Kdo potápí lodě u břehů NATO? A proč s tím aliance nic nedělá?

Martin Ondráček: Večer 12. října zavolal osmnáctiletý Syřan Hamza Sulaiman domů do Taurusu, což je přístavní město v Sýrii. Byla to jeho první plavba. Pozdravil maminku a otci řekl: "Tati, teď jsme v Bulharsku." O pár hodin později v 1:30 ráno uviděla posádka jeho lodi rychlý člun. Byl to námořní dron s výbušninou. Loď se potopila. Z šestnácti mužů přežilo pět. Hamza je dodnes veden jako pohřešovaný. Stalo se to necelých dvacet námořních mil od bulharského pobřeží. No a teď je čas připomenout, co asi víte, a to, že Bulharsko je členem NATO i Evropské unie. Od 5. do 28. října zasáhly drony u pobřeží Rumunska a Bulharska nejméně devět obchodních lodí a pět z nich potopily. Podle agentury Reuters je kolem třiceti čtyř námořníků mrtvých nebo pohřešovaných. Dnes o tom, kdo ty lodě potápí, proč zrovna tady, kolik to stojí a proč s tím nejsilnější vojenská aliance světa skoro nic nedělá. Jo a taky se na chvilku mrkneme do Bulharska a řekneme si, proč Kyjev nemůže mít z výsledků tamních prezidentských voleb příliš velkou radost. Jsem Martin Ondráček a vítám vás u sledování a poslouchání a dívání se na nejnovější díl podcastu Komu zvoní hrana.

Tomáš Kopečný: A já jsem Tomáš Kopečný a zdravím vás z Kjóta a také vás vítám u poslechu a sledování.

Martin Ondráček: Jen čistě formálně. Tomáš je bývalý diplomat, má na to papíry, dokonce to vystudoval, na rozdíl od jiných diplomatů. Dřívější náměstek ministra obrany a vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Ještě než se pustíme do tohohle toho tématu, chceme vám poděkovat za dobrovolné dary, které nám posíláte na rozvoj našeho podcastu. My vám říkáme, že nám tímhle způsobem můžete koupit pivo, kafe nebo panáka. V případě Tomáše bych řekl, tipnul bych to na latté se sójovým mlékem s mandlovou příchutí, přičemž těm mandlím, než uzrály, někdo každý večer před spaním četl Cicerovy spisy. Takhle já znám pitný režim zde přítomného doktora Kopečného.

Tomáš Kopečný: Ne, ne.

Martin Ondráček: Moc vám děkujeme. Děkujeme.

Tomáš Kopečný: Hlavně, hlavně tam musí být, hlavně tam musí být kvalitní perlivá voda.

Martin Ondráček: A kvalitní perlivá voda.

Tomáš Kopečný: Santori.

Martin Ondráček: Jestli nám chcete přispět na, v mém případě na pivo, my to teda ty peníze použijeme na rozvoj našeho podcastu, ale Tomášovi na kvalitní perlivou vodu. Můžete to udělat hned na www.komuzvonihrana.cz a nemusíte nám posílat hodně, fakt jako na pivo, na kafe, na kvalitní perlovou, perlivou vodu. A děkujeme i za další věci. Třeba v popisu téhleté epizody na YouTube a taky na našich stránkách najdete dárek, Tomáši, to vám vřele doporučuju, který nám připravil jeden z fanoušků. Je to vztahová analýza postav a subjektů v návaznosti na jednotlivé díly našeho podcastu. A je to teda hroznej overkill, jak se říká hezky česky. Podívejte se, až budete mít čas. Tomáš, jak vidíte, je stále v Japonsku. Teď už to není Tokio, je to Kjóto. Mimochodem, jak-- než se pustíme do našeho dnešního tématu, já fakt bedlivě čtu komentáře všude tam, kde se na nás díváte, kde nás posloucháte. A, a na YouTube jsem narazil na dobrou otázku, na kterou znám odpověď jen mlhavě a která se hodí k tomu, že Tomáš je v zemi vycházejícího slunce. Tomáši, jaký je vztah Japonska a potažmo Jižní Koreje k válce na Ukrajině? Kde stojí a podporují Ukrajinu?

Tomáš Kopečný: No je dobře, že se na to ptáte, protože to je v podstatě ten hlavní důvod, proč jsem sem jel, abych našim posluchačům, divákům a fanouškům mohl zodpovědět tento dotaz.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Abych totiž zjistil, jak na tom Japonci s podporou Ukrajiny jsou.

Martin Ondráček: Já si myslím, že jste kvůli tomu tam cestovat nemusel, že tam budou ještě nějaký sekundární důvody, ale když už jste, tak co jste vyzkoumal na místě? Investigativní rep. Příště to bude tak, že Tomáš to pojede zjišťovat třeba na Bahamy. Jaký je vztah Baham k Ukrajině?

Tomáš Kopečný: No nebo Bali nebo něco takovýho. [odkašle] Ehm, Mauritius je důležitej.

Martin Ondráček: Jo.

Tomáš Kopečný: No každopádně, ehm, Japonsko a Jižní Korea, vlastně obě dvě ty země se k tomu staví rozdílně, jo, protože obě mají rozdílný vztah k Rusku. Ehm, my jsme možná s takovým nepochopením sledovali tu roztržku po projevu na Valném shromáždění OSN mezi Volodymyrem Zelenským a Jižní Koreou, respektive jihokorejským prezidentem. Tam to opravdu byla nej-nejdrsnější výměna, ehm, nějaké kritiky ze strany Jižní Koreje vůči Ukrajině od začátku války. A přitom šlo v uvozovkách jenom o to, že, ehm, Zelenskyj tam prozradil, že poslal do Jižní Koreje dva severokorejskéota-- dva severokorejské vojáky. Přitom tam vlastně vůbec nešlo o to, že by to byla nějaká utajovaná skutečnost [odkašle] ve smyslu, že by o tom vůbec nikdo nevěděl. Ale Rusové o tom věděli, [odkašle] ty Severokorejci o tom věděli. Ehm, on vlastně si tím chtěl Zelenskyj, já nechci říct šplhnout, jo, ale prostě ukázat světu, že to ukrajinské téma je světové. Ehm, ale kdybych to jenom jako jednoduše shrnul, prostě Jižní Korea k Rusku má jako relativně dobrý vztah, jako ta současná garnitura obzvlášť, ta současná vláda, což pro nás může být překvapivé. Eh, zároveň finančně podporuje Ukrajinu už nějakou dobu. Jo, jsou to-

Tomáš Kopečný: Relativně menší peníze, ale od začátku se velmi zásadně vyhýbala zbrojní pomoci. A to jsem ještě tehdy řešil jako náměstek na ministerstvu obrany, později jako zmocněnec vlády pro rekonstrukci Ukrajiny, že vlastně Jihokorejci opravdu velmi stáli o to, i kvůli tomu, že se ucházeli o dostavbu Dukovan, ehm, nějak posílit tu českou pozici tím, že by taky něco udělali, ale zásadně se vyhýbali [odkašle] diskusi, eh, o tom, že by po-posílali zbraně, protože se toho Ruska výrazněji báli. A vůbec nejde o obchod, jde o nějaké bezpečnostní otázky a v podstatě jde o otázky, jako když potom jsem si nastudovával, proč vlastně, eh, ti Jihokorejci tak po, po, po tý Ukrajině vyjeli. Otázky typu-- ty fo-- formální argumenty byly, jako že Rusko by mohlo ztížit přístup jihokorejských lodí do arktických vod, až tam ty se-- až tam ty jihokorejské lodě budou mít vůbec schopnost plout, což se očekává třeba za nějakých osm, deset let. Takže vlastně jako hloupej argument, jo, že vlastně [odkašle] opravdu tam jde o nějakou [odkašle] jako hlubší, ehm, o nějakou jako hlubší, jako chci říct, jako rozhodně ne podporu Ruska, ale vyhýbání se tomu, aby [odkašle], ehm, aby prostě Rusové

Tomáš Kopečný: ani ne se Severní Koreou pracovali víc, protože to už víc nejde, ale aby jako nějak upnuli jakýkoliv nepřátelský zrak na Jižní Koreu, jo? Prostě za-- a skočím do Japonska teda, do země, kterou teď [odkašle] druhý týden, eh, analyticky zkoumám pro naše posluchače. Ehm, tak, ehm, to je, to je úplně jiný příběh, jo. Tam samozřejmě dlouhodobé, eh, jako rusko-japonské územní spory de facto od roku 1905 nebo ještě od roku 1894. A tam, ehm, ta pozice i kvůli té podpoře Ukrajiny je úplně jiná, jako mnohem jednoznačnější, jo. Já když to vlastně hodně banálně shrnu, Jihokorejci by mohli Ukrajině poslat spoustu zbraní, jo. Posílají je do Polska, do Finska, všude možně, i do Česka by chtěli, ehm, ale, ale neudělají to. Nepošlou Ukrajině zbraně. Zatímco ti Japonci opravdu jako nemají vlastně tolik toho na vývoz, protože jsou mnohem uzavřenější. Jejich obranný průmysl není konkurenceschopnej. Je to prostě hodně jako do sebe uzavřenej ekosystém. Ehm, no ale Ukrajině posílají jako relativně velký množství peněz na humanitární a rozvojovou pomoc. Mimochodem, eh, to jsem ještě vlastně, eh, o tom jednal právě s těmi japonskými partnery docela intenzivně za těch dvacet tři, dvacet čtyři a podařilo se nám za japonské peníze poslat české,

Tomáš Kopečný: eh, plynové turbíny a generátory do Dnipra, eh, díky čemuž několik dněpropských nebo dněperských škol má vlastně zajištěnou energii, jo, že tam byl takový společný projekt, který se nám podařilo takhle zrealizovat. Takže Japonci do toho jdou opět, jako vyhýbají se těm zbraním, ehm, ale, eh, ta hlavní japonská pomoc, jako teď nechci dělat dlouhou přednášku, protože já jsem jako svoji nedokončenou disertační práci tedy, ehm, na téma, eh, japonská rozvojová asistence psal právě o tom, jak to vlastně mají systematicky nastavené, eh, výhodně. Ale chci říct, to, co hlavně Japonsko nabízí, jsou dlouhodobé půjčky. Takže oni vlastně formálně říkají v OSN, že Ukrajině pod-- Ukrajinu podporují ve výši dvaceti miliard dolarů.

Tomáš Kopečný: To ať se kouknete na jakýkoliv statistiky, tak je to prostě víc, jako tak by to bylo víc jako v podstatě než skoro kdokoliv jinej, jo, kromě, nevím, USA [odkašle] a možná Německa. Ehm, ale jde vlastně o to, že to nejsou zatím plně čerpané peníze, že to je nějaká jako disponibilita těch velkých úvěrových půjček, což mimochodem dojednávali právě v rámci formátu G7. No nic, tak tolik jenom k tomu. Když to shrnu, tak Korejci jako opatrně sem tam něco nevojenskýho pošlou, nějaký auta. Ehm, spíš by to chtěli prodávat, ale nesmí to bejt vojenský a smrtící. A Japonci zase nabízí svoje velký schémata finanční pomoci, protože pořád jsou finanční velmoc, i když ten jen spadl, i když to je tady jako mega levný, mega levný pro Čecha, ehm, dneska cestovat po Japonsku, tak zkrátka, eh, pořád jsou velmocí, eh, v těch, v tý finanční rozvojový asistenci. Tak tolik okénko do země vycházejícího slunce.

Martin Ondráček: Tak opusťme zemi vycházejícího slunce a opusťme, eh, Koreu, tu jižní a, a pojďme k tomu, co jsem avizoval. Tedy pojďme k pobřeží Rumunska a Bulharska. Jak už jste zvyklí v podcastu Komu zvoní hrana, začínáme velmi jednoduše. Tomáši, jak tomu rozumět? Protože všichni jsme si zvykli, že občas přijde nějaká zpráva, že prostě někde u pobřeží Rumunska, Bulharska, eh, dron napadl nějakou loď, ta se potopila, někdo se pohřešuje, nikdo se nad tím moc nepohoršuje, nikdo o tom vlastně v médiích moc nemluví, moc se to jako nepitvá. Ehm, jak tomu rozumět? Je to rusko-ukrajinská válka, která se přelejvá ke břehům Bulharska a Rumunska? Nebo je to nějaká série nešťastnejch náhod někde daleko na moři?

Tomáš Kopečný: Ne, je to, ani bych neřekl rusko-ukrajinská válka blížící se Evropě. Je to prostě ruská agrese blížící se k hranicím Evropy. Je to to, co zažívají teď mnohem intenzivněji Balti. Už jsme si povídali o několika těch jako intenzivnějších a intenzivnějších projevech ruské agrese, která na ně míří. To napadání jejich kritické infrastruktury už ne jenom nějakým kybernetickým útokem, ale tím, že tam prostě pošlou dvacet nějakejch jako ozbrojenců, který to tam zničí a pak se zase stáhnou zpátky. Jako čtěme to, o čem se dneska baví v Polsku, kromě tedy ústavní krize, jo, ústavních soudců. A to je, že se ta země připravuje na to, taky velmi čerstvá záležitost, jo. Ta-- prostě Polsko se připravuje na to, že z Kaliningradské ob-oblasti by mohly, eh, ty sabotáže a diverzní aktivity, který Rusko dělá, vlastně se výrazně zintenzivnit, že by odtamtud mohla plynout nějaká velká hrozba. To znamená už ne špioni, který prostě někde někoho zaplatí. Taky jsme se o tom bavili.

Martin Ondráček: Jo, jo, to já jenom teď jako potvrdím, potvrdím v tom, že to není jako ve fázi, jako něco říkáme, ale tam už operují protiteroristické jednotky, tam je posílená armáda, jsou tam pohraničníci. Není tak těžký si najít jako neuvěřitelný záběry, jak se tam rozvážejí ty ježci betonový, to jsou takový ty protitankový zátarasy. Polsko to dokonce řeklo jako oficiálně, že tam zahájilo speciální operaci, protože má informace, že by z toho Kaliningradu mohlo hrozit nějaký reálný nebezpečí. Tam opravdu oni začali konat kroky, který mají případným agresorům jako zkomplikovat ten vpád do Polska.

Tomáš Kopečný: Jo a ježky jsou určitě důležitý, nebo ty ježci, že, eh, prostě proti tý těžký mechanizovaný technice, jejíž nasazení má velmi nízkou pravděpodobnost. Ale tak když si to představíte, co asi můžem očekávat? No tak představte si, že by se stalo něco jako na Ceutě. Jako tam prostě nějaká skupinka, a říkám skupinka, ale řekněme jako větší skupina prostě zorganizuje to, že během dvou dnů se vám prostě přes nějakou hranici přeleje padesát tisíc lidí.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Jo, takhle vypadala Ceuta. Prostě během dvou dnů tam přišlo padesát tisíc lidí, který tam neměli legální přístup. A teď si vemte, i kdyby se z toho povedla desetina, vemte si, že by prostě se pět tisíc nějakejch diverzantů dostalo do Polska a teď by tam začlo škodit. Jako prostě se vším všudy, s dronama, nadávali by tam nálože. To je to, o čem se tady bavíme. A teď jako světe div se, by to nebyli Rusové. Byli by to Bělorusové, měli by jako spoustu různejch národností, byli by to třeba nějaký migranti.

Martin Ondráček: Jasně, bylo by tam pár Ukrajinců určitě. Nebo někteří by byli Ukrajinci, pasy, že jo.

Tomáš Kopečný: A bylo by tam pár lidí, který ještě před tejdnem jako organizovali vymlacování výloh v Miláně a v Paříži a dneska to dělají v Düsseldorfu a v Norimberku. Ehm, no tak jako todle jsou ty postupy, který je možno očekávat. Tak proto se tam nasunou ty, ty jednotky. Jako ne kvůli tomu, že by tam najednou jely obrovský kolony tanků, ale kvůli tomu, že jako rozmístit pár tisíc lidí, který jsou available, který jsou k dispozici, zaplatitelný, je velmi reálnej scénář.

Martin Ondráček: Hm. Pojďme na to Bulharsko a pojďme na to Rumunsko. Já se omlouvám všem, kteří jsou kovaní v zeměpisu. Já jsem nikdy nebyl. Mám rád, když se to všechno jako zarámuje, eh, tak abysme se neztratili. Já teď budu říkat prostě věci, který možná znáte, ale omlouvám se za to. Černý moře je mezi Ukrajinou, Ruskem, Gruzií a Tureckem, Bulharskem a Rumunskem. Tři z těhletěch zemí, tedy Turecko, Bulharsko a Rumunsko, jsou členy NATO. Ven do Středozemního moře vede jediná cesta, turecký úžiny Bospor a Dardanely. Ukrajina vyváží po moři hlavně obilí. Její lodě proto plují na jih podél rumunského a bulharského pobřeží a přes Istanbul dál do světa. A teď ještě s dovolením pár pojmů, který budeme potřebovat. Námořní míle je jedna celá osm set nebo jeden tisíc osm set padesát dva metrů. A teď bacha. Prvních dvanáct námořních mil od pobřeží, tedy dvaadvacet kilometrů, jsou takzvané teritoriální vody. Tam je moře součástí území státu, podobně jako pevnina. Dál až do vzdálenosti dvě stě mil tak leží takzvaná výlučná ekonomická zóna. V té ten stát smí lovit ryby a těžit suroviny, ale už to není jeho území. A teď chronologie.

Martin Ondráček: Pátýho října se u Rumunska potopila loď, která vezla kukuřici z ukrajinského Izmajlu do Itálie. Zemřeli dva lidi včetně kapitána. Šestýho října šla ke dnu u Bulharska další loď. Její posádku se dodneška nepodařilo najít a bylo tam deset nebo dvanáct lidí, většinou Syřanů. Téhož dne hořela další loď. Třináctého října se potopila další, mimochodem ta, na které byl i námořník z našeho začátku. A ve stejný den zasáhly tři vzdušné lodi loď Chelstree. Posádka přežila. Čtrnáctého, patnáctého října hořely u rumunské Suliny dva chemické tankery, eh, Yara J a White Trader. Yara J byla podle analytiků první zasaženou lodí přímo v rumunských teritoriálních vodách, tedy vlastně na území Rumunska. Z lodi White Trader se pohřešuje sedm lidí. A třiadvacátého října se třináct mil od rumunské Konstance potopila další loď. Jeden mrtvý, tři pohřešovaní. Eh, pojďme si na začátku, Tomáši, prosím říct, jakým způsobem ty útoky technicky probíhají a co se k nim používá.

Tomáš Kopečný: Technicky vzato je to kombinace námořních dronů, to znamená nějakých dálkově řízených člunů s výbušninou. Někdy to je sofistikovanější, někdy-- jako nepředstavujte si člun Miloše Zemana, ale jako není to o moc technologicky náročnější, jo. Prostě je to pevnější pryž, nebo já nevím, jak se říká, guma prostě. Eh, [odkašle] a je to naložený plný výbušniny. Někdy jsou to podvodní drony, jo, když jsou to jako s-- potřeba nějaký sofistikovanější jako vojenskej cíl, ale- Eh, jsou to teda primárně námořní drony, velmi levný a vzdušný drony. Jo, ten námořní je nízký, malý a na radaru je vlastně skoro ne-nerozpoznatelný, protože ty radary námořní jsou dělaný na velký objekty, ne na něco, co je prostě kousíček nad hladinou. A jak se proti tomu dá bránit? No, letadly, vrtulníky jsou na to velmi užitečný a případně palbou z lodí. Ale jako palba z lodí, no to musí tím pádem bejt nějaká loď, která doprovází ty obchodní nebo nějaké jiné lodě. No a to zatím jako nikdo moc nenabízí, jo?

Martin Ondráček: Nehledě na to, že je to složitý, protože ve chvíli, kdy ty lodě jsou obrovský, to znamená, že ta paluba je vysoko nad tím mořem a mít je osazeno, osazeno jako nějakým palebným zařízením znamená, že jednak musíte to zařízení udržovat, teď tam je slaná voda, takže to strašně rezne. Musíte mít posádku, která to umí z toho střílet. Ideálně si musíte ale bejt jistý, že to, na co střílíte, je opravdu jako dron, že to není žádná loď, která se tam motá, že to nedej bože není žádná jako pobřežní hlídka nebo nějaký celníci. Je to věc, která je v reálu daleko složitější, než to může vypadat. Já směřuju to vyprávění o těch lodích k 28. říjnu, což je den, který je asi zlomovej v tomhletom celým příběhu, protože kontejnerová loď, eh, Conship Jet řecký firmy plula z izraelský Haify do rumunský Konstance

Martin Ondráček: a vezla čtyři sta dvacet jedna kontejnerů včetně lithiových baterií a různejch kyselin. A bacha, neplula ani na Ukrajinu, ani z Ukrajiny. To je důležitá věc. A tuhletu loď zasáhly tři námožný-- námořní drony v bulharský ekonomický zóně. Kolem půlnoci se ta loď potopila a bylo tam osmnáct lidí na palubě, čtrnáct Filipínců, čtyři Ukrajinci. Všichni přežili. Eh, no, já bych řekl, že tohle je asi zlom, že jo, protože najednou se terčem stala loď, která nemá s Ukrajinou vůbec nic společnýho.

Tomáš Kopečný: Je to pravda. Já si taky myslím, že to je zlom. Je to zlom v tom, že doteďka byly cíleny, eh, lodě, které skutečně proplouvaly ukrajinskými ekonomickými vodami nebo mířily do Ukrajiny, měly nějak pomáhat její ekonomice nebo prostě obchodovat s Ukrajinou. Od tohoto momentu se bavíme o Černém moři jako o prostoru, který prostě chce Rusko dobýt celé, celé pro sebe. Jo, to je prostě dávný ruský sen. Jo, je to po staletí a měli jsme tady ten díl o Krymu, že jo, jak jsme se o tom bavili, po staletí ten sen ovládnout to celé teplé moře. Krymská válka, padesátá léta devatenáctého století, jo. Zase [odkašle] jenom v pozadí toho, co dělá Putin a co dělá dnešní Rusko, je potřeba vidět tohle. A my jsme si tady říkali o Polsku, že se chtějí zase dostat zpátky, ale jako Rusové, myslím ruská vojska, nějak takhle dál, eh, do, eh, do středu Evropy. Ale to samé oni dělají, eh, v tom jako černomořském prostoru. Takže tímhle vlastně Rusové říkají: "My chceme ovládat úplně vše, co je v těchto vodách." Jo? A ještě teda ti řeknu jako vlastně jenom takové doplnění, že jo. Říkali jsme si, že to zasáhly tři námořní drony. Jak to vlastně funguje? Já jsem předtím říkal, že jsou to kombinace těch jako člunů, občas podmořských, pod-podladinových, občas těch

Tomáš Kopečný: velkých vzdušných. My jsme si docela dobře popisovali ty, eh, typy Geranů. Eh, před pár díly, myslím to bylo, že prostě jsme říkali, jak rychle to lítá. Jako jasně, lítají nad Černým mořem Gerany čtyři, pět, který mají tu rychlost čtyři sta padesát kilometrů v hodině. Eh, ty námořní drony mívají padesát, sedmdesát, někdo někdy uvádí víc, ale přibližně takhle kilometrů v hodině. Eh, což ale většinou stačí, protože právě to je nedetekovatelné. A pokud nemáte něco, čím to rozstřílíte, a právě musíte vědět, jako že to je cíl vhodný k rozstřílení, tak je těžký se toho zbavit. A ještě řeknu jednu věc. Rusko vyvinulo podle ukrajinské rozvědky přes dvacet různých typů těch námořních dronů. Každý je výrazně jiný. Jo, ty rychlosti se taky liší, ale důležité je, že jako ta ekonomika sestřelování těch dronů raketami z F-16, tak jako to dělá Rumunsko, Bulharsko, je samozřejmě absolutně neúnosná.

Tomáš Kopečný: Jo, Ukrajinci, mimochodem já připomenu takovej kontext, jo. Ukrajinci byli velmi hrdí na to, že jasně potopili křižník Moskva už v dubnu roku dvacet dva díky podvozku Tatra a ukrajinským raketám Neptun. Ukrajinci byli velmi hrdí na to, že díky dronům námořním de facto vyčistili Černé moře od ruských lodí. No a teď jako kontextualizujme. To samé teď začínají Rusové dělat, ale že to vyčistí od všech lodí. Ukrajinci to vyčistili od ruských vojenských lodí. Jo, prostě ty musí zůstat tam zavřený někde jako v Novorossijsku, ale-- nebo jako případně opravdu jako v nějakým nejstřeženějším přístavu, ale jako na, na východě Černého moře. Jenomže ta dronová válka už se daří i Rusku. Teď myslím ta námořní dronová.

Martin Ondráček: Jo, jo. Já teď chci říct jednu věc, která když jsem si ji-- se jí dočetl v rešerších, tak mě strašně překvapila. Všichni nějak jako vnímáme, že je nějaká krize v tom Hormuzu, že tam furt ti Husiové, Hutiové, teda pardon, jako útočej prostě na, na ty lodě a umírá tam spousta námořníků. Takže přátelé, v okolí Hormuzského průlivu u Íránu, o kterým se pořád mluví- Letos zemřelo dvacet čtyři námořníků a podle firmy Ambrey, která pro rejdaře hodnotí rizika na moři a podle Mezinárodní námořní organizace letos v Černém moři bylo napadeno přes pět set sedmdesát lodí a zabito nejméně čtyřicet námořníků. Proč o Hormuzu slyšíme každý den a o Černém moři skoro vůbec?

Tomáš Kopečný: No tak zase, protože Hormuz je prostě víc, jako nevím přesně to číslo, asi by se to dalo kvantifikovat, ale prostě tisíckrát nebo milionkrát významnější pro světový obchod a pro zbytek světa než to Černé moře. Jo, Hormuz je ropa. Hormuz ovlivňuje cenu benzínu. V Hormuzu je zaangažovaná Amerika, pokud se bavíme jako o té politice, jo? Ehm, ale jako primárně je to o tom, že když vám přestane fungovat ten Hormuz, tak prostě všechno začne být okamžitě stra-- o mnoho dražší pro celý svět.

Martin Ondráček: Chápu. Teď se pojďme podívat na to, kdo ty drony posílá. To je velmi zvláštní otázka, protože formálně to zatím nikdo neprokázal, ale stopy vedou jedním směrem. Já jenom řeknu, že tohleto je podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečným, Martinem Vondráčkem. Budeme rádi, když nám pod platformu, kde nás posloucháte, napíšete nějaký komentář, když nám koupíte kafe na www.komuzvonihrana.cz. Eh, a teď pojďme pátrat-

Tomáš Kopečný: Martine, já jsem-- já se omlouvám, já jsem strašně jakoby špatný marketér a ještě že vás mám s celým vaším týmem, ale já jsem zapomněl, že mně vyšla kniha. Ehm, já jsem to chtěl tady říct a už je jako třicátá minuta nebo kolikátá, ale já jsem vám chtěl říct, že mi vyšla kniha a že budu moc rád, když si ji naši čtenáři a posluchači koupí, protože třeba s tím Japonskem, to vlastně jsem si říkal, to jsem už, to jsem někde-- škoda, že jsem o tom něco víc jako nenapsal. Tak jsem si říkal, já jsem přesně o tom, jak jsme spolupracovali s Japonskem, vlastně psali-

Martin Ondráček: Ale když už teda se bavíme o tom, že vám-- že si ji mají čtenáři koupit a kde si ji můžou koupit, protože já teda prozradím jednu věc, že my jsme se s Tomášem domluvili, že my v Dárku pro Putina na našem e-shopu vyrábíme takovou jako special edition tý knihy, zvláštní balení. Její součástí bude certifikát nebo poukaz na část Starlinku. A vy, když si koupíte tu knihu s tím balením a ještě tam bude takovej malej dárek, tak vlastně budete kupovat nějakej podíl na nějakým Starlinku, kterej my potom bezprostředně doručíme ukrajinským obráncům. Ale kdyby lidi nechtěli čekat na Starlink, tak to se dá koupit kde? Na, na e-shopu?

Tomáš Kopečný: Luxor.

Martin Ondráček: Jo, na e-shopu.

Tomáš Kopečný: Prodává to Luxor. A pozor, už nejenom na e-shopu, ale ode dneška by to mělo být, být na pultech všech knihkupectví Luxoru a spřízněných-

Martin Ondráček: Musím říct, že dneska ty knihy dorazily k nám-

Tomáš Kopečný: Jsem zvědavej.

Martin Ondráček: -k nám do skladu a kolegové, kteří to dopoledne skládali, tak mi říkali: "Vyřiď, prosím tě, Kopečnýmu, ať příště napíše nějakou brožuru, ať to není takhle tlustý ta kniha, protože kdo to má skládat, úplně nám to urve záda." Tak to takhle vyřizuju.

Tomáš Kopečný: Máš tady-- to má, to má čtyři sta stránek jako. Ale takhle je to pěkný. Jsou tam fotky.

Martin Ondráček: Fajn. Takže radši-

Tomáš Kopečný: Ne, je to fakt krásný, jo. Tak myslím, jako ne ten příběh, ale krásně udělaná ta kniha. A mimochodem dvorní grafik Dárku pro Putina Dodo Dobrik, ehm, vlastně udělal obálku a já tímto Dodovi chci poděkovat a budu mu ještě děkovat mnohokrát, ale já jsem z toho úplně nadšenej, vlastně co z toho vzniklo.

Martin Ondráček: Omluvte Tomáše a jeho dojetí, protože on poprvé napsal nějakou knihu a nejen, že poprvé ji napsal, ale někdo mu ji poprvé vydal. Až mu bude vycházet patnáctá, což počítám, bude tak v roce dvacet osm nebo dvacet devět, tak už takhle dojatý nebude. Pojďme nazpátek k tomu Bulharsku-

Tomáš Kopečný: Ne, to rozhodně ne.

Martin Ondráček: -a k tomu Rumunsku, jo. Pojďme teda pátrat po tom, kdo ty drony posílá. Eh, stopy vedou jedním směrem, to já už jsem říkal. A u lodi, u lodi Cornchip Jet existuje dokonce video. Agentura Reuters ho ověřila a je na něm vidět matně černý člun, kterej je dlouhej pět až šest metrů a jede podél lodi a pak se stáčí k trupu. A firma Ambrey, o který už jsem říkal, píše, že jde pravděpodobně o variantu ruského typu Murena 300S nebo typ, kterej je od něj odvozený. A jeden z bulharských vojenských expertů říká, že odborníci jsou si na devadesát devět procent jistí, že drony jsou ruské. Pro zajímavost, po vodě jezdí rychlostí padesát až sedmdesát kilometrů za hodinu, a to je teda jako obrovská rychlost, jo, na, na něco, co jede po vodě. A nesou dvě stě až tři sta kilogramů výbušniny. Bývalý důstojník ukrajinského námořnictva Andrej Ryženko říká, že dron se nepodobá žádnému ukrajinskému typu. A ještě jeden detail. Bulharský premiér Radev řekl, že francouzský hlídkový letoun drony zachytí nejméně půl hodiny před útokem a vidí, kterým směrem jedou nebo letí. Takže tady je jednoznačný důkaz toho, že letadlo, pokud tam je, tak vidí drony půl hodiny dopředu. A otázka, kterou dávám na stůl, proč je teda nikdo nezastaví?

Tomáš Kopečný: Jako velmi krátce. Chybí politické rozhodnutí. Jako chybí-- jako bavili jsme se tady o tom mnohokrát, jako prostě chybělo politické rozhodnutí, jak něco dělat s tou shadow fleet, s tou stínovou flotilou. Prostě až v momentu, v momentě, kdy je začali jako opravdu ostře obsazovat nějaký jednotky, tak se trošku začala měnit situace, už si netroufali tolik. Tady chybí politické rozhodnutí jednak kvůli tomu, že Bulhaři pod premiérem Radevem mají k Moskvě velmi blízko a prostě nechtějí to dělat, jo, i když to vlastně ohrožuje jejich obchodní zájmy a tak. Rumuni mluví mnohem jasněji. Ale každopádně chybí politický rozhodnutí prostě do toho střílet. Takhle jako jednoduchý to je. Vlastně tam je důležitý vždycky u tý nejenom armády, jako samozřejmě to detekovat a mít tu technickou schopnost, ale především mít jasný pokyn, že

Tomáš Kopečný: pokud se stane to a to, například pokud ten dron prostě bude takhle blízko, pokud naruší nějaký nepřátelský objekt naše vody, no tak pak se musí sestřelit. Je to ta samá diskuze, kterou tady vedeme o sestřelování ruských dronů, které jako naruší vzdušný prostor NATO, jo? Nebo vůbec, kterou vedeme o ruských objektech, které naruší vzdušný prostor NATO. Vždyť jako ruští piloti se proháněli nad nebem Baltu patnáct let ještě před tím, než prostě jako vypukla velká ukrajinská válka. Český piloti tam lítali na Gripenech, aby prostě trénovali, jak vlastně budou zasahovat, jo. Taky jsme se o tom bavili v tom, v tý souvislosti s Kaliningradem. Tohle je to samý, jenom to poprvé vidíme na moři. Musí být mandát, musí být mandát.

Martin Ondráček: Vy jste to hezky řekl, že Bulhaři jsou opatrní. My si za chvilku řekneme taky proč. Rumuni mluví daleko jasněji. Co na to Rusko? Ruský velvyslanectví v Sofii tvrdí, že lodě nebyly mezi cíli ruské armády. Ruská velvyslankyně nevyloučila provokaci třetí strany. No, kdo neví, co tohleto znamená, odkazuju ho na nějakej díl, kterej je starej více než tři měsíce, kterej je o tom, jak fungují lži v ruské diplomacii. A mluvčí ruského ministerstva Marie Zacharovová řekla, že neexistují žádné důkazy o zapojení kterékoli strany. Zároveň ale ruské ministerstvo obrany pravidelně hlásí, že zasáhlo lodě, které podle něj vozí zbraně do Oděsy, ukrajinský přístav. Podle kanadský CBS to v říjnu přiznalo u desítek lodí, naposledy 1. listopadu, kdy ohlásilo zásah nákladní lodi u Oděsy. Jen k lodím u Bulharska a Rumunska mlčí. Ukrajina říká, že v této části moře žádné operace nevedla a nevede. A prezident Zelenskyj tvrdí, že Rusko chce udělat ze západní části Černého moře oblast, kde se vůbec nebude dát plout. Tomáši, představa, že by Rusko útočilo a zároveň to popíralo, to vypadá jako klasickej model takzvaný ruský diplomacie. Takhle asi nějak si překládám ty jejich jako výroky, že jo.

Tomáš Kopečný: Jako ty výroky jednoznačně říkají, že to dělají. Jo, prostě trošku výsměch, trošku slovíčkaření, aby ukázali, že jsou hrozně chytrý tím, že řeknou: „Á, to nebyl cíl.“ Byl to cíl? No, nebyl to skutečně cíl, jak to tam dopadlo. Prostě jako takový to, že něco provedou a pak z těch lidí ještě dělají pitomce a pak zavřou ty dveře a poplácávají se po rameni, že vlastně to nikdo nemůže dokázat a že ty zápaďáci jsou tak blbí, že potřebujou pro všechno důkazy a soudní mandáty, aby vůbec mohli přesně vůbec atribuovat, že ten útok pocházel z Ruska. Takže to jsme řešili mnohokrát. Způsob mluvy, jakým komunikují o tom, že ničí ty lodě a že na ně nemíří, za mě z hlediska toho, jak fungujou v tom vzdušným prostoru, na zemi, je úplně stejnej, úplně stejnej. To znamená, že ukazuje na to, že to dělá jednoznačně systematicky Rusko.

Martin Ondráček: Pojďme teď zkusit si chvilku vyprávět o tom, proč se lodě potápějí právě teď. A pojďme se vrátit o pár let zpátky. V létě roku 2022 vzniká obilná dohoda. Zprostředkovaly OSN, Turecko a Rusko slíbilo, že lodě s ukrajinským obilím nechá plout. V červenci 23 z ní Rusko vystoupilo a oznámilo, že každou loď z ukrajinských přístavů považuje za vojenský cíl. Ukrajina pak otevřela vlastní koridor těsně podél pobřeží Rumunska, Bulharska a Turecka. A k překvapení všech vytlačila ruskou černomořskou flotilu z Krymu. To už jste říkal. A já chci zdůraznit, že oni to udělali přesto, že oni vlastně skoro žádný námořnictvo neměli, jo. Do března roku 24 potopila nebo poškodila asi třicet procent ruskejch lodí. V roce 24 přeložily ukrajinské přístavy rekordních devadesát sedm milionů tun nákladu. Asi, asi ještě jednou si to pojďme říct, protože je to fascinující, jak se země bez námořnictva dokáže jako na moři Rusku ubránit. To byl velkej majstrštyk, jako to, že ta černomořská flotila odpočívá na dně toho Černýho moře, částečně.

Tomáš Kopečný: Jo, tak jako jenom za ty první dva roky do března 24 bylo třicet procent černomořské flotily buď úplně potopeno nebo poškozeno tak, že nebylo schopné jakékoliv operace. [kašel] A to číslo je ještě větší, ale v podstatě se stále by o to nepřišli. To, co sledujeme nyní, je, že z momentu, kdy jako ten menší stát z hlediska všeho i námořnictva se vlastně přeorientoval na tu levnější chytrou technologii, to znamená ty námořní drony, tak z tohohle momentu, řekněme toho roku 23, 24, jsme se dostali v roce 26 do jiného momentu, a to je, že vlastně to Rusko vlastními drony se snaží udělat celý ten prostor neobyvatelným. To znamená, už se nebavíme o velkých drahých lodích Ruska, jo, chlouba černomořské flotily, whatever. Přizpůsobili se. Jo, prostě taky už tam nedokážou-- oni tam pořád nedokážou jezdit vlastníma loděma. A říkají: „No, když ne vy, tak-- tedy když ne my, tak vy taky ne.“

Martin Ondráček: Já chci říct jednu důležitou věc, kterou jsem na vlastní kůži jako zažil nebo bylo mi o tom vyprávěno na vlastní kůži, abyste to chápali dobře. Ty námořní lodě, jako byl třeba křižník Moskva, kterej spočinul po zásahu Neptunem na tom dně, tak to, to je na-- výroba týhletý věci je na úrovni výroby strategického bombardéru, jo? Že jako vy, když se rozhodnete, že dneska vyrobíte jako křižník Moskva, tak začnete tým-- tím, že objednáte na to tu ocel speciální, jo? A jenom na to, než se ta ocel vyrobí, budete čekat několik let, jo? To znamená, postavit dneska tuhletu loď, když začnete, tak ji máte hotovou za pět, za šest, za sedm let. To není nic, co uděláte za tejden, za měsíc, za rok, jo? A, a ty ztráty na tom moři těchhle těch velkých lodí jsou opravdu pro to Rusko naprosto fatální. Já teď navážu na to, co jste říkal, že ta situace v tom Černým moři se obrátila. Od konce července ruský útoky

Martin Ondráček: vlastně v podstatě podle statistických dat zastavily vývoz z přístavů Oděsy. Přes ně dřív šlo přes osmdesát procent ukrajinského obilí a ukrajinský ministr zemědělství devětadvacátýho října řekl, že z hlubokých přístavů od srpna pravidelný vývoz vlastně neodchází. Náklad se přesunul na Dunaj, do přístavů Izmail a Reni, na železnici, na silnice. Podle firmy Embry vzrostl podíl Dunaje na ukrajinském přístavním nákladu asi z deseti na sedmdesát čtyři procent v srpnu a Dunaj ústí do moře v Rumunsku, eh, u města Suliny. Ukrajina v říjnu vyvezla jen čtyřicet sedm procent toho, co chtěla vyvézt a šéfka Evropský komise diplomacie, promiňte, Kaja Kallasová odhaduje, že Ukrajina touhletou námořní blokádou přichází o šedesát milionů eur denně a Rusko podle ní vyčítá, že záměrně dělá z jídla zbraň. To vypadá, když se člověk na to takhle dívá z helikoptéry, že to je hlavní cíl. Zničit ukrajinskou ekonomiku tím, že ji odříznete od moře.

Tomáš Kopečný: Jo, jednoznačně. Putin to explicitně řekl už v prosinci minulého roku. Přesně takhle to řekl. To řešení, které my jiní chceme dělat, je odříznout Ukrajinu od moře. Zároveň v tom samém projevu hrozil zemím, které Ukrajině pomáhají, že se jim stane to samé. A to se teď děje. Jenom ještě Rusové, přesně jak jsem říkal, eh, mají tu, nevím, drzost, cynismus, prostě svoji vlastní tradici v tom, že o tom lžou a považují to za něco extrémně chytrého, že lžou a říkají: „No tak mi to zkuste dokázat podle vašich soudních procesů.“ No tak prostě všichni vidí, že dělají to, co Putin řekl, že budou dělat, jo? A že se to prostě děje s drony, které jsou popsané ruské výroby. Takže ano, to se děje a, eh, jako od prvního sedmý jako bylo i na těch přístupech k Dunaji zasaženo devět lodí minimálně. Jo, to je taky důležitý, jo, že přesně říká, jako naplňujou ty Rusové to, co řekl ten Putin. Budem trestat i ty země, jako v těch vodách aliance, eh, který pomáhají.

Martin Ondráček: Ten obrázek zdaleka není černobílý. Všichni víme, že na lodě útočí Ukrajina. V červenci začala operaci proti takzvaný stínový flotile. Všichni si na to pamatuje-- začí-- pamatujete, začínalo léto. Jsem se vždycky v noci probudil, šel jsem se vyčůrat a díval jsem se, jaká loď zas kde hoří. Eh, eh, to jsou-- tahleta stínová flotila, jak to popsat? To jsou starý tankery pod cizími vlajkami, se kterými Rusko obchází západní sankce na ropu. A velitel ukrajinských bezpilotních sil, námi oblíbený Robert Brovdi, přezdívaný Maďar, tvrdí, že za jedenáct týdnů zasáhli tři sta ruských tankerů. Říká on, jako je to tvrzení ukrajinský strany, nikdo ho nezávisle neověřil. Ukrajina útočí i na tankery v ruském Novorossijsku. Eh, výsledek podle ruský agentury Interfax, Rusko na začátku října nevyvezlo obilí z žádného svého černomořského přístavu a vyváželo to přes Baltské moře. Eh, je mezi tím, co dělá Rusko a Ukrajina, rozdíl?

Tomáš Kopečný: Těžko říct, jako asi upřímně, jako obě ty země útočí na obchodní lodě, které přiváží nebo odváží zboží od, od jejich protivníka. Jo, ten jeden rozdíl, když jsme teda u toho, jak Rusové milujou tu právničinu, je v tom, že Ukrajina míří na mezinárodně sankcionované tankery. Jo, tak prostě máme tady od EU, od nějakého mezinárodního společenství sankcionované tankery a je to zase klasická aplikace takzvaně přímých sankcí, jak tomu rádi říkají Ukrajinci, jako ropa a plyn. Jako stalo se toho mnoho? No, moc se toho nestalo z hlediska těch sankcí Evropské unie, z hlediska dopadů na [odkašle] fungování ruské ekonomiky. Až v momentě, kdy tam začaly lítat rus-- ukrajinské drony do Ruska, tak se něco začlo dít. Jo? A to je to samé. Jako ta šedou flotila, ta stínová flotila začala mít problémy, až když prostě je Brovdi s těma ptákama, jako byl schopnej zasáhnout, potopit, vyřadit z provozu, jo? To samé se teď děje ze strany Ruska. Jo? Tak to jsou prostě fakta.

Martin Ondráček: Zajímavá je pozice Turecka, který se v tom mydlí jako nudle v bandě, jak říkala moje babička. Kvůli útokům na dvě turecké lodě u ruského přístavu Tuapse si předvolalo ukrajinského velvyslance a turecký ministr obrany řekl, že by bylo užitečné varovat obě strany, ať jsou opatrnější. Komu je Turecko vlastně na tom Černém moři blíž?

Tomáš Kopečný: Turecko je nejblíž vždycky samo sobě. Jako ani Ukrajině, ani Rusku. Přes Turecko od roku dvacet dva jde do Ruska jako zdaleka největší objem sankcionovaného zboží. Jo, když jsme u vyhýbání se sankcí, tak ten největší nárůst byl v Kyrgyzstánu, ale nejvíc objem byl vždycky přes Turecko. Turecko je zároveň jako zásadní spojkou pro Ukrajinu z hlediska jejich obchodu. Skrz to, co jsme si teď říkali, to znamená tu obilnou dohodu, kterou Erdogan domluvil na pár měsíců, ale taky jako přes Turecko jde obrovská část vojenské pomoci do Ukrajiny. Jednak z hlediska logistiky, jednak z hlediska, eh, i jako nějaké spolupráce. Jo, tak vzpomeň si, vzpomeň si na Bayraktar. Jo, tak to už teďko není tak velkej hit, ale na začátku to ten Kyjev pomohl zachránit. Ehm, no tak Turecko si hledí vlastního, vlastních zájmů, takže vždycky napomíná oba a snaží se být prostředníkem. A vždycky bude.

Martin Ondráček: Tak tohleto je podcast Komu zvoní hrana s Martinem Vondráčkem a Tomášem Kopečným. Povídáme si o útocích v uvozovkách neznámých dronů na obchodní lodě u pobřeží Bulharska a Rumunska. Eh, možná mnozí z vás, když nás posloucháte, tak si položili logickou otázku, když se něco takovýho děje u břehu NATO, proč neplatí článek pět? To je ten diskutovaný článek, článek Severoatlantické smlouvy, podle kterého je útok na jednoho člena útokem na všechny. Ještě než vám dám, Tomáši, čas na to, abyste na tuhletu otázku odpověděl, tak já se vrátím k těm lodím, jo? Žádná z nich neplula pod vlajkou státu NATO, jo. Tam jsou vlajky Toga, Komor, Guinea-Bissau, Palau, Libérie, takzvaný levný vlajky. Rejdaři si je vybírají kvůli nízkým poplatkům a mírným pravidlům. Posádky jsou ze Sýrie, Egypta, Filipín nebo Ukrajiny a většina útoků se stala těsně za hranicí těch dvanácti mil, v těch nikoli teritoriálních vodách, ale v těch obchodních vodách. V tom je odpověď na tuhletu otázku?

Tomáš Kopečný: Je to ta odpověď. Ehm, důležité je, co se za útok počítá, co se počítá za cíl toho útoku. A výlučná ekonomická zóna se tam prostě zjevně zatím nepočítá a myslím si, že ani dlouho nebude, protože jako ekonomická zóna dává práva k surovinám a rybolovu podle mezinárodního práva, ale ne suverenitu nad tou zemí. Není to součást území. Jo? Proto se, že jo, taky jako na sebe naráží někdy ty exkluzivní ekonomický zóny, když jsou ty ostrovní státy. Velkej příběh Jihočínského moře a velkejch sporů mezi Čínou, jasně, že Tchaj-wanem, jo, ale prostě hlavně Čínou, Malajsií, Filipínami, Indonésií, kde se Čína rozpíná, staví ty svoje ostrovy, aby měla každý ten malej kousíček půdy obalenej těma dvě stě kilometrama, nebo pardon, námořníma, že jo, míla, mílema, takže obrovským územím. Ale není to suverenita. Jo? Není to prostě něco, co by se kvalifikovalo, jako že stane se to v týdle zóně, takže to je útok na území členského státu NATO. Plus není to útok na lodě pod vlajkou členského státu NATO.

Martin Ondráček: Hm.

Tomáš Kopečný: To je ta odpověď.

Martin Ondráček: On teda kromě článku pět a článku šest, kterej přesně říká, co ten útok je, je tady článek čtyři. Ten neznamená společnou obranu, jen to, jestli spojenci sednou a poradí se, protože se cítí být ohroženi. Ale ani ten zatím nikdo jako nevyvolal. Proč Bulharsko ani Rumunsko, který jsou prostě v NATO, nechtějí aktivovat tady ten článek čtyři? Riskujou něco?

Tomáš Kopečný: Když to někdo, když to někdo udělá, tak je to vlastně tlak na silnou společnou reakci. Jo? A je to, je v tom to riziko, a proto s tím ty státy kalkulujou, že kdyby se nic nestalo, kdyby vlastně NATO nic neudělalo, kdyby ty ostatní spojenci na to nezareagovali, tak je to ukázka nějaký slabosti. A nejhorší, co se může stát, je vlastně proliferace, neúspěšná proliferace používání článku čtyři na ty konzultace, po kterých se nic nebude dít.

Martin Ondráček: Mhm.

Tomáš Kopečný: Pak si z toho nikdo nic nebude dělat, jo?

Martin Ondráček: Chápu.

Tomáš Kopečný: A plus druhá věc. No, jako Sofie vlastně, jako myslím hlavní město Bulharska, pod Radevem prostě nechce tohleto řešit. Nechce vlastně volat NATO na pomoc vlastní země proti Rusku, protože má prostě to Rusko rádo. Radev vyloučil explicitně, jo, že použije článek čtyři nebo pět v rámci těchto útoků.

Martin Ondráček: Jo, jo, tak ono to funguje jako i mezilidskýma vztahama, jako jo, že když jako balíte nějakou holku a dostanete košem v průjezdu, tak to nevadí, protože to nikdo neviděl. A když ji balíte na veřejnosti a dostanete košem na veřejnosti, tak je z toho ostuda, že jo. A to je přesně to, co vy jste říkal. Pojďme se teď podívat na to, co NATO reálně dělá, co dělá Evropa. Tohle je podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečným, Martinem Vondráčkem. Povídáme si-- vy víte, o čem si povídáme. Takže jestli vás to baví, tak nám napište pod platformu, kde nás něco posloucháte, nějaký hezký věci. Mimochodem, eh, já vedle přečtu ty komentáře a, a vybereme pár lidí, který Tomáš osobně pozve na křest tý jeho knihy. Eh, ale pojďme teď k tomu NATO, jo? NATO 20. října oznámilo, že spojenci posílají do Černého moře další hlídková letadla, radary a týmy na zkoumání výbušnin, zpravodajce a drony. Do Varny přiletěl americký hlídkový letoun P-8 Poseidon. Francouzský letoun Atlantic 2 hlídá z rumunské základny, ježišmarja, to já nepřečtu. Prostě lítá z Rumunska zatím do 6. listopadu. Prodloužení zatím nikdo neoznámil a 3. listopadu představitel NATO agentuře Reuters řekl, že závazek bránit i černomořské spojence je železný.

Martin Ondráček: Rumunské stíhačky F-16 17. října sestřelily nad mořem u Suliny dva proudové drony, ale doprovod obchodních lodí válečnými loděmi NATO neoznámilo. Eh, stačí tohle, nebo to je maximum, co je možné?

Tomáš Kopečný: Jak sestřelovat ty drony? To je ta otázka. Má smysl tam posílat lodě, který, jak jsme viděli na příkladě těch ruských lodí, můžou být velmi snadno vyřízený za zlomek tý ceny, opravdu za zlomeček. Nemá to smysl. Jako potopí tam alianční loď a to je ještě velký riziko. Co se pak bude dít? Bude nějaká silná reakce? Co když ne? To, to vlastně nikdo nechce, jo? Ehm, takže důležitý je co nejvíc pracovat na tom, jak likvidovat ty drony vlastníma dronama. Opět, jo? Jako je ekonomicky udržitelný sestřelovat raketama vzduch vzduch z šestnáctek Gerany? Ne. Je to ekonomicky udržitelný, když zapojíme dvacítkovou munici na těch letadlech? Ano.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Je to ekonomicky udržitelný, když zapojíme vlastní antidrony, který stojí pětinu ceny Geranů? Ano. A tudle samou diskusi my teď musíme vést u těch námořních dronů, což samozřejmě pro nás jako suchozemce, kterým byla nejblíž jako fikční, fik-fiktivní představa z války bloků jako s nějakým námořním konfliktem. [odkašle] A občas vzpomínáme přesně na Královec, občas vzpomínáme na Baltskou flotilu, občas vzpomínáme na to, že Viktor Kožený privatizoval, eh, že jo, Českou námořní společnost, to se tak jmenovalo v devadesátejch letech, čímž jsme přišli o své jediné lodě. [odkašle] No nic, Česko prostě s tím nemá nic společnýho. Dokud se nebavíme o radarech, kde i české firmy vyvíjejí systémy, které se prodávají pro námořní síly. Eh, a vlastně to samé, co dřív fungovalo v tom vzdušném prostoru, to znamená, byly ty velký radary, který řešily všechno od elektronickýho boje přes [odkašle] sledování vzdušného prostoru, navigaci, tak to samý najednou se velmi rychle modifikuje i v tom námořním prostoru. To znamená, potřebujete spoustu malých radarů nebo prostě malých jako přenosných mobilních systémů, které detekují ty nepřátelské systémy. Dávají to do nějakýho velkýho centrálního mozku, jak jsme si to popisovali, jak to dělají ti Ukrajinci.

Tomáš Kopečný: No a vysílají ty svoje faktory. No a to samý vlastně musí teďko vznikat i na tom moři, stejně jako to vznikalo poslední roky na tom vzduchu, na vzduchu. Jo, ten vývoj námořních dronů byl na začátku jako velmi, velmi rychlý, protože byl velmi úspěšný, ty ukrajinský. Pak se to zastavilo, protože si řekli: „Oukej, máme vyčištěno.“ Ale teď teprve přichází vlastně ta nová fáze války námořní, protože najednou mají Rusové dvacet různých druhů, tisíce, tisíce každej jako měsíc dokážou poslat. Jak na to odpoví Ukrajina? Jak na to odpoví NATO? No musí přesně tak, jak řešíme ty vzdušný. Jo, tak jenom to chci říct, že je to o nějakým technologickým vývoji, samozřejmě o politickým rozhodnutí to sestřelovat, ale hlavně o té ekonomice zatím, jo? Protože žádat o stíhačky je fajn, ale vy musíte mít především ty protidronový systémy, který přesně jako poletí nad tím-- jako v tuhle chvíli pořád platí, že ideální je to dělat těma vzdušnejma, jo? Tím hlavním problémem je ta detekce na moři. Jo, je to prostě těžší v tudle chvíli než detekovat drony ve vzduchu.

Martin Ondráček: Budeme se ještě bavit o tom, kolik to všechno tohleto stojí, kdo to v podstatě zaplatí. Podíváme se do toho Bulharska, ale předtím ještě jedna věc. Já se nijak netajím tím, že jsem vždycky úplně fascinovanej, když se v nějakým tématu začnu vrtat. A tady jsem najednou našel věc, hm, díky který jsem začal chápat jako to Černý moře. A to je smlouva, která se jmenuje Dohoda z Montreux z roku 1936. A tahle ta dohoda dává Turecku kontrolu nad úžinami. Válečné lodě, které u Černého moře-- válečné lodě států, které u Černého moře neleží, tam smějí být nejvýš dvacet jedna dní a v omezeném počtu. Letadlové lodě vůbec neprojedou do Černýho moře. Od února roku dvacet dva má Turecko úžiny zavřené pro válečné lodě válčících stran. V praxi tam nepouští ani lodě spojenců z NATO, které u Černého moře neleží. Nepustilo dovnitř ani britské minolovky, které Británie prodala Ukrajině. A osmadvacátého října tureckej ministr potvrdil obrany, že na tom nic se nemění. Todle je z roku třicet šest stará dohoda, která je součástí prostě jako evropský, vlastně světový diplomacie a světovejch zvyklostí. Dneska, když se na tuhletu smlouvu z Montreux, Tomáši, díváte, tak, tak, eh,

Martin Ondráček: chrání Černý moře a ty státy kolem, nebo svazuje dneska na tu ruce? Nebo jak tahleta dohoda vlastně funguje? Jak ji vnímáte?

Tomáš Kopečný: No, já ji vnímám jako- Vlastně válečné námořní uplatnění pozice Turecka do toho konfliktu. Ono se Turecko, to znamená strážce Bospor a Dardanely, opravdu cítí a pasuje do role, eh, i strážce nějaké neutrality a prostoru Černého moře, že prostě oni určují, co přijede dovnitř a co přijede ven. A já jsem si právě našel, že [odkašle] zrovna před [odkašle] před týdnem [odkašle] na dvacátého osmého října, ehm, o tom turečtí představitelé nejvyšší říkali, že ta dohoda, devadesát let stará, je perfektně implementovaná a že ty pravidla takhle zůstanou, že ani nějaký britský minolovky, který mířily pro Ukrajinu, jako to znamená lodě, které mají likvidovat námořní miny, které pak, že jo, můžou zničit ty lodě. Takže něco jako vlastně odminování, tak ani to nepovolili provést přes, eh, přes ty úžiny. Jo, to znamená, nic ruskýho nepustí ven, nic aliančního nepustí dovnitř. Takhle to drží a nic nenaznačuje, že by se to mělo měnit.

Martin Ondráček: Hm, ono tohleto, co vy říkáte, tak když se na to podíváte jako logicky, tak bez lodí zvenčí zbývá jenom ty, který už tam jsou, v Černým moři, a to jsou turecký, bulharský a rumunský. Tyhlety tři země mají od roku dvacet čtyři společnou skupinu pro boj s minami. Osmadvacátého října se jejich ministři obrany a náčelníci generálních štábů sešli v Sofii a dohodli se na společným mechanismu, kde si budou pravidelně předávat informace. A ve společným prohlášení vyzvali všechny strany, aby přestaly útočit. Rusko nejmenovali, jo. A během jednání přišla zpráva o útoku na Cornship Jet. Jsme o tom mluvili, o týhletý lodi. Eh, je to jenom další jako bezzubý prohlášení, nebo se rodí nějakej jako začátek nějaký jako společný obrany? Já ptám se úplně vážně.

Tomáš Kopečný: Hm. Jo, jo, ehm, je to zatím jenom o sdílení informací, jo. Není to o společných operacích. Jo, je to nějakej základ, kterej může vést k, ehm, k něčemu praktičtějšímu. Jo, bavíme se tedy o počátku koordinací výměny zpravodajských informací, výměny, ehm, informací o námořním pohybu. Plánujou se další schůzky v Bukurešti, Ankaře. To je jako dobrý, jo? Ale uvidíme, jestli to prostě k něčemu bude. Jo, ta praxe vždycky-- [odkašle] a je to, je to o politice, jo. Máme tam-- nevím, no. Máme tam prostě státy, jako je, jako to Bulharsko, který s tím jako nic moc vlastně dělat nechce. Nevím.

Martin Ondráček: Rozhodně, když se podíváme na ty tři státy, tak nejsilnější hráč je Turecko z mnoha různých důvodů. Možná někdy uděláme jeden díl podcastu Kumulovaný hradla o Turecku a v jeho speciálním prostě postavení, kdy ono je takovým jako mostem mezi jako tím Západem a tím Ruskem a vždycky to nakonec dopadne tak, že z toho Turecko vyrazí něco pro sebe. Silnej hráč. Mimochodem tady je silnej hráč proto, protože drží klíč od úžin, od Bospor a od Dardanel. Eh, možná jste si všimli, že se poslední říjnový den v Istanbulu sešel, eh, Recep Tayyip Erdoğan, tedy prezident, eh, se Zelenským, s prezidentem Ukrajiny. Řekl, že útoky na civilní lodě nemůže přijmout za žádných okolností, ať je provádí kdokoli. Domluvili se na tom, že budou pracovat na obilném koridoru přes Černé moře. A teď skočme do Bulharska.

Martin Ondráček: To je taky případ sám pro sebe. Premiérem je od května Rumen Radev, bejvalej prezident a dřívější velitel letectva. On opakovaně říká, že jediná cesta, jak útoky zastavit, je příměří a mírová jednání. Evropský parlament mu vyčítá nejasnou reakci, jo. A teď si prosím k tomu, k těm dvoum slovům nejasná reakce dejte uvozovky, jo, protože tam patřej. Bulhaři navíc v neděli prvního listopadu volili prezidenta. Ve druhém kole s velkým náskokem vyhrála současná prezidentka Iliana Jotová, kterou podporuje Radevova strana a socialisté. Podle Ústřední volební komise získala padesát, skoro padesát osm procent okrsků a, a zbytek získal prozápadní kandidát. K urnám ale přišlo jen dvacet sedm procent voličů. To je nejmíň v historii. A Jotová pár dní před volbami řekla, že Rusko nevidí jako nepřátelský stát. Bulharský prem-- prezident má přitom hlavně symbolickou moc. Zahraniční politiku řídí vláda, takže Bulharsko má teď prezidenta i premiéra nebo prezidentku i premiéra, kteří by se asi podle všeho raději bavili s Moskvou, než posílali zbraně Kyjevu. A Jotová, její nový funkční období začne dvaadvacátého ledna.

Martin Ondráček: Hele, možná pojďme, než se budem bavit o tom, co tenhleten výsledek znamená pro Černý moře, si říct, co znamená tenhleten výsledek prezidentskej pro Evropskou unii, pro NATO a pro Kyjev.

Tomáš Kopečný: Hm. Znamená to, že další dlouhý roky bude v Rumunsku jednotná proruská fronta. Jo a budou-

Martin Ondráček: V Bulharsku, v Bulharsku.

Tomáš Kopečný: Pardon, pardon, v Bulharsku bude další roky prostě jednotná proruská fronta v tom smyslu, že budou přesně těmi průkopníky toho, jak moc pozitivní k Rusku může někdo v rámci EU a NATO být. Jako to skutečně znamená to být jako nejvíce možno proruský, že prostě prokopávají ty cestičky, jo. Tak někteří politici jezdí na vojenské přehlídky do Moskvy. Někteří zkouší nějaký jiný si najít místa, jo, jak prostě bejt zadobře s Moskvou, zkoušet, nevím, obnovit dodávky plynu, ropy a tak dál. No, v případě Bulharska toho uvidíme prostě spoustu, protože opravdu se budou snažit ze všech sil, aby ty vazby s Moskvou byly co nejvíc naplněný.

Martin Ondráček: Hm. Asi teď je čas skončit s tou velkou diplomacií a vrátit se k tý-- tomu základu diplomacie a vztahů na světě mezi státy, a to jsou peníze. Pojďme si říct, jak to funguje. Lodě v nezabezpečených oblastech platí zvláštní pojištění proti válečnému riziku. A teď poslouchejte. To pojištění se počítá v procentech z hodnoty lodi za jednu plavbu, jo. A ta plavba do Rumunska nebo do Bulharska stojí zhruba půl procenta. Ještě jednou, jo, půl procenta z hodnoty lodi za jednu plavbu. Plavba do ukrajinskýho nebo ruskýho přístavu dneska stojí patnáct procent z hodnoty lodi a mnoho pojišťoven plavby na Ukrajinu vůbec nepokryje. Mimochodem, když jedete na Ukrajinu, tak máte nějaký základní pojištění, ale nikdo vás, jako když se vám stane něco vinou prostě jako války, tak vám nikdo nic moc nedá, jo. Tam se určitě jako vozí jako nejen chemikálie, ale obilí a tak dále a tak dále. A samozřejmě logika je, že todleto jako nakonec zaplatíme my všichni v obchodech, ne?

Tomáš Kopečný: Hm, jako jo, ale záleží, co se vozí. Tady u těchto komodit konkrétně to nejvíc zaplatí ukrajinští farmáři a ukrajinský rozpočet, který je bude nějak dotovat, jo, protože oni to někam nakonec prodají, jenom prostě budou mít úplně minimální marže, protože ta doprava sežere obrovskou část tý ceny. No a pak to zaplatí samozřejmě rejdaři a pojišťovny. A zase u všeho, co prostě se tý dopravy může týkat, jo, může to bejt nějaký vzácný kovy, může to bejt to obilí, jo. Jestli to bude mít nějaký jako aktuální dopad na středoevropskýho spotřebitele, to si nejsem jistej a zatím žádný analýzy k tomu jsem nenašel, jo. A to je právě ten rozdíl od toho Hormuzu, protože tam, když se něco ucpe, tak to má ten dopad okamžitej a strategickej, ale prostě jde, jde o to, co odkud kam převážíte. Zaplatí to ukrajinskej státní rozpočet, ukrajinská ekonomika v tuhle chvíli. To je krátká odpověď.

Martin Ondráček: Jasně. Pak se pojďme podívat na ty lidi. Já jsem to opakoval několikrát a zopakuju to ještě jednou. Na lodích, který tam dostávaj ty rány od těch v uvozovkách neznámejch dronů, tak nejsou Evropané, jo. Jsou tam Syřani, Egypťani, Indové, Filipínci, Ázerbájdžánci a Ukrajinci. Šéf Sdružení syrských námořníků v Británii napočítal nejmíň osmnáct mrtvých Syřanů a řekl: "Nikdo vás k té práci nenutí, ale jinak vás k ní nutí všechno." Filipínská vláda třeba zakázala svým občanům nastupovat na lodě do severní části Černýho moře a na lodě končip, že jich bylo čtrnáct. Já si myslím, že to, že ty námořníci maj tuhletu státní příslušnost, je taky jedna z věcí, která nahrává tomu, že to nikdo moc nějak neřeší, že jo.

Tomáš Kopečný: Jako asi jo. Na druhou stranu jako ty námořníci, nevím, to je globální zaměstnání a tam prostě berou lidi, eh, jasně, podle rizika, eh, se taky platí víc. A to největší riziko podstupujou tradičně příslušníci států, který mají třeba nejméně co ztratit nebo potřebují prostě nejvíc vydělat peněz kvůli tomu, že jako jinak by si to nevydělali. To je jako hodně podobnej příběh, si myslím, jako jsme řešili třeba důvody, proč jako v Rusku funguje ta v uvozovkách skrytá mobilizace nebo dobrovolná. Protože když prostě v Sýrii není práce skoro žádná dobrá, když jako Filipínci, tak nejenom do Česka, ale do celý Evropy, že jo, jezdí ve velkým vydělávat si na nějaký pozici a potom ty chlapi třeba zase, ehm, já nevím, jako nedostanou se všichni na něco, no tak tady prostě můžou za pár tejdnů vydělat spoustu peněz, jo. Takže to je ta moje analogie k tomu, k tý ruský skrytý mobilizaci. Prostě za pár tejdnů si můžou vydělat obrovskej balík peněz, no ale je s tím spjatý velký riziko. No a jako kdo by to z Evropy chtěl snášet? No tak tady se máme prostě všichni dobře, tak proč bysme tam lezli, jo?

Martin Ondráček: Hm. Na stole je pochopitelně-

Tomáš Kopečný: To si myslím, že je ten důvod.

Martin Ondráček: Jo, na stole je pochopitelně několik nápadů, jak ty útoky na moři zastavit. Turecko už v srpnu navrhlo moratorium, tedy dočasný zákaz útoků na lodě. Ruský ministr Lavrov ho označil za nerealistické. V září poslala Ankara, tedy Turecko, oběma stranám návrh nové dohody po vzoru té obilné. Odpověď nepřišla. Taky se do toho vložila Indie, která navrhuje příměří ve třech částech: konec útoků na energetiku, volný průjezd obilí a energie, konec útoků na lodě. A ukrajinskej ministr zahraničí Andrij Sybiha řekl: "Jsme připraveni na příměří v energetice a na Černém moři, ale jen v této kombinaci." A Kreml odpověděl, že plán řeší jen jeden aspekt války. Americkej ministr zahraničí Marco Rubio 31. října řekl, že Spojené státy turecký a indický návrh posuzují. Válku to nevyřeší, ale aspoň to vyřeší jednu její zvláštní část. Tomáši, proč Ukrajina chce příměří na moři jen spolu s energetickým příměřím?

Tomáš Kopečný: Hm, tak protože-- Takhle. Tak protože teď trošku jako se snaží kombinovat ta pole, která, ehm, jinak jako by mohla řešit separátně. Protože nadchází zima, jo, protože to téma, když to řeknu hodně jako ostře, tak protože to téma toho energetického příměří se teď snaží propojit s čímkoliv dalším, protože to je pro Ukrajinu zásadní. Ukrajina totiž ví, že v tématu energetického příměří drží nějaké silné karty v rukách. Zatímco v případě Černého moře, jako proč to Rusku nevadí? Proč to Rusko odmítá? Jako nevím, tam prostě Řecko, Turecko, nevím, Spojené státy, prostě ty dva blázni, Witkoff a Kushner prostě nabízeli různé jako formáty toho, jak by se to mohlo řešit, to Černé moře. Ale Rusko do toho nepůjde. Nemá absolutně žádný důvod, protože jako pro Ukrajinu je to jediná cesta, pro Rusko není. Rusko si to bude vozit přes Baltské moře.

Martin Ondráček: Jasně.

Tomáš Kopečný: Bude to o pár procent, o pár nízkých desítek procent maximálně dražší kvůli tý dopravě vnitrostátní, ale ani to ne. Ukrajina nemá jinou možnost, takže pro Rusko není výhodné jakkoliv, aby nastalo příměří na Černém moři. Proto to chce Ukrajina propojit s energetickým příměřím, protože tam má nějaký karty v ruce. Tady ne.

Martin Ondráček: Ono to slovo příměří za těch skoro pět let války nebo plnohodnotné invaze vlastně Ruska na Ukrajinu už to má pro mnoho lidí, pro mě takovej pel něčeho, co vlastně furt se o tom mluví. Ta inflace toho slova je příšerná, nic se neděje. Ale teda je nutno říct, že to, co teď jsem řekl, není úplně pravda. Od sedmadvacátého října platí lokální místní příměří v Chersonské oblasti, aby se lidi mohli evakuovat z města Oleška. Zprostředkovala ho Melania Trumpová. V listopadu se v Abú Zabí mají sejít vyjednavači Spojených států, Ruska a Ukrajiny. Termín je známý, má to být desátého, jedenáctého listopadu. Steve Witkoff to oznámil. Černé moře mezi oznámenými tématy výslovně není. Mimochodem ty, ty, ty, ty Olešky nebo ta Oleška, odkud mimochodem odjela hromada lidí, kteří se evakuovali, opravdu mnoho autobusů jelo na Ukrajinu a jenom čtyři odjely jako do Ruska. Vidíte to jako, eh, jak to říct, jako světlo? Já to nesnáším tohle, ale nic mě nenapadá. Jako světlo na konci tunelu?

Tomáš Kopečný: Absolutně ne. Jako je to super, protože každej jeden život zachráněnej má nevyčíslitelnou hodnotu. Ale důvod, proč tady těch prostě, já nevím, kolik to bylo, patnáct set lidí-

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Z tý Olešky, ehm, tak prostě dostalo někam do bezpečí, na rozdíl od desítek tisíc nebo stovek tisíc jiných lidí. To má jediný, jediný jmenovatel a to je, že prostě chtěli ruští diplomaté zase jako podkouřit Donaldu Trumpovi, tak nechali jeho manželku jakoby něco vyřešit.

Martin Ondráček: Jo, zařídit příměří.

Tomáš Kopečný: Jo, jako že zařídit prostě jednu malou jako nevýznamnou vesničku, aby teda jako to vypadalo, že je nějaká dobrá vůle i na jejich straně. Jo, to je, to je celý. Jako Ukrajinci by tohleto přijali v padesáti dalších městech a vesnicích okamžitě. Ale Rusové se rozhodli prostě nějaká jako jedna random věc. Může to bejt přesně, někdo přinesl nějakej plán, čtyři návrhy, vybrali z tohohle, todle úplně nahodilo vesnici. A teď jako my se bavíme jako o tom, jestli to je světlo na konci tunelu. Absolutně to není žádný světlo na konci tunelu. Je to prostě malá úlitba a podkuřování Trumpovi, že prostě jeho manželku nechali zachránit pár lidí. Stejně jako prostě jenom chtějí přehlušit tím Abú Zabím desátého, jedenáctého listopadu, tím jednáním, co teda vyjednal Witkoff, tu jako neskonalou zradu, samozřejmě jako podpory Ukrajiny, zradu západní aliance, že prostě se snaží pod dojmem toho, že se něco děje, vlastně ospravedlnit, že legitimizují návrat Ruska do všech světových formátů ekonomických, diplomatických. Jo, že je pouští na světové trhy, kde předtím byli sankcionovaný s tím,

Tomáš Kopečný: že odehrají další šaškárnu, protože už je teď jako známé, kdo bude vést tu ruskou delegaci. A je to zase ten pseudohistorickej šašek, kterej Ukrajinu na všech minulých těch pseudomírových jednáních poučoval o tom, že v desátém století byla Kyjevská Rus víc ruská než ukrajinská a že v roce 1348 během nějaký bitvy se prostě stalo tohle, co bylo nespravedlivý a že kozáci-

Martin Ondráček: Autor současné učebnice dějepisu, která vlastně vymazává Ukrajinu úplně z historie. Tenhleten člověk je, je, jak to jako říct, jako že, že kdyby mezi sebou měla jednat prostě Sparta a Slávie a, a, a Slávie by na to jednání vyslala třeba asistenta trenéra, tak jenom tohle je úroveň. Říkám to správně nebo vnímám to správně?

Tomáš Kopečný: Jo, říkáte to správně, ale je to asistent trenéra, který píše učebnice-

Martin Ondráček: Ne trenéra, maséra jsem chtěl říct, maséra jsem chtěl říct. Omlouvám se.

Tomáš Kopečný: Ale s jedním důležitým jako rozdílem, že vlastně jako ten-- ale prostě s důležitým rozdílem, jo, že to je prostě jako někdo, kdo vlastně má jedinou funkci a to je bejt jako ten nejradikálnější ideologickej nesnášenlivej prvek v tý komunikaci. Je to jako vyslat tam teda asistenta trenéra. Který zároveň má přístup jako k majiteli klubu, ale je to asistent trenéra, kterej jako vezme učebnice nacistickýho Německa a konceptu Lebensraum jako právo na život a teď jako vysvětluje těm Ukrajincům, že tam vlastně nikdy nebyli za těch posledních tisíc let a že to je prostor, kterej obývali, měli obývat, když se to náhodou nepovedlo a budou obývat Rusové. Je to klasickej Lebensraum his-- pseudohistorik, kterej prostě ve jménu toho, že Rusové si zaslouží obývat veškerý prostor, kam ruská moc dosáhne, by chtěl vysouvat i násilně ty ostatní národy z toho prostoru, kde třeba i tisíc let mají nějakou historii. A tomu se říká genocida. Jo? Tak tohle je člověk, kterýho Witkoff teda vyjednal, že bude vést za Rusko jednání. Takže skvělý. Máme se na co těšit a rozhodně je to všechno jenom ne světlo na konci tunelu.

Martin Ondráček: Ještě se vás do dalekého Japonska zeptám na jednu věc. My točíme v úterý odpoledne. V Americe už naplno běží volby. Já chci jenom říct, ehm, vlastně věc, kterou spousta lidí ví, ale ví, ale já to rád vlastně jako všechno jako rámuju. Američani vybírají všech čtyři sta třicet pět členů Sněmovny reprezentantů, vybírají třicet pět ze sto členů Senátu, třicet šest z padesáti států si volí guvernéry a volí se i další státní a okresní zástupci. Midterms jsou volby, který se konají uprostřed prezidentskýho volebního období a vždycky bejvaj zkouškou pro úřadujícího šéfa Bílého domu. Já po vás, Tomáši, nechci ani po sobě, abyste odhadoval, jak ty volby dopadnou. Eh, Trump do nich vstupuje s takřka rekordně nízkou popularitou a demokraté mají velkou šanci získat Sněmovnu reprezentantů. Tyhlety volby, ehm, mají nějakou reálnou šanci ovlivnit v případě, že to bude pro Donalda Trumpa nevýhra, nějak vztah Spojených států k Ukrajině? Anebo ne?

Tomáš Kopečný: Já jako jsem přesvědčen, že ano, a to ve dvojím smyslu. Začnu tím horším. V případě nevýhry nebo prohry prostě republikánů a Donalda Trumpa bude Donald Trump a ta skupinka okolo něj výrazně odbržděnější. Takže to, co teď pozorujeme, eh, že se prostě různým jako pochybným výkladem legislativy, přerušováním tý legi-legislativy už schválený, snaží vrátit Rusko do hry, tak to bude pokračovat.

Martin Ondráček: Hm.

Tomáš Kopečný: To je, to-- o tom jsem přesvědčenej. Zároveň, a to je ta lepší zpráva, tam bude výrazně větší síla, která ho bude brzdit. Zaprvé ti demokrati, pokud vyhrajou, ale zadruhé i ti republikáni, který ho prostě už jako budou vnímat jako, jako tu lame duck, jo, jako tu chromou kachnu, která se prostě během toho odstřelu spíše jako musí poslat pryč, jo? Protože by jim mohli kazit další volby. Jo? A uvidíme, eh, jak moc bude teda úspěšná blokace těch tendencí, které já předpokládám, to je toho odbrždění Donalda Trumpa, že se stane.

Martin Ondráček: No, přemýšlím, jak skončit nějak optimisticky, protože tenhleten díl moc optimisticky nevyzněl. Eh, chci jenom říct, že ještě-

Tomáš Kopečný: Já vím. Počkejte, počkejte. Já, já-- vy skončíte optimisticky, ale jako, hm, já jsem zapomněl na kulturní referenci.

Martin Ondráček: No, tak řekněte.

Tomáš Kopečný: Kultur-kulturní reference pro tento díl není teda-- můžu vám říct něco japonskýho, ale, ehm, ne, řekl bych jinou věc. Ehm, vynikající polskej seriál o, ehm, pohraniční službě.

Martin Ondráček: Ano.

Tomáš Kopečný: Ehm, kterej se právě zabývá tím, jak bojujou proti těm pašeráckým gangům. A teď nevím, jestli se tomu nehlídka. Já jsem si to nenašel dopředu, jo, ale je to prostě skvělej-

Martin Ondráček: Nebo kde?

Tomáš Kopečný: Myslím, že to je na Netflixu nebo na HBO.

Martin Ondráček: A to je polskej seriál, jo?

Tomáš Kopečný: Je to polskej seriál. Je to celý v polštině. Je to prostě polská jako krimi a polský drama. Prostě jsou fantastický, jo. Tohleto je vlastně kriminálka.

Martin Ondráček: Pěkně prosím, polský seriál, který máte na mysli, teda teď mluvím k vám, ale takhle ke mně mluví AIčko, se jmenuje v češtině Wataha, v doslovném překladu Smečka.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: V českém televizním prostředí a na streamovacích platformách, například na HBO Max, je často vyhledáván právě pod popisem polský seriál o pohraniční hlídce The Border v mezinárodní distribuci.

Tomáš Kopečný: Hm, jo, je to fakt dobrý. Takže tohle je to, na co se připravujou vlastně Poláci. Jenom že už tam nebudou pobíhat ty pašeráci, co to dělají jenom za prachy, ale budou jako silně motivovaný i ruskou geopolitikou. No, tak to je k tý diskusi a to samý vlastně postupně bude probíhat i po tom moři. Ehm, tak to teď jsem jenom udělal takovej jako výstup, eh, z toho možného znepokojení, které by naši posluchači mohli cítit, aby Martin mocně zasmečoval svým optimismem.

Martin Ondráček: Já řeknu, že žijeme v optimistický době, že například není pravděpodobné, že příští olympiáda bude v Moskvě. A to je dobrá zpráva, ne?

Tomáš Kopečný: No, já doufám. Jako s těma hokejistama, já doufám. Mně se docela líbí ty Finové, kteří jako řekli: "Pojďme to vybojkotovat."

Martin Ondráček: Tak, musím teda říct, že jsem shodou okolností viděl reakci Andreje Babiše a ministra vnitra Metra-- ministra vnitra Metnara na položenou tuhletu otázku. Jakkoliv to točíme v den, kdy kolegové demonstrují za veřejnoprávní média, tak mám potřebu říct, že jsem byl překvapen tím, že Andrej Babiš byl dobře nabrífován, že řekl, že Rusko je náš významný nepřítel. A že podle jeho názoru vůbec není prostě možný, aby Rusové se do toho mezinárodního hokeje vrátili. A Metnar byl taky dobře nabrífován a řekl, že tady furt platí usnesení vlády, podle kterýho my jim v lednu, protože se bude v Ostravě, a teď já nejsem žádnej sportovní příznivce, hrát, sportovní příznivce, hrát nějakej hokej, kam mají přijet nějaký snad mladý Rusky a že tady je reálný, prostě reálná věc, že jim nedáme víza. Tak jsem tady chtěl jako říct, že to-to je velké-

Tomáš Kopečný: Doufám.

Martin Ondráček: -prostě jako plus. A jestli to takhle dopadne, tak že vlastně, že vlastně budu rád, že, že, že se v tomhle-

Tomáš Kopečný: To je super aktivistický.

Martin Ondráček: Zachovali prostě jako dobře. Takže ne všechno v Čentem Žijem je úplně na, úplně jako špatný. Třeba dobrá věc je-

Tomáš Kopečný: Ne, tohle je dobrý.

Martin Ondráček: Dobrá věc je, že jste nás doposlouchali. Dobrá věc, že si můžete koupit Tomášovu knihu, že si můžete prohlídnout v biu tady na YouTubu tu věc, kterou bych musel přečíst. Prostě ten, ten, ty čtyřicet šest dílů Komu zvoní hrana, tam jsou ty vztahovky vevnitř. Moc vám děkujeme-

Tomáš Kopečný: To je hustý.

Martin Ondráček: -že jste se doposlouchali až sem. Tomáši, pozdravujte v daleké Japonsku a předpokládám, že další díl podcastu Komu zvoní hrana už natočíme proti sobě a vy nám jednou budete vyprávět, co veselého jste zažil v zemi vycházejícího slunce.

Tomáš Kopečný: No, jako buď anebo na cestě do Ukrajiny, protože já hned, co se vrátím, tak hned pak jedu na Ukrajinu. Ale to nevadí.

Martin Ondráček: Vy asi umíte něco japonsky, že jo?

Tomáš Kopečný: Hmm, drobně, drobně.

Martin Ondráček: A řekněte nám drobně něco? Třeba já vám dám, jestli byste nepřeložil větu jednoduchou: „Moje vůdce má na kolenou sovu.“ Jo, nevím.

Tomáš Kopečný: To by věděl můj bratr.

Martin Ondráček: Takhle, bratr by to věděl-

Tomáš Kopečný: Můj bratr, kterej se na Duolingu učí úspěšně už rok.

Martin Ondráček: Moje vůdce má na kolenou, na kolenou sovu, prostě nepřeloží. Tomáši, moc vám děkuju. Mějte se tam krásně.

Tomáš Kopečný: Arigato, arigato gozaimasu za jednoduchý úvod do znalosti japonštiny. Já prostě začnu dělat víc Duolingu asi, jo. A počkejte, ale víte to vy aspoň?

Martin Ondráček: Ne, já jsem, já jsem to, já bych to, já jsem to ještě dopoledne věděl. Ale pak jsem si to někde přečetl a jak už jsem starej, tak mi to z toho mozku-- Připravíme si-

Tomáš Kopečný: Martin to věděl a to vám musí stačit.

Martin Ondráček: Připravte si, já si připravím na příští, na příští díl podcastu Komu zvoní hrana v japonštině větu: „Moje vůdce má na kolenou somu, to má-- sovu.“ Tomáši, mějte se krásně, pozdravujte. Děkujeme, že jste se dokoukali až sem. Mějte se famfárově. Ahoj, díky Tomáši, na shledanou.

Tomáš Kopečný: Mějte se hezky, na shledanou.

‍