Mír podle Putina by změnil svět. I Českou republiku.
O epizodě
Co skutečně chce Rusko a proč se jeho podmínky pro ukončení války už roky nemění? Martin Ondráček a Tomáš Kopečný rozebírají sedm ruských požadavků vůči Ukrajině a NATO, útok na Kerčský most i riziko nové Jalty. Na závěr obracejí ruské požadavky proti samotnému Rusku.
Martin Ondráček: 17. prosince roku 2021 zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničí dva návrhy smluv. Jednu měly podepsat Rusko a Spojené státy, druhou Rusko a všechny státy NATO. Moskva v nich chtěla tzv. bezpečnostní záruky, tedy písemný slib, co všechno Západ dělat nebude. Mimo jiné chtěla, aby NATO stáhlo vojáky a zbraně na stav z roku 1997, tedy do doby, kdy v alianci nebylo Polsko, Pobaltí ani Česká republika. O dva měsíce později začala ruská invaze na Ukrajinu. Že vám to připadá povědomé? Správně. Desátého listopadu roku 2026 položili ruští vyjednavači v Abú Zabí na stůl papír a podle deníku New York Times opakuje ty prosincové požadavky z roku 21 místy slovo od slova. A teď najednou o ruských podmínkách míru mluví úplně všichni. Komentátoři se předhánějí v tom, jak těžké to s mírem bude. Upřímně nás to s Tomášem trochu fascinuje. Většina těch podmínek totiž není nic nového. Rusko je opakuje už roky a všem, kdo jsou teď překvapeni, se vší skromností, které jsme schopni, dovolujeme doporučit náš podcast, protože už rok skoro tady meldujeme, že Rusko žádný mír nepotřebuje a ani nechce, a proto vrší na stůl podmínky, které nikdo nemůže přijmout. Teda nikdo příčetný, myslím. Dnes si podmínky projdeme jednu po druhé. Odkud se vzaly? Co přesně znamenají? Jak se liší od toho, co Putin sliboval na začátku války? A proč by mír podle Putina změnil svět i Českou republiku? A nakonec si zahrajeme malou diplomatickou hru. Jsem Martin Ondráček a vítám vás všechny u poslechu a sledování podcastu Komu zvoní hrana?
Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný. Také vás vítám a těším se hlavně na tu hru na závěr Žádný.
Martin Ondráček: Člověk není ostrov sám pro sebe. Tomáš je bývalý diplomat, dřívější náměstek ministra obrany, vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Pokud se na nás díváte pravidelně, určitě jste si všimli, že po dlouhé době jsme zase ve studiu, protože jsme oba furt někde jako rajzovali. Oba dva jsme byli na Ukrajině, Tomáš byl dlouho v Japonsku. Já jsem vám slíbil, že přivezu z Ukrajiny něco, čím vy pokřtíte svoji novou knihu v bojovém režimu.
Tomáš Kopečný: Tak to jsem zvědavý.
Martin Ondráček: Tak my jsme se bavili o tom, že bych mohl být. No co to asi může být, Čím se tak křtí. Není to křenovice, ale je to vlastně jako kultovní, jako vodka ukrajinská. Pro ty, kdo nás nevidí, já popíšu, co mám v ruce. Mám v ruce papírovou krabici, na které je ten velmi známý obrázek ukrajinského vojáka v uniformě, který má vztyčený prostředníček proti křižníku Moskva, který v tu chvíli ještě nedlí na dně, Černého moře. A tenhle ten samý výjev je i na té lahvi. To znamená v originále to znamená neporazitelná, Neporobená. Neporobená,. Tomáš, protože nepije tak jistě, jako přijme ode mě s důvěrou sobě vlastní informaci, že ta vodka je skvělá.
Tomáš Kopečný: Já teda jakkoliv nepiju, tak jsem měl možnost vyzkoušet, že je opravdu skvělá. Takže děkuju za to, vím, o čem mluvíte.
Martin Ondráček: Tímhle se bude křtít v nejbližších hodinách nebo dnech Tomášova kniha. Já jenom chci upozornit na to, že ta kniha se bude prodávat taky v téhle verzi. Jo, my jsme jednak pro Luxor vyrobili 500 Limitovaných kusů tohoto balení. Luxor to prodává už teď. Dárek pro Putina začne podobný pack prodávat během asi jednoho týdne. Tady uvnitř je v té variantě Luxorové. Tomáši, otevřete to prosím.
Tomáš Kopečný: A těším se na to.
Martin Ondráček: Je obsah vhodný pro všechny milovníky Kremlu? Co všechno hoří uvnitř té krabice?
Tomáš Kopečný: Tomáši, Je to opravdu velice hořlavá hot záležitost. Celá tahle krabice. Jednak je na ní super, jako bych řekl hot, ne. Teda ne ten můj obrázek, ale.
Martin Ondráček: Všiměte si, že doktor Kopečný sám karikaturu sebe sama označuje za.
Tomáš Kopečný: Hot. Já myslím ty obrázky zatím, protože jako fakt je hodně dobrý, co Dodo Dobryk udělal s vojenskou technikou na pozadí tady tohodle karikaturního obrázku s safírovejma očima, který nemám, ale mám ty hořící ponožky. A ty hořící ponožky můžou mít i ti, kdo si koupí ten box, protože to je první věc, která hoří v krabici, kterou si můžete zakoupit.
Martin Ondráček: Hořící ponožky, hořící ponožky. Chci jenom říct, že my jsme na Ukrajinu poslali velké množství vojenského materiálu. Jeden z nejtěžších nákupů, kterých jsme za uplynulé čtyři a půl roku absolvovali, bylo sehnat 1000 kusů těchhle ponožek. Je to originál od té firmy z Ukrajiny. neskopírali, jsme to. Opravdu jsme to od nich nakoupili a přišli pár dní před tím, než se ta krabice začala kompletovat.
Tomáš Kopečný: Je to fascinující, Já to mám v ruce podruhé. Poprvé jsem to měl v ruce teď o víkendu, kdy byl Twitter sraz v Rock Café na Národní třídě, kde byla tato krabice dražena a jedna šťastná dražitelka to vydražela za 12 tisíc korun, což je úplně neuvěřitelné a děkujeme, že tímto přispěla na dobrou věc Dárku pro Putina a dvou dalších organizací Team for Ukraine a MECA. Ale chci říct, že je to jinak v podstatě levnější, že to můžete sehnat za méně než 12 tisíc korun, a to za 1 968 korun. Abychom si připomněli, proč nám vlastně představa hořícího Kremlu dělá tak trochu radost a proč je dobré to občas ukazovat i těm Rusákům, kteří opět touží po tom, aby sem se svými tanky vjeli. Druhá věc, co hoří je kafe a mluvím tak rychle, protože už jsem si dal a je to dobrý kafe.
Martin Ondráček: Třetí věc, která hoří.
Tomáš Kopečný: Jsou ponožky na mé obálce. A to není všechno. Hoří celá ořízka A no, a to se mi teda extrémně líbí.
Martin Ondráček: A mě napadla jedna taková věc, že bychom mohli, až napíšete další knihu svých vojáků. A já jsem poznal Tak vy teď jako nastoupíte na dráhu spisovatele, že? Kdyby ty knihy se pak sázely takhle vedle sebe, že by se mohl rozšiřovat jako ten obrázek.
Tomáš Kopečný: Jo, to je dobrý nápad.
Martin Ondráček: Kdybyste jich napsal potom třeba padesát, což nebude dlouho trvat, si myslím, že tam bude celý jako panorama.
Tomáš Kopečný: hořící. Jako Všechny ty chrámy i.
Martin Ondráček: Sila blaženého atd. Tak já to uklidím.
Tomáš Kopečný: Je to samotný Kreml, je to sídlo ruského prezidenta a.
Martin Ondráček: A vrhneme se do toho. My točíme.
Tomáš Kopečný: Pardon, já ještě řeknu, že jsem si tady všiml, že pro ty, kdo si na Ukrajině nebo jinde zakoupí tuhle vodku? A kdo ji teda uvidí, až ji budu křtít,? Tak je tady i důležitá geografická poznámka na té mapě je tam totiž ostrov Zmijí. Ano, to je vyznačeno, protože Zmijí ostrov je místo, ze kterého tento hrdinný ukrajinský voják ukazuje prostředníček na ten křižník Moskva, který zanedlouho poté potopila raketa Neptun na podvozku Tatra, kterou jsme tam dodávali pár let předtím. Takže ta velká radost.
Martin Ondráček: Tam totiž přijel tenhleten nebo jiný křižník k tomu ostrovu, kde byla nějaká ukrajinská posádka a vyzval je, ať se vzdají. Existuje zvukový záznam a oni jim. Já to nechci říkat, protože spoustu lidí nás poslouchá před desátou hodinou večerní. Oni jim řekli prostě nevzdáme se. Ale s takovou jako lingvistickou emocí je poslali prostě jako do háje ty Rusy.
Tomáš Kopečný: Do háje, řekněme zelenýho zelenýho. Prostě Russkij vojennyj korabl idi na chuj. Ano, byla věta, která byla na mnoha ponožkách, v mnoha tričkách a zůstala v mnoha srdcích a myslích nás i našich posluchačů.
Martin Ondráček: A my, kteří máme tuto větu v srdcích, tak jsme Doufám, že vás, co se na nás díváte, je tam taky spousta. Tak jsme my točíme v úterý, v úterý dopoledne sedmnáctého listopadu. Já, když jsem v noci šel čůrat, tak jsem s velkým nadšením zjistil, že se konečně Ukrajincům podařilo dorazit ten Kerčský most, s čím začali včera, v pondělí 16. Listopadu. Já bych ti rád začal jako aktuální věcí, protože protože tohle je stavba, kterou Ukrajina označila za nelegální. Je to vlastně most mezi okupovaným Krymem a Ruskem dneska a. A Rusko bylo jako hodně hrdé na mnohovrstnatou obranu tohohle toho mostu. Kde tam To na sebe. Tato stavba na sebe váže a vázala neuvěřitelné množství těch systémů S-300 S 400, podvodní drony asi 9 nebo 12 jako vrstev té obrany. Dlouho Ukrajinci nechávali ten Kerčský most na pokoji a teď hle během 48 hodin. A vypadá to z těch záběrů, které jsou k dispozici. Takže se úplně zřítila ta ta mostovka, po které jezdily auta, která spadla do vody, čímž pádem tam nemůžou jezdit lodě teď. A zůstaly ty koleje. Vy si nějak jako umíte strategicky číst? Proč zrovna teď si oni ten Kerčský most vzali jako za cíl, za terč? A proč zrovna teď, v době, kdy se tak hodně mluví o tom míru a o těch podmínkách, o kterých budeme mluvit? Proč zrovna teď přišel ten úder?
Tomáš Kopečný: Myslím, že to dává naprostou logiku a je důležité to dát do kontextu posledních několika dnů, kdy proběhly nejsilnější raketové a dronové útoky na Rusko. Připomeňme, že včera letělo na Moskvu 1400 ukrajinských dronů a raket a během té samé doby v těch samých hodinách sundali ten Krymský most. Takže proč teď? No protože vždycky útočíte tam, kde se protivník nedívá. Kór když je to takhle extrémně opevněná a chráněná. Záležitost destinace, Prostě cíl. A proč zrovna během vyjednávání o míru? No, to je velmi jednoduché, protože samozřejmě ty podmínky. Jakkoliv se budeme bavit o tom, že to je z ruské strany primárně blafování a takové mokré snění o tom, co by hrozně rádi viděli a co nikdy neuvidí. Ale ty podmínky prostě určuje ten, kdo vypadá, že má navrch. A ano, Rusko teď systematicky ničí ukrajinskou infrastrukturu dlouhodobě. Připravuje se na to, že na tu zimu ji chce vypnout celou. Chce ukázat, jak Ukrajina trpí, tak Ukrajinci jim ukážou to samé. Ukážou, že dokážou jejich údery také Rusy zabolit.
Martin Ondráček: Tomáši, vy jste použil termín, že z ruské strany to je blafování. Přeci když se člověk na ty podmínky podívá a my je za chvilku budeme rozpitvávat vlastně jako podrobně. A chceme vám říct, že to, že nechceme, abyste se toho báli, protože podle všeho to je fakt blafování. Protože si přece nikdo příčetný nemůže myslet vážně. Jako to, že by to NATO, který jakkoliv je obranný pakt, ale taky musí ukazovat svoji sílu, by jako zařadilo zpátečku a vrátilo se třeba o 20 let zpátky, to by byla jako absolutní prohra, jako všeho, co ta aliance za posledních jako 40, 30, 20 let říkala a dělala tohle. Tohle? Co to říká o Moskvě? Že oni neustále sázejí na stůl ten samý papír s těmi samými podmínkami, které vlastně v prosinci roku 21, dva měsíce před invazí, vlastně zveřejnili.
Tomáš Kopečný: Říká to, že jejich cíle se v ničem nezměnily, a to nejenom od toho roku 21, ale v podstatě posledních 15 let. V mysli Putina, možná posledních 25 let. Říká to o nich, že jsou ochotni žít ve svých bludných mokrých snech, ve kterých touží po něčem, v čem žili, když byli mladí a teď prostě je tam taková více či méně už nastoupivší gerontokracie, protože ten Putin tam sice nastoupil jako mladý premiér, ale už je to 30 let. No a říká to o nich, že věří, že nepotřebují nikoho k tomu, aby ustupovali ze svých cílů, ze svých požadavků a zároveň, že budou trpěliví, že budou vytrvat v tom, co dělají další dlouhé roky, možná desetiletí, protože nemají důvod ustupovat. Jim je úplně jedno, jaká je kapelka ve vlastní zemi, jak se žije jejich obyvatelům nebo co si vlastně vůbec myslí o tom, co Rusko dělá. Jim záleží na historickém odkazu, konkrétně Putinovi a jeho nejbližším okruhu a ten hodlají realizovat za jakoukoliv cenu. A povzbuzením pro ně rozhodně bylo i to, jak se dokázal íránský režim ubránit americkému útoku, americko izraelským útokům,
Tomáš Kopečný: jak z toho dokázal vyjít vlastně silnější? V jistém smyslu, protože jednak tu vnitřní velkou silnou tenzi zevnitř Íránu, tzn. nějaké ty nepokoje, vlastně docela dokázali slušně potlačit a nemají tam už žádný problém. Vlastně po celém světě. Když se kouknu na ty příklady, kde nějaké. To není o liberalismu, ale nějaké demokratické tendence se projevily, nebo prostě nějaké proti těm autoritářským Tendence tak často byly smeteny To, co se jim povedlo s Běloruskem v roce 2021. Znamená to plné zařazení pod vlastní státní aparát, potlačení těch protestů. Dneska už rozhodně nečteme o žádném velkém odporu v běloruské společnosti. Zkrátka tohle v ruské mysli, v Putinově mysli zjevně je povzbuzením. Takže i proto ty podmínky jsou pořád stejné a další roky budou stejné. A říká Takhle říká je nejenom explicitněji, ale vlastně ve větším a ve větším rozmachu. Přidává k nim další podmínky, protože cítí, že se s ním Američani baví a berou ho seriózně. To, že ti Američani, kteří se s ním baví, je velmi úzká skupinka a není to ten státní aparát, není to Kongres, není to Pentagon, nejsou to ti, kteří vlastně tu práci budou mít na starosti. Až tohle ta banda prostě podnikatelů okolo.
Martin Ondráček: Donald Trumpa podnikatelů, to je to správné slovo.
Tomáš Kopečný: Jako zmizí s naplněnými kapsy jako skrz ruské kšefty. Tak tak to tam prostě nezůstane. Jo, ale jim to vyhovuje. Prostě ví, že nikam nespěchají a proto ty podmínky jsou tak absurdní a proto vlastně vůbec nedává žádný smysl si nad nimi lámat hlavu.
Martin Ondráček: Jen je zajímavé si je připomenout a je zajímavé se na ně podívat.
Tomáš Kopečný: Protože tím pochopíme, co Rusko opravdu chce.
Martin Ondráček: Tak my teď jdeme ty podmínky pitvat jako do úplných, prvočástí. Co, ještě než s tím začneme. Tohle je podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečním, Martinem Ondráčkem. Vy víte, že máte na www.komuzvoníhrana? CZ možnost nám poslat nějaký malý peníze na kafe, perlivou vodu nebo panáka. My tyhle peníze budeme používat na rozvoj našeho podcastu. Už jsme viděli první kontakty, nové znělky. Budete překvapeni, bude to úplně moderní a ještě před Vánoci se s tím vytasíme, abychom si dali společně vánoční dárek. Tak a jdem k těm podmínkám, jo? Pojďme do Abú Zabí, protože tam to vlastně začalo nebo pokračovalo. V Abú Zabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů, jednali Američané, Ukrajinci a Rusové. Ruští vyjednavači tam rozdali dokument, kterému se v diplomacii říká non paper. Je to správně? Je to. To je takový neoficiální papír, který nemá hlavičku ani podpis a který si dávají ty diplomati. Protože kdyby se ten papír jako nehodil, tak se dá říct, že jako neexistuje a a kopii tohle papíru
Martin Ondráček: získali New York Times. Co v něm je, tak NATO se má stáhnout na pozice z roku 97. Nesmí se dál rozšiřovat, nesmí vojensky působit na Ukrajině, ve východní Evropě, na Kavkaze a ve Střední Asii. A konec sdílení amerických jaderných zbraní se spojenci. To všechno už Rusko chtělo v prosinci 21. Mluvil jsem o tom na začátku a pak tam jsou tři novinky. Západ musí úplně přestat dodávat Ukrajině zbraně. Francie a Británie by nesměly svými jadernými zbraněmi chránit ostatní evropské země a Ukrajina by směla vstoupit do Evropské unie, ale bez společné obranné politiky. Ve čtvrtek 12. Listopadu přijel Steve Witkoff A Jared Kushner za Putinem do Moskvy a Putinův poradce Ušakov pak zopakoval, že Rusko chce záruku, že se NATO nebude rozšiřovat a že u ruských hranic nebudou ohrožující zbraně a že se síly Aliance vrátí do stavu z roku 97. Pro pořádek ještě připomenu, že v lednu 22. Ruské ministerstvo zahraničí upřesnilo, že z Rumunska a Bulharska mají odejít všechna cizí vojska i technika. Americká vláda i NATO 26. Ledna 22. Tehdy písemně odpověděli a hlavní ruské podmínky odmítli. Za měsíc začala invaze a v prosinci 25. Ruský ministr zahraničí Lavrov ty prosincové návrhy z roku 21 nabídl znovu. To je na stole jako totéž a řekl, že to je základ záruk pro Rusko. Rusové podle New York Times o dokumentu řekli, že je to jen úvodní nabídka, že Putin může být pružný. Američané jim prý odpověděli, že od roku 21 se mnohé změnilo. No a v pondělí 16. Listopadu, tedy včera točíme 17. Kushner na síť X napsal, že je vidět pokrok konkrétně v bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, v její cestě do Evropské unie a v plánu na obnovu ukrajinské ekonomiky. NATO podle něj zůstane nejdůležitější.
Martin Ondráček: Já vždycky, když to čtu, já to ani nebudu dočítat. Jo, tak si vždycky říkám to jsou takové jako obecné řeči, tohleto přece Přece na začátku by to Rusko mělo teoreticky jak ukázat nějakou dobrou vůli, ale s tímhle tím to vůbec není jako možný klást jako podmínky typu dobře, Ukrajina může být jako v Evropské unii, ale bez společné obrany. Tyhle kdyby. A oni to vypadá, že o tom nějak seriózně jednají, jo? Vy si myslíte, že na druhé straně ty Rusové jsou jako připraveni na nějaké ústupky, že? Jak se to jako dělá, že jo? Klasicky jo, že dáte na stůl nějaké podmínky a a pak jako nějaký z nich škrtněte a dopředu víte, že je potřebujete škrtnout? Věříte tomu, že že teď ten proces vyjednávání jako poběží tak, že oni budou něco škrtat?
Tomáš Kopečný: Vůbec ne. Ten proces vyjednávání teď je na takové úrovni, že si Rusové jenom dovolují víc a víc drolit celý svět. A ty vyjednavače jako takhle Kučerovi a Witkoffi jde o jedinou věc, aby si tím lidským prázdným povídáním o pokroku, který žádný není. Ty záruky produktem, který zmiňuje, jsou naprosto vágní. Není tam nic o vojenské moci pořádně, která by mohla zaručit bezpečnost Ukrajiny. Je tam něco o rekonstrukci Ukrajiny. Jsou to prostě absolutní žvásty a nesmysly. To, co on vlastně předkládá jako pokrok a jediný důvod, proč to dělá, je, aby měl dost času, aby uzavřel víc dealů s ruskými obchodníky, jako uzavřel Donald Trump junior minulý týden. Myslím, že 1,7 miliardy dolarů to bylo na Wolfram v Kazachstánu s šéfem Ruské boxerské asociace a blízkým přítelem Putina. Kushner taky se chce svoje dealy s ruskými ropnými společnostmi už jet několik připravených zase miliardy dolarů A myslím si, že se tím kupuje jen čas, aby to rychle uzavřel a vykešoval. Jasně, o mír tady určitě nejde, nic z toho nedává žádný smysl. Ukrajina s tím nebude souhlasit. Rusko tam posílá vyjednavače, který doslova jenom ty Ukrajince trollí a uráží je. Takže to je vlastně velmi jednoduchá rovnice.
Martin Ondráček: Já jsem ty podmínky zkoušel spočítat. Ono jich je záleží jak to je. Jich je třeba 28 až 35. Já jsem. My jsme vybrali sedm, nevím, jestli nejdůležitějších a nejzajímavějších. První se týkají, první čtyři se týkají Evropy a tedy i nás a další tři Ukrajiny. Tak tak, jdeme na to. Já mám teda tričko, který má zvukový efekt, tak můžu vždycky udělat.
Tomáš Kopečný: Jako.
Martin Ondráček: Zvukový to dělají proud. Takže podmínka číslo jedna.
Tomáš Kopečný: To je dobrý. Je takový, jako když máte tu kachničku do vany, že jo? Tak to vždycky jako.
Martin Ondráček: Jo, tohle, ale Putin ne do vany, ale na mikinu.
Tomáš Kopečný: To je stejně jako relevantní. No přesně, pípnutí kachničky do vany, to je přesně to. Tohle je americký vyjednavači.
Martin Ondráček: No takže jedeme. Podmínka číslo jedna na to Zpět na rok 97. Proč zrovna rok 97?
Tomáš Kopečný: Protože za prvé, bylo to dva roky před rozšířením NATA, což bylo první rozšíření NATO a když nepočítám sjednocení Německa od roku 82, v roce 99 jsme tam vstoupili my, Poláci a Maďaři. Ale proč zrovna rok 97? Protože tehdy byla uzavřena dohoda, na kterou se Rusové ruská diplomacie občas odvolává, a to dohoda, která vlastně měla omezovat. Říká se tomu ten přesný název. Je zakládající akt na to Rusko. A vzpomeňme si na to, že před tím, než jsme vstoupili do Aliance a předtím, než jsme vlastně i vystoupili, nebo po tom, co jsme vystoupili z Varšavské smlouvy, tak jsme byli součástí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. To už jsme doteďka, a to je vlastně BSS. OBSE. To je platforma, která vlastně vyhovovala v polovině devadesátých let tak trochu všem ve smyslu, že to neřeší žádné vojenské aliance. To je nějaká diskuzní diplomatická místnost. žvanírna doteďka je to největší žvanírna, má to sídlo ve Vídni právě kvůli tomu, že to je neutrální stát. Je to prostě taková, jako vpravdu žvanírna a tam se psalo v tomto zakládajícím aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, podepsané v Paříži 27. Května 97, že za prvé, Rusko, které bude součástí Partnerství pro mír,
Tomáš Kopečný: už bylo od roku 1994, tak bude mít nějakou roli v diskusi o rozmístění významných jednotek v bývalých státech Varšavské smlouvy nebo ve státech bývalé Varšavské smlouvy. A to je vlastně moment, do kterého se Rusové chtějí dostat, aby oni určovali, jaké a jestli vůbec nějaké západní jednotky NATO budou moci být ve státech NATO. Takhle jednoduché to je. Oni říkají, jestli jste měli moment.
Martin Ondráček: Počkejte, počkejte ještě ještě jednou.
Tomáš Kopečný: Tak přesně já jsem já.
Martin Ondráček: Já se včera docela vyspal, takže ještě jednou si to.
Tomáš Kopečný: Poslechnu skrz ten to zakládající. Jak vlastně chtěli určovat, jestli nějaké jednotky vojenské budou rozmístěny ve členských státech NATO, které se přidají do NATO až po roce 97. To znamená, de facto říkají My chceme rozhodovat o tom, jestli členské státy NATO můžou posílat svoje jednotky do jiných členských států NATO.
Martin Ondráček: To je výborný.
Tomáš Kopečný: A jako kdo tohle sakra chce? Rusové ok, ale chceme to my. Tak až tady bude vláda, která to chce, tak samozřejmě si myslím, že tím bude ohrožovat naši bezpečnost.
Martin Ondráček: Ale jaký smysl má obranný pakt jako, který prostě tomu nepříteli dává právo rozhodovat jako o množství jednotek, které se jednou jemu budou bránit? To je přece jako úplný nesmysl.
Tomáš Kopečný: Takovýhle příměr. Bylo to kvůli tomu, že v té polovině devadesátých let ještě za Jelcina jednak tomu skutečně všichni na Západě věřili a jednak se to dávalo i do těchto dokumentů, bylo Rusko prohlášeno za partnera. To je PFP Partnership for Peace. Partnerství pro mír. Skutečně bylo bráno vážně, že to je nějaké partnerství, ve kterém se může jednoho dne stát, že budeme součástí nějaké velké aliance, nebo možná nějakého paktu bezpečnostního. Všichni i s Ruskem. Já si pamatuju, že v roce 2011 jako mladý student jsem pracoval na nějaké analýze, která se týkala předchozích dvou let přijímání nové strategické koncepce NATO v Lisabonu.
Tomáš Kopečný: Tehdy tu novou strategickou koncepci NATO podepisoval nebo ne podepisoval a seděl u ní vedle generálního tajemníka NATO prezident Ruské federace Medveděv, který propadl potom samozřejmě lahvi něčeho horšího, než jsem dostal od vás a tak má ty svoje výlevy. Jo a taky kopie. A taky se snaží být samozřejmě relevantní v té věrchužce, takže se snaží zaujmout nějakou pozici toho extrémisty. Každopádně tehdy tam seděl a byl velmi spokojený s tím, že vlastně Rusko konzultuje to, kam se bude ubírat. Na to pozor. Tři roky po tom, co násilně obsadilo vojensky část Gruzie, které se snažilo také o nějaké sbližování s NATem. Důležité je, že Rusko i tehdy bylo považováno za někoho, kdo. A já si pamatuju, že jsem tehdy zpovídal ty, kteří jezdili a psali tu novou strategickou koncepci a oni byli přesvědčeni o tom, že jednoho dne se Rusko může stát členem Evropské unie. A co mě překvapilo, ještě fascinující. Fascinující bylo, že oni si mysleli, že jednoho dne se Rusko klidně může stát součást NATO, jako to byla mentalita lidí i v alianci, i toho jako top managementu v té alianci v nultých letech. Samozřejmě, že nám to v roce 2006, po roce 2002.
Martin Ondráček: Absurdní.
Tomáš Kopečný: Ale tohle byla mentální realita nultých let, Takže ten zakládající akt byl takový, že? No tak pojďme se o tom bavit, abyste se necítili skutečně ohroženi, protože to vůbec není naším záměrem. My jenom prostě chceme, aby ty státy se svobodně rozhodly, jestli chtějí být součástí našeho spolku nebo ne. A ty hrozby můžou být jiné. A jasně, že jsme se připravili na skoro všechny hrozby, jenom ne Rusko. Jo, od těch devadesátých let mezinárodní terorismus. Já jsem psal pro generálního tajemníka NATO. Jako pracovník mezinárodního štábu, když jsem byl prostě poradce jeho speciálního poradce pro nějaké emerging security challenges a analýzu, kolik by stálo NATO, kdyby se angažovalo v gynejském, Zálivu, v Africe, u Nigérie, Rovníkové Guineji a Kamerunu kvůli Pirátům. Jako tohle se řešilo v NATu, protože se hledal nějaký nový rezondétr nějaký nový důvod existence. Takže vlastně to, že se s Ruskem bavili o tom, kam budou rozmisťovat ty jednotky, tak jim připadalo dobré, protože oni nevnímali Rusko jako tu hlavní hrozbu.
Martin Ondráček: No ono je důležité si jako říct, že to byla vlastně doba, kdy byli velmi jako hlasitý a brali se velmi vážně jako názory například Merkelová. Ale já jsem se o tom třeba bavil s Petrou Kelderem. Já to byly ty lidi, kteří vlastně jako říkali, že ve chvíli, kdy my s nimi budeme dělat byznys, tak oni nebudou mít důvod na nás útočit a udělat si z toho nepřítele přítele tím, že ho vezmeme do té aliance a dáme mu taky vydělat, tak byla varianta, kterou spousta lidí bralo vážně a celá německá ekonomika na tom jela mnoho let, že jo?
Tomáš Kopečný: No s touto poslední větou se mi jenom hned vybavily vzpomínky ze školních let. Já jsem studoval mezinárodní vztahy taky a tam jsme se učili o teoriích realismu, liberalismu. A jedna ze základních teorií liberalismu právě hovořila o tom, že v momentě, kdy s někým obchodujete, tak snižujete riziko, že s vámi půjde do války, protože nechce poškodit svoje ekonomické a obchodní zájmy. A to je reálně od prvních článků, které zpětně nazýváme jako mezinárodní vztahy, patrné diskuse. Diskutovalo se to hodně před první světovou válkou. Vlastně to ospravedlňoval to, proč různé francouzské a britské firmy obchodovaly s Německem. kajzrovským císařským. Ty samé argumenty byly, proč spoustu západních poradenských firem obchodovalo s Německem i za doby Adolfa Hitlera, Že se říkalo No přece když spolu budeme obchodovat, tak se nic nemůže stát. Jako teorie liberalismu v tomto řekněme válce předcházejícím aspektu, že tedy když budeme mít dost silné obchodní a ekonomické propojení, tak nebude válka, tak vždycky selhala a selhala opět i v případě Ruska, teď jako posledních 20 let.
Martin Ondráček: Pojďme teda zpátky k této podmínce. Já jenom řeknu čistě technickou věc, aby si všichni uvědomili, jaká je realita. Na východním křídle NATO je devět mnohonárodnostních bojových uskupení. Betel Group jsou v zemích, které vstoupily po roce 97. Jedno je na Slovensku, vede o Španělsko, jsou v něm čeští vojáci. 150 českých vojáků slouží v Pobaltí od července i v Litvě. A tak dále a tak dále a tak dále. Ta reakce na na jako na tuhle, tu znovu jako na stůl položenou jako žádost nebo ultimátum přišli velmi rychle. Mark Rutte jako generální tajemník NATO řekl, že NATO se na pozice z roku 97 prostě nevrátí. Totéž řekl polský premiér Donald Tusk. Bulharský premiér řekl, že to je nemyslitelný požadavek a i dokonce český ministr zahraničí Petr Macinka řekl Představa, že se vrátíme v čase třicet let zpátky, je opravdu představa iracionální. To se určitě nestane. Prezident Petr Pavel už v březnu roku 25 varoval, že kdyby se na tom Trump s Putinem dohodli, spadli bychom znovu do sféry vlivu Ruska. Kdyby se toto náhodou stalo, my bychom asi neměli vůbec žádnou šanci, jak bránit.
Tomáš Kopečný: Za prvé jasně že měli. A jenom jako ještě jako takovou jako před větu bych řekl A proč zrovna 30 let? Jako proč ne třeba 306, 640? Nebo proč ne? Proč bychom se neměli vrátit do momentů června roku 1917, Jo jako jo. Prostě jak vypadalo tehdy Rusko? Proč bychom si jako českoslovenští legionáři okupující sibiřskou magistrálu? Proč ne?
Martin Ondráček: Proč ne?
Tomáš Kopečný: To není random věc. Nebo je samozřejmě naše oblíbená teorie o Českém královci. Proč bychom se neměli vrátit do období, kdy nám konečně Kaliningrad předáte? Protože my víme, co s ním. Sice tam jezdit k moři nebude, protože máme radši teplejší moře, ale ano, Why not to have anexe, Sláva. OK, je to nesmysl. Je to nesmysl, Je to nesmysl. Nemá smysl se k tomu vracet. A je dobře, že všichni vlastně unisono říkáme všichni ti evropští lídři, protože prostě to není předmětem diskuze a je to jako plácnutí do vody. Je to přesně jako když zapípáte na svoji mikinu. Jako asi takovou relevanci to má při tom jednání.
Martin Ondráček: Zapípá, my jdeme na ni, jdeme na podmínku číslo dvě, na to už nikoho nepřijme. To je druhá podmínka. Na to už nesmí přijmout nikoho dalšího, výslovně ani Ukrajinu. Pardon, Ruský návrh smlouvy s Američany šel ještě dál. Spojené státy mají odepřít členství všem bývalým sovětským republikám a nesmějí s nimi ani vojensky spolupracovat. Ale je zajímavý, to si pojďme říct, že Putin to takhle vždycky neviděl. V květnu roku 2002 na otázku o Ukrajině a NATO řekl doslova Rozhodnutí nakonec udělá NATO a Ukrajina. Je to věc těch dvou partnerů. A v roce 2005 o bývalých sovětských republikách řekl, že budou respektovat jejich volbu, protože je to jejich suverénní právo. Zlom přišel v roce 2007 v Mnichově, kde Putin rozšíření NATO označil za vážnou provokaci. A pak je tady slavné Ani o palec na východ Putin v prosinci roku 21 řekl Ani o palec na východ. Říkali nám v devadesátých letech A co? Podvedli nás? Je to pravda? Napůl Americký ministr zahraničí James Baker tu větu řekl 9. Února roku 90 Michailu Gorbačovovi. Jenže šlo o jednání o sjednocení Německa. Do žádné smlouvy se žádný prostě nikdy slib NATO, že se nebude rozšiřovat na východ, nedostala. Sám Gorbačov to potom jako popřel.
Tomáš Kopečný: A dovolte mi jenom říct ano, na takovéhle věci se přesně ty Rusové odvolávají. Jenom jak je to absurdní. Znáte někdo Bakera? Jako kdo to sakra byl? Ano, jako americký ministr zahraničí byly a jsou důležité postavy, ale jako že někde někomu něco pošeptal do ouška jako. Koho to zajímá? Stejně jako nikoho nebude zajímat, že Kushner jako teď jako zástupce amerického prezidenta místo ministra zahraničí bude někomu šeptat do ouška něco zase podobného. Jo, že vlastně budeme velcí přátelé, to nikoho nezajímá. Důležité je to, co je psáno, to je a hlavně to, co ty národy chtějí a to, co si dokážou prosadit a ubránit.
Martin Ondráček: Ze strany Ruska, to je taková ta klasická jako telekomunikační nebo komunikační linka, kterou oni, tak jako skvěle umějí tyhle narativy rozšiřovat po těch sociálních sítích. Já jsem shodou okolností včera jsem se někde vrtal v našem nějakém TikToku. Jestli máte right tik tok, dejte si tam dárek pro Putina. A tam jsem četl nějakou reakci někoho, že tam někdo se divil. To jako vy podporujete Ukrajinu? Nevzpomínáte si na rok 68 a jel tam takový ten klasický narativ, že? Že že to byli vlastně Ukrajinci, kdo to tady obsazoval. Teď to Rusové něco vyndají a těm lidem to uloží do těch hlav. Hele, já jdu ještě na chvilku k Finsku.
Tomáš Kopečný: Jo a ještě takhle mě ještě napadlo jako to, co je důležité jako říct vždycky, když se budeme v těch věcech bavit, je. No a co jako? I kdyby to ten americký ministr zahraničí Baker Gorbačovovi jako nevím podepsal vlastní krví? No a co jako? Má to nás zajímat? Nás suverénní stát Česko, jakože Německo by se nikdy nesjednotilo, kdyby dávali na to, co si myslí Margaret Thatcherová. Ta rozhodně nechtěla sjednocení Německa. A jako co? A? Byl kvůli tomu call někde v rohu a čekal, až si Margaret Thatcherová rozmyslí? Jako rozhodně ne. No jasně, sjednotilo Německo. To samé platí samozřejmě i pro nás. Jako proč bychom měli sedět někde v rohu a čekat, co si zrovna o nás myslí nějaký nahodilý příbuzný Donalda Trumpa nebo nějakýho nějakého jihoamerického prezidenta? Mě to vůbec nezajímá.
Martin Ondráček: Nahodilý příbuzný je dobrý i krab, prostě osamocený oranžový krab. Prostě má svého nahodilého příbuzného. My musíme stihnout ty demonstrace dneska odpoledne. Musíme do toho trochu šlapat, protože čas běží. Já teď chci na chvilku do Finska a do Švédska. Jestli se. Jestli je třeba za něco možné pochválit Vladimíra Putina, tak za to, že svou politikou rozšířil NATO o Finsko a Švédsko, což je vynikající.
Tomáš Kopečný: Opět se vrátím k tomu, oni chtěli vstoupit do NATO, tak tam prostě jednoduše vstoupili. Ano, jako to nebylo tak, že po roce 2022 by najednou Putin řekl Já jsem tady udělal chybu, tak teď můžete vstoupit, ne?
Martin Ondráček: To prostě úplně nemyslitelné společnosti nechtěli.
Tomáš Kopečný: A to nezáleželo na nikom jiném než na švédské a finské společnosti. To je celé. Prostě Norové tam chtěli, Dánové tam chtěli.
Martin Ondráček: Ale i všichni ti teoretici jako zahraničí politicky říkají, nemení Rusko nikdy nepřistoupí na to, aby Finsko najednou tam byly.
Tomáš Kopečný: Ale protože neměli na co přistupovat No jasně, protože to nikdy nebyla otázka, jestli to Rusko dovolí, nebo ne. A tohle jsou nejlepší příklady a platí to samé. Prostě i když si to vztáhneme na nás jako mělo by nás zajímat, jak si o nás povídali nějací borci, kteří si myslí, že ovládají svět. Jako nemělo by nás to zajímat jako I dont care. A tohle samé si říkali Finové a až do toho roku 22 si říkali Hele, necháme to tak, jak to je, nám to vyhovuje. I ty Švédové si to říkali a pak se prostě najednou ta nálada ve veřejnosti změnila a do roka byli v NATO.
Martin Ondráček: Hotovo, hotovo a ani nepípli, Rusko. Chci jenom říct, že i když to byly palcové titulky, tak ono není jasné, jestli ve hře je to Finsko a jestli oni to chtějí, to aby vystoupili z NATA. On si ji přišel Bild, německý deník a a on o tom píše, jako že to je ta podmínka, aby jako vystoupilo. Finsko je jako koluje mezi neformálními ruskými vyjednavači, což je takový blábol. Ale. Ale je teda faktem, že 13. Listopadu mluvčí Kremlu Peskov jako řekl, že oni to, že to mezi těmi podmínkami není jo, ale je to celkem. Je to celkem jako jako jedno. V každém případě je to další jako podmínka, která je úplně jako jako nehratelná. To jo.
Tomáš Kopečný: Ale my se k tomu dostaneme. Ale nebo takhle pojďme per partes, Jo, tohle je podmínka, kterou prostě dokud nebude chtít finský národ, tak to nikoho nebude zajímat. Jako na to je nebude vylučovat. A kdyby finský národ se usnesl, že už nechce být součástí aliance, tak samozřejmě může vystoupit. A takhle funguje NATO. To je demokratická aliance. To není aliance, která když z ní chcete vystoupit, tak prostě vám unesou vedení a odvezou ho do Washingtonu, jako to udělali s náma v roce 68. Jo, to je aliance, kde když tam chcete být, tak tam můžete být, když splníte nějaké podmínky a nevím, nerozkrádáte jako tajemství ostatních a neprodáváte je pryč. A když plníte co máte, což jako doufám, že bude i náš případ, tak prostě můžete být v té alianci a když nechcete, tak můžete jít pryč. Jako takhle jednoduché to je a bylo to takhle od roku 45 40.
Martin Ondráček: Přesně tak, fajn podmínka číslo 3. Tak třetí.
Tomáš Kopečný: Podmínka.
Martin Ondráček: Třetí podmínka je nejméně známá, je důležitá. Podle ruského návrhu smějí být americké jaderné zbraně jen na území Spojených států. Ty, které jsou v Evropě, by se musely odvézt a infrastruktura pro ně zlikvidovat, což by teoreticky znamenalo konec takzvaného nuclear sharing, tedy sdílení amerických jaderných zbraní se spojenci v Evropě. A k tomu by Rusko chtělo zákaz středního raket středního do doletu všude tam, odkud dosáhnou na Rusko. A novinka, kterou oni teď přidali Francie a Británie, jediné dvě evropské jaderné mocnosti v NATO, by nesměly svými jadernými zbraněmi chránit ostatní evropské státy. Tak vy jste se tomu vysmál A ještě k tomu něco řekněte.
Tomáš Kopečný: Dobře, já k tomu řeknu, že tohle je relevantní při jednání s Američany, protože to jsou jejich základny, jejich bomby. Spekuluje se, že mezi 100 až 150 jadernými hlavicemi je na území členských států NATO. V Evropě je to Turecko, Belgie, Německo, Holandsko a Itálie. Tzn. z těchto pěti zemí může vyletět. A nejenom z jejich země, ale i z jejich moří můžou vyletět nosiče jaderných hlavic, které by potom vymazaly Rusko z mapy jako 150 hlavic stačí. Je to dobré si uvědomit to číslo, kolik má jaderných hlavic. Ta někdy vysmívala jaderná koalice Británie s Francií. Ježiš, ty jich mají hrozně málo, protože Rusové jich mají 6000.
Martin Ondráček: A to jsou řádově stovky.
Tomáš Kopečný: Ale stačí to? Jsou toho cirka 3 stovky, což je dvakrát víc, možná 3x, než kolik mají tady Američani. Takže jaderný deštník nad Evropou je v rukách Evropanů mnohem silnější, než jaký je americký jaderný deštník nad Evropou. Neplatí to samozřejmě celkově holistický, protože do toho deštníku počítáme i protivzdušnou obranu, tedy ochranu nebo obranu proti protivníkům, proti jeho vlastním střelám, ať už středního nebo dlouhého doletu, které mohou nést jaderné hlavice. Ale pointa je jako jaderná bezpečnost ve smyslu tedy Odstrašení nějakého případného ruského jaderného útoku, protože oni tím hrozně rádi straší. Tak je v rukou Evropanů a to je dobré si uvědomit. Jo a mě se líbí, když to samozřejmě takhle říká. Jako naplno Nikdo vás nebude jaderné chránit, abychom my vám mohli jadrně hrozit. Jo, to je, to je vlastně ta ruská věta a je to jako super, protože jako konečně se ta šachovnice odhaluje, jakože vidíme, co jsou pozice kterého státu. Je to jako čistě realistická mapa. Dlouhé desetiletí jsme tady žili v tom, že jsme považovali levicové pochody proti přítomnosti jaderným zbraním v Holandsku, Německu a Itálii za projev nějakého mírového smýšlení, za projev nějakého levicového aktivismu, který směřuje k bezpečnější situaci v Evropě.
Martin Ondráček: Přitom tohle všechno hybridní ruské operace, které Rusko platilo jako řídilo. Zaznamenali jsme to v České republice na vlastní kůži. Bylo to celé Ne základnám. Škoda, že tady ten radar nestojí.
Tomáš Kopečný: No tak samozřejmě, ale co se dá. Budeme plakat nad rozlitým mlékem, jako rozlijem spoustu jiného mléka jak na vlastním území, tak i ty Rusové si rozlijou spoustu mlíka my jim. Taky pár těch hlaví rozstřelíme, takže z toho bych si vůbec nedělal teď starosti. Prostě je to, jak to je. Jenom chci říct, ta jaderná dimenze toho strašení vůči Evropě je právě kvůli tomu, že celé NATO a celá bezpečnost Evropy skrz NATO tkví v jednom slově a to je odstrašení. A vy můžete odstrašit protivníka, jenom když víte, že ho to taky bude bolet. A ta ultimátní odstrašení, který Rusko tak rádo používá a většina mu nevěří jako z logických důvodů, že to udělá, protože by samo zmizelo z mapy, je právě to jaderné. Takže tady jenom zopakujme si, Američani mají v těchto pěti státech v Evropě cca 100, možná 150 jaderných hlavic, ale Evropani jich mají víc.
Martin Ondráček: Fajn, jdeme na další, na čtvrtou podmínku. Ta nemá jedno číslo.
Tomáš Kopečný: Myslím, že to uděláte čtyřikrát, ale dobře ne. Já jsem rád, že jste to neudělal.
Martin Ondráček: Já to trochu irituje. Co vy? Tuhle mikinu o dárku Putina nemáte? Že by se na vás dalo útočit tím, že vám člověk bude to dělá? Já vám ji seženu, příští týden ji máte. Ta čtvrtá podmínka to není jako jedno číslo, to je spíš takový jako celkový pohled na svět. Hlavní ruský vyjednavač Vladimir Medinskij mluví o tom, že svět potřebuje nový bezpečnostní systém, nějakou novou Jaltu. A postupy připomenu, že na Jaltě a v Postupimi v roce 45 vítězné velmoci se dohodly, jak bude vypadat poválečná Evropa. Malé země u stolu neseděly a podle New York Times uváděli ruští vyjednavači v Abú Zabí jako vzor pro poválečnou Evropu studenou válku a Varšavskou smlouvu. Jak to má fungovat? Ušakov řekl, že Rusko chce nový systém psát s Američany. Evropaného pak mají podpořit. A kremelský mluvčí mluvčí Peskov. podmínuje účast Evropy ustruhu tím, že tam bude mít jediného zástupce. Ruské ministerstvo zahraničí nabízí jednotlivým členům NATO dvoustranné pakty o neútočení, dvoustranné pakty. Bacha, to znamená nikoli jako s aliancí, ale s každou zemí zvlášť. Mimochodem ministr Macinka, že si ho podruhé tady beru do úst, si taky myslí, že by za Evropu měla jednat jedna osobnost s volným mandátem.
Martin Ondráček: Máte na to nějaký silný názor Na tohle? Mě trošku rozčiluje, jak ta Evropa se není vlastně schopná dohodnout vlastně na tom, kdo bude jednat a je to jako víc lidí a tyhle tam budou, tyhle tam nebudou a.
Tomáš Kopečný: Mě to vůbec nerozčiluje.
Martin Ondráček: Je to normální?
Tomáš Kopečný: To je projev vlastně spíš síly. A řeknu vám proč. Jako dobře, asi by tam nemělo pobíhat 20 lidí, kteří budou říkat trošku jiné věci, ale jako tým pěti lidí plus samozřejmě zapojení nějakých těch evropských institucí, to je fajn. Ty tam jsou pro forma, aby si to poslechli a věděli, kam mají poslat peníze, protože evropské instituce nemají žádnou reálnou hard power, žádnou vojenskou moc.
Martin Ondráček: Já vás jenom doplním, protože on. V pátek třináctého listopadu byl v Dublinu Summit Summit A a předseda Evropské rady Antonio Costa oznámil, že Evropu budou v příštích jednáních zastupovat Británie, Francie, Německo, Itálie, Polsko spolu s institucemi Evropské unie. Zelenský V pondělí dodal, že u stolu bude i zástupce NATO, tedy nejeden člověk. Bude to celý tým a.
Tomáš Kopečný: Za mě je tato sestava naprosto v pořádku, protože proč by jako reálně? Proč by vlastně za tu Evropu měl vyjednávat někdo jako za jeden stát, když tady máme jako pestrost v těch státech nemáme federalizovanou, Evropskou unii s vlastní armádou a dlouho mít nebudeme. To je prostě realita. A to snění spíš vedlo k nějakému oslabování NATO, ať už účelově nebo neúčelově. Ale já myslím, že to je dobře, protože kdo poskytne takhle, Kdo má nejlepší armádu v Evropě teď jako z hlediska i jako jaderných kapacit je jednoznačně Velká Británie. Super jsou tam, kdo bude poskytovat dohromady s nimi ten jaderný deštník, abychom měli celou triádu jadernou. Je to dohromady Británie? Francie? Super. Jo, čí peníze budou reálně tvořit vyzbrojení Evropy a případnou obranu Evropy dohromady? Ty, kteří tvoří doteď prosperitu Evropy? Německý. Jo, je tam super. Kdo bude krvácet nejvíc za Evropu? Jako jestli se něco rozhoří, tak čí vojáci budou první v té linii A kolik jich nejvíc umře? No tak jsou to Poláci, jsou tam super a Itálie tam je jednak dobře, tak jsou tam ty americký zbraně, ale je to prostě jedna z největších v tom pořadí, ta další největší ekonomika a nějaká reálná mocnost, která je lepší tam mít, než ji tam nemít. Takže za mě je dobrý, že tam máte pět aktérů, který každý má nějaký svoje zájmy, ale všichni říkají to samé jako já. Nepotřebuju, aby za Evropu tam byl jenom jeden člověk a vůbec netrpím nějakým Kissinger syndromem nebo těch, co jako obdivují Kissingera. Prostě bez kritiky, bez kritiky, že by potřeboval číslo na jednoho. No jasně, že to pro ty ostatní jednodušší, ale v tomhle je ta síla. Já třeba vždycky jsem, jako i na té technické úrovni, viděl velkou sílu v interoperabilitu těch jednotlivých členských států. Na to všichni říkali To je slabost. Logisticky to nemůže fungovat, ne naopak. To znamená, že ten protivník se musí naučit bojovat proti deseti různým technologiím, který spolu dobře komunikují. A to je přesně v té diplomacii.
Martin Ondráček: Tomáši, vy věříte tomu, že? Ono to totiž funguje? Vám řeknu, jak to funguje. Teď tam sedí prostě někde jako Rusko, Ukrajina a Spojené státy americké. A někde vedle v pokoji je ta evropská parta. Tam probíhají ty konzultace. Vy si umíte představit, že tyhle jednání se někdy dostanou do stavu, že u toho stolu budou sedět čtyři strany. To znamená jako Ukrajina, Rusko, Spojené státy a ta Evropa, že opravdu to bude jako čtyři strany jednání bez souhlasu, že to Evropu bude zastupovat 5 7 lidí.
Tomáš Kopečný: Jako může být, ale jako zatím je to opravdu jenom jako fanfáry, jiní pozornost jako attention seeking, prostě pozornost vyžadující. show těch dvou nešťastníků Witkoff a Kushner, kteří prostě svolali celý, jenom aby prostě zakryli ten magor. Fuck up, který nastal s tím, že Donald Trump chtěl začít nakupovat ruskou ropu a de facto všichni v Americe mu to zakázali. Žádná firma žádnou kapku ruské ropy nenastoupila. Takže tím jako chtěli zakrýt to, ono to A povedlo se to Už nikdo nemluví o tom, že žádná z těch, žádný z těch kontejnerů nedorazil do Ameriky. Všichni mluví o tom, že se tady možná bude dít nějaký mír a nebude. A my o nic přicházíme jako Evropa, že tam nesedíme s nima, protože jako potřebujeme poslouchat ty bláznivý genocidní řeči, řeči toho jako fašisty maďarského nepotřebujeme. Důležitý bude, pokud se skutečně dostaneme do bodu, kdy Rusko bude vyčerpaný a kdy tam bude nějaké hnutí mysli, že by prostě chtěli to na chvilku zastavit. Rozhodně to nebudou chtít upouštět úplně, ale až budou v bodě, že se budou chtít bavit o nějakých jako nějakém přerušení, no tak někdo bude muset
Tomáš Kopečný: nastavit tam nějaké parametry přesně všech těch věcí, které se už diskutují, jako je ta jako zóna dotyku, demilitarizované zóna, jaká bude přítomnost vojenských jednotek nebo techniky na Ukrajině nebo někde jinde. A budeme se samozřejmě bavit jako v rámci této koalice, která tam je za Evropu i o obraně Evropy čím dál tím víc. Tohle cvičení je důležité nejenom kvůli Ukrajině, ale čím dál tím víc kvůli tomu, jaká bude reakce, až se něco ještě horšího, než vidíme poslední měsíce, bude dít v Pobaltí. Takže za mě je to úplně v pořádku. Jak to probíhá? Nepotřebuju, nepotřebujeme nikdo. Prostě jeden hlas. Nejsme diktatura, nějaká. Prostě nám stačí to, že jsme jednotní v té více hlasitosti.
Martin Ondráček: Tohle je podcast Komu zvoní hrana s Martinem Ondráčkem, Tomášem Kopeckým. Jestli vás to baví, dejte nám pěkně prosím lajk dejte sem, dejte nám odběr, zkuste nám napsat něco do komentářů na platformě, kde se na nás díváte. Pokud nám chcete poslat nějaké malé peníze na kafe, tak to udělejte pěkně prosím na www. Komu zvoní tečka. Komu zvoní hrana? Tečka cz. Všechny ty peníze my použijeme na rozvoj podcastu.
Tomáš Kopečný: Jo, ale já jsem ještě neodpověděl na to jako taková drobnost, jenom technická proč nabízí Moskva ty bilaterální pakty?
Martin Ondráček: Já jsem se na to. Jo, řekněte to, Protože to je totiž strašně dlouhý. Já si umím představit, co na to odpoví a je to hrozně zajímavý.
Tomáš Kopečný: No, je to velmi jednoduchý. To je to stará moskevská sovětská ruská praxe, kdy tyto pakty vždycky někomu nabídnou a pak ho poruší. Když Sovětský svaz napadl Polsko a vyvraždil tam polskou elitu, tak měli uzavřený pakt o neútočení, když napadl a obsadil Pobaltí, Estonsko, Litvu, Lotyšsko a poslal do gulagů a snažil se o vyhlazení tamních elit. A desetitisíce, statisíce lidí zavraždili. Sovětští organizátoři tohohle tohohle aktu odvezli na Sibiř, aby tam umřeli, tak měli se všemi státy uzavřený pakt o neútočení. Proč chtějí bilaterální akci? No jednak aby mohli zastrašovat individuálně a jednak protože když porušíte s jedním, tak ty ostatní můžou se bát. Hele, aby se mi to nestalo taky, neměl bych provokovat. Je taková ta klasická taktika toho predátora, který se pro ty oběti jde jednu po druhé. Jakoby když se oddělí ta gazela z toho stáda, tak si ji prostě sežere.
Martin Ondráček: No, teď jsme si projeli ty podmínky, které zajímaly nás tady v Evropě, nás v Čechách. Pojďme se podívat na ty podmínky, které oni se pokoušejí stanovit pro Ukrajinu. Vraťme se na začátek 24. Února roku 2022. Putin vyhlásil tu takzvanou speciální vojenskou operaci a cíle zněli takhle chránit lidi v Donbasu, kteří podle něj čelili genocidě demilitarizovat a denacifikovat Ukrajinu a postavit před soud ty, kdo spáchali zločiny proti civilistům. A k tomu věta, kterou si stojí za to zapamatovat. Nemáme v plánu okupovat ukrajinské území, nehodláme nikomu nic vnucovat silou. To jenom pěkně prosím. Citoval jsem Vladimíra Putina. Jak to pokračovalo, všichni ví, ale přece jen 25. Března roku 22, kdy se nepodařilo dobýt Kyjev, tak generál Sergej Rudskoy oznámil, že první etapa je splněna po ne dobytí a hlavním cílem je tedy osvobození Donbasu. A v červenci 22. Lavrov řekl, že geografie je teď jiná. Nejen Doněck a Luhansk, ale i Chersonská Záporovská, oblast a řada dalších území. Připomeňme, že v roce 2022 Rusko tyhle čtyři oblasti anektovalo a zapsalo do ústavy.
Tomáš Kopečný: Díky čemuž mimo jiné nejenom díky zapsání do ústavy, ale díky tomu, že do vlastních systémů zapisují úplně všechno, včetně hokejových klubů, tak je možná konečně ten soud vyloučí ze všech soutěží hokejových, nejenom z juniorského šampionátu. Jo, tohle spolu souvisí, jo?
Martin Ondráček: No a pak si vzpomínáte, že v září 22. Rusko tyhle v listopadu 22. Ruská armáda z Khersonu ustoupila. Kreml ale řekl, že Kherson zůstává součástí Ruska. V černu 25 Putin na ekonomickém fóru v Petrohradu řekl tu legendární větu Kam vkročí noha ruského vojáka, to je naše! A dodal, že v tom smyslu je celá Ukrajina naše.
Tomáš Kopečný: Gratuluju, skvělá práce! Enjoy Ukraine! AS you have done so far.
Martin Ondráček: Fascinující je, jak se jak operativně oni dokážou měnit svoje cíle, jak operativně. Oni dokážou světu oznamovat, že teda vyhráli, Nevyhráli. Tohle už se povedlo. Tohle jsme dopředu naplánovali, že? Vlastně je úplně jedno, že říkali 14 dní předtím něco úplně jinýho. Jenom jestli vás to taky ještě fascinuje, najděte si někde 3 3 4 měsíce zpátky díl, kterej byl o tom, co znamená ruská diplomacie.
Tomáš Kopečný: Jak říká rád Radek Sikorski, nebo to je oblíbené téma, tak jako to neříká přesně takhle jenom parafrázuji, protože to je jeho téma, tak mu to nechci sebrat, Ale jako stav dostupnosti pitné nebo tekoucí vody, Stav dostupnosti splachovacích záchodů se v Rusku vůbec nijak nezměnil. Pořád většina Rusů nemá splachovací záchod. Jste ale bohužel navzdory tomu, že se to snaží zakrýt touhle vojenskou expanzí, tak se jim nedaří ani v tom krást cizí záchody z Ukrajiny. No tak co k tomu říct. Tolik k naplnění vojenských a politických cílů.
Martin Ondráček: Mě teda fascinuje jako jedna věc. Ne fascinuje. Oni dlouho úplně odmítali jednat jako s vládou ukrajinskou, protože prostě jedním z těch cílů je ta denacifikace, že jo. Ale dneska s tou vládou vlastně jednají, že jo, čímž ji vlastně v podstatě jako legitimizujou.
Tomáš Kopečný: Jo jo, pak jako to je jim úplně jedno, stejně jako jak jsem říkal s těmi pakty, oni jsou schopni podepsat pakt o neútočení a věčném přátelství. Pak tu vládu odvézt na Sibiř a postřílet, to je vlastně úplně jedno.
Martin Ondráček: To je vlastně pravda. Já furt, já musím při tom uvažování o tom Rusku opustit jako ty zvyklosti, natrénované morální kompasy a a když člověk o nich přemýšlí, tak se prostě chovat jako úplný hovado. Aby ne, ale aby člověk jako dokázal si představit, co oni dělají, tak opravdu musíte vypnout jako jako spoustu věcí, které máte v hlavě.
Tomáš Kopečný: Ale jako je dobré je zapnout zpátky. Jo, má kniha v bojovém režimu se zabývá právě tím, že jako v bojovém režimu vypnete úplně všechno. Všechny emoce, abyste dokázali jakýkoliv cíl splnit. Ale je fajn ten režim umět vypínat, protože jinak se z vás zapíná, no ne? Zapnout, vypnout, Zapnout se automaticky biologicky, protože když cítíte nebezpečí, ale dostat se z toho zpátky. Takže až ho budete zapínat, tak myslete na to, že to nejste vy, abyste se dostal zpátky do svého morálního uvažování, což ty Rusáci samozřejmě nezvládnou.
Martin Ondráček: Jdeme dál.
Tomáš Kopečný: Dobře.
Martin Ondráček: Pátá podmínka je území. Rusko chce Krym a čtyři celý ukrajinský oblasti Doněckou, Luhanskou, Záporožskou, Khersonskou včetně krajských měst Záporoží a Khersonu, které nikdy nedobilo. A chce, aby to uznal celý svět. Na jaře roku 22 v Istanbulu Rusko přistupovalo na to, že Krym a části Východu zůstanou okupované, aniž by je Ukrajina uznala. Putin se dnes na Istanbulské dokumenty rád odvolává. Teď Rusko drží téměř celou Luhanskou oblast a asi 80% Doněcké Nedobilo zbytek Doněcké oblasti, mimo jiné města Slavjansk a Kramatorsk. Putin 12. Listopadu řekl, že pro Rusko existuje jediná demarkační čára, a to je státní hranice. A bacha, on tím myslí tu hranici, jak ji Rusko zapsalo do ústavy, což je ten svět. To, že se sejde parlament a řeknou, že prostě dejme tomu já nevím, Brno, Proč zrovna Brno? Nevím jsem si, ale se tam nedávno byl taky dobrodružný člověk. Takže Brno teď bude patřit Rusku. Zapíšou to prostě jako do ústavy, tam si to odhlasují a od té doby bude bude Brno Rusku. Jaký bych to nepřál, Mám ho rád medicínsky. K tomu dodává, že tzv. bezpečné.
Tomáš Kopečný: Brno je hrozně nepoddajné. To by se jim nepodařilo, protože jak jsem tam byl v ten pátek, tak jsem poprvé zažil Just Dance, kdy prostě jdu si pokojně po náměstí, kde jezdí jenom tramvaje a najednou se otočím a.
Martin Ondráček: Na Zelníku to bylo. Nebo na Svoboďáku na Svoboďáku.
Tomáš Kopečný: Jo, na to doufám. Já se fakt omlouvám. Geograficky jsem v tomhle slabší. V Brně.
Martin Ondráček: Chtěl někdo někdy pozvat pana Kubečního do Brna a ukázat mu, jaký je rozdíl mezi mezi Českou třídou, Svobodňákem a Zelníákem? Ty tam budou ty jejich nádherný vánoční trhy, kde se pije turbomošt.
Tomáš Kopečný: Jo, viděl jsem to.
Martin Ondráček: Což vřele doporučuju, ale vy jak se jedu na té sodovce, tak to není.
Tomáš Kopečný: Nic. Viděl jsem to.
Martin Ondráček: No nicméně co jste tam viděl za taneček?
Tomáš Kopečný: Tam prostě najednou stovky lidí začali mezi těmi tramvajemi tancovat. Jako prostě jako. Nebyl to jako částečně flash mob a částečně jako kontinuální tanec. Takže jenom chci říct, že Rusáci by to měli v Brně těžké, nepoddajné město.
Martin Ondráček: Tak varujeme ruskou armádu před tím, aby obsazovali Brno. Brněnský k tomu dodal, že tzv. bezpečnostní zóna v Sumské a Charkovské oblasti se rozšiřuje a bude se rozšiřovat dál a výměnu území nevidí. V květnu roku 25 podle ruské státní televize zaznělo u jednacího stolu, kdy se čtyři nové regiony neuznají teď, příště jich bude šest. A do toho Zelenský tvrdí, že ho Američané poprvé se zeptali, jestli by se Ukrajina stáhla z Donbasu, kdyby mohla vstoupit do NATO. To je jako jeho verze. Američané ji zatím nepotvrdili. Tomáši, řekněte ze strategicky vojenského hlediska, proč ten Donbas je tak jako důležité? Jenom ať si to všichni připomínám.
Tomáš Kopečný: Opakování je matka moudrosti. Je to důležité kvůli tomu, že to je ta hlavní Opevněná linie, přes kterou se Rusům nedaří nejenom od roku 22, ale od roku 2014 dostat a od roku 2022 se o to snaží statisíce vojáků. Statisíce vojáků tam zemřelo a ještě násobek byl zraněn. A přesto se jim nedaří přes tuto opevněnou linii těch měst pevností, jak to nazývají, dostat. Takže něco na tom bude. Jako kdyby to překročili a měli před sebou jenom ty pláně. Budou postupovat rychleji.
Martin Ondráček: Hele Tomáši, čistě teoreticky, jako co by se muselo na Ukrajině stát, aby jako legálně doběhl proces, kdyby se Ukrajina opravdu mohla těch území jako vzdát?
Tomáš Kopečný: No tak čistě technicky, technicky. No. Tak to záleží, jak by to nakonec nastavili. Ale prima, primárně by se to muselo odhlasovat v nějakém referendu, musela by se změnit ústava.
Martin Ondráček: Jasně. A oba dva ty procesy o oboje dvě věci, o kterých jsou velmi složité, když oni.
Tomáš Kopečný: Už víte proč. Víte, my jezdíme často do vnitra. Jo, vnitro. Všichni známe jako město Dnipro pro, ale ti, kdo tam jezdili dřív, tak to zná jako Dnipropetrovsk. A když přijedete do Dnipra, tak to je hlavní město Dnipropetrovské, oblasti. Proč to sakra nezměnili? Proč to nechali potom bolševickém hajzlovi, který to tam jako plundroval pojmenovaný? Protože během války není možný změnit ústavu. Tečka. Takže ani nemohli přejmenovat regiony nebo oblasti, které jsou zapsané v ústavě pod tímto jménem. Proto změnili město, proto nebyli schopni změnit region vůbec. Už samozřejmě nejsou schopní změnit ústavu ve smyslu, že by se nejenom ten region přejmenoval, ale třeba by připadl cizímu státu.
Martin Ondráček: Já jsem se na to ptal proto, protože chci jenom říct, že že. Že to není nic, co může udělat jako Zelenský, který se ráno probudí a dá to těm rusákům, nemůže.
Tomáš Kopečný: To udělat ani dvoutřetinová většina.
Martin Ondráček: v parlamentu tak a že ten proces je nesmírně složitý a komplikovaný, což Rusové samozřejmě velmi dobře ví, že to prostě nejde udělat. Mimochodem, já vím, že to je na úrovni spekulace, jo, ale ta jako ta věta na to výměnou za Donbas to myslí někdo jako vážně, nebo to.
Tomáš Kopečný: Ne, To je blbost. Samozřejmě Donaldu Trumpovi nelze věřit vůbec nic, jako celý jeho život, ale zvlášť jeho politické proklamace. A už vůbec nic. Nelze věřit těm vyjednovačům jako co to je? Jako za prvé i jako čistě technicky. Viděli jsme, jak Donald Trump otočil jenom jako dva měsíce předtím, jako probíhal nějaký proces, dva měsíce před tím, než řekne takovouhle podmínku, Jako že by se zaručil za to, že by Ukraina vstoupila na to? Tak jako vznikne a je odhlasován federální zákon, který on podepíše. O sekundárních sankcích na zprostředkovatele a přeprodejce ruské ropy po světě a on sám osobně z toho zákona udělá výjimku, aby podpořil ruskou ekonomiku o dva měsíce později. Udělá to tak, aby dva dny před vstoupením zákona v platnost to vlastně rozbil. Jak tomuhle lídrovi k tomu člověkovi může kdokoliv věřit? Něco takového, jako je přístupový proces do NATO?
Martin Ondráček: Takže samozřejmě nějaká bezpečnostní záruka.
Tomáš Kopečný: Důvěryhodnost je tam nulová. A za druhé, technicky vzato, Ukrajinci volali po vstupu do NATO, protože si mysleli, že momentě, kdy jste NATO, tak se vám nic nemůže stát. Myslí si to Estonci, Litevci, Lotyši a Poláci posledních pár let. No nemyslí. Jinak by tolik neinvestovali do vlastní obrany nad rámec toho, co vlastně po nich chce NATO. Prostě to, že máte tu kartičku se vstupem do knihovny jménem NATO neznamená, že jste nesmrtelný. Naopak, znamená to, že máte nějaké kolektivní povinnosti a že vám může někdo přijít na pomoc. A velmi pravděpodobně přijde spoustu lidí, ale že vám rozhodně nebezpečí hrozí i nadále.
Martin Ondráček: Šestá podmínka Já jsem si vlastně uvědomil, že to je jak pípák na tu mikinu, takže to možná některé posluchače a diváky našeho podcastu probudí probudí. Jestli jako klimbají mají ti lidé, tak je to probudí.
Tomáš Kopečný: Na Twitter srazu mi několik lidí říkalo s takovým jakoby upřímným vděkem v očích, že si nás pouštějí před spaním a že jim to moc pomáhá. Někdo s tím běhá a někdo s tím usíná, Což samozřejmě, když mi to tam říkala nějaká dáma, tak to působí dobře.
Martin Ondráček: Ale nevím, jestli to byla úplně pochvala.
Tomáš Kopečný: Ale nejsem si jistej.
Martin Ondráček: Nejsem si.
Tomáš Kopečný: Jistý.
Martin Ondráček: Jestli podmínka číslo 6.
Tomáš Kopečný: Chcete.
Martin Ondráček: Ukrajina má být neutrální, bez cizích vojáků, s omezenou armádou západních zbraní. Jak by to vypadalo, ukazuje istambulský návrh z dubna roku 2022. Rusko podle New York Times chtělo ukrajinskou armádu nejvýš o 100 000 lidech. Ukrajina nabrala čtvrt milionu bojových vrtulníků, Rusko povolilo Ukrajině deset. Ukrajina chtěla 60. Dolet raket podle Ruska ukrajinských 40 km a Rusko. A teď poslouchejte. Kdybychom chtěli mít nějaký kulturní odkaz, tak bychom. Asi bych se jako někam bych ukazoval prstem na nějakou hodně absurdní, třeba komedii Václava Havla, protože Rusko chtělo být jedním z garantů ukrajinské bezpečnosti s právem veta. Což teda kdyby Rusko Ukrajinu znovu napadlo, tak jak to chápu já, tak by samo mohlo tu pomoc zablokovat.
Tomáš Kopečný: Ano.
Martin Ondráček: Já nevím, já nevím.
Tomáš Kopečný: Já samozřejmě, samozřejmě. To je to kouzlo. Jako když s někým uzavřete pakt o neútočení, abyste ho jako o rok později jako vyhladili nebo obsadili a povraždili. Tak to je ta mentalita těchhle těch lidí.
Martin Ondráček: No a teď k tomu přibyly další podmínky, že Západ má úplně přestat dodávat zbraně a evropští vojáci po válce. Putin 12. Listopadu řekl, že by byly legitimním cílem, tedy válka by okamžitě pokračovala. To nejsou vůbec žádné záruky, tohleto pro Ukrajinu.
Tomáš Kopečný: Já samozřejmě, že ne. Ne, to jako vůbec. A jako zkušenost Ukrajiny z roku 1994, kdy se vzdali nejenom jaderných zbraní, ale zavázali se k masivnímu odzbrojení. Byla samozřejmě hořká v kontextu let 2014 22, ale taky byla daná jednou klíčovou věcí, že tam prostě tehdy seděl prezident Kučma, který byl jednoznačnou ruskou loutkou a dělal, co jim na očích vidí, stejně jako prezident Lukašenka. No každopádně ty armádní záruky.
Tomáš Kopečný: A teď jako řeknu ten bod k Jaltě. Jak teď jako Je fascinující, že? Samozřejmě tak jako je to o clickbaitech? Takže prostě i Reuters, Financial Times Všichni píšou o riziku nové Jalty v Číně, že? Prostě si Putin a Trump si něco rozdělí. Rozdělovat si mohou lidi. Něco, nad čím mají kontrolu. Má Putin kontrolu nad Ukrajinou a co nemá? Má nějakou kontrolu nad Evropou? Už vůbec ne. Má Trump kontrolu nad Evropou? Absolutně ne. Má jako asi jako ten tady vůbec není. Má vliv ekonomický. Jednoznačně jsme na něm nějak závislí. Ale víte, o čem byla Jalta? A to je důležité neustále připomínat. Během Jalty si mohli říkat, kdo kde bude mít vliv, protože tam prostě jako figurky na šachovnici posílali statisíce vojáků, kteří dohlíželi na to, jak třeba ten národ bude hlasovat ve svobodných a férových volbách, jako to bylo v Polsku. Nebo prostě dohlížejí na to, jak tamní komunistická strana vyhraje ty volby a pak háže ministra zahraničí z okna. Jo, jako v českém případě jo, Musí tam mít ten bezpečnostní aparát, ať už prolezlý skrz jejich vlastní tajné služby a bezpečnostní instituce, anebo přímo fyzicky přítomné statisíce vojáků.
Martin Ondráček: A znovu to nemají.
Tomáš Kopečný: Kde jsou Američani? Snížili své počty vojáků na možné minimum zákonem dané. Ani Trumpovi se nepodařilo to snížit víc, než chtěl. Pořád budeme mezi 75 až 80 000 amerických vojáků v Evropě i na další období jako 80 tisíc, jo. To asi není rozhodující činitel v evropské bezpečnosti. To jenom abychom si to uvědomili. Závislost Evropy, zaplať pánbůh na Američanech každý rok klesá a Evropa se k tomu z mého hlediska staví čelem. My máme v Evropě statisíce vojáků, kteří jsou cvičeni k tomu, aby čelili těm ruským. Takže tady o žádné Jaltě nemůže být řeč, protože v roce 45 tady žádné evropské armády nebyly, evropská města byly všechna v ruinách a všichni ti vojáci byli buď v nějakých koncentračních, nebo se tomu řekl koncentrační tábor v zajateckých táborech Rusů, nebo když byly šťastnější Američanů, anebo prostě byly ty armády rozpuštěny. Jako nic z toho není podobnému tomu, co se děje teď. Já v tomhle vůbec nechápu, kdo prostě tohle pořád přirovnává k Jaltě. Nesmysl.
Martin Ondráček: Tak tohle je podcast Komu zvoní hrana s Tomášem Kopečným? Martinem Ondráčkem. Rozpitvávat podmínky, které Putin klade Evropě a Ukrajině. Teď se konečně dostaneme k tomu, co si budeme umět ještě jako lidé prakticky představit, než ty vojenské věci. A a to je to, jak Ukrajina by vypadala, jaký byl svět podle Putina, jak by vypadala Ukrajina? Mimochodem, jenom chci říct, že jestli vás to baví, dejte nám odběr nebo lajk. Napište nám, o čem by podle vás měl být nějaký z příštích dílů podcastu Komu zvoní hrana a jestli nám chcete poslat nějaký drobný na kafe, tak to udělejte. Na komu zvoní hrana Tečka cz Aby ty peníze. Káva vám došla? No my ty peníze použijeme na na rozvoj toho podcastu. Sedmá podmínka
Martin Ondráček: se týká toho, jak má Ukrajina vypadat uvnitř. Ruština jako úřední jazyk zákaz toho, čemu Moskva říká oslavování nacismu a rozpuštění nacionalistických organizací a stran. Žádná omezení pro Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a nové volby, protože Zelenský je podle Moskvy nelegitimní. Disidentské loni v prosinci nabídl volby do 60 až 90 dní, tak Kreml reagoval odmítavě. No a Evropská unie v roce 2002 Putin řekl Nemáme s tím problém, není to vojenská aliance. A ještě v únoru 25. Peskov řekl, že vstup do EU je suverénní právo každé země. A teď Rusko chce, aby Ukrajina do EU směla jen ve společné obranné politiky. No, pojďme si jenom říct na začátku jednu věc. Zkuste Tomáši vysvětlit, proč Rusku tak záleží na jazyce, církvi na Ukrajině. Proč?
Tomáš Kopečný: Já vám to vysvětlím. Pokusím se vysvětlit jako tím nejjednodušším lidským způsobem. Kolik z vašich známých si myslí, že ruština je extrémně podobná ukrajinštině? Kolik z vašich známých si myslí, že jsou si vlastně hrozně podobní v otázkách kultury, náboženství jako většina těch.
Martin Ondráček: Menších, Ale není to pravda.
Tomáš Kopečný: Většina těch mých si myslí, že vlastně ruština a ukrajinština jsou jako nějaké dialekty pomalu nebo něco jako čeština, slovenština. Ale lingvisticky vzato je čeština bližší ukrajinštině, než je ukrajinština blízká ruštině. Jinými slovy, abych to kvalifikoval jako jedna ukrajinská jazyková vědkyně mi právě ukazovala takovou analýzu 40 % je podobnost mezi ruským a ukrajinským jazykem 60 % je podobnost mezi ukrajinským a českým jazykem a asi 90 nebo 95 procent mezi ukrajinským a polským jazykem. Jo, to jde dokonce do té míry, že jako že když třeba někteří blázniví propagátoři ruské agrese dojeli, dojeli na Ukrajinu a našli tam, našli tam letáky v polštině nebo nějaké materiály v polštině, tak z toho usuzuji, že Ukrajinci už přešli ze cyrilice na latinku, protože ty jazyky byly vlastně totožné. Jenom tím chci říct a proč to říkám dávno tohleto? Proč to říkám? No protože jako Rusové chtějí, aby ovládali přes svoji vlastní kulturu, svůj vlastní jazyk a svoje vlastní náboženství, národ, který jim vůbec vlastně není podobný. A ono je se jim to dařilo do jisté míry je takhle kolonizovat stovky let. A přesto ten ukrajinský národ byl natolik poddajný, že se nenechal zlomit a uchoval si svoji vlastní identitu doteď.
Tomáš Kopečný: Proto tohle Rusko chce, abychom se i nadále mysleli, že to je vlastně jeden národ. A přesně jak o tom Putin psal v roce 21, to byla taková preluda, preludium k té agresi a k vyhlazení samostatného ukrajinského národa. Že ruský, běloruský a ukrajinský národ jsou vlastně jeden a že ta ukrajinská běloruská větev jsou jenom nějaké odnože toho velkého ruského národa. A samozřejmě, že se tak těch 40 milionů Ukrajinců necítí. Nebo dneska už asi míň, Ale prostě ukrajinský národ je samostatný úplně stejně jako ten český. A až sem přijedou do Prahy a budou nám vykládat, že i ta čeština vlastně je hodně podobná s ruštinou a že jsme si kulturně blízký, tak jako naštěstí pro nás nás kolonizovali. Ne okupovali tak dlouho, aby se to mohlo naplňovat, ale proto oni chtějí mít takovýhle vliv na tu kulturu, aby mohli říkat, že to je vlastně naše. Jako proto i to Rusko Vlastně za prvé, nemohlo s tím nic dělat, ale za druhé, ani je to vnitřně tolik netrápí, že Finsko je v NATu, protože oni skutečně v té své jako agresorské kolonizační mysli považují Ukrajince za něco svého, co jim patří jako za svoje otroky, za ty podlidi, kteří budou kontrolovat
Tomáš Kopečný: a stovky let do nich valili, že vlastně jazyk, náboženství a celkově kultura je stejná jako ta jejich. A vždycky, když vzniklo něco autenticky ukrajinského, tak to ničili. To je první věc, kterou ničili v těch muzeích, které dobyli. Prostě to je jejich přístup.
Martin Ondráček: My se blížíme ke konci té analýzy a začneme. Zkusíme tu hru, ten myšlenkový experiment. Ale já jenom řeknu, abychom aspoň plus mínus autobus byli jako kompletní, že do těch sedmi bodů, o kterých jsme tady rozebírali, tak se nevešlo třeba to, že v Lavrovce zrušit sankce, vrátit zmražená ruská aktiva, stáhnout všechny Žaloby a důležitá věc to pořadí, jak by to podle Rusů mělo běžet, je obrácené. Kreml trvá na tom, že boje skončí až po podpisu celé té dohody, což je jako další. Jako strýček, Jo. Lavrov to říká tak, že Rusko nehledá pauzu v Abú Zabí. Rusko odmítlo i příměří na útoky na n. Kde a na energetiku? V pondělí 16. Listopadu, tedy včera, to Peskov zopakoval a řekl Nechceme dočasné příměří, chceme mír na mnoho let a staletí. Proto speciální vojenská operace pokračuje.
Tomáš Kopečný: Tak to se možná povede, až opravdu to, co je na těch ponožkách, se stane realitou. Ale jako mír na staletí prostě s Ruskem fakt nebude ani možný.
Martin Ondráček: Tak my jsme teď jako vážně považovali za důležité to rozebrat. Docela jsme si o tom s Tomášem jako vyprávěli, že že jsme to nedělali pro to, abychom vás vyděsili, Protože si prostě myslíme, že tohle nikdy nemůže nastat a že kdyby tohle nastalo, tak je fakt čas. Ne si jako vykopat na zahradě bunkr, ale ale zahájit nějakou ofenzivní operaci.
Tomáš Kopečný: Naděje.
Martin Ondráček: Naděje, prostě na nějaký osobní odpor. A na závěr si dovolíme takovou hru. Takový myšlenkový pokus. Rovnou říkám, že Ukrajina nic z toho, co teď uslyšíte, nežádá. Já přečtu vždycky tu ruskou podmínku. My už jsme si je tady probrali. Bude jich teda sedm a Tomáš ji převrátí, jako by ji kladl jako Kyjev v Moskvě, abychom viděli, co by ta Moskva měla udělat a jak rozsáhlé ty ústupky jako by měly být. Jo? Jste připravený, Tomáši, vždy připraven? Fajn, takže podmínka číslo jedna na to stáhne své vojáky a zbraně na stav z 20. Května 97. To znamená, kdyby to bylo tak, že Moskva se teda stahuje jako nastav jako svého území. Prostě z 20. Května 97.
Tomáš Kopečný: No jako takhle. Tam je dobré si říct asi tu základní premisu mezinárodního uspořádání a mezinárodního práva. A to jsou vlastně přesně ty státní hranice, o kterých hovoří Vladimir Putin. Takže pojďme se kouknout, co by to znamenalo. Znamenalo by to, že by okamžitě Rusové museli opustit anektovaná okupovaná území Gruzie. Samozřejmě by museli vrátit a svou ústavu stvrdit, že nelegálně okupovali Krym i ta další území, která si vyhlásili v ústavě, a hlavně ty, které fakticky kontrolují do nějaké míry, jakkoliv to není celý Donbas, tak velká část jeho. Takže odsud by se museli stáhnout ještě předtím, než bychom tedy měli smysluplně pokračovat v té konverzaci, přesně jak chce Moskva. Nejdřív se stáhněte a pak se budeme bavit a na konci to můžeme podepsat.
Martin Ondráček: Ono totiž ta podmínka číslo dvě, která je stanovená z Ruska pro NATO, NATO už nikdy nepřijme nového člena, nebude vojensky působit ve východní Evropě, na Kavkaze a ve Střední Asii, tak to už akceptuje to stahování z mnoha a mnoha dalších území.
Tomáš Kopečný: Ale hlavně, pojďme si říct ten základní rozdíl, jako na to je aliance států, jak jsme si říkali, který tam vchází dobrovolně, protože chtějí a ostatní je chtějí mezi sebou. Nikdo tam nevpadává na cizí území a neanektuje ho a nerozšiřuje si svoje vlastní území. Jo, to znamená jako Začněme jenom u toho, že nejdřív se vrátíme k mezinárodnímu právu. Rusko se stáhne svoje vojáky ze všech nelegálně okupovaných území, ale pokud bychom to chtěli zrcadlit, tak bychom si asi měli říct, že jako nejdřív pojďme vidět, že Rusko také nemá žádné expanzivní ambice a že se stáhne ze všech států nezávislého společenství, to znamená ze všech těch Kazachstánu a z Arménie, samozřejmě s Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a samozřejmě z Podněstří.
Martin Ondráček: Ano, další ta věc, o které se bavíme v těch podmínkách, tak tam je americké jaderné zbraně jen na území Spojených států a Francie a Británie nesmí chránit spojence svým jaderným deštníkem. Jak by vypadalo jaderné zrcadlo?
Tomáš Kopečný: To jaderné zrcadlo by jednoznačně mělo být takový, že? Koneckonců o to se snažilo mnoho iniciativ od sedmdesátých let. Že by Rusové pustili kontrolory ke svým jaderným zbraním a že by se jich zkrátka zbavilo jako to zrcadlo by mělo být takové ne že se stáhnou jenom z Běloruska, kde rozmístili své jaderné zbraně. Ne že by jenom stáhli z Kaliningradu, ne. Oni by se jich měli zbavit úplně a měli by je dostat na úroveň počtu, který má Francie a Británie, ale jenom jedna z nich.
Martin Ondráček: Samozřejmě to znamená čistě teoreticky se to bavíme se o Kaliningradu, bavíme se o Bělorusku, že jo?
Tomáš Kopečný: Jasně, to jsou ty území, které to jsou?
Martin Ondráček: Území, ze kterých by se jako stáhovali.
Tomáš Kopečný: Ale ty počty jsou moc velký. To je nesmysl, ne? Ať jich je. Jestli v Evropě má být 300 francouzských a britských jaderných zbraní, no tak je v Evropě paritní i 300 těch ruských a těch zbývajících 6000 se nějak zbaví. A až to uděláte, pojďme se bavit dál.
Martin Ondráček: No fajn. Podmínka číslo 4 O bezpečnosti Evropy se dohodne Moskva s Washingtonem. Evropa to podpoří. K jednacímu stolu smí poslat jediného člověka. Jak by to vypadalo? Teda naopak?
Tomáš Kopečný: To je nesmysl. Jako dobře víme, že ruskou ekonomiku zásadním způsobem drží nad vodou Čína. O budoucnosti ruského uspořádání se dohodne Evropa s Čínou a budeme se bavit o tom, kolik těch jaderných zbraní se teda má nechat. Já myslím, že i čínským vůdcům by vyhovovalo, kdyby tady prostě nezářil. A jedna takováhle ulítlá země s 6000 jadernými hlavicemi, když sami jich mají pouhých 600. Jako pojďme se bavit o tom, aby ta Evropa bylo klidné tržní prostředí, kde Čína se bude chtít ekonomicky profilovat, bude se chtít nadále ekonomicky profilovat v Rusku. Takže je jenom na místě, když o tom budoucím bezpečnostním uspořádání, řekněme ruských ambicí a ruské bezpečnosti, se bude bavit Evropa s Čínou. Můžu, ale pozval bych k tomu samozřejmě na náslech i ty Rusy.
Martin Ondráček: Jo no, jen tak ať si tam někde.
Tomáš Kopečný: Vedle aspoň.
Martin Ondráček: Poslouchají.
Tomáš Kopečný: Jako čistě jako demokraticky bych nejenom je nechal poslouchat, ale v jistých momentech jako hosty a případně potom jako i aktéry toho uspořádání. Třeba rekonstrukce Ruska, které by samozřejmě bylo realizováno ze strany evropských a čínských fondů, tak by se mohli vyjádřit, co jsou pro ně ty priority. Samozřejmě by to museli odsouhlasit evropští lídři a Číňani.
Martin Ondráček: Podmínka číslo 5 v podání těch Rusů to zní Krym a čtyři ukrajinské oblasti, celé s městy, které ruská armáda nikdy nedobila, jsou ruské a k tomu bezpečnostní zóna, která se dál bude rozšiřovat. Kdybychom to teď jako převrátili do té obrácené, jakou logiky? To znamená, že by si Ukrajina mohla prostě jako nárokovat jako třeba Kurskou a Belgorovskou oblast? Protože logikou toho, kdy Putin říká, kam vkročí noha ruského vojáka, to je naše. Takže tam před rokem a čtvrt vkročila noha ukrajinského ukrajinského vojáka, takže Kurská a Belgorovská oblast připadají teda jako bez boje. K Ukrajině a a to zapisuje do ústavy A a potom je tam nějaká bezpečnostní zóna, která volně podle toho, jak se Zelenský a drapatý ji ráno probudí, tak se prostě nějak roztahuje a natahuje.
Tomáš Kopečný: Ale já bych byl v tomto velkorysý. Já bych jako ani jako. Samozřejmě jedna možnost je udělat tu bezpečnostní zónu podél hranic s Ruskou federací, dalších 200 km do Ruska a tu bezpečnostní zónu by hlídali evropští, ukrajinští, američtí vojáci, možná i nějací čínští. Ale jako vlastně bych nemusel jít tak daleko, protože já věřím, že když skutečně na tom Rusku budeme společně s čínskými lídry rozhodovat rozumně, takže tohle nebude nutné. Já bych považoval za první krok jasně nějakou částečnou demilitarizaci jako, samozřejmě nejenom v těch jaderných zbraních, ale hlavně z těchto území. V momentě, kdy tam budeme mít kontrolory, kteří uvidí, že u hranic třeba těch 100 km nejsou žádné předsunuté jednotky, tak bych to považoval za první dobré gesto ze strany.
Martin Ondráček: Mě se líbí, jak Tomáš o tom už mluví, jako jako by tam seděl u toho stolu a říkal Budeme mít ty kontrolory. Prostě aby se to líbilo. Tohle jim tam jako sázet, že jo?
Tomáš Kopečný: Tak já jsem to taky dělal v minulosti, ale jakkoliv na jiných tématech a méně zábavných. Ale každopádně si myslím, že ohledně přítomnosti vojsk na cizích územích, tak začneme u toho, že se vrátíme za ty mezinárodně uznávané státní hranice a pak se budeme bavit o tom, jaké bude uspořádání v těch regionech. A dobře záleží, v jaké fázi se teď bavíme na začátku toho jednání. Tam se samozřejmě můžeme bavit takhle racionálně, velkoryse. Na začátku, když opět přijede známý fašista medinský na to jednání, tak jako logicky by neměl mít první slovo, protože jeho argumenty jsme si už vyslechli a zprostředkovaně je známe. Ale dal bych prostor litevským a polským historikům, kteří objasní to, že Moskva byla také pod kontrolou litevsko Polského velkoknížectví a že se jim nedařilo úplně špatně. Dal bych prostor těm historikům, kteří ukážou, kam vlastně sahalo rozpětí té finské části Karélie a které sahalo až do Sampetěrburgu. Zkrátka koukli bychom se na to, kam historicky dosahovaly relativně civilizované a kulturně vyspělejší národy,
Tomáš Kopečný: než byly ty ruské, a mohli bychom třeba uspořádat nějaké rusko finské kulturní konzultace o zvýšení přítomnosti finské kultury v Sampetěrburgu Petěrburgu a ve zbytku Karélie. Mohli bychom uspořádat polsko ruské kulturní konzultace o zvýšení přítomnosti polské a litevské kultury, řekl bych circa no prostě minimálně od Kurska do Moskvy, aby se tam vyučovala polština a litevština, protože tam nějaké historické základy k tomu jsou.
Martin Ondráček: Ta zábava pokračuje.
Tomáš Kopečný: Ta podmínka je číst jenom jako. Samozřejmě řeknu, že vím, že je toto stejně jako dekolonizace Ruska je ten extrémní požadavek. Jenom si myslím, že to věrně zrcadlí to, co předvádí hlavní ruský vyjednavač na těch jednáních. A až se přesuneme přes tuto fázi, která je sice historicky fascinující a zábavná, tak se můžeme bavit o těch demilitarizovaných zónách na ruském muze.
Martin Ondráček: Hele, Ukrajina bude neutrální a bez cizích vojáků. Její armáda dostane strop a Západ jí přestane dodávat zbraně. To když jako.
Tomáš Kopečný: Teď Rusko.
Martin Ondráček: Nebo Ukrajina, to je ta podmínka, kterou říkají Rusové. Když to teď obrátíme, tak to znamená, že teda Rusko bude neutrální, bez cizích vojáků, jeho armáda dostane strop a a nikdo jí nebude dodávat zbraně jako Rusku.
Tomáš Kopečný: No to je právě součást těch dohod, které bychom měli projednat jakožto evropští lídři a hlavní ekonomický blok tohoto světa společně s Amerikou a Číňany, aby prostě nedocházelo k opětovné fašizaci ruské společnosti a militarizaci ruského aparátu.
Martin Ondráček: Je děsivý, jak vy to sázíte jako takhle rovně. To znamená, že pro ruskou armádu by to znamenalo, že by měla patnáctkrát menší armádu, než má teď. Pro Rusko by to znamenalo, že.
Tomáš Kopečný: Takhle rozhodně v zájmu úspěšné rekonstrukce ruské ekonomiky toto považuji za první důležitý krok.
Martin Ondráček: Asi co by s čím by se Rusko mělo rozloučit s nějakými dodávkami zbraní, jednak jako iránských Šáhedů, třeba, že potom.
Tomáš Kopečný: Na to asi bude mít menší vliv, než bychom chtěli, protože tyhle prohnilý režimy světa, jako je ten íránský nebo severokorejský, samozřejmě budou spolupracovat s podobně prohnilý režimy. Na druhou stranu klíčovou garancí v tom může skutečně hrát ta Čína, která v momentě, kdy škrtí nejenom ekonomické kohoutky, ale i ty z hlediska dual-use nebo jako součástek do vojenských technologií, tak tím nasměrujeme ruskou ekonomiku tam, kde jí bude nejlépe.
Martin Ondráček: Tak už to přijmu úplně. A Tomáši, váš vyjednávací tým, co připravil pro Rusko fotázce otázce takových věcí jako je jako je jazyk, symboly a tak dále. Protože když se na to jako podíváme, tak vlastně ta podmínka poslední, o které jsme mluvili, tak je jako třeba ruština na Ukrajině jako úřední jazyk. Takže co váš ukrajinský? Co váš vyjednávací tým připravil pro Rusko v téhle punktu?
Tomáš Kopečný: Já si myslím, že ruský. Takhle Ruská federace jako taková je plná kulturního bohatství, který koneckonců i sám Vladimir Putin dlouhá desetiletí oslavuje. Jediné, co se bohužel změněno, změnilo. Hovořili jsme o tom i v našem podcastu, bylo, že kulturní a jazyková práva menšin, které tam žily stovky let i před příchodem těch ruských okupantů nebo těch moskevských okupantů, tam byla posledních deset let na neštěstí zatlačována. Ale já bych určitě doporučoval, aby ta kulturní práva byla obnovena. Koneckonců je to federace, je to prostě sdružení jednotlivých států, které sice musí teď nespravedlivě odvádět velkou část svých příjmů do Moskvy, aby se jim tam žilo lépe, ale i tuto ekonomickou nespravedlnost bychom přes různé komise, kdyby byli ovšem znovu i zástupci těch mocností Evropy a Číny a Ameriky, které budou působit na rekonstrukci ruské ekonomiky zastoupeni a tím pádem by mohli vlastně i zdravě probudit. To nejenom kulturní, ale ekonomické sebevědomí jednotlivých republik Ruské federace tak, aby se tam všem žilo lépe. Takže já bych rozhodně nechal jako ruštinu, ruštinu, jako úřední sjednocující jazyk. Prostě v tomhle jsme jako velmi velkorysí a měli bychom.
Martin Ondráček: Být liberální přístup. Mně se to líbí. Já teda s dovolením bych do toho mohl mluvit. Já bych navrhl jen tak pro zábavu zákaz písmene Z. Jenom aby to tak myslím.
Tomáš Kopečný: Tím to bude.
Martin Ondráček: Společností.
Tomáš Kopečný: Budete jediný, který to bude prosazovat. Ale já, jako vlastně v tomhle jsem opět velmi liberální. Jakože na konci té dlouhé diskuze, kterou o tom povedeme, si myslím, že jim možná to písmeno povolíme. Jenom samozřejmě jako jedna z prvních kroků. Osvědčilo se to v Japonsku po roce 45, v Německu po roce 45. Systematické promítání osvětových vzdělávacích programů o povaze minulého režimu. To si myslím, že by bylo dobré jak do státní televize, na sociální média, tak samozřejmě případně do knih.
Martin Ondráček: Já mám takový skromný návrh rozpuštění Jednotného Ruska, ale to se snad rozumí, ne?
Tomáš Kopečný: To může být jako to samozřejmě, ale takhle to už je jak to říct. No to už je jako hodně z mého hlediska ingerování do vnitřního politického procesu. Já si myslím, že bychom měli nechat ruský lid, ruský národ, aby si v demokratických a svobodných volbách volil ty, kterým nejvíce bude věřit. Ovšem samozřejmě za podmínek, které jsou skutečně demokraticky férové a svobodné.
Martin Ondráček: Tak rozhodně ale.
Tomáš Kopečný: Na to musíme dohlédnout.
Martin Ondráček: Ano, ano, samozřejmě. Rozhodně by měli volit ty, kteří nebudou u soudu, protože viníci prostě by se měli dostat.
Tomáš Kopečný: Se myslím nesmí účastnit politického života.
Martin Ondráček: Ano, ano a volby by měly proběhnout do 100 dnů. Teda jo.
Tomáš Kopečný: Jo a jako samozřejmě v momentě, kdy by potřebovali delší dobu na nějaké uspořádání, tak by to bylo v pořádku. Nejdůležitější skutečně, aby aby ten ruský národ, který má v sobě taky aspekty kultury, které jsou jako i mně blízké, prostě tak, aby dostal možnost se projevit a aby nebyl nadále pod útlakem. Prostě té současné věrchušky toho spiknutí oligarchie a tajných služeb, ale aby lid začal mluvit, aby lid sám si zvolil ty, kteří ho budou poprávou reprezentovat A.
Martin Ondráček: Já bych jako liberálně Rusku navrhnul, že může být členem Evropské unie, ale bez společné obranné politiky.
Tomáš Kopečný: Je to vize, kterou vlastně, jak jsem říkal, v průběhu tohoto podcastu už zvažovali evropské elity v nultých i těch 10 letech před invazí, tedy do Ukrajiny v rámci okupace Krymu. A já si myslím, že jako místo ruské ekonomiky je na evropském kontinentu. Myslím si, že tady se asi dostaneme do nějakých třenic s našimi čínskými partnery, až se o tom budeme bavit, protože oni mají samozřejmě Rusko chycené pod šaty pod kalhotami, Ale jako myslím si, že pro Evropu by bylo prospěšné, abychom spolu ekonomicky spolupracovali za férových volnotržních tržních podmínek. Takových, které nebudou geopoliticky a militaristicky zneužívány.
Martin Ondráček: Tomáši, já vám něco řeknu. Jestli si někdo pustí jenom posledních 10 minut toho podcastu, tak si musí myslet, že jsme úplně zhulený, protože prostě a to není pravda, protože je dopoledne 17. Listopadu, my oba dva, my máme své povinnosti, my jsme si zahráli takovou hru. Jestli vás to bavilo, tak nám napište do komentářů. Já jsem vždycky toužil. Já jsem vždycky toužil jako jet některý jako historický věci tak, jak se nestaly, a spekulovat o tom. Možná bychom mohli udělat nějakej takovejhle speciálek někdy příště.
Tomáš Kopečný: A myslím, že kdo zná svoji minulost, tak se může v budoucnosti vyvarovat jejímu opakování. Ale kdo je kreativní při znalosti své minulosti, tak stejně kreativně může totiž přistupovat ke své budoucnosti a myslím si, že to je důležité i pro to, o čem jsme se tady bavili. Ať už to jsou všechny ty aspekty toho, jak bychom mohli a měli jednat s Ruskem. Jo a samozřejmě, že od této prvotní pozice se potom dostaneme k něčemu, řekněme víc ve středu toho pole vyjednávacího. Ale myslím si, že je dobré prostě jenom vědět, co je v našem zájmu, kam bychom mohli s těmi Rusy v tom dialogu dojít a hlavně abychom se nenechali znepokojovat nebo natož stresovat těmi nesmysly, které posloucháme od té ruské delegace v tuto chvíli.
Martin Ondráček: Tak už z toho vystupte, Prosím, prosím, vystupte. Já chci říct něco k naší budoucnosti. Mimochodem, já úplně miluju. Tak to není kulturní, to je taky. Je to vlastně kulturní odkaz kreslíře, který se měnuje Kantorek. Si ho znáte, to je ten člověk, který maluje ty myši a tak dále. A on takový geniální vtip, jak chlapík sedí u nějaké kartářky, tam ona má tu kouli jako nějakou sovu prostě. No a říká tomu člověku No a co se týká vaší nejbližší budoucnosti, dáte mi 5 korun a odejdete za den. A já to tady říkám, protože naše nejbližší budoucnost společná je příští vydání podcastu Komu zvoní hrana. A já jsem rád. Poté, co jsem viděl, jaký. Jak emočně jste zareagoval na Andreje Babiše, který odletěl do Izraele nakupovat ty Iron domy, tak jsem velmi jako nadšeně souhlasil s tím, že příští díl podcastu Komu zvoní hrana, který budeme točit příští středu. Pokud se nestane nic ultra mimořádného a zajímavého, věnujeme české protivzdušné obraně a věnujeme tomu, co on tam vlastně dělal, o čem konkrétně se bavili, co by Česká republika potřebovala. Protože jak je známo, Česká republika v podstatě nemá žádnou protivzdušnou obranu, jakou mám já. Dobře, ale.
Tomáš Kopečný: Nějaké úrovně a můžeme se bavit právě o tom, v jaké úrovni máme v tuto chvíli naši protivzdušnou obranu, v čem spoléháme na alianci, v čem spoléhá Izrael na sebe, ve svých technologiích? Co je Iron Dome? Co jsou jednotlivé aspekty? Můžeme si vlastně, nebo takhle ne? Můžeme. My to uděláme. Uděláme si prostě řekneme, co to vlastně je protivzdušná obrana, jak funguje, co teď máme v Česku, kolik to stojí a kolik by stálo dostat se do nějaké situace, abychom na tom byli buď jako Izrael, anebo abychom jenom byli plnohodnotnými aliančními partnary přátelé.
Martin Ondráček: Pokud jste se nepodívali až sem do poslouchali nás, tak prosím oceňte, jak systematicky s panem kopečným pracujeme, že už máme představu o tom, o čem bude příští díl, což což je nové. Dejte nám like, dejte nám odběr, pokud chcete, pošlete nám nějaký drobný na kafe, Komu zvoní hrana. A.cz: Moc vám děkuju, že jste tady se mnou dneska byl. Mě to hrozně bavilo. Já myslím, že jsme tak na 90 minutách. Pokud s náma běžíte, dobře dýchejte. Tomáši, mějte se krásně.
Tomáš Kopečný: Děkuju, vy taky.
Martin Ondráček: Mějte se fanfárově. Ahoj.
