Proč USA a Nato cvičí útok na Kaliningrad?

Martin Ondráček: V úterý 18. srpna roku 2026 bylo nad severním polským k vidění něco, co nikdo předem neohlásil. V pásu od Poznaně po Gdaňsk se rozestavělo ve vzduchu 5 tankovacích letounů. Uprostřed formace kroužil létající radar a velitelské stanoviště NATO. Před ním byl letoun elektronického boje, který umí oslepit radary a umlčet komunikaci. A úplně vepředu, těsně u hranice s Ruskem, a nedivte se, mám pravdu, byl americký průzkumný speciál, který obletěl celou kaliningradskou oblast a velmi bedlivě zřejmě poslouchal, co se děje uvnitř. Odhady mluví o 25 až 50 strojích. Přesný počet nikdo neřekl. NATO to nazvalo cvičením a odmítlo sdělit podrobnosti s odkazem na operační bezpečnost. Nedozvěděli jsme se o tom ani nic z tiskové zprávy. Přišli na to civilní nadšenci, kteří sledují vojenské lety na speciálním portálu. A den předtím, 17. srpna, zveřejnil německý deník Bild 3 strategie NATO pro případ ruského útoku v Pobaltí. V té první je prioritním cílem Kaliningrad. Kaliningrad. My Češi mu ale čím dál častěji říkáme jinak, Královec. A není to náhodou ani vtip. To jméno tomu městu kdysi dal český král, respektive jmenuje se po něm. Do Kaliningradu se vejde sotva polovina Moravskoslezského kraje. Rusko tam má rakety, které dokážou zasáhnout Varšavu za 4 minuty. 4 minuty. Tak dlouho trvá třeba uvařit vajíčko naměkko a přesně tolik času by měla Varšava na nějakou reakci. Kaliningrad je nejzápadnější část Ruska a leží v podstatě uvnitř Evropské unie. Žije tam milión lidí. Z Kaliningradu se ruší signál GPS nad velkou částí Pobaltí a odposlouchává se odtamtud Evropa. A NATO moc dobře ví, že pokud by někdy začala válka s Ruskem, 1 krok by byl jasný. Eliminace Kaliningradu.

Minulý týden nám NATO ukázalo, jak by asi vypadal její začátek. Jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: A já jsem Tomáš Kopečný a také vás vítám.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kusem pevniny, části kontinentu. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Martin Ondráček: Než se vrátíme k tomu, co se dělo minulý týden ve vzduchu nad Kaliningradem, musíme si říct, jak je vůbec možné, že Rusko má území, které je vklíněné mezi Polsko a Litvu, stovky kilometrů od svých hranic. Takže jako vždycky v podcastu Komu zvoní hranana, začínáme úplně na začátku, abychom pochopili to, co se děje teď. Tohleto město založili němečtí rytíři v roce 1255 a pojmenovali ho Königsberg, tedy Králová hora. A na počest to bylo českého krále Přemysla Otakara II., který jim na výpravě pomáhal. Odtud to naše české Královec. Skoro 7 století to bylo srdce Východního Pruska. Hluboce německé město, kde učil filozof Immanuel Kant. Dokonce mám takový pocit, že tam má i hrob. A zlom pak přišel v dubnu 45. A teď to dám, Tomáši, vám. Co bylo pak?

Tomáš Kopečný: No zlom přišel v dubnu 45, protože ho prostě dobyla sovětská armáda. Ale já ještě budu takhle skákat pár bodíků dozadu, jo. Jenom pár fun facts o tý historii, protože je mimořádně zajímavá a my se ve zbytku podcastu budeme samozřejmě věnovat těm aktuálním věcem. Tomu, proč je to obrovský opevnění ruský, ale bez pochopení, jakou roli hrál po stovky let, že vždycky to vlastně bylo obrovský opevnění, jenom v rukou různých řádů a států, tak by to asi nebylo úplně plnohodnotný. Tak jenom pár fun facts

Martin Ondráček: Já vám do toho jenom skočím. Jenom řeknu, že se budeme taky věnovat samozřejmě jantaru a budeme se věnovat taky Jantarové komnatě, protože ta ruská enkláva je opravdu jako nesmírně jako zajímavý místo v Evropě. A teď už vám to vracím zpátky.

Tomáš Kopečný: No, dostaneme se k tomu a dostaneme se i vlastně k ekonomickému významu jantaru, pro který je Královec nejvíc znám, jo. A vysvětlíme si, proč dává smysl pořád o něm mluvit jako o jantarově. Ale teda zpátky k tomu českému králi. Jestli si pamatujete, , jeden z nejslavnějších momentů Česka na mapy Evropy, bych řekl v posledních letech, v té media, na té mediální mapě Evropy, bylo, když jsme se rozhodli, že si vezmeme Královec zpátky. Byla to vlastně politická reakce, do které se zapojil třeba i ministr zahraničí bývalý Lipavský, do kterých se zapojilo spoustu politiků a celá česká veřejnost nebo velká část české veřejnosti začala žít tím, že Královec je český a že si ho vezmeme zpátky a uděláme tam referendum, které dopadne. A proto je to vlastně politická reakce a má to nějaký jako opravdu základ v realitě, na kterou jsme prostě reagovali. Podobně jako na Donbase.

My jsme začali v Česku říkat, že Královec je český a bude český, protože jsme tím chtěli poukázat na absurditu toho, že si Rusové uspořádají fiktivní zfalšovaná referenda v zatím ani neokupovaných územích, jako je Záporožská a Chersonská oblast. A proč by to mělo být tedy české území, ten Královec? Nikdy nebylo, protože bylo pojmenováno po českém králi, jak říkal Martin. Přemyslu Otakaru II. A to, že pomohl těm německým rytířům, tak já bych jenom specifikoval, protože to byla skutečně pomoc zásadní. A, a ještě bych dodal druhou věc. Oni vlastně ty rytíři pojmenovali to město po něm poté, co sám ten král Přemysl Otakar druhý si to místo vybral. Bylo to v roce 1254, 55 a tehdy, abysme to pochopili přesně, ti Teutoni, ti, ten řád německých rytířů, táhl směrem na východ, na Pobaltí, aby tam pokřesťan-pokřesťanštil ty pohany a chtěl začít s Prusy.

Prusové byli pohani, tak tam najeli ty Germáni, kteří už byli křesťani a snažili se je prostě přemoct a pokřesťanštit. A zásadním způsobem vojensky i finančně jim právě pomohl Přemysl Otakar 2. A jenom jak zásadní to bylo, on tam poslal 60 000 extrémně dobře vyzbrojených vojáků, takže zásadním způsobem rozhodl o tom, že zkrátka Prusko se podařilo pokřesťanštit lomeno poněmečtit. A od té doby to skutečně bylo tou základnou, , nejenom, řekněme, německé státnosti, německé identity, protože dlouhou dobu to bylo hlavní město, hlavní město nejenom vzdělanosti, bylo to hlavní město univerzitní, jedno z hlavních měst univerzitních v Evropě byl Královec. To se málo ví, jo. Bylo to hlavní město evropského protestantismu po v podstatě stovky let a dlouhou dobu to bylo i hlavní město německého národa, dokud to teda nepřebral Berlín.

Ale to, co bych k tomu ještě teda dodal, bylo, že, , že ten Kaliningrad vlastně, jak je dneska pojmenován a řekněme si, proč se už nejmenuje Königsberg, tak vždycky byl tou vojenskou pevností. Nejdřív pro ty německý rytíře v tom 13. Století, aby mohli dál postupovat do Pobaltí, potom pro germánskou expanzi, německou expanzi, ustanovení vlastního vlastně národa, státnosti a posléze, , vlastně po první světové válce to bylo místo, které bylo jedním z hlavních důvodů obliby Adolfa Hitlera. To se také málo ví., nebo možná se to ví, ale každopádně když si to dneska jako spojíte s Kaliningradem, tak to asi není tak automatické. Představte si situaci, kdy po staletí taková výspa i vojenská pro nějakou širší expanzi je v rukou německého národa nebo německých prvků.

Pruské, jako je to, je to místo, kde byl korunován pruský král, když se z ve-vévodství stalo království, tak najednou to bylo odtrženo od zbytku Německa po první světové válce. A právě spojení s tím Královcem bylo něco, co německý národ jako dlouhodobě chtěl, žádal a po čem Hitler volal. Takže vlastně podpora NSDAP byla dlouhodobě nejsilnější právě tam. Možná i to je jedním z důvodů, proč ještě před tím, než to teda dobyli Sověti, to město bylo de facto zničeno z víc jak 50 % masivním britským bombardováním. A to bylo už v roce 1944.

Martin Ondráček: Vztahujeme se k tomu

Tomáš Kopečný: A tak jenom taková, taková historická exkurze, no. A poslední věc řeknu ještě, poslední. Když jsem mluvil o tý expanzi pro operaci Barbarossa, to byla právě ta mnohovrstevnatá jako obrana Kalini- tedy Königsbergu, Královce, která tam schovávala obrovské množství vojenské techniky, logistického zázemí a i díky čemu byla operace Barbarossa, tedy náhlý vpád nacistického Německa do Sovětského svazu, tak úspěšný. No nic, a tím končím. Dost, jsme zpátky v roce 44.

Martin Ondráček: No, teď skočíme jenom chvilku jako vizuálně do toho roku 2022. K tomu, o čem vy jste mluvil, o tý reces jako reakci, o tom nápadu připojit Kaliningrad zpět jako Králověckej kraj k Český republice. Já mám na sobě pozůstatek a to je červená baseballová čepice, na který je napsáno Make Královec Czech again. My jsme tehdy v tom hodně frčeli jako dárek pro Putina. Možná si vzpomenete na, na fiktivní výzbroj český armády. Myslím, že byla letadlová loď Rumcajs a jaderná ponorka Cipísek vznikala a byla to veliká zábava. Vyvrcholilo to poměrně jako velkou demonstrací před ruskou ambasádou, ale to je spíš takovej jako žert, po kterým zůstalo asi 120 000 korun, který putovaly na konto dárku pro Putina, protože se tam tehdy vybíraly peníze, takže se z toho vtipu stala docela reálná pomoc. Pojďme ale teď zpátky do toho dubna roku 1945, kdy, kdy úplně jako rozbitej Královec obsadila ruská armáda.

A, a co se dělo dál?

Tomáš Kopečný: No, to je vlastně zase hrozně zajímavý. No v podstatě od té doby se to stalo součástí Sovětského svazu, ale pozor, součástí Ruska. A to bude důležitý v roce 91, kdy se bude rozpadat Sovětský svaz, jo. Proto má Rusko jako to vražený jako do klína Evropy, do klína zbytku Evropy. No co se dělo dál po roce 45? To nejzajímavější je asi demografie. Jak je možný, že z města, který bylo po staletí německý, najednou máte město, kde vlastně žádnej Němec není? No, , řekli byste si, no ze stejného principu, jako byli odsunuti Němci z Česka, Polska, z těch východních částí Polska směrem, směrem na západ. No není tomu tak, protože to, co že jo známe tu prostě- Velkou kauzu, velkou část české identity pod názvem Benešovy dekrety. Je něco, co vlastně bylo realizací politiky velmocí, které se dohodly, že prostě německý národ bude odsunut do svých státních hranic nového okupovaného Německa.

Ale nic takového se o Královci ještě tehdejším neříkalo. Na Postupimské konferenci, která byla v červenci a s-a srpnu, vlastně po dobytí Německa, po pádu Hitlera, ale ještě před kapitulací Japonska, tak na Postupimské konferenci si o to prostě Stalin řekl, o tu severovýchodní část Pruska a Churchill s, , Rooseveltem mu na to kývli, jo.

Martin Ondráček: Logicky, když se člověk podívá na mapu, tak ten důvod, proč si o to řekl, tak bylo moře, že jo?

Tomáš Kopečný: No, bylo to moře. Byl to jeden z hlavních silných argumentů té sovětské delegace nebo Stalina, že by jinak neměli žádný přístav v nezamrzajících vodách Baltského moře. Nebyla to pravda, jo, protože už tehdy okupovali Litvu, Pobaltí, kde měli pár dalších hanzovních přístavů, , že jo, Lotyšsko, Riga. Ale prostě chtěli silný vojenský fortifikovaný prvek co nejdál na západ, protože vždycky to byla nějaká základna, ze které se expandovalo dál.

A prostě Stalin chtěl expandovat dál na západ., ale je pravda, že po rozpadu Sovětského svazu a potom, co teda pobaltské státy získaly samostatnost, tak to zůstalo jediným nezamrzajícím přístavem a tím pádem vstupem Ruska do Baltského moře a do celého toho prostoru., a je to jediný důvod, proč vlastně doteďka nelze označit Baltské moře za velké jezero NATO, jo, protože tam ten zbytek jako díky vstupu Finska a Švédska teď je opravdu velké jezero NATO, ale, , prostě ten jediný další bod, to znamená Petrohrad, tak tam to zamrzá, jo. A tam prostě není možný ukotvit nějakou velkou flotilu. Takže to byl ten důvod, proč si o to vlastně říkali.

Ale ještě abych jako doplnil ten, ten demografickej, jo, to mi přišlo extrémně zajímavý, jak se vlastně stalo, že se z toho během pár let stalo ruské území, kde prostě byli v podstatě samí Rusové., bylo to na základě rozhodnutí Stalina., ale tady jako zase taková věc, kterou zjistíte až při nějaký podrobnější studii, jo, že vysídlení Němců bylo dáno rozhodnutím Rady ministrů Sovětského svazu z 11 října 47. Nařídilo přesun 30 000 Němců. Jak je možný, že tam je 30 000 Němců jenom? Vždyť tam před válkou žilo 2, 6 milionu lidí v tom Prusku, jo, východním., no, za-- jako odpověď je následující. 2 miliony uprchly, emigrovaly ještě během války, ale ten zbytek, to znamená stovky tisíc lidí, tam zemřely od momentu, kdy to začli Rusové nebo Sověti okupovat v dubnu 45 do října 47, kdy teda si řekli okej, no tak vysídlíme zbývajících, já nevím, nějakejch cirka 100 000.

Nejdřív to bylo 30, pak přibyly nějakých dalších 62 000. A jenom chci říct, že vlastně ti Rusové nebo Moskva nechala v tom Kaliningradu hlady umřít za ty 2 roky stovky tisíc Němců. A tím vlastně došlo k takovýmu přirozenýmu vymření a později definitivnímu vysídlení německého elementu z prostoru, kterých po stovky let obývali.

Martin Ondráček: My budeme samozřejmě pitvat, jak ten Kaliningrad vojensky vypadá dnes za malou chvilku. Ale ještě pojďme zají-- pokračovat v těch zajímavostech, protože, , Kaliningrad v podstatě začal existovat v červenci roku 1945 jako místopisně, jo, kdy bylo pojmenováno, ten Königsberg byl přejmenován na Kaliningrad. A to jméno je po sovětském funkcionáři Michailu Kalininovi, což byla teda taky nesmírně zajímavá jako figura jako sovětský nebo ruský historie.

Tomáš Kopečný: Jenom drobná úprava, bylo to 46 až.

Martin Ondráček: Jo, pardon, 46.

Tomáš Kopečný: Protože si to získali už 45, ale až 46, protože to bylo po jeho smrti. Kalinin byl prostě automat na podpisy, kterej zároveň ale už od roku 1919 stál formálně v čele Sovětského svazu a nikdo jeho jméno, kdyby nebylo týdle exklávy, by neznal, jo. Všichni znali samozřejmě Trockého, Lenina, Stalina, potom Kaměněvy a další prostě mocné postavy, později Berii a další. Ale kdo znal Kalinina? No nikdo, protože neměl žádnou reálnou moc. A až doby, až do doby Vladimira Putina to byl zároveň člověk, kterej nejdéle sloužil jako hlava státu, kromě carů, jo., no tak prostě ten, když umřel, to bylo jako reálně něco jako prezident Sovětskýho svazu, kterýmu vždycky prostě dali něco k podpisu, aby to legitimizovali a legalizovali.

A když umřel, tak řešili, jak tedy definitivně vymýtit tu německost, ten německý prvek z Königsbergu, z toho východního Pruska a chtěli to po něčem pojmenovat, tak si řekli no tak to dáme po něm, když teď zrovna umřel.

Martin Ondráček: Oni mu říkali v Rusku vše slazují stařešina, což je termín, kterej je fantastickej. A nutno říct, že on byl původním povoláním soustružník a s tímhletím vzděláním prostě jako on vydržel opravdu až do svý jako smrti v roli toho nejvyššího představitele Sovětského svazu. A vypichuju ten paradox, o kterým vy jste mluvil, že ho vlastně nikdo nezná a že nikdo netušil, že on je ten člověk, kterej prostě spolupodepisoval, nebo dneska se to jako neví nebo si to lidi neuvědomujou, tomu Stalinovi, kterej byl reálným vládcem, prostě všechny ty dekrety, včetně třeba jako, jako celý operaci Katyň, jo. Ale pojďme teď skočit vlastně na chvilku z toho roku 1946, kde jsme se ocitli. Do roku 26.

A, a pojďme si říct, je dneska to, že Rusové vlastní Kaliningrad, je to pro ně strategická výhoda nebo strategická chyba s vědomím toho, že tohleto území leží tak daleko od zbytku Ruska dneska a, a musí bejt nesmírně drahý a složitý a komplikovaný ho udržovat při životě, zásobovat a řídit.

Tomáš Kopečný: Jako určitě je to strategická výhoda a dlouhou dobu byla. A koneckonců i v tom roce 46, kdy se to formálně administrativně stalo součástí Ruské, , Socialistické republiky a nikoliv té litevské sousedící, tak už tehdy, , to prostě chtěli mít připoutaný blízko k sobě, jo, protože to opravdu brali jako jednu velkou pevnost. Nebylo to místo, jak jsme se třeba bavili o Krymu, jo, že by tam prostě přijel ten ruskej car nebo carevna Kateřina, že jo, teď prostě Stalin a že by tam vybudovali něco na zelený louce a udělali z toho obrovskou pevnost. Ne, tak tady už to bylo po stovky let. Vždycky to byla právě ta základna, ze které se vyvá- vyráželo na tu další expanzi., a takže věděli, že je to něco strategicky důležitého a jako jednoduše, v čem jsou ty výhody?

No, ruská nejenom propaganda, ale jako i, řekl bych, prostě na realitě postavená strategická komunikace, , kde teda odlišuju tu propagandu, že prostě nafukuje věci nebo vymejšlí si věci a tu strategickou komunikaci, že se snaží vysvětlovat věci jako pravdivě. Což jako jak jsme si říkali, v tom Rusku je irelevantní, jestli je to pravda. Ale tohleto je zkrátka o nějakou realitu. Tak, , Kaliningrad vždycky využíval jako to místo, ze kterého nejvíc hrozí Evropě. Takže když chce vyhrožovat Polsku, tak přesně jako s tím vajíčkem naměkko, tak prostě ti propagandisti začnou říkat: „No, tak my to máme 4, 4 minuty do letu Iskanderem do Varšavy a my to máme 12 minut do letu." Teď jako si nejsem přesně jistej, jo, ale prostě do Londýna. Pravidelně vyhrožujou, že začnou bombardovat Londýn, Paříž, Varšavu, jo. Rusové to dělají prostě dlouho, ale vždycky vlastně mluví o tý vzdálenosti z Kaliningradu.

Je to prostě nejzápadnější výspa, ze který oni budou útočit. A koneckonců proto začali ten Kaliningrad i v posledních letech připravovat na, , na nový typy zbraní, jo, aby tam prostě měli možnost odtamtud třeba působit jaderně. Tak to je, řekněme, ta ofenzivní, ta aktivní část, kterou prostě vyhrožujou Evropě. A druhá je, , ta pasivní, ale pořád výrazně jako narušující to, co zažíváme už teď. A to, že tam mají prostě rozmístěný svoje systémy protivzdušný obrany a že by ať už pomocí různých rušiček nebo spoofingu, to znamená vlastně,

Martin Ondráček: Posouvání GPS signálu

Tomáš Kopečný: Úprav těch leteckských dat. Posouvání, ale vlastně jako z falšování těch dat, jo?

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Rušení

Martin Ondráček: Odvržení.

Tomáš Kopečný: To je dobrý si říct na začátku, jo. Rušení, rušičky fungujou tak, že nemáte žádnej signál, ale spoofing je na tý bázi, že tam vidíte špatný data, jo, což může bejt mnohem nebezpečnější, protože vám to třeba ukazuje, že jste v letové výšce kilometr a přitom máte už jen 300 metrů, tak se to letadlo může rozbít, jo, když bude klesat.

Martin Ondráček: Pojďme se teď mrknout na to, co Rusové

Tomáš Kopečný: Tohleto je, to je jejich hlavní výhoda.

Martin Ondráček: Jo, pojďme se teď mrknout na to, co Rusové v tom Kaliningradu mají. Vy posloucháte podcast, sledujete podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečným, Martinem Ondráčkem. Dnešní téma je Kaliningrad, exkláva ruská, která je to nejzápadnější kus Ruska, kterej dneska leží vlastně obklíčenej státama NATO, státama Evropský unie a je to místo, který je nesmírně zajímavý jak svojí historií, tak svojí přítomností. Ono strategicky, já když jsem to studoval, tak jsem vlastně pochopil, že, že je to přesně to, čemu vojenští analytici říkají nepotopitelná letadlová loď, jo. To je učebnicovej příklad toho, čemu se ve vojenský hantýrce říká A2/AD bublina. Tedy hodně zjednodušeně je to pásmo, do kterýho se protivník bojí vstoupit, protože riskuje okamžitou ztrátu. A já vám teď zkusím jenom krátce říct, co tam Rusové maj, jo? Jsou to rakety Iskander-M, dolet kolem 500 kilometrů, schopné nést jaderné hlavice.

Z Královce by zasáhly Varšavu zhruba za 4 minuty. Mají tam nějakou protivzdušnou obranu S-400, ty systémy, dosah 400 kilometrů, jo. Teoreticky tyhlety zbraně vlastně uzavírají vzdušný prostor nad velkou částí Pobaltí, jo. Když tady budeme mluvit o bublině, tak si vlastně jako představte, že vezmete kružítko a uděláte jako silový pole kolem toho Kaliningradu, kde si uděláte dostřel 400 kilometrů a budete pracovat jako s touhletou bublinou a budete si říkat: „Kdyby začala válka, tak by oni teoreticky mohli dostřelit z toho Kaliningradu 400 kilometrů." Mají tam nějaký protilodní systémy, , cvičí je. Jsou to systémy Bal a Bastion. 6. a 7. srpna se říká, že proběhlo nějaký cvičení s těma systémama. Jsou tam nějaký pozemní síly, je tam nějakej smíšenej pluk námořního letectva. Mají tam Su-30 a Su-24.

Hodně intenzivně se spekuluje o desítkách taktických jaderných hlavic, který jsou uložený přímo v Královci. Rusko nikdy oficiálně nepotvrdilo- Protože tam ty jaderný zbraně jsou. Oni pracujou s nějakou mírou nejednoznačnosti, , velmi záměrně, jo. A velký diskuze mezi jako vojenskejma odborníkama se vedou o tom, jak ta, , bublina nebo to silový pole, co si to můžete představit, je jako reálný, jo. Kdyby začala válka, dokázala by vopravdu, dokázalo by vopravdu Rusko z toho Kaliningradu uzavřít Pobaltí? Nebo to je, to je jako takový papírový zastrašování?

Tomáš Kopečný: Nedokázalo, ale není to ani jenom papírový zastrašování. Taková, , odpověď, která zní jako komplikace, ale vysvětlim asi-- Začnu od začátku. A2, A, A2/AD, jo, A2/AD, jo, to znamená anglicky, anglická zkratka alianční. Rusové ji mimochodem nepoužívají, ti používají jako jinou terminologii, ale, , znamená to Anti-Access Area Denial, jo, to znamená protipřístup a odepření, , území, jo. Jsou to dvě rozdílný věci, i když jsou velmi často spojený, , tahlensty 4 znaky, to znamená A2/AD jako v jednom, v jednom slově jakoby. To anti-access je něco, co se prostě ne-- nemůže povést, jo, na nějakou větší vzdálenost., zamezení přístupu. No úplný zamezení přístupu nejde. Hned vysvětlim, ale to, co opravdu lze a co Rusové budou schopni i na delší vzdálenost dělat, , je odepření bezpečného pohybování se v tom vzdušném prostoru.

To znamená odepření přístupu, jo, teda do toho území., nikoliv, , zamezení kompletní, ale prostě svobodné nějaké operability. Proč?, proč to neznamená ta bublina, že by se tam nic nedostalo? Protože těch 400 kilometrů, , na těch S-400, který tam jsou navíc, jako jsou tam dva systémy S-400, údajně 6 systémů, , S-300, jo a pak ještě 6 jednotku-- jednotek Pancíř, jo. Dohromady nějakejch 180 odpalovacích zařízení protivzdušné obrany., S-400 je chlouba ruské protivzdušné obrany a právě argumentují tím, že zamezí jakémukoliv protivníkovi, aby se tam pohyboval. To znamená přesně i do Pobaltí, že se nikdo nedostane. Ale těch 400

Martin Ondráček: 400 jsou takový ty, 400 jsou takový ty trubky vedle sebe, jo. Jenom chci říct našim divákům a posluchačům, že to je taková ta-- ten náklaďák, ten má ty 4 trubky, v každý tý trubce je raketa a je to opravdu něco, co, co funguje. A oni jsou na to velmi pyšný a furt někdy to mají v Sýrii a furt tím šíbuzou a tak dále. A vždycky, když Ukrajinci to trefí na tý frontě, , tak je z toho velký haló.

Tomáš Kopečný: Jo a teď jako ale prakticky, co znamená těch 400? Tak samozřejmě v tý propagandě oni udělají ten kruh a ukážou, co všechno v Evropě si nezalítá, jo, jako jakej polokruh vlastně si nezalítá. Ale to je nesmysl. Těch 400 kilometrů je dosah za takzvaně optimálních podmínek. To znamená, když poletí nějaká jako nemanévrovaná raketa ve výšce 10 kilometrů. Jo, to znamená na 400 kilometrů to asi trefí dopravní letadlo, který se nebude uhýbat a nějakej typ rakety. Ale v momentě, kdy to letí jenom trošku níž, takový to už najednou jenom 200.

A v momentě, kdy se bavíme třeba o Tomahawcích, jo, diskutovaná věc, že jo, ta Ukrajina to ještě nedostala, ale prostě o střelách s plochou dráhou letu, které lítají v nízkých výškách nebo o stíhačkách, které taky dokážou létat ve velmi nízkých výškách, třeba desítek metrů, tak najednou z těch 400 kilometrů je účinný dostřel nebo účinná funkčnost toho systému pouhých 20 až 30 kilometrů maximálně. Takže z tý obrovský bubliny najednou máte relativně malý území, který dokáže ten systém chránit. 30 kilometrů, to už jako není takovej problém, jo, když jako si vytvoří okolo toho Královce.

No tak jenom proto se také i v té odborné vojenské komunitě, , upozorňuje na to, že, , že sice to může dělat problém z hlediska přesně klasického provozu leteckého nebo řízení letového provozu, , ale z hlediska potom manévrovatelnosti vojenských letounů a raket, , ta účinnost je výrazně nižší a výrazně kratší. A proto ta bublina není absolutní. A proto to sice znepříjemní ten pohyb až do těch 30 kilometrů, ale rozhodně neznemožní. Do těch 30 kilometrů už by bylo vysoce, vysoce riskantní tam lítat a byl by pro to minimální důvod, jo. Ty stíhačky můžou lítat jako, , prostě nevím, stačí jim 50 kilometrů, stačí jim 100 kilometrů, stačí jim 150 kilometrů a už tam můžou pouštět rakety, jo. A vlastně k tomu se dostaneme, až budeme řešit ty, , to cvičení alianční, který teď proběhlo., tak, , tam žádný takovýhle prvky ofenzivní vlastně nebyly.

Ty byly jenom jako pozorovací, ale, , to cvičení bylo o tom zjistit si, jak tahle funk-- jak tahle bublina bude reagovat na průlet takovýhle intenzity, aby si zkrátka navnímali skrz ty senzory, který tam letěly ve vzduchu, ty alianční senzory, jak fungujou, kde jsou postavený ty jednotlivý systémy protivzdušný obrany, aby potom mohl přijít někdo, kdo se dostane relativně bezpečně na nějakejch 30, 50 kilometrů a odpálí to.

Martin Ondráček: Hned se k tomu dostaneme. Já jenom chci, , připodotknout, že Rusové neustále jako dávají najevo, že Kaliningrad je jejich plnohodnotnou součástí. Na začátku prázdnin tam třeba proběhlo cvičení, který se soustředilo na simulaci plný mobilizace. Prověřovala se místa odvodů, kasárna, celý systém, který má přijmout mobilizované do armády. Ale teď to nechme být. Všechny, které problém mobilizace zajímá, odkazuju na minulý díl, kde jsme to rozpitvali na prvočísla. Já bych se teď s dovolením ještě vrátil, , k tomu, co jsem říkal. Můžeme, Tomáši, věřit těm číslům o těch jaderných hlavicích, nebo se pracuje s nějakými jakoby odhady? Tam je z roku 2018 rekonstruovaný sklad nějakej, ve kterým by ty hlavice měly bejt. Jako kolik jich tam je? Jsou tam vůbec nějaký?

Tomáš Kopečný: Nikdo neví., nikdo neví., samozřejmě pár lidí v Rusku to asi ví, ale jinak se pracuje s nějakou pravděpodobností. Jediný, co můžeme říct s jistotou, je, že ty technický podmínky, to nejsou nějaký odhady, jako že no, tady by prostě odhaduju, že by to tam mohlo bejt, protože to někdo povídal, nebo protože prostě by to Rusové mohli chtít, ne. Ty technický podmínky pro uskladnění a držení v bojové pohotovosti tohohle typu zbraně, to znamená jaderných hlavic a nosičů, tak tam prostě jsou vybudovaný a jsou za posledních pár let více a více fortifikovaný, jo? Jsou tam nějaký nový garáže pro nosiče., koneckonců podobná věc se děje v Bělorusku, jo. Že pozorujeme, že tam jsou ty prostory, to znamená ten potenciál, ale nemůžeme s jistotou říct, jestli tam vůbec něco je naskladněno a tedy připraveno k použití.

Martin Ondráček: Tohleto je podcast Komu zvoní hranana s Martinem Modráčkem a Tomášem Kopečným. Povídáme si o Kaliningradu, nejen o jeho historii, ale taky přítomnosti a o tom, proč ten Kaliningrad je, Kaliningrad je místo, který je zkrátka pro NATO reálným nebezpečím. Když máte na jednom místě tolik palebný síly, který, která je namířená do srdce Aliance, tak je jasný, že ta Aliance nemůže sedět se založenýma rukama. A Královec je v plánech NATO pro případ války s Ruskem prakticky 1 cílem. Teď se vrátíme k tomu úterku. Asi tohleto se minulý týden nacvičovalo. To, co bývalo tajemstvím, dnes zaznívá otevřeně. Americký generál Christopher Donahue, tehdejší velitel pozemních sil Spojených států v Evropě a Africe, řekl v červenci roku 2025 na konferenci ve Wiesbadenu doslova tohleto: „Kaliningrad je asi 47 mil široký a ze všech stran obklopený NATO.

Není absolutně žádný důvod, abychom tu A2 AD bublinu nedokázali srazit ze země v čase, jaký je neslýchaný a rychlejší, než jsme to kdy dokázali. Už jsme to naplánovali, už jsme to vyvinuli." Ten generál, který mimochodem v červenci odešel do výslužby. Jeho věta ale zůstává. V srpnu roku 2026 dostala velmi konkrétní podobu. A ještě jedna věc, která je nesmírně zajímavá. 17. srpna zveřejnil Bild, německý týdeník, obsah dokumentu, na kterém pracuje americké velitelství v Evropě společně s pozemním velitelstvím NATO. Popisuje 3 kroky pro případ ruského útoku v Pobaltí. Za prvé, potlačení ruských raketových a protivzdušných systémů, přičemž Kaliningrad je prioritní cíl. Za druhé, takzvaná autonomní zóna, nárazníkový pás při ruské a běloruské hranici, kde by působily jenom drony a žádní vojáci NATO. A za 3, útoky na cíle na ruském území, letiště, zbrojovky, mosty, železniční uzly.

A podle Bildu tenhleten koncept nepočítá s obsazením ruského území, jenom se zatlačením ruských sil zpátky za hranici. No a den poté, co tenhleten materiál vyšel v Bildu nebo unikl, tak nastala praxe. 18. srpna se proletěla kolem Kaliningradu jako celá jako obrovská sestava vlastně letadel, AWACS, letoun elektronického boje, americký průzkumný bombardér Artemis, kterej přiletěl z rumunské Constance, americký, norský stíhačky, polský průzkumný Gulfstreamy, Apache, polský pozemní síly. Já to tady nebudu přesně jmenovat, protože si to jako můžete najít. Zajímavý jsou ty reakce, jo. Mluvčí velitelství NATO k tomu řekl jen tolik, že NATO je obranná aliance a spojenci neustále zdokonalují své obranné schopnosti. Zajímavý bylo, co v tom balíku letadel bylo a co ne. To nebyla hlídka ani průlet. Tam byly všechny prvky, který potřebujete pro velkou vzdušnou operaci, jo.

Polský analytik David Kamizela říká, že neobvyklé nebylo žádné z těchto letadel samo o sobě. Neobvyklé bylo, že se objevila všechna najednou. Německý expert Christian Meling řekl: „Chtěli ukázat, máme vás na očích, a když budou problémy, tak vám nejdřív zhasneme světlo v Kaliningradu." Když jste se díval na tu sestavu, Tomáši, jako člověk, který tomu rozumí a viděl jste, co všechno se tam předvedlo, co se tam trénovalo za scénář? Podle vás.

Tomáš Kopečný: Na tom bylo krásné, že to skutečně donutí člověka se zamyslet nad tou komplexitou toho, co tím vlastně Aliance a Amerika vysílá za signál. A je toho hodně, a proto si myslím, že to bylo opravdu jako strategického rázu toho cvičení. Nejdřív odpovím a rozmotáme to odtamtud. Takže co tam bylo? No tak byly tam 2 ze 3 prvků, který potřebujete k tomu, abyste vyřídil protivzdušnou obranu protivníka. Byla tam detekce, byly tam rušičky, jo, takhle. Lidově řečeno. To znamená, byly tam prostředky na zjišťování polohy a rádiových frekvencí, na kterých operuje protivzdušná obrana protivníka a zároveň tam byly prostředky na zarušení radioelektronických signálů. Ten 3 prvek, který tam nebyl nebo nebyl nahlášen a zase jsme v nějaké ambiguitě, která hraje ve prospěch aliance, tak byl ten, o kterém jsme mluvili, když jsme se bavili o těch raketách, o těch stíhačkách.

To znamená ta aktivní opatření na fyzickou likvidaci, na to vypnutí. To znamená, že ty rušičky jsou, když to zjednoduším, ty rušičky jsou o tom, že když se tam takhle proletí takováhle letka a je úspěšná, no tak, tak jakoby vyple ten vysíla- vyple ten vysí-vypínač a Rusové na nějakou dobu nevidí, ale můžou si ho zase zapnout. Kdyby tam byl i ten 3 prvek, který tam mohl být, nemusel, nebyl jenom nahlášen, nebyl vidět, jinak takhle jo, protože nahlášeno nebylo nic a to byla taky pointa, ale prostě nebyl vidět. No tak ten by to udělal tak, že byste si už to prostě nikdy nezapnuli, jo. To znamená, ten vypínač by vám byl k ničemu, protože byla zničena rozvodna a přívod elektrický a tak. Tak jako 1 moment byl tedy to, že NATO trénovalo za takovýhle sestavy scénář, že by zkrátka pozorovali a zarušili ty ruský kapacity protivzdušný obrany.

To, co mě na tom hodně zaujalo, byl ale způsob té komunikace a to je to, co na tom bylo výjimečné., cvičení takovéhoto rozsahu a cvičení takovéhoto směru přímo na ruské území je nebývalé a jako plus samo o sobě nebývalé, ale plus k tomu ještě musím přidat, že všechny jiný ostatní alianční cvičení se hlásí dopředu, oznamují oficiálními kanály i Rusku a aby právě nedošlo k nějaký eskalaci a hlavně jsou schvalovány, , NACEM, tedy North Atlantic Council, tedy Severoatlantickou radu, kde jsou všechny členské státy NATO. Tohle cvičení neprošlo tímto procesem a prostě to byli Američani s některými prvky, které vlastní aliance, protože jako aliance jako taková vlastní strašně málo schopností, strašně málo sil. Jsou to nějaký AWACSy, letouny, který právě zjišťují ty různý signály, ale jinak to byly primárně americký letouny plus nějaký další spojenci. To bylo na tom komunikačně hrozně zajímavý.

Mně to vlastně připomnělo, já když jsem pracoval v NATO, tak jsem pracoval v divizi, která se jmenuje Divize veřejné diplomacie a pracoval jsem tam v Press and Media Section, tedy v sekci tisku a médií. A to je taková jako, taková historická reminiscence. Si jenom pamatuju, že tam bylo jednání, kde jsem byl a potom byla tiskovka mezi Lavrovem a tehdejším ministrem zahraničím Kerrym a šlo o Sýrii., byl to rok 2013. Režim Asada prostě byl otřesen, ale dlouhou dobu ještě potom nepadal. Ale byly tam chemický zbraně a tam proběhla tiskovka, kde bylo předem domluvený, že až na základě dotazů nějaké novinářky mimo to téma tam vlastně John Kerry řekne, že se rozhodli prostě, že odvezou ty chemický zbraně a zlikvidují je někde v nějakých mezinárodních vodách. A Sergej Lavrov mu teda jako řekl taky na té tiskovce, že, že s tím souhlasí, že se takhle domluvili.

A mě to jenom trošku připomnělo ten scénář, kterej byl tady, jo, že to nebyla prostě předem připravená oficiální komunikace, ale že právě i ten skrz ten článek toho Bildu, který vydali ti novináři, který to dostali jako na stříbrném podnose, všechny ty informace den před tím cvičením, tak vlastně poslali ten message, tu message, tu zprávu směrem k Rusku takovým způsobem, kterým, kterýmu si myslím, Rusko mnohem lépe rozumí. A to je asi to, co mě na tom bavilo nejvíc, jo. Kromě toho, že ukazujeme sílu, když se nás budete štvát, tak vám to tady prostě oslepíme, vybombíme. Jasně. Ale mě na tom vlastně bavilo hodně, jak to bylo odkomunikovaný, protože to ukazuje, že Američani za prvé, to je další jako z message nebo z lekcí tohoto cvičení.

Američani sice mluví o tom, že tady odsud budou stahovat vojáky a techniku, ale udělají zároveň v tom samém roce jako nejdrsnější cvičení směrem přímo k ruskému území a nenahlásí ho. Takže prostě hrajou tu hru silově a drsněji, než tomu bývalo kdykoliv dřív zvykem.

Martin Ondráček: Rozumím tomu dobře, že tohleto bylo cvičení, kterému velely Spojené státy americké, který bylo jenom s NATO v nějaký jako koordinaci?

Tomáš Kopečný: Je to tak. Právě kvůli tomu, že to nebylo-- tam je důležitý přesně to, že někdo tomu velí, tomu cvičení. Tý operaci vždycky někdo velí, ať už je ostrá nebo nácviková. A druhá věc je koordinace. Jo, tak když tomu velí struktury NATO, tak to přesně musí projít tím kolečkem schvalování těch 32 států. A přesně, a pak z toho jsou nepříjemnosti, protože můžete věřit těma Ďarům, můžete věřit Slovákům, možná se ptají, můžete věřit i Čechům, můžete věřit Bulharům? Ne. Tak prostě jenom těm, kterým opravdu věří, tak si to udělají spolu. Je to komunikovaný se vojenskýma strukturama NATO, takže koordinovaný. Jsou do toho zapojený prvky alianční, ale to velení je na Spojených státech.

Martin Ondráček: Celá ta sestava včetně toho průzkumného letounu tak oblétla tu exklávu. Pravděpodobně se dívali, co tam dělají. Sbírali ruský radarový emise, jak se tomu říká, vlastně. Sledovali, kde se to zapíná, jak rychle se to zapíná. Ono to je oboustranný, jo, protože se dá předpokládat, že Rusové velmi bedlivě sledovali to cvičení a, a že se, , taky dozvěděli spoustu věcí o tom, jak by to probíhalo, že jo. To, to je asi úplně normální, že jo. A teď se ty data jako na obou dvou stranách velmi pečlivě analyzujou a podle toho se upravujou nějaký jako operační plány pro případ útoku. Takhle to funguje, že jo.

Tomáš Kopečný: Nedokážu dohlídnout tu mnohovrstevnatost uvažování, jaká v realitě byla ze strany tedy velících jednotek, který připravovaly to cvičení. Ale řekněme, že hypotéza jedna, kterou já bych jako viděl, by byla., letí tam s prvky, který jsou neagresivní dopředu, skrz nějakej jakoby leak nebo investigaci německé no-- německých novin Bild dají dopředu Rusům vědět, že teda rozhodně nebudou jako, jako obsazovat ruský území, ale kdyby náhodou něco se stalo, no tak je vysmaží pěkně zpátky, , zpátky do Kaliningradu. Plus jim to tam celý zničí. A nechají si zapnutý ty, ty vysílače, že jo. To znamená, že už jako plnej internet byl těch dat na straně polskejch nadšenců avioniky, ruskejch nadšenců války. Přitom by to mohli mít vyplý na to cvičení.

Martin Ondráček: Jasně, oni prostě nechali celou Evropu, ať se na to jako dívá, že se to děje. Ty odpovídače těch letadel byly prostě zapnutý.

Tomáš Kopečný: Ta hypotéza moje je, že to udělali jako, jasně, deterrenční cvičení, to znamená odstrašovací, při kterém ale plně, , řekněme, nepostupovali tak, jak asi mají naplánovaný pro ty reálný údery. I kvůli tomu, že tam nebyla ta 3 složka, to znamená ty, ty jakoby kinetický prvky ničení protivzdušné obrany protivníka po jeho identifikaci a zarušení., takže jako ukázali, já bych řekl symbolicky, , že, že prostě takovýhle schopnosti maj a že se na ten prostor koukaj a že to tam klidně vysmaží, , pokud bude Rusko agresivní, ale zároveň, že přitom neprozradili, co přesně vlastně budou dělat a na jakejch frekvencích pojedou a tak dál, jo. To znamená, že nejsou podle mé hypotézy tak hloupí, aby to udělali. Hypotéza dva je, že to bylo nějaký rychlý politický rozhodnutí a chtěli ukázat nějakou, , nějakou sílu.

Nevěřím hypotéze dva, protože to prostě neodpovídá modu operandi americkejch sil, který v Evropě jsou, jo. Ty jsou prostě do těch ideologickejch politickejch tahanic, který předvádí Trump a, a prostě jeho vyslanci do Ruska a prostě ten bordel diplomatickej, nejsou do toho zatažený. Ty pořád jedou tu svoji linii, která zní jasně, mám rozkaz chránit Evropu, mám rozkaz připravovat takový plány, který alianci, jejíž já jsem členem, posílí, ochrání a přivedou k vítězství, případně. Takže si myslím, že to skutečně bylo bezpečně udělaný.

Martin Ondráček: Tohleto je podcast Komu zvoní hranana s Tomášem Kopečným, Martinem Vondráčkem. Povídáme si o Kaliningradu. Jestli vás to baví, tak si dejte odběr, napište nám pod platformu, kde nás sledujete, nějakej vzkaz nebo nám napište námět na, na nějakej z dalších dílů. Už se tam objevilo pár úplně skvělejch věcí a my za ně moc děkujem., pojďme dál. Pokud máte představivost, tak nemusíte. Pokud ne, otevřete si někde na internetu nějakou mapu a pojďte se na to podívat. Aby aliance mohla v budoucnu bránit Pobaltí, pokud by došlo k nějakýmu střetu s Ruskem, tak musí propíchnout tu bublinu, jo. My jsme to vysvětlovali poměrně pečlivě tady a teď, teď bude diskuze vo, vo nejcitlivějším bodu celý jako obrany Evropy, jo. To se jmenuje Suvalský koridor. To je 65 kilometrů širokej pruh mezi Kaliningradem, respektive Královcem a Běloruskem. Je to jediný pozemní spojení Pobaltí se zbytkem NATO.

A kdo ovládne tenhleten úzkej krk, rozhodne vlastně o osudu tří členských států Aliance. V červnu tam Polsko, Litva a Francie cvičily se 6 tisíci vojáky a to cvičení se jmenovalo Gelendbor, tedy statečný kanec, jo. A když řeknete komukoliv, kdo se zajímá vo, vo NATO a vo vojenskou strategii Suvalský koridor, tak vám ten člověk začne vyprávět o tom, jak se to neustále opevňuje, jak to území je strategický., já předpokládám, že pro NATO by bylo na začátku případného konfliktu jako velmi nešťastný jako těch 65 kilometrů širokej pás ztratit, že jo.

Tomáš Kopečný: Tak znamenalo by to fakticky odříznutí, odříznutí Pobaltí, jo, od přísunu podpory, bez kterýho to Pobaltí vojensky by přežilo pár tejdnů v případě ruskýho útoku. Jo, tenhle pás je klíčovej pro to, aby aliance uchránila Pobaltí. No takhle, to je ten význam, jo. A zároveň-- dobře, když, když se nad tím zamyslíme, co teda stojí mezi tím, co ty Rusové taky jako amplifikujou, hele, pro nás je to jednoduchý to zabrat. Tak co to, co to vlastně je, jo? Je to nějaký údolíčko? Je to koridor?, jsou tam dvě silnice a jedna jednokolejka, jedna železnice, která má jenom jednokolejnou kolej., ty-- je to neelektrifikovaný, neelektrifikovaný. Ty plány na, na modernizaci tý železnice, aby toho uvezla víc, aby to fungovalo jako opravdu jako logisticky zásobovací koridor, , tak jsou dlouhodobě zpožďovaný.

Teď se očekává, že by to mohlo být dokončeno v roce 2030, jo, což je docela za dlouho., no každopádně, co je důležitý si taky říct, bavíme se o jako severovýchodní Evropě. Hodně často tam prší, je tam relativně zima, je tam hodně bláta., je těžký to ubránit, jo? Pokud by někdo jako to chtěl odříznout nebo-- ale zároveň je těžký to bránit, když to ten někdo odřízne, jo? Takže v tom uvažování, , bych řekl, když to hodně zjednoduším a zploštím, když do toho ty Rusové vlítnou tak, jak přesně vyhrožujou a na co se na to připravuje, tak ta klíčová otázka nebude technická, ale politická, politické vůle. Ta nebude technická kvůli tomu, že i když to na chvilku obsadí, tak to bude pro ně stejně neudržitelný.

Právě kvůli tomu bahnu, kvůli tomu absenci zásobovacích tras., ale bude to o tom, jestli prostě politici v Bruselu, ve Varšavě, v Paříži a Berlíně, , budou dostatečně rozhodní na to, aby tam poslali dostatečné množství vojáků, který vypráskají ty kaliningradský, ruský.

Martin Ondráček: Hmm, on Kaliningrad je se to snažíme já to řeknu natvrdo, jo? Problém Kaliningradu je v tom, že Kaliningrad vlastně velmi systematicky pracuje proti Evropě každej den. Potichu, neviditelně, ve vzduchu, kterej je všude kolem nás. A což teda mimochodem tuhle disciplínu taky to NATO jako, , předvedlo minulej tejden opačným směrem. Vy už jste o tom mluvil. Královec je jedním z hlavních uzlů takzvaný signálový rozvědky, odposlechu komunikace, ale to, co dnes cítí i běžní lidé, to je něco jinýho. Rušení a podvrhávání navigačních signálů GPS. Vy jste říkal, že musíme rozlišovat dvě věci jamming, tedy rušení a spoofing, tedy podvrhávání, kdy vám navigace ukazuje falešnou polohu. A já doplním, co jste říkal, protože ta čísla jsou neuvěřitelně tvrdá. Litevský regulátor uvádí, že Rusko od začátku roku 25 zvýšilo počet antén na podvrhávání GPS signálů ze 3 na 36.

Jen v 1 čtyřech měsících roku 25 bylo zasaženo asi 123 000 letů, což je neuvěřitelný číslo. V 1 polovině roku 2025 hlásilo problémy s navigací v litevském vzdušném prostoru přes 1000 letadel měsíčně. Evropská agentura pro bezpečnost letectví dodnes vede Vilnius, Varšavu, Tallink a Rigu mezi nejpostiženějšími oblastmi v Evropě. Finové naměřili dosah rušení přes 400 kilometrů. To jsou velmi zajímavý tvrdý data., je tohleto jen obtěžování nebo příprava na bojiště nebo příprava bojiště na tvůj den, kdy by se měla jako navigace vypnout naostro? A jsou toho Rusové schopní vypnout jako, jako GPS v případě války?

Tomáš Kopečný: Je to určitě primárně, , znepříjemňování života. Jo, je to buzerace, je to, , trollení klasický ruský, jo? Prostě vidíme, že jako Rusko vůči tý Evropě především jede, ať už rétoricky, podporou politických extremistů nebo právě i nějakými technickými kroky, , ani ne provokací, ale v rámci té hybridní války nějakými operacemi, které znepříjemňují život spíš, než že by kriticky ohrozily fungování těch zemí, jo?, ale zároveň to vytváří schopnosti, schopnosti u těch konkrétních lidí, u těch operátorů, těch přístrojů, který dělají ten spoofing, který dělají ten jamming, který je možný potom využít i během války. Takže si tam prostě cvičí, , vojenský schopnosti, který jsou potom využitelný i pro něco ostřejšího. Ale dobře, pojďme si odpovědět na otázku, jestli jsou toho schopný. Jako rušení nebo, nebo falšování dat u GPS neznamená, že to letadlo, , neumí letět.

Takhle, ještě řeknu, je to věc, která, kterou ti Rusové opravdu jako zásadním způsobem zostřili nejenom z hlediska počtu, ale i z hlediska toho, na koho se soustředí. Oni třeba takhle, jako když přistávala Ursula von der Leyen, , myslím v Litvě, tak, tak se jí stalo to samý, že jí prostě změnili, , ty data ohledně toho, kde se vůbec nachází, no. Naštěstí dopravní letadlo bez GPSky letět umí. Má nějaký inerciální systémy, pozemní radionavigaci a přístrojové přiblížení ILS, jo. A to na, na satelitu vlastně nezávisí, jo. Ale ten problém je jinej, že vlastně roste, roste zátěž posádek, ubývá kapacita vzdušného prostoru.

No a to, co-- to, co to vlastně způsobuje od letošního jara, to jsem říkal nějakej kamarád z leteckýho prostředí, je, že, že se začíná zakazovat modernizace starý techniky, vyhazování starý techniky, která funguje, , která funguje prostě na-- nebo ta nová, ta moderní, ta funguje prostě jenom na těch nejmodernějších přístrojích, který jde zarušit. No ale ta stará, , je proti tomu odolná právě kvůli tomu, že- Nepočítá s přijímáním signálů jako ze satelitů. A ještě říkali jednu zajímavou věc. Kromě toho, že to opravdu jako jede napříč tím leteckým sektorem a řízením letového provozu po celý Evropě kvůli tomu ruskýmu spoofingu a rušení. Takže, , že se zase vrací třeba i výcviky pilotů, ať už při obnovování licence nebo při novejch, k tomu poznat svoji polohu, a tedy navigaci pomocí hvězd. To je jako extrémně zajímavý, zvlášť při těch nočních letech, jo.

Ale prostě vemte si, že to, co vlastně ti Rusové způsobujou, že my se odřezáváme od těch nejnovějších modernizačních plánů, abychom byli schopní pracovat se starou technikou, na kterou to jejich agresivní působení nefunguje.

Martin Ondráček: No, ono to může znít legračně, co vy říkáte, ale, ale my občasní cestovatelé jako na Ukrajinu jsme-- a vy jste to musel zažít několikrát jako v Kyjevě, kdy tam je zcela běžný, že před, během a po útocích se prostě ta GPSka vypíná, respektive tam se nevypíná, ale je tam to, to podvrhávání. Mně, když se poprvý stalo, že jsem si pustil Waze nebo nějakou navigaci a najednou jsem zjistil, že to moje auto je na Malorce. A když se motáte tím Kyjevem, kterej má skoro 4 miliony obyvatel, tak když už jedete podruhý, tak si vezmete prostě normálně papírovou mapu a prostě jedete podle papírový mapy. A to je jako velmi podobný. A, a já se vůbec nedivím a vůbec mě nepřekvapuje to, co vy jako říkáte a to, že ti piloti dodneška ví, že když se ztratí s tím letadlem v případě, že nebude prostě fungovat signál GPS, tak nejjednodušší, co můžou udělat, je tralala, starej Ford z 2.

světový války, najdete koleje. Podél těch kolejí letíte tím letadlem nebo, nebo v tý helikoptéře až k nějakýmu nádraží. Tam uděláte nízkej průlet, kopilot nebo vy si vezmete dalekohled, podíváte se dalekohledem na tu budovu, na který je co, na který je velkej nápis, na jakým jste nádraží. A tím najdete vlastně znovu, kde jste. Což jsem jednou zažil v letadle a vždycky jsem si říkal, jo, jak ty nejgeniálnější myšlenky jsou nejjednodušší. Tohleto je podcast Komu zvoní hranana s Martinem Odráčkem a Tomášem Kopečným. My se prodíráme přítomností a historií Královce. Teď si dovolíme exkurz do, do, do vyloženě jako, jako série zajímavostí o Královci, protože my tady mluvíme o Královci jako o jednom velkým ruským arzenálu, kterej je zasazenej vlastně do prostředka Evropy. Je to nejzápadnější exkláva Ruska. Královec je taky město plný paradoxů a některý jsou skoro až úsměvný vedle těch raket, jo.

Takže Tomáši, pojďme odložit uniformy, podívat se na tenhleten jedinečnej kus Evropy trochu jako jinak, jo? Musíme začít samozřejmě jantarem, ne? To, to, to já jsem upřímně řečeno, to vůbec jako netušil. A 2 hodiny jsem si o tom četl. To je fascinující část Kaliningradu. Povídejte.

Tomáš Kopečný: No, , 90 % veškerých světových prokázaných zásob jantaru jsou právě tam. A ten kaliningradský jantarový podnik je v Rusku jediný, který to teží průmyslově, jo. Ale mě to vlastně připomnělo, já když jsem cestoval před nějakejma 10, 15 lety po Pobaltí, tak čím blíž jste tomu Kaliningradu, tak tím víc se tam prodává toho jantaru úplně na všem, jo. Prostě chcete si koupit, nevím, lžičku, tak tam máte kus jantaru v tom. Chcete si koupit obraz, jo. To je výborná věc. Jako samozřejmě většina lidí to považuje za absolutní kýč a mají asi pravdu, ale že máte prostě obraz, takovej ten krajinkářskej, jo. Já mám docela krajinky rád a na většině těch obrazů, který si koupíte v nějakejch jako turist shopech v Litvě a podle mě i v Lotyšsku, jestli to nepamatuju přesně, ale jako myslím, že to je opravdu geograficky odstupňovaný, ale v Litvě skoro všude, tak je nějakej kus jantaru, jo.

Že vyloženě ty listy jsou všechny z jantaru. Cokoliv si chcete koupit, knížku, všechno je vykládaný jantarem, jo, protože se ho tam prostě této zkamenělé pryskyřice nachází hodně. No a to jediný průmysl, ta velká průmyslová těžba je prostě v Kaliningradu, jo. Zároveň, abych jako rovnou řekl, je to něco fascinujícího, ale je to fakt jako takovej fun fact, protože pro tu ekonomiku to nemá absolutně žádnej výraznej dopad. Je to nějaká, jako, co bych řekl, slavná záležitost, kterou se rádi chlubí asi v rámci hospod nebo hospodských hovorů, ale je to méně jak 1 % ekonomiky kaliningradské oblasti, jo. Ten zbytek jsou prostě normálně klasicky obchod, , i nějaký, i nějaký ty, , naleziště nerostných surovin. K čemu vůbec ten jantar dobrej je? Já jsem si právě říkal, jo, tak to je vlastně dobrý, tak na těch obrázcích je to pěkný, na tom nádobí nebo takhle, ale k čemu to je?

No opravdu jako drtivá většina využití je v šperkařství. Potom ale mě překvapilo, že se taky využívá ve farmacii, jo, že z toho vyrábí něco, nebo z toho prachu, že se vyrábí nějaké parfémy nebo případně i léky. A to už zabrušujeme skoro do nějaký lidový medicíny. No a potom mě jenom zaujalo, že samozřejmě, jak známe z Jurského parku a vida první kulturní reference, jak známe z Jurského parku, tak je to velmi cenné a někdy ty nálezy jsou nedozírné hodnoty, když je v tom zkameněl, zkameněn nějaký prehistorický živočich, ať už komár, ze kterého tedy, protože kousl předtím dinosaura, vyrobíte skutečného jako v Jurským parku, což se bohužel ještě nestalo. Ale

Martin Ondráček: Možná loudí.

Tomáš Kopečný: Anebo prostě, nebo nějaký prostě jiný, jiný, jiný živočichy, no. No tak to je jenom k tomu, jak je to vlastně z hlediska ekonomiky a využitelnosti nejslavnějšího artiklu, který si lidé s, s, s Královcem neboli Kaliningradem spojují.

Martin Ondráček: Já teď do toho skočím, protože já jsem tady v jednom v předchozích podcastů vyprávěl o své cestě na Krym. Já jsem si samozřejmě přivezl lžičky, na kterých jsou kusy jantaru s nápisem jako Krym. Ještě tam nebylo napsáno Krym náš, ale, ale když se řekne jantar, tak si málokdo představí třeba to, že ten spékanej jantar je prostě třeba skvělej izolant přírodní, jo. Málokdo si představí prostě jako to, že když se jantar zahřeje, tak se rozkládá na jantarovej olej a, a pryskyřicnej zbytek, ze kterýho když to dáte do terpentýnu, tak děláte jantarovej lak, jo. Ale to jsou takový jako blbosti. Ale všichni si v hlavě vybavíme věc, která se jmenuje Jantarová komnata. A to je jedna z jako ultra zajímavejch věcí, který se odehrály během 2. světový války. A vůbec pak pátrání po Jantarový komnatě je věc, která je úplně jako fascinující. Pojďme si na začátku říct, co je Jantarová komnata.

Jantarová komnata je zkrátka, když to vemu hodně jako amatérsky, tak řeknu, že to je senzačně vyzdobenej obklad jedný konkrétní místnosti, který má myslím, že 55 nebo 57 metrů čtverečních, jo? Představte si místnost, která je kompletně obložená jako zdobeným jantarem. A samozřejmě, že na tom je nejzajímavější to, že z logiky věci tahleta komnata nebo tohleto obložení samozřejmě vzniklo v Kaliningradu, protože tam je ten obří důl a pak se shodou okolností historicky jako ocitlo v Rusku. Ten příběh je fantastickej. Povídejte, Tomáši.

Tomáš Kopečný: No tak, ocitlo se v Rusku, protože to prostě ukradli, no., jako

Martin Ondráček: No, ukradli. Ono ten začátek byl takovej, že se ocitlo v Rusku, protože na začátku 18. století byla vyrobená v Prusku původně pro berlínský palác a v roce 1716 ji pruský král Fridrich Vilém I. věnoval jako diplomatickej dar carovi Petru Velikýmu. Ta komnata byla v Kateřinským paláci v Carském Selu a pak tam se rozšiřovala, až měla teda těch 55 metrů čtverečních. A bylo to, jako bylo tam zlato a zrcadla a asi 6 tun jantaru a říkalo se tomu 8 div světa. V říjnu 41 přišli Němci, který zabrali to Carský Selo. Paradoxem je, že to Carský Selo je asi hodinu jízdy jako od Petrohradu. Do Petrohradu se nikdy do Leningradu nedostali, tam byla blokáda, ale tohle sbalili a odvezli to zpátky Němci do Kaliningradu. A tenhleten 8 div světa se ocitl tam. Oni to rozmontovalo, rozmontovali.

Zajímavý na tom teda je, že oni to nestihli odvézt, Rusové, takže oni to jenom jako přetapetovali tu Jantarovou komnatu. Přijeli Němci, za 36 hodin to naložili do beden a odvezli to do Královce a vystavili ji v královeckém hradě, protože se to hodilo do toho vyprávění. Jantar se vrací domů tam, odkud pochází. A vy už jste mluvil na začátku o tom, že Královec byl poměrně silně bombardován spojeneckými bombardéry a, a v roce 44, kdy bylo jasný, že to je všechno jako velký, špatný pro Němce, tak byla ta komnata rozebraná a byla uložená do sklepení toho hradu. A, a od tý doby se vlastně po ní pátrá. A je to jeden z největších jako, jako, jako velkejch příběhů něčeho, co bylo skvělý, patřilo to Rusku a pak se to jako nakonec ztratilo. A všechno ostatní, až Čechovickej poklad a tak. A vlastně se strašně silně mluví, je obrovský množství spekulací o tom, kde to je.

Nejpravděpodobnější je ta, že to buďto zůstalo v těch sklepeních toho dnes neexistujícího hradu, anebo že to spojenecký bomby zničily na nádraží v nějakým z vagonů, když to bylo připravený vlastně k odvozu.

Tomáš Kopečný: , no tak to je pozoruhodné. Jantarový poklad.

Martin Ondráček: Pozoruhodné, pozoruhodné kolem- No ne, mě ten příběh fascinuje. Já jsem si strašně dlouho hledal, jestli existuje nějakej kulturní odkaz k tomu, ale kupodivu jako filmů a seriálů o Jantarový komnatě je vlastně v podstatě jako velmi málo. Já můžu přidat teda jako osobní kulturní odkaz, protože Jantarová komnata je k vidění. Je to replika a je to opravdu v tom Carském Selu. Rusko začalo tu repliku vyrábět v roce 1979 a dělali ji 24 let a, a otevřeli ji 31. května 2003 ke 300. výročí Petrohradu. A odvíral ji Vladimír Putin a Gerhard Schröder, což je jako fascinující, protože tam někde, tam, tam to celý vlastně začalo, jo? To nenápadný, budeme obchodovat s tím Putinem a on pak na nás nebude útočit. Tenhleten tone of voice pak jako Angela Merkelová převzala a tak dále.

A paradoxní na tom na celým je, že rekonstrukci tý, nebo rekonstrukci znovupostavení tý, tý, tý jantarový komnaty v tom carském selu pomohli, , dokončit, , německý peníze. To je paradox vlastně celýho toho bloku, že symbol německý loupeže i ruský ztráty je na tom samým místě, který si Rusko po roce 45 přivlastnilo a kde se dneska třeba vede spor o to, komu patří Kant.

Tomáš Kopečný: No ne, to chci říct právě, že jako jak si, jak si Rusko přivlastňuje všechno, co dovede takovým tím jako opravdu primitivním nájezdnickým způsobem. Tak je jako velmi živá otázka. Myslím, že to bylo před pár lety, jako reálně někdy s-- jo, k tříst-- k třístému výročí narození Kanta, jo, se v Kaliningradu prostě-- a to bylo v roce 2024, před dvouma rokama, tak se v Kaliningradu konal kongres, na kterej samozřejmě nikdo nepřijel jako z seriózních badatelů, ale kde guvernér Kaliningradu prohlásil, že Kant je ruská trofej, jo? A to je přesně ta mentalita, že oni zaberou území, který je po stovky let skutečně jako centrem nejenom pruskýho militarismu, ale i, jak jsem říkal, osvícenectví evropskýho protestantismu. A, , prostě si ho vejmou a řeknou prostě teď už patří nám. Tady prostě tohle patří nám.

Kant tady žil, bádal, protože tam byla jedna z nejlepších univerzit v Evropě v tý době., a tak si prostě řeknou, že patří teda kromě jako spousty jantaru a jantarový místnosti, tak že patří, , Rusům i Kantovo dílo, jo. A jde to tak daleko, že některý ruský představitelé prostě vyzývají k tomu, že nikdo jinej než Rusové nemají právo jako vlastně Kanta nějak analyzovat, jo. No tak jenom to je-- to je pro mě třeba jakožto pro vystudovaného filozofa, protože jsem člověk, co vystudoval filozofii, jako velmi, , velmi pozoruhodné, jo, jak se k tomu jako ta ruská propaganda staví. A přesně-- a pak daj Putinovi, když má někde něco pronést do hl-- do úst nějakou úplně jako banální hloupou větu, kterou aby, aby jako moudře citoval Kanta, jo. A myslím, že ten citát byl něco: „Mějte odvahu použít vlastní rozum." Jo?

Jako přesně na ospravedlnění, na ospravedlnění prostě nevím, invaze do Ukrajiny nebo cokoliv, jo., na což tedy tehdy Scholz, Olaf Scholz, německý kancléř, už jako v jiné myšlenkové fázi než, než jeho předchůdce za SPD, za sociální demokracii německou, vlastizrádce Gerhard Schröder, tak Scholz už na to reagoval tím, že prostě se jako nemá rozhodně, , co ke Kantovi vyjadřovat a že Putin jako nemá ani právo Kanta citovat, jo. Ale prostě člověk je to-- jasně, každej může zneužít cokoliv, jo. Ale, , zrovna ten Kant je jako fascinující v tom, že jako potom to je jako v tom hegelianství, ze kterého se vyloupl marxismus, nebo že jo, Marx prostě obrátil jako tu hege dialektiku naruby, postavil ji na hlavu a zmaterializoval, ale, , tam se jako-- tam jde najít nějakej link na to, co potom v těch totalitách funguje, jo. Ale u toho Kanta vůbec, jo.

Kant, kterej samozřejmě napsal Kritiku čistýho rozumu a celý ty 3 kritiky rozumu, ale hlavně napsal O věčné míru, jo, to jsme se učili na škole jako potom i na politologii nebo na válečných studiích, že prostě to byl, to byl jako reálnej předobraz.

Když se bavíme o postupu, jo, roku 45, tak Organizace spojených národů jako svůj hlavní ideový základ měla skutečně, , kromě mezinárodního práva, který tehdy bylo velmi vágně formulovaný, tak právě Immanuela Kanta a jeho dílo O věčné míru, jo, kde prostě volal po tom, aby, že jo, tam to bylo-- to ještě nebyly napoleonský války, ale směřovalo to k nim a prostě rozpadala se Evropa, měla za sebou spoustu, spoustu stoletích válek a on volal po tom, aby prostě ty národy si vytvořily nějakou strukturu, nějakou federaci svobodných republik, jo, kde, , se budou konflikty řešit negociací nebo nějakým, nějakou rozmluvou spíš, než aby docházelo k válkám, no. Jo, velkej osvícenec, jo, Metafyzika mravů, to prostě na to velmi rád vzpomínám, no.

A potom samozřejmě, , když to někdo takhle primitivně s mentalitou mongolských nájezdníků, jak je Rusům vlastní, prostě zploští na to, že jo, používejte rozum, tak je to, , takovej šťouchanec, no, do odkazu Immanuela Kanta spíš než jeho pocta.

Martin Ondráček: Tomáši, pojďme se podívat na dnešní Kaliningrad a pojďme, ještě než se podíváme-- ještě než se vrátíme k těm zbraním, tak se pojďme podívat na lidi, který tam jako žijou. Já jsem-- když my jsme se spolu před několika týdny bavili o tomhletom tématu, tak já jsem říkal, , jestli si myslíte, že tam žije někdo, kdo nepracuje pro FSB nebo nějakou jinou jako tajnou službu, jestli v Kaliningradu je vůbec někdo, kdo jako není zaměstnanej u silovejch složek. Vy jste se hrozně smál a říkal jste, že asi ne. Tam je důležitý si uvědomit, že ve chvíli, kdy, , odsunuli Rusové těch 30 000 posledních Němců, kteří přežili ten hladomor v tom roce 48, tak oni to bezvýhradně osídlili vojáky, že jo, a jejich rodinama. To znamená, že všichni ti, kteří tam dneska žijí- Tak jsou vlastně potomci lidí, který pracovali pro stát a pro jeho jako, jako silový složky.

Já si myslím, že žít dneska jako Rus v Kaliningradu asi nebude jako žádná diskotéka, že ty lidi jsou jako hodně na západě, ale přitom jako součástí toho Ruska. Dá se něco říct o těch lidech, který tam dneska jako žijou, bydlej?

Tomáš Kopečný: Já bych to ještě jako upřesnil. Určitě ten základ byl, jako že tam byla jako totální militarizace, jo, protože byla to základna Baltický flo, pro Rusko velmi důležitý z hlediska nějakejch expanzivních plánů a velmocenskýho budování. Byla to uzavřená zóna, jako celej ten region byl uzavřenej pro cizince, jo. A sovětští občané z jiných oblastí potřebovali ke vstupu i speciální povolení. Jak jsme se vlastně o tom bavili, že prostě Rusové nejsou vůbec zvyklí cestovat, jo. Tak prostě i v rámci Sovětskýho svazu byly vel-- zakázaný města. Tohleto byl zakázanej region, jo, zakázanej stát v podstatě, jo. A obrovská část těch továren nebo tý ekonomiky byla, , vojensko-průmyslovým komplexem, jo? Ale nebylo to všechno, jo. To jenom abychom si upřesnili. Tak řekli jsme si, že jantar tu ekonomiku fakt neutáhne. Je to velká součást šedý ekonomiky až černý, protože spoustu toho jantaru se pašuje.

To jsou takový ty malí kopači, jo. U nás známe třeba kopače veltlínů nebo prostě ti, co tam rozkopávají lesy, hledají nějaký vzácný kámen. No tak tam se to děje s jantarem a pro spoustu 1000 lidí to je jako důležitá část příjmu, jo. Ale jinak z hlediska té ekonomiky jako takové, tak je to rybolov, zpracování lip-- ryb, protože jako vlastně jako jedinej sovětskej přístav v tom Baltském moři, , měl celoroční přístup k nezamrzající vodě, jo. A byla tam tím pádem oceánská flotila, která fungovala i pro dálkovej rybolov. Takže prostě když vyjeli někam rybáři sovětský, ruský, no tak vyráželi z Kaliningradu a vozili to zpátky a pak ty ryby tam zpracovávali, jo. A to město zpracovávalo ryby pro obrovskou část Sovětskýho svazu, takže tam byly obří konzervárny, mrazírenský závody. Takže ta ekonomika tam nějaká byla, jo.

Nebyli to jenom, jako že prostě na dávkách ze strany státu, jakkoliv to byla státní ekonomika, že jo, ale, ale jakože jenom ti vojáci, jo. Plus tam byl těžký průmysl. Oni Němci nebo ten, že jo, Rusové, , Němci, prostě měli tam textilní průmysl, jo, spotřební továrny, jo. Ale Sověti tam záměrně to všechno zrušili a vybudovali tam průmysl zaměřený na strojírenství, výrobu železničních vagonů, jeřábů a právě stavbu lodí, jo. Plus se tam z celýho Sovětskýho svazu sváželo dřevo a vyráběl se tam papír, jo, a celulóza pro sovětskej trh. Celulóza primárně, primárně civilní, ale myslím, že jsme se o tom i bavili a celulóza je můj oblíbenej příklad prostě úzkého hrdla pro výrobu dělostřeleckých granátů, jo. Potřebujete celulóza, nitrocelulóza, výbušniny, jo. No a, a to je vlastně všechno, jo. I když tohle všechno sečtete, tak to byla opravdu umělá ekonomika, jo.

Ta oblast prostě nebyla ani exkláva, protože-- dlouhou dobu, že jo, nebyla exkláva, protože prostě bylo to propojený přes Litvu. To byl Sovětskej svaz, že jo, sousední Polsko bylo taky pod nadvládou Moskvy, takže tam se dalo volně obchodovat a byla naprosto závislá prostě na, na tom, co se tam jako dovezlo, jo. A teď jako co to je tam za lidi? No tak co mě přišlo zajímavý, když jsem to nějak zkoumal, že vlastně půlka těch lidí se identifikuje jako kaliningradé, kaliningradané ještě před tím, než se identifikujou jako Rusové, že mají opravdu jako velmi silnou nějakou lokální identitu. A druhej zajímavej demografickej point je, je to extrémně stará populace, extrémně stará. Mimochodem následek na tu mobilizaci byl ze dvou důvodů, aby samozřejmě si prověřili, jako co tam vlastně mají za mobilizační potenciál z hlediska toho věku, jo, to je velkej, vel, velký téma.

A za druhé ta kasárna, která tam byla a která vlastně obsadila tu obrovskou fortifikovanou pevnost jménem Kaliningrad, jo, tam je vlastně 15 nějakejch pevností daných za sebe, jo, 15 řad už do, už z doby teda Pruska, jo., ale tak, že se zjistilo, že tam prostě není, není to naplněný. My jsme se minule, že jo, v tom díle bavili o tý mobilizaci a o tom, jako jak, jak na kolik málo procent to vychází, když to je dobrovolný. No, tady prostě všichni, kdo byli nějak schopný, odfrčeli už na tu Ukrajinu. Jako v tom Kaliningradu zůstalo strašně málo lidí a to jako teda všichni ví, to jako je veřejně známá informace, že, že tam sice mají spoustu techniky a mají tam, , ty garáže a obrovský prostory skladovací na jaderný zbraně Iskandery, mají tam Migy a S-400, ale vojáků tam mají hrozně málo. A teď jako jenom nějaký čísla bych tam hodil

Martin Ondráček: No, já jsem si

Tomáš Kopečný: Jo, povídejte. No jenom ty čísla k těm důchodcům. Jako tam, jestli jsem to četl dobře, tak asi 30 % tý populace jsou jako lidi v důchodovém věku. Nad se-nad 70, jo, nad 70. To je hrozně moc., jo a potom z toho neuděláte žádnej dobrej jako-- nerodí se tam ty lidi, ta populace vymírá, stárne. Prostě není to fakt jako dobrý místo, ze kterýho byste postavili nějaký jednotky do, do, do vojny, no, do vál-do války.

Martin Ondráček: Vy mluvíte o tom, že tam je velmi málo vojáků, ne? Velká otázka je, to je třeba taky říct, kolik je tam vlastně reálně zbraní, protože ta válka na tý Ukrajině změnila spoustu věcí, jo. Tam se vždycky počítalo s tím, že tam je hromada zbraní, obrovská. Jenomže Rusové ty zbraně potřebujou jinde, a to na Ukrajině. A dá se předpokládat, a není to jako jenom teorie moje, že Rusko tuhletu baštu svoji postupně jako vykoštuje, jo. Litevská rozvědka letos v březnu napsala černé na bílém: „Ruské seskupení v kaliningradské oblasti zůstává-" Dočasně oslabené. Většina vojáků a bojové techniky pozemní složky je nasazená proti Ukrajině. To, co zbylo, tvoří převážně odvedenci s malým počtem profesionálů. Takže je to tak, že ten Královec je dneska vlastně jako reálně oslabenej?

Tomáš Kopečný: , je určitě velmi oslabený, jo. Tam jak ti Ukrajinci a Estonci to hodně monitorujou, nebo řekněme, Ukrajinci to hodně monitorujou a Estonci, ta estonská rozvědka hraje takovou roli, jak to říct, hlásný trouby strategický komunikace, co prostě ty velký státy si netroufaj říct, tak prostě ty Estonci, oni nemají jako nejlepší zpravodajskou službu, jako jich je třeba milion. Prostě nemají žádnou super síť, ale prostě říkají ty věci, který jim ostatní dávaj a je to takhle koordinovaný. Tak tyhlencty dvě služby, který jako zveřejňujou nějaký ty údaje, tak poukazujou na to, že tam vlastně byly nějaký dvě brigády. Tam bylo 12 000 vojáků před rokem 22 v tom Kaliningradu. Dvě brigády tam odešly, což je většina. A ztráty u jedný z nich byly podle Ukrajinců doložený přes 70 %, jo. Úplně vymazaný v podstatě, jo, ta struktura tý brigády. Ale, , jedna věc tam zůstala netknutá, logicky.

Je to-- není to mrtvá pevnost, jo. Je tam pořád ruský baltský loďstvo, jo. Pořád tam cvičí, pořád tam mají nějaký kapacity, pořád dokážou dělat nepříjemnosti, pořád dokážou posílat ponorky nebo nějaký podmořský drony do švédských výsostných vod a dělat tam různý ať už špionážní nebo sabotážní aktivity. Takže rozhodně to není mrtvá pevnost, ale z hlediska těch vojáků jako takovejch, mimo, mimo námořnictvo je to spíš bych řekl takový město duchů.

Martin Ondráček: Hele, Tome, ještě jeden detail, kterej mně vrtá v hlavě, jo. Ruský ministerstvo obrany se k tomu cvičení, který my jsme tady velmi detailně popisovali, vůbec nevyjádřilo. Mluvčí ministerstva zahraničí taky ne. Ozval, ozval se jenom poslanec Státní dumy Viktor Sobolev, který prohlásil, že tématem cvičení bylo obsazení kaliningradské oblasti a rozdrcení baltského loďstva. Jak si jako vysvětlujete to ruský jako mlčení? Je to slabost, chladná hlava? Nebo prostě nemají čím odpovědět? Nebo je to mimo jejich rozlišovací schopnost?

Tomáš Kopečný: Určitě to není pod rozlišovací schopnost, protože jsou na to hrdí. Jak jsem říkal, vyhrožujou právě těmi raketami, který tam buď jsou nebo nejsou, ale z toho Kaliningradu do celý Evropy., na jednu stranu mohli být reálně překvapení, jo? Takže si to nechávaj pro sebe. Nenech-- nepustili z vodítka ani takový ty tradiční psi, který štěkaj a říkají ty největší obscénosti a výhrůžky. A já si myslím, že si prostě promýšlej, co to vlastně znamená. Byli, byli zvyklí na to a opravdu si myslím, že byli zvyklí na to, že se všechno dozví přes oficiální kanály NATO, který jim musí všechno nahlásit. A najednou tady máme cvičení, který nešlo tím způsobem, který fakt mluví tím jazykem, který může působit, jako že moc vyšší v Moskvě. Jo? Nechtějí ukázat slabost, nechtějí štěkat tam, kde zjevně zjistili, že jako nemají nic moc, co zahrát, jo.

Oni nedokážou sestavit ani nějakou jako možná domobranu, ale žádný jako efektivně bránící jednotky, jo. A taky to poukazuje na to, že prostě chtějí-- jako vidí, že vůči takhle velký síle, vůči přímý konfrontaci s NATO nemaj šanci. Takže chtějí čas. Chtějí čas před tou přímo-- před tím přímým kon-- před tou přímou konfrontací, jo., takže si myslím, že to opravdu padlo na úrodnou půdu z hlediska toho, co to cvičení mělo dokázat. Jako ticho je rozhodně to nejlepší, co mohli, co jsme mohli slyšet z ruský strany. Myslím, že to je následkem nějakého překvapení, uvědomění si tý reality a určitě to bude mít nějaký následky a budou chtít se jako někde předvést. Ale já bych to kvalifikoval jako jednoznačně úspěch z hlediska nějakého odstrašení a tedy strategické komunikace NATO, potažmo Spojených států vůči Rusku v tomhle regionu.

Martin Ondráček: , tohle byl dnešní díl podcastu Komu zvoní hranana. Já jenom chci říct, že pokud jste vydrželi až sem a pokud vás to bavilo aspoň trochu stejně jako nás, pak nám prosím nechte, , pod platformou, kde nás sledujete, nějaký vzkaz. Pokud vás napadá, o čem bychom si měli dál povídat, tak, tak to tam napište taky. My to bedlivě čteme a pak si o tom s Tomášem povídáme. Tomáši, moc vám děkuju. Opatrujte se. Já chci jenom poděkovat ještě jednou za to, že sledujete a odebíráte podcast Komu zvoní hranana. Nezapomeňte, dokud se ptáme, komu zvoní hrana, ještě není rozhodnuto, komu bude znít. To je-- to jsem to krásně řekl. Tomáši, mějte se hezky. Vidíme se za tejden. A vy všichni ostatní, mějte se fanfárově. Ahoj, na shledanou.

‍