehdy nějakým tempem běžela. Udělala malý zub v Putinově popularitě. Jeho podpora spadla asi o šest bodů a za měsíc se zase srovnala.

Společnost to přešla. Narukovalo 300 tisíc lidí, kteří ze společnosti zmizeli. Byl kolem toho poprask a spousta neuvěřitelných historek o špatném výcviku a vybavení.

Objevovaly se příběhy o tom, že lidé na frontu nedostávali turnikety, ale třeba menstruační tampony, které měli používat při průstřelu.

Putinova podpora klesla o šest bodů a potom se vrátila zpátky. Co to říká o ruské společnosti?

Tomáš Kopečný: Netečnost, lhostejnost a hlavně otupělost. Každý rok je hlubší.

Někdo by mohl říct, že ta společnost stále nalézá nové dno. Ale je to společnost, která vyrůstá v étosu velké oběti a je v něm generačně formována.

Je také neuvěřitelně chudá. A ten záchod nebo pračka není vtip. V mnoha regionech, odkud přichází největší procento rekrutů, je to skutečně něco luxusního.

Co to říká o té společnosti? Je to společnost, se kterou si vládce může dělat, co chce. Úplně cokoliv.

Martin Ondráček: Bavíme se pořád o možné mobilizaci. Vy jste zmínil fantastické číslo 25 milionů lidí. Říkali jsme si ale, že povolat lidi je jedna věc a uživit je a připravit do války věc druhá.

Chybějí důstojníci, kteří by jim veleli. Chybějí výcvikové kapacity. Chybí výzbroj a výstroj.

Když jsem se nedávno díval, jak někde u Moskvy zase hoří Wildberries, napadla mě jedna věc. Spousta Rusů dělá totéž co Ukrajinci, když je povolají. Vědí, že na stát se nelze spolehnout, a tak si nakupují vlastní rukavice, sluchátka, brýle, balistickou ochranu, boty a podobně. A spousta Rusů to kupovala právě přes Wildberries.

Nemůže být likvidace této velké sítě i preventivní akcí pro případ další vlny mobilizace, aby si lidé vybavení neměli kde koupit?

Tomáš Kopečný: Z vojenského a plánovacího hlediska to smysl dává. Nemyslím si ale, že to byla hlavní motivace. Že by si řekli: kdybychom spustili mobilizaci, pojďme jim vyčistit sklady.

Je to relativně snadno doplnitelné zboží. Ale je pravda, že jim to výrazně ztíží přístup k němu.

Wildberries je něco jako Amazon nebo AliExpress. Místo, kde se registruje prodejce a přes portál se dostane k zákazníkovi. Ty rukavice fyzicky nezmizí. Zmizí ale rychlost a možnost běžného Rusa, který bude najednou mobilizovaný, rychle si je koupit.

Dostane povolávací rozkaz a musí pryč. Za týden to nestihne. Takže dorazí s horším vybavením.

Dopad tedy skutečně může být takový, že to ve střednědobém horizontu sníží vybavenost ruských vojsk na Ukrajině.

Martin Ondráček: Pořád tančíme kolem možné veřejně vyhlášené mobilizace.

Když si o tom povídáme už skoro hodinu, začíná mi dávat smysl dívat se na to tak, že velká nová vlna mobilizace by byla potřeba hlavně tehdy, kdyby se začal hroutit placený nábor.

Tomáš Kopečný: Ten se hroutí.

Martin Ondráček: Dobře, lidí, kteří tam chtějí dobrovolně za peníze, ubývá. Ale ještě to není úplně limitní stav, nebo ano?

Tomáš Kopečný: Není to zhroucení, ale drolení.

Důležité je to, co jsem říkal: od března se stabilně rozevírají nůžky do negativních čísel pro Rusko, pokud jde o to, kolik lidí je schopné poslat na frontu oproti tomu, kolik jich ztratí. Každý měsíc.

Systém, který jim několik let fungoval, přestává fungovat. A zároveň vytváří téměř celý deficit státního rozpočtu. Něco se musí stát.

Martin Ondráček: Na začátku dílu jsem říkal, že dekret z 21. září 2022 o mobilizaci nebyl zrušen.

Peskov, tiskový mluvčí Kremlu, 1. listopadu 2022 prohlásil, že k ukončení mobilizace není potřeba žádný dekret a žádný nikdy podepsán nebyl. Ministerstvo obrany později vysvětlovalo, že dekret musí zůstat v platnosti, aby se zachovaly sociální garance a výplaty mobilizovaným a jejich rodinám.

Otázka v titulku tohoto dílu má přitom vestavěný předpoklad, že mobilizace je něco, co se prostě vyhlásí. Přijde projev, Putin něco řekne a ráno začnou chodit povolávací rozkazy, jako tomu bylo 21. září 2022.

Nemůže to ale proběhnout úplně jinak? Že bude pokračovat skrytá mobilizace na základě už platného dekretu, jen začne chodit víc a víc povolávacích rozkazů?

Tomáš Kopečný: Je to tak. To je princip skryté mobilizace.

Jedno patro skryté mobilizace je už to, že dáte někomu při nástupu do vojenské služby tolik peněz, kolik by jinak vydělával přes dva roky.

Pak jsou další odstíny šedi. Různé formy zastrašování. Vždycky tam máte cukr a bič.

Pozitivní motivace je finanční. Jenže na celoruské úrovni docházejí lidé, kteří jsou ochotní jít umírat do války za peníze.

Dalším cukrem jsou třeba vězni. Tam je motivace jasná a věznice se vyprazdňují. Jenže i to je konečná zásoba.

A potom existují další pobídky. Je to trochu jako v pohádce S čerty nejsou žerty: cinkání měšcem.

Martin Ondráček: S čerty nejsou žerty je mimochodem jeden kulturní filmový odkaz, který jsme dnes použili.

Tomáš Kopečný: A není špatný. Z hlediska pochopení fungování mobilizace je to velmi dobré.

Martin Ondráček: Včetně výcviku. „Máchale, spadlo ti to.“ A vlastně i způsobu, jakým se armáda financovala.

Tomáš Kopečný: Protože to je feudální princip, který Rusku zůstal v DNA státu.

Feudalismus v Rusku formálně skončil v 19. století, ale velká část feudálních prvků správy státu tam zůstala dodnes, především ve vztahu státu k takzvaným občanům.

S čerty nejsou žerty je pohádka z feudálního prostředí českých zemí, kde rekrutace v právně slabém prostředí probíhala velmi podobně jako na mnoha místech v Rusku dodnes.

Představte si kromě strukturálních a systémových opatření i lidskou úroveň. Máte šéfa volební komise, který je zodpovědný za to, že splní 70 na 70: sedmdesátiprocentní volební účast a 70 procent podpory pro Putinovu stranu.

Podobný pracovník, starosta nebo guvernér, je zodpovědný i za jiná čísla. Třeba za nábor.

Jak toho dosáhne, může být ponecháno na jeho kreativitě. Dostal KPI. Manažerskou povinnost. A je na něm, jak ji splní.

Bude lidem mazat med kolem pusy, motivovat svoje lidi, aby chodili do hospod a nechávali tam někoho něco podepsat. To je pořád ten cukr.

Martin Ondráček: Pojďme na chvíli do hlubin ruských mozků a ruské duše.

Mám několik čísel o náladě společnosti. Levada Centrum, sběr dat od 21. do 28. července 2026. Vzorek 1 612 lidí ze 137 obcí v 50 regionech Ruska, rozhovory doma.

66 procent Rusů podporuje činnost ruské armády na Ukrajině.

Tomáš Kopečný: Skvělé.

Martin Ondráček: 62 procent říká, že by se mělo přejít k mírovým jednáním. Pro pokračování bojů je 28 procent.

A ještě zajímavější číslo: 50 procent říká, že „speciální vojenská operace“ probíhá úspěšně. Před rokem to bylo o 19 procentních bodů víc. A 22 procent odpovědělo, že neví, jestli probíhá úspěšně. To je nejvíc za celou dobu měření.

Tomáš Kopečný: Protože jsou zmatení.

Martin Ondráček: Nebo nechtějí z bezpečnostních důvodů rovnou říct ano, nebo ne. „Nevím“ je odpověď, za kterou vás nikdo nebude popotahovat.

Tomáš Kopečný: Myslím, že je to spíš zmatenost.

Když ta čísla čtete, říkáte si, že je to paradox. 66 procent je spokojených s tím, co Rusko dělá na Ukrajině, ale 62 procent chce mír. Jak je to možné?

Protože si myslí to, co jim car, velký vůdce, říká, že si mají myslet.

Jak mluví Putin? Říká, že chce vyhladit posledního Ukrajince? Ne. Říká, že chce mír. My už chápeme, co jeho věty ve skutečnosti znamenají a že chce pokračovat v bojích. Ale Rus slyší svého vůdce, který říká: všechno, co chci, je mír.

Takže oni také chtějí mír. To je celé.

Martin Ondráček: Vždycky mi říkali: jestli tě zajímá, co hýbe národem, podívej se, co lidé vyhledávají na internetu.

Tak jsem se podíval na Rusko a Yandex. V červenci 2026 zadali Rusové dotaz „Bude mobilizace?“ 204 tisíckrát.

Tomáš Kopečný: Protože se o tom začalo mluvit ve státních médiích.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Vrchnost jim řekne: tohle je téma. A oni si řeknou: sakra, co to pro mě znamená?

Martin Ondráček: Zároveň si Moskvané v červenci hromadně na sociálních sítích stěžovali, že na úřadech nejsou volné termíny k žádostem o pas.

Tomáš Kopečný: Připomeňme jednu důležitou věc. Drtivá většina Rusů vůbec neví, co znamená cestovní pas.

Jsou to lidé, kteří vyrostli a žijí ve státě, kde často potřebujete povolení, abyste se dostali někam jinam. Drtivá většina Rusů nikdy nebyla v zahraničí. Mnoho z nich nemá cestovní pas a ani nepřemýšlí, jak by ho získali.

Režim se samozřejmě bojí, že lidé začnou zjišťovat, jak odejít. Ale týká se to hlavně těch Rusů, které si chce režim udržet – lidí z Moskvy a Petrohradu, kteří cestovní pas mají a vědí, jak ho použít.

Martin Ondráček: Když to celé sečtu a podtrhnu, vycházejí mi tři možné varianty.

Varianta A: veřejně vyhlášená mobilizace jako v roce 2022. Projev, oznámené číslo a povolávací rozkazy.

Varianta B: postupné rozšiřování. Nabírání rezervistů, silnější kvóty pro vojenské správy, tvrdší nátlak na brance, aby podepisovali kontrakty.

Varianta C: pokračování současného modelu bez podstatných změn, tedy další nákup lidí za stále rostoucí ceny.

Kterou z těch variant považujete za nejpravděpodobnější?

Tomáš Kopečný: Věřím ve druhou.

Myslím si, že důvod, proč ruští propagandisté a státní orgány v létě tohoto roku pustili do veřejného prostoru informace o tom, že se připravuje nebo může připravovat mobilizace, je ten, aby ukázali, že se něco bude měnit, a zároveň ukázali maximální možnost.

Vsadil bych si, že velká mobilizace jako v roce 2022 nebude.

Chybějí dva miliony lidí na trhu práce, z toho půl milionu ve zbrojních fabrikách. Ti nejcennější Rusové by utekli. Vzali by pasy a zase by přes Gruzii odešly stovky tisíc lidí.

A Rusko takovou mobilizaci vlastně nepotřebuje.

Zároveň ale nemůže udržet současný model. Finančně je příliš náročný a docházejí lidé.

Nejlogičtější podle mě bude, že Putin ukáže: hodný báťuška car rozhodl, že mobilizace není potřeba, protože veliké Rusko všechno zvládne. Jen se přijmou opatření, aby byli lidé více „motivováni“. Samozřejmě to řekne svým putinovským jazykem.

A cesta číslo dvě bude kombinací cukru a biče.

Cukrem budou dál peníze. Bičem bude rostoucí represe. Do regionů, které neplní kvóty, budou posíláni lidé, kteří na místní vedení zvýší tlak.

Představte si Československo v padesátých letech a nucenou kolektivizaci. Každý měl kvóty. Pěstujete kukuřici? Tak jí budete dodávat tolik do JZD.

Martin Ondráček: Ano. A budete jí dodávat tolik, že vám nezůstane ani na zasetí další rok. A potom vás zavřou, protože jste na jaře nedokázali zasít. Jednoduchá, vyzkoušená metoda.

Tomáš Kopečný: Přesně. Je to metoda, která přenáší manažerskou odpovědnost o několik stupňů níž.

A věřím, že stejný princip bude aplikován v rámci takzvané skryté mobilizace. Odpovědnost se přenese na regionální pracovníky, starosty, guvernéry, Putinovy lidové komisaře. Ti budou muset cukrem nebo bičem přimět svoje obyvatelstvo, aby pokračovalo v rekrutaci, třeba už za méně výhodných finančních podmínek.

Mobilizace v pravém slova smyslu je jen jedna – nedobrovolná. Myslím si, že k té nedojde.

Podle mě půjdou cestou formální dobrovolnosti. Mohou přidat další bonifikace. Slyšel jsem například diskuse o tom, že člověk s určitým počtem dětí dostane peníze navíc.

Ale neotevřou skutečnou plošnou mobilizaci pro všechny. Spíš budou hlavně v chudších regionech vyškrabávat ze dna další lidi a posílat je na frontu.

Pro ruské vedení, stát a vládnoucí režim je člověk materiál. Materiál, který se stovky let používá na stavbě nebo ve směnném obchodě. Když při tom zemře, systém k tomu přistupuje podobně, jako když přijde o užitkové zvíře.

Martin Ondráček: To byl dnešní podcast Komu zvoní hrana.

Jsem rád, že nám z něj vypadlo další téma – zahraniční vojáci, a to nejen v Rusku, ale i na Ukrajině. K tomu se určitě vrátíme v samostatném dílu.

Jestli máte nápad, o čem byste chtěli, abychom si s Tomášem povídali a co bychom měli rozpitvat, napište nám do komentářů pod videem nebo pod zvukem na platformě, kde nás sledujete. Pečlivě je čteme.

Děkujeme, že jste se dívali a poslouchali až sem.

Tomáši, děkuju, že jste přišel.

Tomáš Kopečný: Já děkuju, taky mě to bavilo.

Martin Ondráček: Mějte se fanfárově. Na shledanou.