Nálety i sabotáže, proč je Telegram nenahraditelnou součástí války v Ukrajině?

Martin Ondráček: 2. dubna roku 2023 sedí v kavárně v Petrohradu asi padesát lidí. Je to literární večer. Na pódiu stojí muž s mikrofonem, čtyřicetiletý bloger, který si říká Vladlen Tatarskij. Vlastním jménem se jmenuje Maxim Fomin. Je to rodák z Doněcku, bývalý bankovní lupič, který si odseděl trest. V roce 2014 utekl z vězení, přidal se k proruským separatistům. Do sálu, kde je ten literární večer, najednou přijde mladá žena a předává mu dárek. Je to soška. Soška jeho samotného v uniformě. Tatarskij ji vezme do ruky, ukáže ji publiku a řekne, že je nádherná. V tý sošce je ale výbušnina a Tatarskij je na místě mrtvý. Přes třicet lidí je zraněných. A teď to podstatné. Ten muž nebyl ani politik, ani generál, ani ministr. Byl to člověk, který psal příspěvky do jedné mobilní aplikace a měl v ní přes pět set tisíc odběratelů. A dnes, tři roky po jeho smrti, má ten kanál stále přes sto sedmdesát šest tisíc lidí, kteří ho sledují. Ta aplikace se jmenuje Telegram. Dobrý den, vítejte u podcastu Komu zvoní hrana. Dnešní epizoda nebude o zbraních ani o generálech, ani o taktice. Bude o jedné mobilní aplikaci. O té, přes kterou se dnes na obou stranách rusko-ukrajinské války posílají rozkazy, hlásí nálety, verbují sabotéři. Bacha, to je důležité. Prodávají drogy třeba a vyrábějí hvězdy s většími publiky, než mají celostátní televize v obou zemích. A skončíme u muže, který Telegram vymyslel. U Pavla Durova, na kterého tajná služba, ruská tajná služba vydala minulý týden zatykač. Jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás ze svého malého studia v Praze.

Martin Ondráček: Tomáši, tak já teď začnu úplně od začátku, protože si myslím, že spousta lidí u nás Telegram vůbec nepoužívá. Představuje si pod ním takovej lepší WhatsApp, nějakou chatovací aplikaci. Já se přiznám, že dodneška, i když ho jako nějak aktivně používám, tak vůbec nechápu, proč zrovna tahleta aplikace je tak populární jak na Ukrajině, tak v Rusku. Zkusme na začátku popsat, čím se Telegram liší třeba od WhatsAppu nebo od Messengeru.

Tomáš Kopečný: Primárně asi tím, že to není jenom aplikace na zprávy, ale především vysílací platforma. Jo, každý ten kanál může mít neomezený počet odběratelů a není to primárně chat, jo. Je to médium. Je to samozřejmě sociální síť a určitě se pobavíme o tom, proč se stal nejpopulárnějším médiem, kde se nejvíc inzeruje, kde je nejvíc lidí, který má největší vliv na válku jak na Ukrajině, tak v Rusku. Ale ten hlavní rozdíl je asi v tomhle. Je to něco, co zároveň je, když říkám médium, tak skutečně primární zdroj informací a někdy dokonce jediný zdroj informací pro obrovskou část jak ruské, tak ukrajinské populace. Myslím, že si to nedokážeme moc dobře představit. Jasně, není to WhatsApp, není to jenom o tom, že si posíláme zprávy. Není to ale ani Facebook, jo. Je to opravdu něco, co má tak dominantní postavení, že to, co se tam píše, tak velká část lidí bere jako to hlavní. Nebo jak jsem říkal, jediné, z čeho čerpají informace nejenom o válce, ale o světě, o politice, o nevím, životním stylu a tak dál.

Martin Ondráček: Mně na Telegramu přijde absurdní to, že vy teda máte nějakou chatovací aplikaci. Tam jsou kanály, vy se přihlašujete k odběru těch kanálů. Ty skupiny mívají třeba sto, dvě stě tisíc jako členů a přes ty kanály vám tam chodí zprávy a vy na ně nemůžete odpovídat. Jo, ta komunikace je jednosměrná. Ten Telegram, aby si dokázali naši diváci a posluchači představit ten rozměr, tak to má přes jednu miliardu měsíčních aktivních uživatelů. Ta síť je prostě jako obrovská. Já už jsem to říkal, ale zopakuju to. Vy chápete, proč Telegram má na Ukrajině a v Rusku takovej úspěch? Proč ne jako X, Facebook nebo Instagram? Proč právě Telegram je ten fenomén?

Tomáš Kopečný: Ta odpověď je vlastně jednoduchá: konkurence je v obou zemích zakázaná. Konkurence řekněme toho technologického typu a toho dosahu je zakázaná jak na Ukrajině, která už v roce 2017 zablokovala ruské sítě VKontakte a Odnoklassniki, což je něco jako Spolužáci CZ. Mimochodem, to je vlastně velmi podobná platforma a ty tam tehdy měly dohromady více jak osm milionů uživatelů. A Rusko potom taky na druhou stranu, a to je důvod, proč je tam tak populární, navzdory tomu, že, jak jste říkal, FSB jde po Durovovi, zakladateli Telegramu, tak Rusko v roce dvacet dva bezprostředně po invazi zablokovalo Facebook a Instagram a zablokovali spoustu dalších kanálů i další, o kterých se budem bavit, jo. Takže jednoduchá odpověď je: je tak dominantní kvůli tomu, že to je jediné médium a jediná platforma sociální tohoto typu, která je povolená, jo. A ještě se dostaneme, nebo u toho Ruska by bylo fér říct, že z hlediska těch formálních čísel, jestli se nemýlím, tak to není ta nejpopulárnější. Respektive takhle, je to ta nejpopulárnější, ale není to ta nejvíc užívaná, protože FSB si prostě vymyslelo vlastní sociální platformu, který říkají Max. Takže máte jako vlastní Xko, ale který vytváří stát a který je povinný třeba pro žáky a učitele, ale kde zjevně nikdo není dobrovolně a rád. Takže sice má mnohem víc uživatelů než i ten Telegram v Rusku, ale inzerenti tam dávají nějakých sedm, osmkrát míň peněz než na ten Telegram.

Martin Ondráček: Tady je třeba říct — občas nám píšete, že máme být opatrní s těmi čísly — ale ta čísla sem teď patří. Tomáš tady mluví o tom, že absolutní dominanci v Rusku má Max, tedy vlastně síť, která je státní. Tak jenom pro zajímavost, jo, to už jsou to čísla za červen 2026. Ten státní Max má osmdesát šest celých tři milionů uživatelů měsíčně a ten Telegram má sedmdesát pět celých sedm milionů. Ale bacha! Telegram je v Rusku od dubna zablokovanej. Jo, ale i přesto má sedmdesát pět milionů uživatelů. Jo a teď když se jako podíváte na tyhlety dvě čísla, tak třetí v Rusku je WhatsApp, kterej má teda šedesát tři. A pak je nějakej TikTok, kterej má jako denní zásah vlastně jako dvacet sedm, jo. A teď se pojďte podívat jako rychle na Ukrajinu s těmi čísly. Ten Telegram na Ukrajině má padesát osm celých dva procent jako uživatelů. Za ním, za Telegramem je YouTube, kterej má třicet devět, Facebook třicet tři, Viber dvacet osm, Instagram dvacet. A v Čechách jsou všichni tak trochu fascinovaný tím Twitterem, jo. Tak na Ukrajině má Twitter jedna celá tři procenta uživatelů, jo. Tam to není vůbec žádná diskotéka. Ale ještě jedno číslo řeknu. Telegram je na Ukrajině hlavním zdrojem zpráv pro padesát jedna procent lidí podle průzkumu, kterej se dělal někdy v létě roku 2025. YouTube pro dvacet pět a další zdroje pro dvacet dva. Padesát jedna procent lidí, to jsou vlastně jako naprosto fascinující čísla. Jo a teď…

Tomáš Kopečný: Já ještě doplním jeden set dat nebo procent, protože si myslím, že je to důležitý, jo, to mě vlastně na tom zaujalo nejvíc, že osmdesát šest procent Ukrajinců konzumuje zprávy přes sociální sítě. To je velký číslo. A zároveň ten Telegram používají jako většina z nich přes osmdesát procent ke komunikaci a zároveň ke konzumaci nebo prostě k čtení toho, co se ve světě děje. A co je pro mě úplně jako nejvíc fascinující číslo je, že z toho celku lidí prostě na Ukrajině, který něco čtou, prostě sledujou zprávy, tak třicet sedm procent má sociální sítě jako jediný zdroj zpráv. Takže velká část z nich nekouká na televizi, nikdo nekouká na, já nevím, jako přesně na nějaký jako ukrajinský iDNES, Aktuálně. Mají tam Ukrajinskou pravdu samozřejmě a jako na to, když říkám nikdo, no tak to přeháním, protože vidíte, že třicet sedm procent je menšina, ale jako velká část populace prostě nehledá to, co se děje ve světě v tomhle, ale ve sociálních sítích. To je vlastně ještě jako dál za tím, co tady v Evropě řešíme. Ten odliv pozornosti čtenářů od tradičních médií k nějakým, nevím, menším médiím, alternativním médiím. Nechci zacházet až do toho jako dezinformační blogy jo, ale prostě k těm alternativním. Jo, to znamená jako nějakej youtuber sem a tam, založí si nějaký jako malý zprávy. V Americe je to obrovskej trend, že jo. Každej jako mogul nebo každej miliardář tam má jako nějakej svůj vlastně vlivovej kanál. Tady to primárně není ten případ. Tady jde o to, že jako ta populace jako taková z více jak třetiny jediný, co bere za relevantní ze světa, je to, co si přečte na těch sociálních sítích. Jako jak jste říkal, že to vlastně jako pasivně přijímá podle toho, co se na těch kanálech tam zobrazí.

Martin Ondráček: Telegram vznikl v roce 2013 a jak jsme říkali, tak to není zdaleka aplikace na posílání zpráv. Má to v sobě takzvané kanály. Abyste si to uměli představit, jsou to takový jako veřejný nástěnky, jo. Jeden člověk nebo jedna redakce píše, statisíce nebo miliony lidí to čtou. Odběratel tedy nemůže odpovídat, jenom čte. Jsou v tom skupiny, stovky, dvě stě tisíc lidí. Jsou tam různí boti. Bacha, je tam kryptopeněženka a možnost být jako uživatel úplně anonymní, jo. K zřízení kanálu nepotřebujete občanku ani firmu, potřebujete jenom telefonní číslo. A když to takhle jako podtrhnu a sečtu, tak se z Telegramu stala hlavní nervová soustava obou válčících zemí. Na Ukrajině loni na podzim, ještě jednou to říkám, dvašedesát procent lidí řeklo, že hlavní zprávy se dozvídají z Telegramu. Televize skončila druhá s devětačtyřiceti procenty a YouTube třetí. Ještě v roce 2023 to bylo tři a čtyřicet procent. Za dva roky tedy Telegram na Ukrajině předběhl televizi jako hlavní zdroj informací o vlastní válce. Je to fascinující, ale nese to s sebou jak klady, tak zápory. Počet odběrů ukrajinských kanálů vyskočil ze čtyřiašedesáti milionů v roce dvacet jedna na čtyři sta třicet tři milionů v roce dvacet pět. Aktivních ukrajinských kanálů je přes sto dvacet sedm tisíc a kanálů s víc než jedním milionem odběratelů je asi jedenadvacet. No a v Rusku ta situace je ještě extrémnější. Nebo byla. Telegram tam měl přes devadesát tři milionů uživatelů měsíčně a to je zhruba tři čtvrtiny celé populace. A tady začíná ten příběh bejt opravdu jako zajímavej, protože zatímco na Ukrajině se o Telegramu debatuje a vy se dozvíte, že se debatuje taky o jeho omezení a o jeho zákazu, tak v Rusku ho letos zablokovali. K tomu se dostaneme na konci. Tomáši, pojďme ještě než začneme rozebírat jednotlivý hvězdy Telegramu, tak si dovolím dvě obecný otázky. Když v zemi šedesát procent lidí bere zprávy z aplikace, kde kdokoliv může anonymně založit kanál a psát si co chce, je to pro tu zemi nebezpečí? Je to, je to jako zpráva o demokratizaci v tý zemi, nebo tam spíš vidíte problém se zranitelností celý tý jako informační soustavy?

Tomáš Kopečný: Tuhle debatu sleduju cirka od roku 2015, kdy jsem na Ukrajinu začal jezdit a kdy to tam začalo bublat. A jak jsem říkal, v roce dva sedmnáct zakázali VKontakte a Odnoklassniki plus třeba další nějaký vyloženě jako dezinformační kanály. Nevím, myslím, že to byly RIA Novosti a nějaký další na Ukrajině. Vzhledem k tomu, jak je to dominantní zdroj pro informace o světě, o politice, o životě, o válce, tak pro drtivou většinu Ukrajinců je nepředstavitelný, aby někdo Telegram zakázal. Já na to odpovím takhle. Já si myslím, že Ukrajina a ukrajinská politická scéna a společnost dospěly do bodu, kdy prostě teď zkusí v rámci legislativních úprav vyřešit tu situaci tak, aby to nadále zůstalo něčím, co pomáhá ukrajinské armádě, co pomáhá prostě lidem se orientovat ve světě, ale zároveň aby to nebylo tak rizikový. A teď řeknu, v čem jsou ty hlavní rizika. Nejdřív nějaký čísla. Z pětadvaceti největších ukrajinských kanálů, který mají dohromady více jak třicet milionů odběrů, tak mají jenom tři z těch pětadvaceti veřejně známého autora. Si vemte, že jako český internet nebo české, nevím, xkové nebo facebookové prostě prostředí informační by bylo utvářeno jenom samými takovými případy, jako o kterých čteme jako teď nějakej ten profil Thomas Faulkner nebo ještě před pár lety to bylo takovej ten falešnej profil, za kterým byl zmiňován jeden tvůj kolega zbrojař Petr Marquardt. Jsem zděšena.

Martin Ondráček: Jsem zděšena, ano. Ten zbrojař.

Tomáš Kopečný: No tak teď si vemte, že by, že by vlastně jako drtivou většinu toho, co se děje na českém internetu nebo českých sociálních sítích vytvářely takovýhle profily. A v tom případě toho Thomas Faulknera teď jsme si jako mohli přečíst, že to je zase nějakej nešťastník, kterej v dluzích nedokáže si na sebe vydělat, má exekuce. Koneckonců ten Vidlák, ne jako ten Sterling nebo jak se jmenoval ten prostě tragickej kandidát, kterej pohřbil komunisty, svojí, svým vedením teda tý partaje do…

Martin Ondráček: Aspoň se vědělo, že to je on, že jo jako, no.

Tomáš Kopečný: To se vědělo, že je to on. Ale jenom chci říct, že to je jako taková sorta těchhle lidí, který, nevím, jako který asi něco teda vydělaj, ale jinak asi jsou ekonomicky jako docela málo úspěšný. Nebo to prostě nějak nezvládaj pracovat s penězma, protože přesně skončí parlamentní kampaň a ten týpek jako začne žádat o to, aby mu lidi začali posílat peníze, protože žádný nemá. Tihle jako nešťastníci u těch anonymních účtů taky. No a tak dobře, to je nějaká česká realita. A teď se koukněte na tu ukrajinskou. To jsou extrémně úspěšný byznysový účty, kde se točí stovky milionů korun jako příjmů pro každýho z nich a zároveň jsou anonymní. Teď jako nikdy nevíte zaprvé, kdy takovejhle účet i třeba ten na začátku, řekněme proukrajinskej nebo, demokratickej, to je úplně jedno. Prostě něco, co je nám sympatický účet to prodá nějakýmu podnikateli.

Martin Ondráček: No jasně.

Tomáš Kopečný: Jo, kterej to začne využívat pro úplně opačnou agendu. Začne tam prostě šířit třeba rasistický nebo proruský příspěvky. Jo a to se mimochodem teď taky děje. To je taky velká diskuze u toho, že se prostě prodávají ty účty. Myslím tu diskusi na Ukrajině. Je to charkovský příběh, možná se k němu jako ještě dostanem, ale tohleto je samozřejmě riziko, že vlastně nevíte, kdo to píše, že se s tím může obchodovat a najednou někdo, kdo má prostě pět milionů nebo dva miliony nebo milion uživatelů a který zásobuje zprávama, tak najednou do nich začne opatrně vkládat věci, který úplně převrátí ten narativ, obrátí ty lidi politicky, hodnotově a tak dál. Takže to je samozřejmě riziko, když nevíte vlastně, kdo je tím, kdo vám předkládá nějakej pohled na svět. A přijměme, že prostě jsou různý alternativní pohledy na svět, jo, od plochozemců až po nevím prostě nějaký jako třeba i český politiky. Ale důležitý je, že jako víte, kdo vám ten názor předkládá. Jo, že to potom jinak se stane něčím jako hrozně nebezpečným i kvůli tomu, že se ten člověk jako nebo ten systém za tím může proměňovat. Takže to jsou ty rizika. A podtrhnu to poslední větou. Kyrylo Budanov už před pár lety, myslím v roce dvacet tři nebo dvacet čtyři, ještě jako šéf HURu, tedy vojenské rozvědky, komentoval veřejně rizika Telegramu právě v tom smyslu, že říkal, že to je nástroj, který by se neměl zakazovat, že on osobně je určitě proti zákazu, protože to velmi pomáhá v identifikaci dopadu ruských raket, v posílání těch prvních pomocníků, jo, těch hasičů, záchranářů na to místo. Ale zároveň, že mu tam vadí ta anonymizace. A střih je první polovina roku dvacet šest a v ukrajinském parlamentu běží legislativní proces, který by měl tuhle zranitelnost vlastně vyřešit tím, že by se udělalo povinným, aby za každým účtem byl dohledatelný fyzický člověk. Jo, takže to jsou ty rizika. A je to demokratizace informací? Určitě. No tak to je zase otázka. Říkali jsme si s Martinem, že musíme sami během tohohle podcastu přijít na odpovědi na nějaký otázky, tak jsem říkal, že k tomu lze dojít jedině diskuzí ve filozofické mluvě prostě maieutikou, jo, platónskou maieutikou. No a ten Platón vždycky varoval před tím rozdílem mezi demokracií a tou tenkou linií, který kterou tu demokracii dělí od lůzovlády. Jo, tak jenom chci říct, že jako demokratizace je pěkná věc, ale v momentě té neověřitelnosti informací to taky může vést — dezinformace je něco, co tam plánovitě někdo zasazuje — prostě k lůzovládě. K něčemu, co ti ne nejlepší, ale nejhorší z nás budou prostě tlačit na základě třeba nějakých velmi nízkých pohnutek jako závist, nenávist kvůli různým podtextům. No tak to je jenom takový moje filozofická odbočka, ale myslím si, že to je určitě dobře. A koneckonců zase bych se tady opřel o toho Kyryla Budanova, že to je dobře pro fungování tý země jako celku z hlediska obrany, z hlediska válečného úsilí. A já jsem to vlastně už řekl, ale to, proč lidi tak strašně potřebují Telegram dneska na Ukrajině, je především v tom, že se jednak dozví primárně přes Telegram, co na ně letí. Máme Tryvohu určitě, ale tam jsou ty informace hrozně obecný. Kdo jste někdy byl na Ukrajině, víte. A pokud se tam nechcete vydat, klidně si to stáhněte, ale ono to funguje i v Česku, jo, tak si tam prostě zaklikáte ty regiony, který chcete sledovat, jestli na vás něco letí jako nějaký rakety, drony a tak. Ale to je velmi obecný. Na Telegramu máte jako jediný zdroj toho, kde je to úplně přesně. Jo, co to je za typ, jak dlouho to letí, jak dlouho to ještě poletí, kdy to může dopadnout do vašeho města? A dlouho před tím, než vám přestane pípat ten blbej budík nebo alarm prostě na Tryvoze, tak už to vidíte na tom Telegramu. Takže to je jedna věc a druhá, když už to dopadne, tak tam okamžitě vidíte přesně to místo, ten dům, tu elektrárnu, tu nemocnici, kterou Rusové zrovna zasáhli. A to je hlavní zdroj informací zase jako pro armádu, protože ví, kam se útočí. Pro záchranáře, hasiče, protože ví, kam se vydat. Pro lidi okolo, aby se buď schovali, nebo třeba šli pomoct. A tohle je vlastně fascinující i na tom válečném příběhu, že ti Ukrajinci otevřeně, a to myslím jako i vedení tý armády nebo Budanova jako v čele HURu říkali a říkají: „Jasně, že je to pro nás nová informace, když si to přečtu na tom Telegramu.“ Jako jasně, protože díky tomu, že najednou máme ne senzory v počtu naší techniky plus lidí, ale po celý zemi, najednou jsou jako desítky milionů Ukrajinců našimi senzory, tak to je velká demokratizace informací, potažmo zpravodajských informací.

Martin Ondráček: Tak teď jste byli svědky fantastického dramatického oblouku od Budanova přes Platóna prostě až k praktickýmu doporučení, když budete na Ukrajině, který kanály sledovat, aby vám nespadla na hlavu raketa. Až budete doporučovat tenhle podcast přátelům, neříkejte, že to bylo trochu o Platónovi, jo. Říkejte, že to je jako o raketách a o Budanovi. Pojďme teď úplně dovnitř…

Tomáš Kopečný: Promiňte, že to bylo o maieutice. A doporučím kulturní tip na dnešek rovnou. Teď mě napadlo, to jsem miloval, když jsem byl na gymplu. Starý krátký český film Byl jsem mladistvým intelektuálem. Jo. Když piju to dobrý ukrajinský kafe, tak leckterý filosof by si přál, aby mu no prostě tam přinese ale zas výborný herci tam jsou, jo, myslím Hrušínský tam nese tu kávu. Tady dvojitý Schopenhauer. Šmrncnul jsem vám do toho kapku Nietzscheho. Jo, výbornej film, doporučuju. A je to i o maieutice, takže na tom pochopíte, o čem jsem tady teď tak…

Martin Ondráček: Podívám se. Strašně rád bych šel dál, protože…

Tomáš Kopečný: Dobře.

Martin Ondráček: Za chvíli. Pojďme teď z tý teorie, kterou jsme se vám tady snažili nějak jako předestřít do praxe, jo. K lidem, kteří na Telegramu vyrostli. V Rusku se jim říká vojenkoři nebo milbloggeři. Jsou to většinou muži, kteří píší o válce každý den. Velké hvězdy, často několikrát denně s fotkami, videi z fronty, mají vojenský znalosti, konexe v armádě a hlavně mají něco, co ruské ministerstvo obrany nemá. A to je věrohodnost Francouzský deník Le Monde to shrnul tak, že milblogeři odsunuli komuniké ruského ministerstva obrany na úroveň sovětských přežitků. Nikdo to nekonzumuje. Lidi prostě čtou Telegram. A my vám teď nabídneme tři jména. A já jsem je vybral proto, protože každej z nich představuje v podstatě jako jinej typ komunikace, jo? První jméno, který dávám na stůl, Tomáši, je Jurij Podoljaka. Kdo to je?

Tomáš Kopečný: Jurij Podoljakaa je pravděpodobně, nejznámější a nejvlivnější z těch milblogerů. Má cirka dva celá sedm milionu odběratelů. Je to vlastně zajímavá postava, která udělala velký oblouk od podporovatele oranžové revoluce v Sumách, ve svých rodných Sumách.

Martin Ondráček: On je Ukrajinec teda.

Tomáš Kopečný: V roce 2004. Jo, je to Ukrajinec narozený v roce sedmdesát pět, takže když mu bylo necelejch třicet a byla oranžová revoluce, prostě kdy vyhrál, nikoliv proruský kandidát ve volbách, ale Viktor Juščenko — pardon, proti Viktoru Janukovyčovi. Právě proti Janukovyčovi. Tak po celé zemi byly protesty. Nebyl to jenom Kyjev právě s tou oranžovou vlajkou, že jo. Juščenka se tehdy pokusili několikrát otrávit Rusové. Taková ta klasika prostě buď ho zastrašíme, nebo ho zabijeme. Tady ho prostě se ho neúspěšně pokusili zabít. Byl potom znetvořený, měl takovej ošklivější obličej. No každopádně on se účastnil tady tento Jurij Podoljaka protestů proti já nevím, vměšování Ruska, to se tak neříkalo, ale prostě proti tomu proruské vládě. A potom, začal jeho jinej příběh, že vlastně jak se mu líbilo v roce dva čtyři to, já nevím, nechci tomu říct ukrajinské jaro jo, ale ta první jako taková demokratizace nebo demokratická, velká národní demonstrace proti ruskému vlivu pro, řekněme proevropského kandidáta. No tak tomu samému člověku se v roce 2014 zalíbilo podle jeho vyjádření takzvaně ruské jaro. Odstěhoval se do okupovaného Sevastopolu, jo, a tam začal vlastně spolupracovat s hlavními propagandistickými weby Politrash, PolitRussia, Na spravdi, News Front, Voennoe obozrenie. No a na YouTube si založil kanál někdy v roce 2019 a do května dvacet dva se mu docela dařilo. Psal o těch vojenských různých věcech, o ruských vojenských operacích a nasbíral tam tři a půl milionu odběratelů. Jo. A to, co je na tom zajímavý je, že on, jednak jako vlastně má i ten jako politický věhlas nebo takové politické přijetí, protože když v červnu dvacet tři si Putin pozval právě tyhle milblogery, aby s nimi vedl diskuzi, aby navnímal to, co oni vnímají z pole, z bojové linie, jako že je důležité. Tak on byl mezi nimi. Jo a bylo jich tam asi dvanáct. A to je vlastně taky zajímavý fenomén, že tito milblogeři, mají přístup do těch nejvyšších pater, protože čtou miliony lidí, protože přes ně se třeba i někdy informace o těch ruských vojácích dostávají tam, kam by se jinak přes těch mnoho kanálů hierarchie nikdy nedostaly. Jo.

Martin Ondráček: Já dodám, že on je na Ukrajině trestně stíhaný.

Tomáš Kopečný: No a to je teda to hlavní.

Martin Ondráček: A…

Tomáš Kopečný: Jasně, a jako to je taky další důležitej aspekt, to trestní stíhání, a to je, myslím velmi podobný pro mnoho těch milblogerů. Oni se prostě aktivně zapojují do toho konfliktu a jsou na to hrdí. Oni jsou třeba vyloženě hrdí a explicitně často říkají, že pomáhají navádět ruské rakety nebo ruské drony na cíle. Jo, takže oni jakoby si říkají, že jsou něco jako novináři, ale zároveň je to jako opak té novinářské neutrality. Oni jsou aktivními účastníky toho konfliktu, nejenom z toho informativního hlediska, ale právě i z toho praktického vojenského.

Martin Ondráček: Obvinění proti Podoljakovi je v tom, že mimo jiné v tom, že on měl korigovat raketový útoky na Mykolajiv. Jeho jsme si probrali. Další velkej účet, hodně jako citovanej v médiích je Rybar. Za účtem na Telegramu ruským Rybar se skrývá bývalý kapitán vojenský rozvědky GRU Michail Zvinčuk. A na Rybarovi je zajímavý, že ono to začínalo jako klasickej, prostě jako fakt bloger, bloger nebo meme bloger. A dneska to je normálně jako fungující redakce, že jo?

Tomáš Kopečný: Jo, to je fascinující příběh. Je to důležitý říct. Tihle blogeři vždycky musí mít nějakého silného patrona a někdy ten patron je armáda, někdy to je GRU vojenská rozvědka, někdy to je FSB, to znamená domácí jako civilní kontrarozvědka. Taková hlavní klika mocenská, ze které vyšel i Putin. Důležité je říci, že někdy teda jsou přímo z těchto institucí. Jo, tak ten první, ten Podoljak, tak ten, to je prostě chlapík, kterej párkrát otočil kabát. A potom je hodně přijímanej právě tou armádou. Ale Rybar je vlastně bývalý kapitán přímo z GRU jménem Michail Zvinčuk. Jo a dneska už to není blog, protože se mu zadařilo, ale je to redakce se čtyřiceti lidmi. Jestli jsem říkal, že tamten je ročník sedmdesát pět, takže je mu něco přes padesát, tak tomuhle chlapíkovi narozenému v roce devadesát jedna je nějakých pětatřicet. Je to chlapík, který vystudoval vojenský učiliště a potom arabistiku na Vojenské univerzitě Ministerstva obrany. Sloužil u speciálních jednotek GRU a potom v tiskovém oddělení ruské mise v Sýrii a odešel už v roce dva tisíce devatenáct v nějakých osmatřiceti v hodnosti kapitána. A založili si ještě s jedním kamarádem právě tenhle blog a v roce dvacet dva měli jenom třicet tisíc odběratelů a dneska mají milion a půl. A tady je dobrý ještě říct u toho Rybaru, on není největší, ale je rozhodně nejcitovanější. Má prostě dobře nastavené algoritmy, spolupráce s GRUčkem tam samozřejmě funguje výborně a to, že je to opravdu — nechci říct kolos —, ale jako významný médium dneska o čtyřiceti lidech, tak jim dává jako velmi dobrý zásahy nejenom samozřejmě v Rusku, na Ukrajině, ale po celým světě, protože oni jsou takhle aktivní i třeba v Africe a v Evropě, případně ve Spojených státech. Za což je on právě na seznamu takovejch těch jako the most wanted man ze strany americký vlády, protože za informace, který by vedly k jeho dopadení nebo k jeho nějakýmu odhalení a předání je vypsaných deset milionů dolarů. A je to kvůli zapojování do takzvaného zasahování do amerických voleb, jo.

Martin Ondráček: Teď je vhodnej čas, abych do toho skočil a vysvětlil takovou drobnost, o který my mluvíme, ale zatím jsme ji neprozradili, protože když říkáme, že ti majitelé těch kanálů na tom Telegramu vydělávají velký peníze, tak to prostě normálně funguje tak, že vy spravujete ten kanál a nabídnete klientovi reklamní příspěvek. Normálně klasickej. Jo, jako já nevím, jestli sledujete, moje manželka sleduje tu Agátu s tou Ornellou nebo už ty zvlášť a oni tam občas do toho feedu propašují, já nevím, kupte si jako tuhletu podprsenku, jo. Tak za tenhleten odkaz kupte si tuhletu podprsenku, tak inkasuje za jeden reklamní příspěvek tenhleten kanál, který se jmenuje Rybar, dvě stě tisíc rublů. Jo, což, což nejsou úplně obrovský peníze, ale když to uděláte pětkrát, desetkrát, padesátkrát, třicetkrát, ono se vám to sečte. Ten rozpočet tý redakce jsou čtyři miliony rublů a tržby v roce dvacet tři tohohle kanálu byly devatenáct milionů rublů. Jo, fakt to docela jako umí pěkně vydělávat. A jdeme na třetí tu kategorii. A to je kanál, který se jmenuje Dva majoři, což teda je velmi divnej název.

Tomáš Kopečný: Je a nestojí za ním dva majoři, ale jeden plukovník, jo. Plukovník FSB ve výslužbě teda už skončil v FSB. No a tenhle chlapík měl na a jmenuje se Michail Poljakov, měl na starosti správu sociálních sítí, především Telegramu, ruské prezidentské administrativy. Jo. No a říká se mu strýček Míša z FSB, jo, v těch ruských mediálních kruzích, protože prostě má něco odslouženo a zároveň je velmi úspěšnej. A k tomu bych řekl asi to hlavní a to je taky jako nebo to nejzajímavější mi na tom přijde. Zase plukovník FSB, staral se o to ve svý práci. Pak si řekl hele, zkusím to soukromě. Docela dobře mu to nese. Vydělává. Tváří se to jako někdo, kdo je na frontě jako dva majoři, co jsou v zákopu. A on je ale odsouzenej v Rusku. Jestli jsme si říkali, že na ty v roce předtím nebo na toho v roce předtím je vypsaná odměna v Americe, je taky odsouzenej ve Velký Británii za zasahování do voleb a za ty operace, který dělají v zahraničí. Takhle ten je odsouzenej v Rusku kvůli tomu, že on, když jsme se bavili tady o tý reklamě nebo jak jste to říkal, tak on vlastně vybíral peníze za to, že nebude zveřejňovat nějaký citlivý vojenský informace o nějakejch konkrétních vojácích a ty mu za to platili, jo. On říkal hele, tak klasická mafie a výpalný prostě, aby tě mohl ochránit.

Martin Ondráček: Racketeering. Prostě jako že tě budu chránit před veřejností tím, že o tobě nezveřejním, co bych zveřejnit mohl.

Tomáš Kopečný: Jo, přesně tak. No a to asi naštvalo už větší množství lidí, takže si to dala vojenská prokuratura a ta vynesla rozsudek, který teda shledal tohodle borce vinným. Takže zase další aspekt toho milblogerskýho světa. Jo, je to byznys, ale je to byznys, kterej jede někdy za hranou, ale i v tom je nějaká jako nechci říct úplně spravedlnost, ale jako trestní odpovědnost a vymahatelnost.

Martin Ondráček: On ten byznys je jako obrovskej, jo. Nenechte se jako vysmát, jo. V roce dvacet pět ten byznys kolem toho Telegramu, tak se odhadoval asi na osmnáct miliard rublů a pro rok dvacet šest se čeká dvacet osm miliard rublů. Tam se točí opravdu obrovský peníze. Teď jsme si řekli tři jména, tři úplně jiný příběhy. Ukrajinec bez vojenský minulosti, bývalej důstojník GRU a plukovník FSB. Co to vypovídá o tom, jak ruskej stát s tímhle tím prostředím pracuje?

Je to jako řízenej proces vzniku těch kanálů? Nebo to je vlastně pokus o byznys, kterej se pak ty tvůrci se přisajou jako k těm bezpečnostním složkám a k tomu Kremlu a je to vzájemná symbióza.

Tomáš Kopečný: Já si myslím, že je to oboje. Ale to první ne ve smyslu nějaký jako velký centralizovaný politiky, jako že by si prostě někdo jako přesně z těch velkejch ruskejch farem trollích řekl: „Hele, vysadíme tady takovouhle firmičku," protože ono to velmi často nefunguje, jo. Viz ten Max. Prostě ano, FSB chce mít všechny občany Ruska pod kontrolou. Občané mají rádi, sociální sítě, tak jim vytvoříme sociální síť. Jsou tam všichni zaregistrovaný, nikdo to reálně nečte, proto tam nejsou inzerenti, proto tam nikdo neplatí peníze. Já si myslím, že to je, nemohlo by to nikdy fungovat bez tý spolupráce s FSB, GRU, se zpravodajskýma službama, případně s tou armádou. Ale je to spíš růst zespoda. Prostě je to takový v podstatě jako prostředí volnýho trhu, kde se prosadí ty nejzajímavější. Jo, protože těch milblogerů je hrozně moc. Jezdí s těma vojskama do první linie, aby udělali zajímavější záběr, zajímavější reportáž, točí zblízka prostě jak dobývají ty města, jak no někdy se účastní toho dobývání a některé i třeba milblogerky ruské jsou obžalované a odsouzené ukrajinskou prokuraturou za podílu nejenom na zabíjení, to je jedna věc, ale i za mučení civilistů. Jo. Některý…

Martin Ondráček: Já na to, já na to logicky musím teď navázat jo a navážu Rybarem. Čtrnáctého dubna roku 2022 totiž Rybar zveřejnil souřadnice. Já nebudu jako ty souřadnice číst, dají se dohledat. Bylo to nějaký místo u Kyjeva a k tomu napsal, že tam rozhodně stojí poslat za to několik raket, jo. A o den později, tak to místo bylo zničeno. Byla to nějaká opravárenská dílna. Zahynuli nejméně tři civilisté. Ono se to vlastně vyšetřovalo postupně tenhleten, tohleto konání těch milblogerů, tak má anglickej termín „killer coordinates“, vražedný souřadnice. A on se dokonce ten Zvinčuk sám jako veřejně chlubil tím, že dodává souřadnice cílů ministerstvu obrany a Wagnerově skupině. To je posun, který stojí za to si uvědomit, jo, že tohle jsou blogeři, který dělaj více, že by komentovali válku. Oni aktivně tu válku vedou a dělají to z obyčejný aplikace, kterou si každej může stáhnout, jako do telefonu, jo. Kde jsou jako právní hranice tohodle toho jako chování a jednání? Vy už jste to naznačil.

Tomáš Kopečný: No, to je vlastně velmi jednoduchý. A je to docela jednoznačně napsaný v hlavním směrodatným zdroji k principům mezinárodního humanitárního práva, tedy toho, co je povoleno dělat ve válce, Co se tam k tomu píše? Mezinárodní výbor Červeného kříže jasně říká, je to v nějakejch těch interpretačních příručkách, jasně říká, že ten, kdo předává konkrétní zaměřovací informace pro útok, se přímo účastní bojů a na tu dobu ztrácí ochranu, kterou civilista má, tedy že může být zabit legálně. Úplně jednoduchý. Prostě jako nemáte insignie, nemáte uniformu, ok, ale pokud se účastníte těch bojů tím, že přispíváte k těm vojenským aktivitám a explicitně je tam jmenovaný a napsaný i předáváním souřadnic pro útoky, no tak prostě jste součástí tý války, jste součástí toho boje a tím pádem legitimně a legálně je možný vás podle mezinárodního humanitárního práva zabít.

Martin Ondráček: A samozřejmě…

Tomáš Kopečný: Nebo vás můžou odsoudit.

Martin Ondráček: No.

Tomáš Kopečný: Tak stejně jako když někoho zabijete, tak vás taky nestíhají. Anebo prostě když je to ve válce, tak vás můžou zabít nebo postíhat.

Martin Ondráček: No, vtip je v tom, že se to děje přes ten Telegram a že to dělají nejen Rusové, ale dělají to taky samozřejmě Ukrajinci, jo. Protože existuje jako ukrajinskej chatbot, kterej se jmenuje eNepřítel na Telegramu, kterýmu může kdokoli poslat pozici ruský techniky, jo. Za tři roky přes něj přišlo šest set šedesát tři tisíc hlášení. Jo. Rozdíl proti ruskému modelu je podstatný. Ukrajinská hlášení jdou do uzavřeného státního kanálu a ne jako do veřejnýho jako kanálu pro miliony odběratelů. Ale prostě děje se to i na druhý straně a stejným způsobem ho využívají i Ukrajinci. To je třeba si říct.

Tomáš Kopečný: Určitě. A stejně tak ti Ukrajinci, kteří předávají souřadnice, se stávají legitimním cílem pro ruské vojenské akce.

Martin Ondráček: Ano. Pojďme teď na Ukrajinu a pojďme se podívat na tom, na tom, jakej je rozdíl mezi využíváním Telegramu v Rusku a na Ukrajině. My jsme si řekli, že v Rusku obrovské množství lidí komunikuje ty kanály. Na Ukrajině má Telegram trochu jinou funkci než v Rusku, než v Rusku měl, dokud to tam jako nezakázali, i když ho tam spousta lidí prostě jako furt používá, protože to obcházejí přes nějaký VPNky a tak dále a tak dále. Na Ukrajině to funguje trochu jinak. Ono to není jako věc, která se využívá tak jako obrovsky k propagandě. Tam je to v první řadě systém včasnýho varování. A vy jste to říkal, když se v noci zvedne ruský letadlo se strategickými raketami, nebo když se od Kurska vypustí houf íránských dronů Šáhid, tak se to Ukrajinec z Telegramu dozví dřív než z jinejch jako oficiálních jako aplikací. Kanál vzdušných sil má osm set osmdesát osm tisíc odběratelů, jo. Existují oblastní kanály pro každou oblast, kanály sledující jednotlivé typy raket, kanály, které z otevřených zdrojů dopočítávají, kam která ta konkrétní raketa asi letí. Pro srovnání oficiální kanál prezidenta Zelenského má šest set sedmdesát šest tisíc odběratelů, tedy méně než kanál, který hlásí nálety. Ono je to z toho, co si říkáme, pochopitelné. Ale pojďme to teď jako skočit a znovu to neopakovat. A Tomáši, pojďte nám říct, jakej je největší kanál na Ukrajině, protože to je teda velmi zajímavý.

Tomáš Kopečný: Jo, to je zajímavý a je to vlastně velmi aktuální. Poslední týdny se to hodně řeší v ukrajinských médiích, v ukrajinské společnosti. Je to kanál, který se jmenuje Trucha. Jo a je to kvůli tomu, že, vlastně je to kanál, který se původně jmenoval True XA News UA. Jo, ale tím jak že True XA tak X se čte ukrajinsky CH. Takže Trucha má to přes tři miliony sto sedmdesát tisíc odběratelů. Sleduje to víc lidí než jakoukoliv ukrajinskou televizi. A to je ten charkovský případ, o kterým jsem mluvil. Jo? Vznikla v Charkově jako městský kanál o nějakých nehodách a zácpách. Jo, nejdřív to byla jako vlastně opozice vůči tamní radnici nebo opravdu jako městská záležitost a vypracovalo se to do vlastně celonárodního, ani bych neřekl jednoho kanálu, ale v podstatě dneska už jako holdingu, který má třicet dva kanálů. A je to v podstatě největší zpravodajský kanál na Ukrajině. A ještě zajímavý ten obchodní model byl v tom, že oni začínali tím, že platili náhodným lidem padesát hřiven, jo, tedy zhruba třicet korun za fotku z místa dopadu. Jo a to je zase vlastně příspěvek do tý diskuse o demokratizaci i toho válečnýho úsilí nebo zapojení obyvatelstva nebo zapojení prostě celý společnosti do obrany země. Oni prostě se snažili motivovat lidi, aby tam sdíleli na tom kanálu fotky z místa dopadu, aby to bylo teda ověřitelné, že se tam má někdo vydat. No a z toho, co nejdřív bylo opravdu malý takovýhle podnikatelský, spíš marketingový tah, se stala jako obrovská, byznysová záležitost. No Tohle by bylo všechno hezký, kdyby ovšem, zaprvé se zase nevědělo, kdo za tím kanálem je, protože sice formálně to patří nějakýmu Maximu Lavrinenkovi z Charkova, který tvrdí, že je jediným vlastníkem. Ale zase investigativci, investigativní novináři z Ukrajiny, zjistili, že ochranné známky Trucha jsou psány na matku velkého charkovského podnikatele Volodymyra Litvina. A ten Litvin a teď se dostáváme k tomu, co teď hejbe trošku ukrajinskou společností. Prej v červnu dvacet šest, tedy před měsícem, prodal nějakýmu kryptopodnikateli Mykolovi Udianskému, který má ruský občanství. A aby se trošku jako pojistil a chránil, což je taky populární mimochodem během války, tak si zařídil, že od roku dvacet tři je čestným konzulem Rumunska v Charkově. Jo, nic proti ničemu. Prostě jak si to s Rumuny má dohodlo, asi reprezentuje nějaký jejich firmy. No ale to, co je důležitější je, že zase tady máme najednou ten systém, kdy máte největší zpravodajský kanál předávající informace v zemi. Spoustu jako spoustu procent z těch dat o tom, kam dopadají ruský rakety, jdou přes tenhle kanál. Vy nevíte, kdo to vlastně vlastní. A ten problém je v tom, že ten kanál může prodat někomu, kdo má ruský občanství. A přesně to se teď podle těchhle informací děje.

Martin Ondráček: Tam je teda ještě důležitá věc…

Tomáš Kopečný: Takže uvidíme, co se s tím bude dít dál.

Martin Ondráček: Jako tam je ještě důležitá věc, že ta Trucha prostě zveřejňuje třeba jako sedm set příspěvků denně. Jo, teď normálně já jsem, že jo, třicet jeden let byl novinář. Normálně by to mělo mít nějaký jako redakční radu, mělo by to někde skládat nějaké účty a tak dále. A teď to je největší kanál v zemi, která je ve válce. Vůbec jenom diskuse o nějaký kontrole pravdivosti, aby to mělo nějakou validitu, když jako jedete sedm set příspěvků prostě denně, tak to je něco neuvěřitelnýho. A ten systém editorů, který by to měli vydávat, ověřovat a tak dále a tak dále. Já myslím, že všichni chápou, že to je jako obrovský riziko a že ta že je asi legitimní, když jako diskutujou o tom, jestli to takhle má fungovat dál nebo ne.

Tomáš Kopečný: No jasně, to je naprosto legitimní. A jak jsem vlastně říkal v tý první odpovědi, když nad tím jsem přemýšlel, tak je to výsledek skoro dekády vnitřních diskuzí, přemýšlení a taky tý nový reality války. Teda a tyhlety diskuse vedly k tomu, že se prostě přijímá ta legislativa, aby tohle bylo dohledatelný. A myslím si, že tohleto je ten nejmarkantnější případ z toho všeho. Proč je takováhle legislativa potřeba.

Martin Ondráček: Stále víc lidí si prostě klade tu logickou otázku, kdo ty velký kanály vlastní? Dlouho na Ukrajině platilo, že se to nevědělo. A to se netýká jenom Truchy. To jako kanál jako legitimní s milionem odběratelů nebo rezident, kterej má devět set tisíc, tak byli úplně anonymní. A přitom denně publikovali takzvaný insidery, údajný úniky z prezidentský kanceláře, z nejvyšší Jako politických jako sfér. Ukrajinský úřady je opakovaně označovaly za nástroje ruského vlivu. Dlouho kolem toho byl hroznej bordel. A pak, aby se to ještě víc zkomplikovalo, tak na scénu vstoupil váš kamarád, zlobivé dítě ukrajinské politiky, poslanec Jaroslav Železniak. My jsme o něm tady mluvili už několikrát. On dvaadvacátýho ledna letošního roku předstoupil před novináře, nadechnul se a?

Tomáš Kopečný: No a začal říkat věci, který jsou rozhodně v zájmu demokratické a z jeho hlediska hlavně transparentní diskuse, ale spoustu lidí s tím nadzvedl ze židle. A já myslím, že on přesně jako je to zlobivé dítě v tom, že se snaží jet tu hranu, že dělá věci, které nemusí působit, že jsou úplně jako stoprocentně v zájmu Ukrajiny. Nikdy nejsou v zájmu Ruska, ale prostě ve jménu transparentnosti, že prostě odhaluje informace, které by asi bylo bezpečnější nechat jako jen tak, no. Na druhou stranu tím skutečně podněcuje tu demokratickou kontrolu a je to vlastně, bych řekl, takový velmi typický rys v ukrajinské společnosti i politice. A řeknu přesně, o co jde. On se nadechnul a zveřejnil jména pěti největších anonymních ukrajinských kanálů, který mají dohromady devět milionů odběratelů. Jo a jak jsem říkal, že těch pětadvacet největších má dohromady, má dohromady asi třicet a známe jenom tři z nich, tak on najednou přišel a řekl: „No tak tady je pět dalších.“ Doplnil k nim přiznané příjmy, které jsou jako velmi malé, přiznané. Ale to, co bylo, a to je to, kde jsem přemýšlel o tom, jestli to bylo opravdu potřeba dělat, tak řekl, že tři z nich jsou v záloze SBU, tedy ukrajinské tajné služby. A připojil k tomu, a to je samozřejmě důležitý pochopit pro ten kontext, že tím pádem jsou vyjmuti z mobilizace. Takže on vlastně to ještě tuhle diskusi o bezpečnosti Telegramu jako trochu přesměroval a nasměroval do tý jako trochu traumatický celonárodní diskuse o tom, kdo by tedy měl mít právo nebýt mobilizován. Jo? A to si myslím, že jako z mého hlediska je věc, kterou jako nemusel dělat během jedný tiskovky, jo, že to jsou prostě dvě separátní věci a trochu to hraje na strunu nějaký jako závisti, nějakýmu pocitu, nechci říct nespravedlnosti, ale prostě pocitu, že někdo se má líp než někdo jinej kvůli tomu, že prostě dělá takovýhle věci, jako že spolupracuje s SBU na věcech, na kterých vydělává peníze. Jo? To vlastně, když si dáte ty tři věci dohromady, že řekl, kdo to je, že řekl, kolik berou peněz a že některý z nich dělaj s SBU a tím pádem se vyhnou mobilizaci, tak to prostě na mě nepůsobilo, že to bylo potřeba udělat všechno hned takhle jo dohromady, protože to jsou fakt oddělený věci a ta emoce, která z toho plyne, je: „Aha, no tak to vy si vyděláváte prachy, tady si prostě děláte jako s tajnejma a ještě se nepřiznáte, kdo jste.“ Nemyslím si, že tohle vyznění, která k tomu jako musela být dána, no.

Martin Ondráček: Takhle, rozhodně to zatřáslo důvěrou v určitý kanály. Asi se našli nějací lidi na Ukrajině, kteří byli překvapení tím, že za některýma těma kanálama jako stojí tajný služby. Je válka. Určitě to dělají to v daleko větší míře, než to jako, než to jako prasklo. Zajímavý je, že na Ukrajině se to opravdu jako strašně intenzivně řeší, jo. V září dvacet čtyři přijala Ukrajinská rada národní bezpečnosti a obrany rozhodnutí, které ve světových médiích bylo popisováno jako zákaz Telegramu na Ukrajině. Což není pravda, jo. Zákaz platí jenom na služebních zařízeních pro státní zaměstnance, vojáky a zaměstnance kritické infrastruktury. Na soukromým telefonu si může Telegram dál na Ukrajině používat jako každý, jo. Vy už jste citoval Budanova, já ho ocituju ještě jednou anebo znovu. A to tu jeho větu, že to není otázka svobody slova, ale je to jako otázka národní bezpečnosti. Jak vy to vidíte dál? Jako bude jako omezování Telegramu na Ukrajině prostě pokračovat? Nebo tady někde se to zastaví?

Tomáš Kopečný: Já si myslím, že kvůli tomu, co jsme si říkali, kvůli tomu obrovskýmu rozsahu i těm pozitivním věcem, že to nebude zakázaný jako celek. Myslím si, že pokud projde tahleta legislativa na to zveřejňování těch koncových majitelů, tak to bude dobře a nemusí to bejt zase… Ne, klidně ať to je veřejný úplně. Ale ještě vlastně mě napadla jedna věc, jo. To, co proběhlo na Ukrajině, to znamená omezení používání Telegramu na služebních zařízeních, je něco, co úplně jako v podstatě bez povšimnutí proběhlo Evropou před pár lety v tu samou dobu taky, ale ne s Telegramem, nikoliv s tím taky teda jo, ale to není primární zdroj informací i u nás, ale s WhatsAppem. Zkuste napsat německýmu úředníkovi přes státní správy na WhatsApp, jestli někoho znáte. No, nepodaří se vám to, protože na služebních zařízeních v Německu nikdo nemůže mít samozřejmě WhatsApp. Zkuste to v Evropský komisi, na služební telefon pracovníků Evropský komise, nejenom komisařů. Neuděláte to. Proč? Protože to není bezpečný, dobře zašifrovaný kanál pro komunikaci. Takhle jednoduchý to je. A to je ten problém i s Telegramem. To není jenom otázka, řekněme nějaká ideologická, ale jako i technická. Až do roku dvacet tři tam nebylo žádný šifrování. I teďko v rámci Telegramu to šifrování není defaultně nastavený, ale musíte si to tam jako nějak doťukat na tu peer to peer komunikaci, na tu přímou výměnu zpráv. Takže jenom chci říct, nezapomínejme na to, že to je otázka technická, kterou stejně tak běžně aplikujeme v Evropě, když prostě nechceme, aby nám data unikala, kvůli používání aplikace, který nejsou dostatečně dobře zabezpečený.

Martin Ondráček: Tohleto je podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečným a Martinem Ondráčkem. Možná vám přijde, že už co dál o tom budem vyprávět, o tom Telegramu, ale půjdeme hloubějc a hloubějc a hloubějc, zdaleka jsme neřekli všechno a to největší nebezpečí nás čeká za chvíli. Dejte nám odběr, napište nám, o čem by mohl bejt další z dílů našeho podcastu. Teď pojďte s námi společně opustit frontu. Telegram má ještě jednu vrstvu, o který se skoro nemluví. My se jí teď krátce budem věnovat. Ruskojazyčný darknetový obchody dneska tvoří přes devadesát procent celosvětového objemu nelegálních onlinových tržišť, jo. Přes devadesát procent. Za rok 2025 jimi prošlo zhruba miliarda šest set milionů dolarů. Celej online obchod s drogami v tomhle prostředí se odhaduje na více než tři a půl miliardy dolarů ročně. Historie je poučná. Největším takovým tržištěm byla Hydra. Německá policie ji v roce dvacet dva zabavila. Jejího zakladatele odsoudil ruský soud na doživotí. Trh se prostě ale přelil jinam. Tak to funguje. Nástupce jménem Kraken obrátil v roce dvacet čtyři sedm set třicet sedm milionů dolarů. Tomáši, co se skrývá pod ruským slovem „probiv“?

Tomáš Kopečný: To je obchod s uniklými osobními daty nebo údaji. Tedy nelegálně získanými. To znamená, že když si kamkoliv do jakýkoliv aplikace vyplníte heslo, který používáte i všude jinde, tak tím samozřejmě zvyšujete pravděpodobnost, že nějakou z těch aplikací někdo hackne, dostane se ke všem údajům, k vaší mailový schránce, případně jménu… Jako pokud tam píšete i osobní adresu, tak pánbůh s vámi. A a s tím se prostě obchoduje. A samozřejmě záleží no, tak jako když nejste nějak jako, když se nebojíte o to, že by vám zkrátka nevadilo, že by ty vaše data byla ať už zveřejňovaný, nebo že by se k nim dostali lidi, který třeba, se kterými máte nějakej problém, tak je to asi jedno. Ale, s tím se prostě obchoduje a je to, jako všechno. Čísla pasů, adresy, historie cest, kam jste kdy lítali, registrace vozidel, jaký máte SPZ, co s čím jste jezdili. Telekomunikační záznamy, prostě všechno, jo. Všechny záznamy, ke kterým se jde více či méně nějak dostat. A má to nějaký cenovky.

Martin Ondráček: Ano, a je to jedna z věcí, s kterou se obchoduje velmi často. Vůbec ty tržiště na tom Telegramu, s užíváním vlastních jako kryptoměn a vlastních peněženek, tak to je věc, která je jako opravdu jako dotažená hodně do konce. Zajímavý je, že třeba tyhlety tržiště, poskytují garance, jo. Co si pod tím lze představit?

Tomáš Kopečný: No, že vlastně to tržiště na tom Telegramu drží ty peníze v úschově, jo. A dokud kupující nepotvrdí, že dostal, co si zaplatil, tedy drogy nebo, váš pas, čísla pasů nebo vykonání nějakého násilného trestného činu, no tak ty peníze neuvolní to tržiště. A až to ten kupující potvrdí, tak…

Martin Ondráček: To znamená to, co dneska poskytuje Aukro třeba v Český republice úplně běžně, takovouhle garanci.

Tomáš Kopečný: Jasně no, takový jako darknetový Aukro. S tím, že prostě na Aukru si neobjednáváte třeba teroristický útoky, násilný trestný činy vůči konkrétním osobám a tak dál.

Martin Ondráček: Doteď to byla taková jako čistá jako teorie, protože jsme si říkali no dobrý, nějakej Telegram, on to tady nikdo nepoužívá, to se nás vůbec nemusí jako týkat, nemusí nás to bavit, nemusí nás to zajímat. Jenže, on to není tak vzdálenej problém, protože od roku 2002 zaznamenali analytici v Evropě stopadesát jedna sabotážních incidentů spojených s Ruskem. Žhářství, poškozování železnic, výbuchy v logistických skladech, ničení kabelů a osmdesáti osmi procent těch pachatelů bylo naverbováno přes Telegram. Osmdesát osm procent. To znamená, že hybridní válka proti Evropě má jeden hlavní náborovej kanál. A ten nábor běží v aplikaci, kterou si stáhnete zadarmo. A letos bylo takových náborových inzerátů zachyceno už přes dvacet milionů. Česká stopa je tady.

Tomáš Kopečný: No, i Česka se to týká. Dávám teď stranou ty věci, že v rámci ruskojazyčných komunit a částečně ukrajinskojazyčné komunity, si tam lze objednat vyřizování ÚŠZů, ale to se fakt jako drží vnitrokomunitně. Ale ta česká stopa, prostě útoky těch, který naverbovali, tedy ruských tajných služeb, nějaký pomatence, aby udělali teroristický útoky v Česku, tak se už projevila. A veřejně známý jsou případy dva. Ten první, o tom asi všichni četli. Pražské depo Klíčov. Ani ne pomatenej, ale takovej jako asi všeho schopnej, prostě kontraktor, Kolumbijec, kterého přes Telegram někdo řídil, slíbil mu tři tisíce dolarů. Já neříkám, že to je málo peněz, ale jako za teroristickej útok, za který nakonec ten borec dostal osm let, nevím, jestli se to vyplatí. No a ta druhá, to si asi všichni vybavíte. Pardubice, hořící Pardubice. Pomatený levičáci, který se s úsměvem fotí, když je zatýkají. Jak to nandali Izraeli v pardubický továrně, která vyrábí drony. Pro Ukrajinu, jo. Nikoliv pro Izrael. Nemá žádnou technologickou spolupráci ta firma LPP s Izraelci. Zastupovali je jako, jakožto obchodník, to znamená obchodně je zastupovali s nabídkou něčeho do český armády, ale jako není tam nic, co by posilovalo IDF, tedy Izraelské obranné síly. No a tady prostě nějací pomatení levicoví borci si nechali zaplatit za to, že teda provedou něco takhle globálně veřejně prospěšného jako poškození izraelských zájmů a zbrojního průmyslu tím, že teda zapálí drony, který měly pomáhat Ukrajině v boji proti Rusku.

Martin Ondráček: No ono jak je to vážný, tak se jako ukázalo vlastně už v roce dva tisíce dvacet čtyři, kdy BIS poprvé ve svý výroční zprávě použila termín telegramoví agenti.

Tomáš Kopečný: Je to tak, no. Jak jste říkal, je to prostě hlavní verbířský systém. Ani Ukrajinci se nedokážou dostat dovnitř, ani ty Rusové, že jo. Proto to vypli. Teď jako vypínají VPN po Rusku. Samozřejmě technicky zdatní Rusové protestují, protože je to zásadně omezuje na jejich konzumních právech. Ale jako je to prostě dobře nastavený, no. Takže se do toho, ty vlády prostě nedostanou tak jednoduše. Jakkoliv teda zrovna ten Budanov taky říkal, že Rusko se dokáže dostat do konverzací lidí včetně smazaných zpráv zpětně. A proto, že to je to bezpečnostní riziko a možná jako nějak parciálně, každopádně to nedokážou kontrolovat a neustále se ta síť vylepšuje. A říkám to kvůli tomu, že ani jako u nás se s tím jako nedokážeme moc dobře jako popasovat, že bysme dokázali se vlomit do tý sítě a všechno monitorovat. …

Martin Ondráček: Devět z deseti…

Tomáš Kopečný: Takže je to riziko.

Martin Ondráček: Evropských sabotérů je naverbovaných přes Telegram. Fakt se s tím nedá nic dělat?

Tomáš Kopečný: Je to tak no. No tak, takhle. I regulační nástroje, který má Evropská unie, potažmo Evropská komise, jsou omezený, jo. Tím chci říct, že jako taky se vám prostě Evropská komise a vůbec, jo, ale prostě ty orgány, které by měly sledovat třeba mezinárodní organizovaný zločin, tak prostě se obtížně vlamují do WhatsAppu, Signálu nebo do X, jo. O to těžší je to v momentě, kdy vlastně i ta základní regulatorika a tím pádem odpovědnost té firmy Telegram je na výrazně nižší a jednodušší úrovni jako z hlediska toho vykazování. To znamená, že mají mnohem jednodušší život než Meta s Facebookem a Instagramem nebo X kvůli tomu, že Evropská komise má páky jenom na takzvaně velmi velké online platformy, což definuje tak, že musí mít měsíčně v Evropské unii čtyřicet pět milionů uživatelů. No a teď světe div se, Telegram vždycky vyhlásí, že má jenom čtyřicet jedna milionů nebo čtyřicet tři. Nebo napíšou, že mají výrazně méně než čtyřicet pět, jo. Takže jako come on, tak si to někdo takhle jednou změřte, ne? Samozřejmě, že jich bude víc. To prostě v Evropský unii je přes půl miliardy lidí.

Martin Ondráček: Já teda teď jenom ještě zůstanu na chvilku u toho verbování, jo, protože na Ukrajině se tomu poměrně hodně věnovali a ono to je hrozně, jako těžký, jo, jak se tomu jako bránit, jo. Představte si prostě patnáctiletýho kluka, kterýho někdo naverbuje, někdo neznámej přes ten Telegram, dá mu dva tisíce eur za to, že něco udělá, jo. A ty případy toho, kdy mejm nějakejm kámošům tam někdo někde zapálil nějaký auto a pak se přišlo na to, že to byl třináctiletej kluk, kterej dostal prostě jako sto dolarů přes Telegram a jenom proto, že ten člověk jezdil v uniformě a měl nějaký auto, tak to auto shořelo. Ukrajina uspořádala sérii takovejch jako besed na školách a po těch besedách se jim přihlásilo asi sto dvacet dětí, který jim oznámilo pokusy o naverbování přes ten jako Telegram. Jo? To je něco, co bude probíhat čím dál silnějc. Obrana proti tomu je velmi složitá. Asi prevence a nějaká jako výchova těch dětí k nějaký zodpovědnosti, pokud to vůbec jako je možný, jo. Tam se objevujou ceníky jako patnáct set dolarů za zapálení jeepu NATO v Litvě, pět set dolarů za stoprocentní důkaz, že se z Litvy vypouštějí drony, tisíc dolarů za zapálení luxusního auta s ukrajinskou značkou, a tak dále a tak dále, jo. To vám trochu jako běhá mráz po zádech, když to prostě čtete, jak oni pracujou s těma nezletilýma dětma ti Rusové.

Tomáš Kopečný: Přesně. A potom jako, když máte děti nebo máte nějak prostě příbuzný nebo kamarády, co mají děti, tak jako dobře víte, jak jako těžko proniknutelný jsou ty labyrinty nejenom sociálních sítí, ale vůbec jako těch různých internetových skupin, a platforem, na kterých oni operujou. Jako jasně, že Facebook je pro starý, ale jako to už je dneska jako samozřejmě X, Instagram taky, jo. Ta decentralizace těch sítí, který jsou využívaný, je jako součástí té identifikace, tedy identity té každé nastupující mladé generace, která se nedefinuje deseti lety, ale spíš jako rokem dvěma. Projevuje se to samozřejmě ve slovníku a jako v každý generaci, prostě i v týhle, u tý alfa mládeže nebo dětí prostě tak jako se jako v lifestylových magazínech dojímáme nebo děsíme toho, jak používají češtinu, ale hlavně je to prostě svět sám pro sebe. Už dávno jako se nebavíme o rozdělení nebo jako mládeže a dospělejch na digitální nomády, kteří se narodili v offline světě, což se stalo ještě mně, a na digitální natives, tedy ti, kteří už jako prostě odmalička žijou ve světě online a nemusí být pořád přilepený na tabletu a na telefonu, že jim to jako máma nebo táta vrazí do kočárku, ale prostě už v tom světě žijou. A teď je důležitý tohle vnímat. Ta neproniknutelnost a to jako těžký chápání vůbec toho světa, ve kterém žijou, řekněme jako lifestylově nebo společensky nebo mentálně, kulturně, identitárně. Je to těžký, že jo. Narůstá počet sebepoškozování dětí. Chovají se jinak, méně společenský, nevím, všechno prostě méně alkoholu, méně sexu, různý jako fenomény. Ale pak do toho máte ještě tuhle rovinu. A to ještě pardon, dám před závorku. A pořád jako třeba ty trestněprávní věci posuzujou lidi, kteří jsou ti digitální nomádi, jo, protože jsem o tom vlastně začal mluvit. Jo, prostě lidi, který s tím fakt jako nevyrostli. Jo, prostě když těm důstojníkům je dneska čtyřicet, padesát nebo i třicet, tak prostě jsou jinde než ty dvanácti, patnáctiletý děti. Teď jako proniknout do tohohle světa a vůbec chápat to, jak uvažujou, je jedna věc a je to jako důležitý, aby ty děti nepropadaly nějakejm jako špatnejm fenoménům, depresím nebo sebepoškozování a tak dál. Ale teď si vemte, že do toho přichází ta trestněprávní rovina, kde ty děti se nebo ta mládež samozřejmě ví, že se vyhnou tomu trestu, když ještě nejsou trestně odpovědný, minimálně do těch patnácti let. To jsou jako nějaký minimální věci a dostanou za to docela dobrý peníze. Když si k tomu připočteme nějaký jako horší sociální prostředí, tak je to velmi dobrá živná půda pro to získat tady nějaký rekruty. Takže je to rozhodně něco, co jako je problém, bude mnohem větší problém. Budoucnost organizovanýho zločinu s tímhle bude úzce spjatá. Vidíme dobrý příklady tohohle, jasně, tady se bavíme o Rusku, Ukrajině, o tý ideologický válce taky, o sabotážích. Ale jako koukněte se na takový ten čistej obchodní model organizovanýho zločinu ve Skandinávii. Jo, dětský gangy, který přejíždí prostě vraždit ze švédského Malmö do Kodaně, jo, nějaký gangový rivaly… To se pár let už děje. Přesně a co tomu dvanáctiletýmu klukovi udělaj? Jo, skoro nic. Takže je to nějakej jako celoevropskej fenomén, ve kterém žijeme, a je určitě dobrý se na to zaměřovat. A jako zase abych nepůsobil tak, že apokalypsa. Co ta dnešní mládež, ne? Jako vždycky potřebujete najít ty lidi, který prostě mluví stejným jazykem, ať už děláte cokoliv. No tak prostě ať naše služby najímají co nejmladší lidi, který jsou v tomhle prostředí jako nějak jako doma, ať mají co nejvíc konzultantů z tohohle prostředí. Samozřejmě jako legálně, že jo. Asi nemůžete mít konzultanta, který mu je dvanáct, ale nevím, třeba od patnácti nějakou brigádku, od osmnácti už určitě. No tak takhle bych se k tomu postavil, protože je to samozřejmě bující problém a my teď jako kdybych si měl vsadit na něco i se středně dobrým kurzem, exponenciálně bude růst kriminalita, kriminální činy, týdle věkový kategorie, protože jsou nepostihnutelný. Jsou to dobrý peníze, je to decentralizovaný. Rodiče ani policie o tom jako v drtivé většině případů nebudou mít vůbec šanci vědět.

Martin Ondráček: Pojďme teď k člověku, který za tím vším stojí. Pojďme k Pavlu Durovovi, jo, což je vlastně člověk, kterýmu Telegram patří, kterej ho vymyslel. On je Rus narozenej v Petrohradu. V roce 2006 založil VKontakte. Už jsme o něm mluvili, ruskou obdobu Facebooku, kterou používají desítky milionů lidí, a v roce 2013 přidal Telegram. Co bylo pak?

Tomáš Kopečný: No, my jsme si vlastně taky říkali, že v 2017 to bylo to VKontakte na Ukrajině zakázaný. A přesto Telegram není. A ten důvod je, že prostě přišlo FSB a zakleklo na něj v roce 2014, vlastně po tý první invazi do Ukrajiny už tak jako drsně, že on to zabalil. Musel to prodat. Zmizel z Ruska trvale. Dlouhou dobu žil na Ukrajině, v Kyjevě. To tehdy přesně od toho roku 2015 mi tam říkali: „Jo, tak tohleto je oblíbená kavárna právě Durova.“ On byl velká společenská hvězda, jo. A co bylo pak? Žije v Dubaji, jo, ten Telegram sídlí v Dubaji i on se tam jako snaží nějak jako schovávat. A to, co je důležitý říct, je, že je to chlapík, kterej je trochu jako Elon Musk, technologickej prodigy child, velmi schopnej manažer, velmi schopnej ajťák. A snaží se pořád klouzat na takový jako velký globální vlně, libertariánskýho přístupu ke světu ve smyslu žádnej stát nebude kontrolovat moji svobodu. Takže jednou ho zatkne policie v Paříži na letišti, protože málo spolupracuje při odhalování organizovanýho zločinu, kterej bují v rámci Telegramu s francouzskými, potažmo evropskými úřady. Jindy na něj vypíše odměnu Rusko a odsoudí ho k dalším a dalším letům vězení. Ani těm Ukrajincům se na konci dne, že jo, nedaří úplně do toho proniknout a používat to nějak, tak. Je to svébytný chlapík a jako vlastně to působí, že po něm všichni jdou, což je pravda. A on pořád na tý vlně nějak klouže, jo. A…

Martin Ondráček: S majetkem šest a půl miliardy dolarů se jako dobře klouže, jo, když máte hromady právníků a tak dál.

Tomáš Kopečný: No to jasný, no.

Martin Ondráček: A k tomu máte čtyři občanství…

Tomáš Kopečný: A máte hromady sídel po celým světě.

Martin Ondráček: A hromady sídel a tak dále. Je teda faktem…

Tomáš Kopečný: Čtyři občanství a sto dětí, jo. A to je ještě on jako přesně ten typ, kterej v nějakým rozhovoru říká, jako že prostě jako Čingischán, protože jako ty svoje geniální geny se rozhodl prostě předat co největšímu množství lidí, že to začalo tím, že nějakej kámoš byl neplodnej, takže jako teda dal do banky jako svoje sperma, že vlastně to svoje sperma jako distribuuje po celý zemi, aby jeho geny byly po celý zemi jako Čingischán. Takže má podle jeho informací sto doložitelných potomků. On je tak ten…

Martin Ondráček: Tam je to ale strašně zajímavý, že on jako rétoricky se vůbec nemění, ale člověk, když to čte, tak má pocit, že on občas jako tu neprostupnou hranici kolem Telegramu a předávání dat z Telegramu těm vládám, tak že on trošku jako na ochranu svobody dat rezignoval a občas jako někdy s někým spolupracuje, že jo?

Tomáš Kopečný: Jo, určitě. Jo, tak on osobně, že jo, řídí tu celou síť a ta síť spolupracuje s velkým množstvím vlád, jo, aby měl klid, aby po něm nešly, aby se mohl svobodně pohybovat, užívat si luxusu v Evropě a tak dál. Takže ať už je to Spojený státy, Francie, Británie, Finsko, ale třeba i Indie, jo, tak prostě když ta vláda o něco požádá, o přístup k nějakým informacím, ať už to jsou ty chaty nebo nějaký metadata, tak jako většinou vyhoví.

Martin Ondráček: On v roce 2014 z Ruska utekl. Vy jste to říkal. A tehdy utekl, protože nechtěl vydávat data ukrajinským aktivistům, jo. Dneska čelí ruskýmu zatykači čerstvě. Devětadvacátýho července ho Federální bezpečnostní služba obvinila z napomáhání terorismu. Konkrétně se bavíme o případu bota jménem Da Vinčik, což je seznamovací bot na Telegramu, kterej má třináct a půl milionu uživatelů měsíčně. A FSB, ruská FSB tvrdí, že přes něj byli verbováni mladiství k sabotážím na ruských železnicích Ukrajinou. Sazba za to obvinění je osm až patnáct let na doživotí, jo. Ale je třeba zmínit, že ta obžaloba má díry. Jsou tam jako různý nepřesnosti v týhle kauze. Zatím ho nehledá Interpol. FSB tvrdí, že rozhodnutí o mezinárodním pátrání je v procesu a on se na Telegramu nechal vyfotit, kde má vztyčenej prostředníček. A je to vzkaz jako pro FSB. A teď pojďme skočit jako do Ruska. My už jsme řekli několikrát, že v dubnu Rusko Telegram zablokovalo, ale on tam prostě furt funguje. Rusové jsou na něm aktivní i přesto, že je oficiálně zablokovanej a dělají to přes VPNky, že jo?

Tomáš Kopečný: Jo, tak prostě ty VPNky ty Rusové potřebujou, že jo. I rodiny těch vládnucích elit, aby se mohly koukat na Netflix a tak. Takže nehledě na to, že přes to se potřebujou prostě dostat někam, kam je jinak ten klasickej ruskej internet nepustí. Takže jasně. A hlavně to má prostě, jak jsme si říkali, jo, prostě půlka těch uživatelů Telegramu je z Ruska. Pomáhá to armádě. Potřebuje to ruská armáda stejně jako ukrajinská.

Martin Ondráček: To je vrchol absurdity. Poté, co armáda přišla o Starlink, je Telegram základní komunikační, ale i operační prostředek, abyste nám rozuměli, jo. Oni se tam opravdu uvnitř těch uzavřenejch kanálů domlouvají o tom, že tady obětujeme levý křídlo, pravý křídlo, obě dvě křídla. A to Rusko nedělá nic jiného, než se snaží ten Telegram vlastně zakázat a tu armádu tím vlastně neuvěřitelným způsobem jako oslabuje. To je prostě klasickej jako festival bizarností kolem Telegramu.

Tomáš Kopečný: No jako jo, ale je to jako bizarní. Já myslím, že to je pochopitelný v tom smyslu, že je tam jedno to křídlo, který na to kouká jako z hlediska toho státu i společenský stability. A tohle křídlo říká jako lidi by měli mít co nejmíň svobody, my musíme kontrolovat, o čem si píšou. A to nám Telegram neumožňuje. A pak je tam to vojenský křídlo, který říká hele, musíme dobýt co nejvíc území a k tomu potřebujeme tenhlecten takticko-operační nástroj. Jo, takže tak to jako je na těch miskách těch vah. A samozřejmě v momentě, kdy se objevily tyhlecty zprávy, kdy se to začalo blokovat, tak to vyvolalo u těch milblogerů, o kterých jsme se bavili, velkou kritiku. Vojáci si stěžujou, ale jo, obě dvě ty věci vlastně ten ruskej agresivní imperiální režim potřebuje. Pro svoji dobyvačnou válku potřebuje Telegram. To je na taktické úrovni, aby si mohli říkat, kam teda zaútočí. A z hlediska potlačení svobod v rámci Ruska tak potřebujou na druhou stranu, aby ten Telegram co nejmíň fungoval mezi lidma, aby si tam právě nemohli předávat jiný informace, než jak vypálí ukrajinský město.

Martin Ondráček: Fajn. To byla dnešní epizoda Komu zvoní hrana. Děkujem, že jste se na nás dokoukali, že jste nás doposlouchali až sem. Velkou výhodou je, že si to můžete vyzkoušet na vlastní oči. A na vlastní telefon. Není to úplně tak velkej problém. Nainstalujte si Telegram, začněte se v tom vrtat. Ono to nemá automatickej překlad. Musíte to z ruštiny a z ukrajinštiny překládat přes nějaký printscreeny, ale dá se v tom docela snadno zorientovat. Užijte si výlet do tohohle světa téhle velmi zvláštní aplikace a doufáme s Tomášem, že se nenecháte naverbovat a že nikdy něco nezapálíte za nějakejch tisíc pět set euro. Tomáši?

Tomáš Kopečný: A když už to uděláte, tak prosím, napište to na ten Telegram a pošlete ten odkaz nějakýmu úřadu, kterej se o tyhlecty věci stará, abyste aspoň minimalizovali teda ty škody a možná i snížili trestní sazbu, která vás čeká.

Martin Ondráček: Mějte se krásně, děkujeme. Těšíme se na vás zase za týden. Tomáši, opatrujte se a jsem rád, že jsme tady spolu mohli strávit čas tím, že jsme si povídali v podcastu Komu zvoní hrana. Mějte se fanfárově. Díky.

‍